Proč selhává řešení šikany a co s tím?
Šikana v Česku je často bagatelizovaná, i z toho důvodu je její řešení tak komplikované, protože k němu dochází až v pozdní fázi, kdy je těžké rozjetý vlak zastavit. Proto chceme tímto článkem nabídnout konkrétní návod, jak šikanu rozpoznat a řešit – a to nejen pro pedagogy, ale i pro rodiče a samotné děti. Protože teprve když o problému otevřeně mluvíme, máme šanci s ním opravdu něco udělat.
Aktualizováno 18 srpna, 2025
Kapitola 1: Psycholožka radí, jak si všímat varovných signálů
Informace o šikaně obvykle nepřijde hned na první schůzce – často až po měsíci nebo dvou práce s dítětem. Na otázku „Proč jsi o tom nikomu neřekl?“ slyším odpovědi jako: „Stejně by mi nikdo nevěřil“, „Nic tak strašného se vlastně neděje“, „Zkoušel jsem to říct paní učitelce, ale ona věří jim“ nebo „Neumím tak dobře česky, abych to vysvětlil.“
V takových případech připravuji dítě, aby o tom řeklo rodičům – buď o samotě, nebo se mnou v místnosti. Od tohoto okamžiku začíná skutečná psychologická práce: posilujeme sebevědomí, učíme se techniky verbální sebeobrany, hledáme kroužek nebo komunitu, kde se dítě může cítit bezpečně. Je velmi důležité, aby dítě mělo prostředí, kde se cítí v přijetí a bezpečí.
Rodiče a děti učím upřímnosti, důvěře a tomu, jak mluvit o důležitých i méně důležitých věcech. Rodiče učím jednoduše naslouchat – bez komentářů a hodnocení. Protože dokud dítě nezačne mluvit, rodiče mu, bohužel, nemohou pomoci.
Paralelně pracuji i s rodiči. Každý dospělý má své vlastní životní zkušenosti a rozdílné hranice toho, co považuje za „normální“. Často je potřeba vysvětlit, že šikana není jen fyzické násilí. Někteří rodiče se nechtějí dostat do konfliktu. Jiní se bojí komunikovat se školou kvůli jazykové bariéře. V takových případech posiluji jejich sebejistotu a dávám doporučení, jak správně jednat se školou.
Na druhém konci spektra jsou rodiče, kteří jsou připraveni jít školu „napadnout“ – hádkou nebo dokonce fyzicky (mimochodem to je často důvod, proč dítě rodičům nic neřekne). Takové rodiče nejprve stabilizuji a vysvětluji, že verbální konfrontace s agresivním dítětem nebo jeho rodiči nic neřeší a může situaci ještě zhoršit. Dále je učím, jak správně komunikovat se školou.
Kapitola 2: Co dělat? Praktický návod pro školy
Školy hrají klíčovou roli v prevenci a řešení šikany – a právě včasné rozpoznání varovných signálů je tím prvním krokem k ochraně dětí. Pedagogové by měli být citliví na nenápadné náznaky, jako jsou posměšné poznámky, nevyrovnané konflikty, izolace některých žáků či změny v chování – například zvýšená plačtivost, neklid nebo zhoršení prospěchu. Dítě, které se cítí v ohrožení, často vyhledává blízkost dospělých, vynechává vyučování a může si stěžovat na různé zdravotní obtíže bez jasné fyzické příčiny.
Zásadní je přestupky chování řešit, být důslední. Vést děti k omluvě. Klást důraz na třídní normy. Důležitá je i prevence, tedy průběžně pečovat o klima třídy a zajistit ve třídách bezpečné prostředí, například posilovat pozitivní chování, důsledně nastavovat třídní normy a vést děti k odpovědnosti. Cílem by mělo být nejen zastavit konkrétní projevy šikany, ale budovat bezpečné a respektující prostředí, kde má každé dítě své místo. „V Simi děláme pro školy preventivní program zaměřený na porozumění příčin a dopadů migrace, který rozvíjí empatii a respekt k jiným kulturám skrze otevřený dialog. Program pomáhá vytvářet prostředí, ve kterém se rozmanitost nevnímá jako důvod k posměchu, ale jako přirozená součást školního života“, uvádí expertka na vzdělávání v Simi.
Podle psycholožky Tetiany Mikové i dalších odborníků je také zásadní zapojení širšího prostředí – kolektivu, učitelů i veřejnosti. Prevence šikany není jen otázkou individuálního přístupu, ale i práce s celou třídou a měla by stát na rozvoji socioemočních dovedností a budování vztahů ve třídě a vytváření atmosféry, ve které má každý právo být sám sebou.
Jak by měla škola postupovat při řešení šikany?
Řešení šikany nesmí být nahodilé ani zůstávat jen u napomenutí viníků. Školy v aktualizovaných metodických pokynech MŠMT jasně daný postup.
Každý zaměstnanec školy má povinnost jednat při podezření na šikanu – i drobné projevy, jako výsměch či vylučování ze skupiny, je třeba brát vážně. Prvním krokem je rozpoznání varovných signálů a ověření situace diskrétním šetřením, aby se předešlo šíření strachu mezi žáky.
Pokud se podezření potvrdí, škola vytvoří vyšetřovací tým složený z pracovníků Školního poradenského centra, třídního učitele a vedení školy. Následují individuální rozhovory – nejprve s obětí, pak se svědky a nakonec s agresory – vedené citlivě a bez přítomnosti dalších osob. Rodiče oběti i agresora musí být informováni a mají právo být přítomni u dalších kroků.
Po důkladném vyhodnocení tým rozhodne, zda se jedná o šikanu, a navrhne odpovídající opatření. Oběti je třeba zajistit bezpečné prostředí a podporu, agresorovi zase jasné hranice a výchovné vedení. Často je nutné pracovat i s celým třídním kolektivem. Do řešení mohou být zapojeni školní psychologové nebo externí odborníci.
V případě závažné šikany – například fyzického násilí nebo kyberšikany – má škola povinnost oznámit situaci Policii ČR a OSPODu. I po ukončení případu je důležité pokračovat v práci s třídou i jednotlivci a sledovat vývoj vztahů. Celý proces musí být důsledně dokumentován a veden v souladu s pravidly ochrany osobních údajů.
Více praktických kroků i kontaktů je dostupných na stránkách Prev-Centra. Pomoci může také Linka bezpečí nebo školní metodik prevence.
Kapitola 3: Co dělat: Praktický návod pro rodiče
Jak poznat, že vaše dítě může být obětí šikany? Sledujte nenápadné signály. Pokud dítě nemá žádné kamarády, nechce mluvit o dění ve třídě nebo nechce do školy chodit, může to být varovný signál. Podobně pokud působí vystrašeně před odchodem do školy, začne měnit trasu do školy nebo se jí úplně vyhýbá – například tím, že chodí za školu.
Všímejte si také fyzických známek násilí, jako jsou modřiny, škrábance nebo jiné zranění, která si dítě neumí věrohodně vysvětlit. Přichází domů s poškozeným oblečením nebo rozbitými věcmi, případně je nemá vůbec. Když se zeptáte proč, často se vyhýbá odpovědi nebo uvádí nepravděpodobné příběhy. Změny se mohou projevit i ve školním výkonu – náhlé zhoršení prospěchu, ztráta zájmu nebo motivace jsou častým důsledkem psychického tlaku.
Pozor si dejte i na finanční chování. Pokud dítě často potřebuje peníze, neplatí si obědy nebo tvrdí, že peníze opakovaně ztrácí, může to souviset se šikanou. Také neobvyklé zacházení s telefonem, jeho schovávání nebo výskyt posměšných komentářů na sociálních sítích mohou být důležité indicie.
Dítě, které je šikanováno, může procházet výraznými změnami nálad – od uzavřenosti až po náhlé výbuchy agrese vůči sourozencům. Časté jsou i nevysvětlitelné zdravotní obtíže, které nezachytí ani lékařská vyšetření. V krajních případech může dojít k sebepoškozování nebo vyhrožování sebevraždou.
Co s tím můžete dělat
Neignorujte varovné signály. Buďte na straně svého dítěte, dejte mu jasně najevo, že mu věříte a že ho chcete chránit. Zkuste s ním trpělivě a bez nátlaku mluvit a zjistit více o tom, co se děje.
Jakýkoli incident, který připomíná šikanu, popište písemně učiteli – ideálně přes školní aplikaci Bakaláři nebo e-mailem. Každá událost se stává faktem, pouze pokud je zaznamenána.
V dopise / e-mailu zachovejte věcný a zdvořilý tón, co nejpřesněji popište, co se stalo, a požádejte o pozornost směrem k emoční atmosféře ve třídě. Migrantům doporučuji, aby si nechali pomoci od známých, kteří dobře ovládají češtinu a umí formulovat klidně a slušně. Rozhodně nedoporučuji překládat přes Google Translate – v tom případě je lepší využít ChatGPT.
Pokud se situace do týdne neřeší, napište další podobný e-mail, tentokrát s kopií řediteli.
Pokud ani to nepomůže, požádejte o osobní schůzku s učitelem a ředitelem. Trvejte na tom, aby jednání probíhalo oficiálně. Pokud je potřeba, požádejte o možnost vzít si s sebou tlumočníka. Žádost je nutná – škola má právo nepustit cizí osobu do svých prostor. Ptejte se, jaký je školní plán řešení šikany a žádejte, aby ze všech jednání byly vyhotoveny písemné zápisy. Jasná a systematická komunikace je klíčová.
Pomozte dítěti shromáždit důkazy o šikaně – uchovávejte poškozené věci, dělejte snímky obrazovky z komunikace na sociálních sítích nebo jakékoli jiné relevantní materiály. Může se to hodit při řešení se školou, ale i v případě právních kroků.
Ve většině případů se šikana mezi dětmi podaří vyřešit již v tomto bodě. Obzvlášť pokud oběť neporušuje školní řád. Někdy šikana přetrvává, i když už byla nahlášena a řešena. V krajních případech je možné zvažovat i přestup na jinou školu – i když to není jednoduché a systémově snadné řešení, pro některé děti to může znamenat skutečný nový začátek. I zde je důležité, aby bylo dítě podpořeno – nejen prakticky, ale také psychologicky. Přechod na novou školu by měl být provázen péčí a vysvětlením, že opustit toxické prostředí není selhání, ale akt sebeochrany. Pokud se rozhodnete situaci řešit přechodem na jinou školu, informujte vedení o situaci žáka na předchozí škole, aby s tím škola mohla dále pracovat. Při přestupu pak doporučujeme spolupráci s metodiky prevence.
Nebojte se při řešení obrátit na odborníky. Můžete kontaktovat například rodičovskou Linku bezpečí na čísle 606 021 021, kde vám poradí, jak v podobné situaci postupovat. Další kontakty na krizové linky najdete například v letáku organizace SOFA. Pokud jde o fyzické násilí, je namístě obrátit se na Policii ČR.
A nezůstávejte lhostejní ani v případě, že se šikana týká někoho jiného – spolužáka nebo kamaráda vašeho dítěte. I tehdy kontaktujte školu a dejte najevo, že vám na bezpečí dětí záleží.
+ rádce od METY
Kapitola 4: Co dělat? Praktický návod pro děti
Když se dítě stane obětí šikany, často se ocitá v situaci, kterou neumí samo zvládnout. Může se cítit zmatené, osamělé, zahanbené – a především bezmocné. Prvním a nejdůležitějším krokem, který může udělat, je uvědomit si, že to, co zažívá, není normální a v žádném případě za to nenese vinu. Nikdo nemá právo ho ponižovat, vyčleňovat nebo mu ubližovat – ať už jde o spolužáky, nebo kohokoli jiného.
Děti by měly vědět, že mají právo si chránit své hranice. Pokud je někdo zesměšňuje, nadává jim nebo jim fyzicky ubližuje, je důležité, aby se pokusily jasně a klidně vymezit – třeba větou „Nech mě být“ nebo „Tohle už není sranda“. Psycholožka Barbora Downes také radí na nadávky nereagovat: „Agresora to pak může přestat bavit, když uvidí, že jeho chování nikoho nezraňuje“.
Zároveň si ale musíme přiznat, že ne každé dítě má sílu se bránit. A právě proto je tak zásadní, aby vědělo, že v tom není samo a že se může obrátit na dospělého, kterému důvěřuje.
Z našich zkušeností vyplývá, že formy podpory je třeba aktivně nabízet. Spoléhat na to, že si dítě samo přijde říct o pomoc, je často nereálné. Pro některé žáky – například z jiného kulturního prostředí – může být požádání o pomoc vnímáno jako další stigmatizace. O to důležitější je, aby učitelé uměli vstupovat do situací citlivě a s respektem.
Pokud se dítě necítí na osobní rozhovor, může využít anonymní pomoc Linky bezpečí, která je zdarma dostupná na čísle 116 111.
A konečně – je důležité připomínat dětem, že i když šikanu nezažívají samy, mohou pomoct těm, kteří ji zažívají. Zastat se někoho, kdo je terčem výsměchu nebo vylučování, nemusí znamenat hádku nebo hrdinský čin. Někdy stačí krátká věta, třeba „Tohle není v pořádku“ nebo „Nechte ho být“. Nebo jednoduše dojít za učitelem a říct, co se děje. Děti, které jsou šikanovány, často potřebují jen vědět, že nejsou úplně samy. A právě spolužáci mají často v rukou víc, než si myslí.
Šikana není ostuda toho, kdo ji zažívá. Je to selhání prostředí, které ji dovolilo. A čím dříve o ní začneme mluvit otevřeně, tím větší je šance, že ji dokážeme společně zastavit.
Nebát se ozvat: https://www.linkabezpeci.cz/-/moje-dite-je-sikanovano
Další tipy: https://www.terapio.cz/blog/sikana
