Cesta ukrajinské uprchlice k samostatnému bydlení
Česká republika nadále upravuje podmínky pro ubytování ukrajinských uprchlíků. Od 1. září 2024 již zranitelné osoby, mezi které patří matky s dětmi do 6 let, těhotné ženy, senioři nad 65 let, osoby se zdravotním postižením a jejich pečovatelé, nemají nárok na bezplatné ubytování, ale mohou žádat o příspěvek na bydlení. Ministerstvo práce a sociálních věcí uvádí, že více než 122 tisíc ukrajinských uprchlíků s dočasnou ochranou se již začlenilo na český trh práce. Uprchlice Veronika Samová, maminka čtyřletého dítěte ze Záporoží, k nim však nepatří. Novela zákona Lex Ukrajina VI ji zastihla právě ve chvíli, kdy její dcera začala docházet na několik hodin denně do české školky, aniž by rozuměla jedinému slovu česky. Navzdory tomu se Veronice podařilo přestěhovat do komerčního bydlení, které vyšlo dokonce levněji než placené ubytování v nevyhovujících podmínkách ubytovny.
Aktualizováno 28 listopadu, 2024
Do pražské ubytovny se Veronika s dcerou přestěhovala 1. července 2023. Předtím bydlela v bytě zaregistrovaném v programu „Solidární domácnost“. Stěhování zajišťovalo KACPU (Krajské asistenční centrum pro uprchlíky z Ukrajiny) a sociální pracovníci z Organizace pro pomoc uprchlíkům jí pomohli podat žádost, na základě které později obdržela dokument o přidělení bydlení. Po přestěhování ji zaskočil nedostatek místa a vysoké výdaje na pořízení základních potřeb.
„Když jsme bydleli v bytě, majitelé nám tam nechali všechno – nádobí, nábytek, ložní prádlo a tak dále. Až po přestěhování na ubytovnu jsem si uvědomila, jak velká to byla pomoc. Hned na začátku jsme utratili hodně peněz za čistící prostředky, mopy, hadry a nádobí. Vybavení ubytovny bylo buď nefunkční, nebo v hrozném stavu, ale nějak použitelné. Například jedna plotýnka na vařiči nefungovala, takže jsme si časem museli koupit nový. Tři měsíce jsem se také bála, že se dítě dotkne rozbité zásuvky, která jiskřila. Stížnosti jsme psali koordinátorovi každý týden, ale kromě slibů žádná změna nepřišla,“ vzpomíná Veronika.
Když začala topná sezóna, objevila se plíseň, která byla nejvýraznější u okna a ve sprše. Veronika a její spolubydlící musely kupovat čisticí prostředky a bojovat s plísní v celé dvoupatrové budově.
Těžkosti života na ubytovně
Po nastěhování na ubytovnu Veronika zpočátku nehledala nové bydlení, protože neměla žádné úspory. Byla velmi vděčná České republice za „střechu nad hlavou“, i když v hrozných podmínkách. V únoru 2024 však majitelé ubytovny přes koordinátora oznámili Veronice a ostatním obyvatelům, že se mají do 7 dnů přestěhovat do sousední budovy.
„Museli jsme se samostatně domluvit s paní, která bydlela v našem budoucím pokoji, abychom si převzali klíče. Ubytovna nabídla pouze palandu bez matrací a jedno křeslo pro dva dospělé a dítě. Museli jsme požádat sociální pracovníky, aby kontaktovali jednoho z majitelů a alespoň ústně se dohodli na přesunu tří postelí a lednice z jednoho pokoje do druhého. Stěhování bylo fyzicky vyčerpávající.“
Obyvatelé nové ubytovny měli rozdílné rozvrhy, které si navzájem odporovaly, a někdy vedly k hádkám, třeba i při návštěvě kuchyně. Když se Veronika později přestěhovala do svého bytu, s úlevou si vydechla, že konečně bude žít sama. Nemusela se bát, že její dcera ráno probudí sousedy, když se chystají do školky.
„Konečně jsem si uvědomila, že se mohu normálně umýt. Ve sprše nesmrdí kanalizace ani plíseň a nemusím se bát, že chytnu plísňovou infekci, když uklouznu a šlápnu bosou nohou na podlahu,“ říká zasněně Veronika. Svůj nový byt si zabydlela za pět dní. Líbilo se jí, že si vše může přizpůsobit podle svého, aniž by se obávala, že sousedi vedle spí od 7 hodin večer, protože musí brzy ráno vstávat do práce. Sama však hledání bytu popisuje jako zázrak.
Hledání lepšího bydlení: od naděje k zoufalství
S hledáním pronájmů začala již v březnu 2024, protože v novém pokoji nefungovalo topení a teplota nepřesáhla 18 stupňů. Po pěti dnech focení teploměru pro sociální pracovníky SIMI se podařilo přimět majitele, aby opravili radiátor. Radost však netrvala dlouho: ukázalo se, že termostatická hlavice nefunguje, a teplota z 18 stupňů rychle vzrostla na 31 a níže neklesla.
„Myslela jsem, že se v tom pokoji udusíme. Nejtěžší to bylo v noci. Kdybychom nechali okna otevřená, probudili bychom se s těžkým nachlazením, ale se zavřenými okny jsme se doslova dusili. Když konečně přišel opravář, suše oznámil, že do konce topné sezóny nelze nic opravit. Modlili jsme se, aby sezóna skončila dříve než v květnu, a začali hledat pokoj k pronájmu.“
Naštěstí „horké dny“ na ubytovně skončily v dubnu a v té době se její kamarádka přestěhovala do samostatného bytu. Hledání bydlení pro Veroniku a její dítě se rozjelo naplno. Když jí sociální pracovníci oznámili, že od září se bydlení na ubytovně stane placeným, začala trávit hledáním 6 až 7 hodin denně. Bohužel odpovědí bylo velmi málo a všechny s odmítnutím kvůli tomu, že má malé dítě.
„Bylo mi líto platit 14 000 korun za podmínky, v jakých jsme tehdy byli. Myslela jsem, že nám bude stačit pokoj pro dvě osoby, abych mohla volně chodit do sprchy nebo kuchyně. Navíc kdybychom zůstali na ubytovně, neměli bychom peníze ani na jídlo. Nejprve jsem změny v zákoně vnímala velmi sklesle, ale po několika měsících jsem si uvědomila, že je to pro mě velký dar. Pomyslela jsem si, že buď pro nás najdu něco lepšího, nebo se vrátíme domů,“ vysvětluje Veronika.
Konec srpna přinesl zprávu od majitelů, že pobyt bude o 500 korun dražší a že za klimatizaci nebo lednici v pokoji bude nutné připlatit 1000 korun, i když patří ubytovně. Zoufalá Veronika zaplatila za předplatné na bezrealitky s nadějí, že na zprávy odpoví alespoň majitelé tamních bytů, ale bylo to marné.
„Odesíláte zprávu jako jedna z prvních, ale majitelé neodpovídají. Ze třiceti jsem dostala odpověď jen od tří, ale ani u jednoho jsem nevyhovovala. Jedna majitelka mi napsala, že nejsem tak zainteresovaná jako ostatní, kterým dali přednost.“
Sociální pracovníci SIMI jí zpočátku poradili, kde hledat, a později jí na konzultacích pomáhali volat majitelům bytů. Když bylo v poznámce napsáno „pouze telefonicky“, požádala kamarádku, aby zavolala a domluvila prohlídku. Podle jejích osobních výpočtů se z 30 žádostí podařilo domluvit jednu prohlídku, která však často byla zrušena na poslední chvíli.
V zoufalství hledala Veronika jak samostatné bydlení, tak sdílené bydlení se známými z ubytovny. Vydávali se za rodinu a hledali byt 3+kk, ale organizace všech zabrala hodně času, a proto třikrát pronajali byt jiným zájemcům.
„Cítila jsem obrovskou úlevu, když jsem se dozvěděla o Charitě, která pomůže prověřit to, jestli je smlouva v pořádku a poskytne jednorázový příspěvek na úhradu poplatků za služby makléře a nájem. I přes takovou podporu mě ale hledání bydlení dovedlo k zoufalství.“
Nečekaná příležitost vedoucí k vlastnímu bydlení
Její situaci nakonec vyřešila náhoda. Majitelé jejího současného bytu se obrátili na Charitu a nabídli byt k pronájmu Ukrajincům. Spolu s další matkou dostala Veronika pozvání na prohlídku a majitelé si měli sami vybrat, s kým uzavřou smlouvu.
„Nevím podle jakých kritérií, ale dali přednost nám. Byla jsem velmi šťastná. Stále si myslím, že jsem měla neuvěřitelné štěstí. Kdyby ne, nevím, jak bych bydlení hledala,“ přemýšlí Veronika.
Přiznává, že i ve frontovém městě se má kam vrátit, ale její dcera by tam neměla žádné možnosti k socializaci, protože mateřské školky nefungují a rakety často zasahují různé části města. Pokud by jí ale na ubytovně zůstávat nemohla, byla by nucena riskovat a vrátit se, a to i přes značné úspory na potravinách.
Když dostala otázku, co se jí na ubytovně líbilo, Veronika se zasmála: „Asi to, že jsem se nemusela starat o účty za elektřinu a vodu. Teď jsou tyto náklady součástí nájmu a hodně se obávám, abych neměla velkou spotřebu. Majitelé bytu k nám byli velmi laskaví a je pro mě důležité jim jejich laskavost oplatit.“
Veronika podepsala nájemní smlouvu na jeden rok a je ráda, že se alespoň po tuto dobu nemusí obávat o bezpečnost a blaho svého dítěte.
(všechna jména v článku byla změněna)
