Hledáme dlouhodobé řešení pro situaci osob bez státní příslušnosti
Tématu postavení osob bez státní příslušnosti se věnujeme dlouhodobě. Osoby bez státní příslušnosti (apatridé) nepožívají ochranu žádného státu, a to včetně státu jejich původu.
Aktualizováno 2 října, 2020
Tito lidé v mnoha případech nemohou sehnat bydlení, získat práci, nejsou účastni veřejného zdravotního systému a jsou odkázání pouze na pomoc druhých lidí. Bez možnosti obživy, často i možnosti ubytování a bez vize jakékoliv budoucnosti tak doufají ve vyřešení své situace. Právě pro extrémní zranitelnost se jednotlivé státy na mezinárodní úrovni pokoušejí o koordinovaný postup a ochranu těchto osob. Organizace pro pomoc uprchlíkům vedla a vede několik konkrétních případů strategické litigace a snažíme se zlepšit postavení těchto lidí i na systémové úrovni legislativní změnou.
Česká republika se dne 17. května 2004 připojila k signatářům Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti. Základním účelem Úmluvy je předcházení situacím, kdy se osoba, kterou žádný stát nepovažuje za svého občana, ocitne v právním vakuu, tedy zcela bez garance základních lidských práv a svobod. Na základě ust. § 8 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., zákona o azylu je Ministerstvo vnitra, a to konkrétně Odbor azylové a migrační politiky, který se žádostem, ale především přímo osobám žádajícím o status osoby bez státní příslušnosti, věnuje a který je za tuto proceduru odpovědný.
V azylovém zákoně však absentuje jakékoliv další ustanovení upravující postavení osob bez státní příslušnosti, případně žadatelů o tzv. stateless status. Samotný proces určování statusu osoby bez státní příslušnosti je utvářen jednak principem per analogiam dle řízení o mezinárodní ochraně a jednak jednotlivými rozsudky správních soudů, včetně Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud se v této věci vyjádřil např. v rozhodnutí č.j. 4 Azs 365/2018-74 ze dne 12. 3. 2019. Nejvyšší správní soud v dané otázce přímo uvedl, že by bylo „značně nelogické, aby zákonodárce v zákoně o azylu na jednu stranu zmocnil žalovaného k projednávání určitého druhu žádostí a na druhou stranu tím měl v úmyslu zcela vyloučit možnost žalovaného při posuzování takovéto žádosti využít procesní postupy podle zákona o azylu.“ V témže odstavci [9] pak Nejvyšší správní soud ještě zřetelněji dodává, že „soud v dané souvislosti souhlasí se stěžovatelem, že by bylo nespravedlivé, aby si žalovaný mohl vybrat pro aplikaci pouze ta ustanovení zákona o azylu, která mu vyhovují, tedy využít pravomoci posouzení žádosti a příslušné řízení provést, ale zároveň nepřihlížet k pravidlům stanoveným zákonem o azylu, jinými slovy volit si procesní i hmotněprávní pravidla ad hoc a tím pádem netransparentně.“
Současný stav je takový, že žádosti osob bez státní příslušnosti nejsou vyřizovány, řízení jsou zatížena nečinností ze strany správního orgánu a žadatelé pobývají na území v nejistotě bez toho, aby měli přístup alespoň k základní podpoře.
Nemají přístup do veřejného zdravotního pojištění, není jim po dobu řízení poskytováno ubytování v uprchlických zařízeních SUZ, nemají přístup k dávkám státní sociální podpory a vzhledem ke svému nejistému statusu nemohou najít zaměstnání.
Novela zákona o azylu, která je v legislativním procesu a přináší alespoň dílčí návrh zlepšení pro tuto skupinu osob. Doufáme, že se nám podaří současný návrh v rámci legislativního procesu ještě zlepšit.
Popis současného stavu a doporučení, jak dosáhnout zlepšení postavení osob bez státní příslušnosti v ČR OPU sepsalo pro European Network on Statelesness je dispozici ke stažení v odkazu níže.
