Azylová politika EU trpí zavedenou praxí systematického porušování práv uprchlíků
Marin Rozumek (Organizace pro pomoc uprchlíkům) v přehledném analytickém článku pro Deník Referendum shrnuje azylovou politiku EU, která dbá více na ochranu vnějších hranic než na respekt k lidským právům.
Aktualizováno 22 března, 2023
Celý článek je dostupný ZDE.
Martin Rozumek ze začátku oceňuje posun, který v oblasti lidských práv současná česká vláda udělala. „S výjimkou Ukrajinců se [tento posun] však zatím příliš netýká uprchlíků, kteří nepřestávají být velkým a neúspěšně řešeným tématem na úrovni celé Evropské unie.“
Rozumek upozorňuje na varovný vývoj společného evropského azylového systému — CEAS, který „je dlouhodobě poznamenám tolerancí k porušování lidských práv uprchlíků na mnoha evropských hranicích, doslova se dá mluvit o zavedené praxi systematického porušování lidských práv lidí na útěku.“ To se projevuje zejména nezákonným jednáním policie a pohraniční stráže na evropských hranicích. Navzdory kritice i odsouzení ze strany Evropského soudu pro lidská práva se stále setkáváme s případy tohoto jednání. „Přijde-li uprchlík na hranici země Evropské unie požádat o azyl, často je mu to v rozporu s Ženevskou úmluvou o právním postavení uprchlíků upřeno, je nezákonně vrácen, někdy je i policií zbit a okraden.“ V tomto ohledu Martin Rozumek kritizuje i agentury Frontex, která nad porušováním práv uprchlíků systematicky zavírá oči a budí dojem nutnosti větší sekuritizace evropských hranic.
Opět se tak ukazuje potřeba budovat legální cesty, které budou pro uprchlíky dostupné. Právě jejich absence je v tomto ohledu mnohem větším problémem, než např. nedostatečná ochrana hranic před neregulérní migrací. Na úrovni EU to však aktuálně vypadá, že hledání „řešení“ se vydá spíše opačným směrem – směrem odrazování i těch uprchlíků, kteří mají nárok na přijetí a ochranu.
„Nejsme jako členské země EU schopny odsoudit zjevné bezpráví na našich hranicích, tak se místo toho snažíme vytvořit nové unijní předpisy, které mají tyto praktiky zlegalizovat.“
Martin Rozumek se v článku také věnuje diskusi k instrumentalizačnímu nařízení, „podle kterého by bylo možné odmítnout uprchlíky v hraniční proceduře — border procedures — v podstatě vždy, když budou přicházet ve větším počtu jako nástroj nátlaku ze strany některého státu, importujícího uprchlíky s cílem destabilizovat Unii nebo její členský stát.“ Tato diskuse se vede zejména ve vztahu k Běloruskem vyvolané humanitární krizi na polsko-běloruské hranici v posledních dvou letech. Definice tohoto nařízení je ale velmi vágní a může vést k jeho zneužívání členskými státy pro odklon od aktuálně platných pravidel a trpí náchylností k velmi různorodému právnímu výkladu.
Dále se v textu Martin Rozumek věnuje nedostatkům Evropského paktu o migraci a azylu, který, byť ještě neschválený, nemusí situaci posunout správným směrem. Rozebírá možnosti společného celounijního azylového řízení. Bohužel se mnoha státům včetně ČR stále jeví výhodnější udržovat nefunkční velmi dlouhé azylové řízení se zablokovaným vstupem na letišti a nezákonnými detencemi.
„Tím uprchlíky ze všech sil odrazujeme a posíláme dál na Západ místo toho, abychom základní práva pronásledovaných osob poctivě dodržovali nebo zkusili dosáhnout kýženého společného evropského řešení.“
