Společné prohlášení
Evropská unie v současné době vyjednává o tzv. deportačním nařízení („návratovém nařízení“), jehož cílem je rozšířit a normalizovat imigrační razie a kontrolní opatření v našich komunitách. Chce tak zavázat členské státy k „detekování či vyhledávání“ lidí bez dokladů, čímž se každodenní prostory, veřejné služby a společenské interakce stanou prostředky pro prosazování imigračních zákonů ve stylu americké imigrační a celní policie (ICE). Ve Spojených státech to již vedlo ke krizi v sektoru veřejného zdraví, kdy se lidé bez dokladů vyhýbají základní lékařské péči ze strachu, že budou nahlášeni nebo uneseni.
V praxi by se navrhovaná detekční opatření Evropské komise a členských států EU projevovala takto:
Policejní razie v soukromých domácnostech, které umožňují orgánům vstupovat do obytných prostor – bez soudního příkazu – za účelem hledání migrantů bez dokladů. Stejně tak by to platilo do kanceláří a ubytoven provozovaných humanitárními organizacemi.
Policejní razie ve veřejných prostorách – například nasazení 4 000 policejních agentů ve Francii v červnu 2025 za účelem provádění rozsáhlých kontrol na autobusových a vlakových nádražích s cílem zatknout a zadržet lidi bez dokladů, nebo belgické zavedení kontrol na vnitřních hranicích na dálnicích, nádražích a letištích.
Dohled a technologie – hromadné shromažďování osobních údajů a výměna těchto údajů mezi policejními složkami napříč celou EU; používání biometrických identifikačních systémů ke sledování pohybu osob a zvýšení policejního dohledu nad migranty bez dokladů a rasizovanými* osobami.
Oznamovací povinnosti uložené veřejným orgánům – podobné těm, které byly od 90. let uloženy sociálním úřadům v Německu nebo těm, o nichž se diskutuje ve Švédsku.
Rasové profilování – kontroly a prověrky založené spíše na vzhledu, jazyku nebo domnělém původu než na individuálním chování, které vedou k diskriminačnímu cílení na rasizované komunity a které jsou v Evropě již běžnou praxí.
Hrozba je to reálná a naléhavá. Návrh Evropské komise výslovně podporuje detekční opatření a v prosinci loňského roku členské státy schválily stanovisko, v němž požadují ještě přísnější politiku, včetně policejních razií v soukromých domácnostech za účelem vyhledání migrantů bez dokladů. Většina politických skupin v Evropském parlamentu, od liberálů po krajní pravici, předložila pozměňovací návrhy, které povinné zahrnutí detekčních opatření podporují.
Detekční opatření vyvolávají strach, diskriminaci, pronásledování a narušují již existující sociální vazby a ohrožují celé komunity. Opatření odrazují lidi od přístupu k základní zdravotní péči (včetně péče související s těhotenstvím, léčbou chronických onemocnění či očkováním), stejně jako ke vzdělání a sociálním službám; uvězňují lidi v situacích násilí, vykořisťování a zneužívání; narušují důvěru mezi odborníky a těmi, kterým pomáhají; umožňují rasové profilování a systémovou diskriminaci; a porušují základní práva na soukromí a na ochranu osobních údajů.
Na tato rizika bylo upozorněno na mezinárodní úrovni. Dne 26. ledna adresovalo 16 zvláštních zpravodajů OSN, nezávislých odborníků a pracovních skupin společný dopis Evropské komisi, Evropskému parlamentu a Radě EU, ve kterém varovali, že navrhované nařízení o deportacích může na odborné pracovníky uvalit ohlašovací povinnost, což by klienty odradilo od využívání základních služeb a podkopávalo jejich základní práva.
Zahrnutí detekčních opatření do závazných právních předpisů EU by vedlo k jejich financování, legitimizování, rozšíření a standardizaci v celé Evropě a legitimizovalo by nelegální postupy, jako je například rasové profilování. To by upevnilo sankční systém, poháněný krajně pravicovou rétorikou a založený na rasově motivovaných podezřeních, udávání, zadržování a deportacích. Namísto ochrany základních práv se EU vydala cestou zakotvení ideologie kriminalizace, která postihuje lidi pouze na základě jejich administrativní situace.
Evropa ví ze své vlastní historie, kam mohou vést systémy dohledu, hledání obětních beránků a kontroly.
Vyzýváme proto zákonodárce, veřejné orgány, zaměstnance veřejných služeb, organizace občanské společnosti a komunity v celé Evropě, aby odmítli všechny formy detekce a mobilizovali se proti politikám, které kriminalizují lidi na základě jejich pobytového statusu a omezují tak základní práva všech.
Evropská komise, Evropský parlament a Rada Evropské unie musí tyto obavy vyslechnout a odmítnout nařízení o deportacích.
Původní znění prohlášení spolu se seznamem signatářů najdete zde: PICUM: No to EU law enabling home raids, policing of public services and racial profiling
Pozn. * “Rasizace (racialization) je společenský proces, při kterém je jednotlivcům nebo skupinám přiřazována specifická rasová identita, často na základě různých skutečných nebo domnělých charakteristik, ovlivněných historickým kontextem, společenskými předsudky a mocenskými vztahy” (EBSCO, 2025).
Dne 18.12. si připomínáme mezinárodní den migrantů. V českém podání to vypadá tak, že nová vláda ve stejném týdnu stihla odmítnout Pakt o migraci a azylu (ačkoli se legislativně jedná o již schválené nařízení EU). Nový premiér také dal jasně najevo, že Česká republika bude mít „nulovou toleranci vůči nelegální migraci“.
Není zatím jasné, jak se právně ošetří fakt, že Pakt již byl přijat jak na evropské úrovni, a také byl schválen jeho národní implementační plán. Jak přesně hodlá nová vláda zápasit s nelegální migrací taky není příliš zřejmé. Pro voliče nynější vlády to možná zní dobře, avšak nelegální migrace není nutně ten nejpalčivější problém, který by Českou republiku trápil:
Dle MV bylo v prvním půlroce letošního roku v ČR „odhaleno celkem 5 061 případů nelegální migrace, z toho převažovali cizinci zjištění při nelegálním pobytu na území ČR (4 882 osob, 96,5 %), zatímco tranzitní migrace činila 52 osob a přes vnější schengenskou hranici bylo zaznamenáno 179 osob (3,5 %)“.
Lidé mohou o svůj pobytový status přijít velice rychle např. tím, že se se zpožděním dostaví na úřad nebo v pozdní lhůtě dodají administrativní podklady pro svůj pobyt.
Snaha o nulovou toleranci k nelegální migraci nevyřeší jádro problému, pouze se jeho příznaky přesunou jinam, protože lidé vždy migrovali a migrovat budou i nadále, a to s oprávněním i bez něj.
Spíše než upínání se na omezení nelegální migrace by českému státu nejen finančně prospělo prozkoumat transparentní procesy regularizace pro migranty žijící v České republice bez oprávnění k pobytu.
Regularizace lidí bez povolení k pobytu snižuje nerovnosti a sociální vyloučení, protože lidé se mohou lépe zapojit do všech ekonomických, sociálních a kulturních aspektů společnosti, ve které žijí. Vládám také poskytuje informace o obyvatelstvu a trhu práce a posiluje důvěru migrantů ve státní orgány.
I proto se připojujeme k následujícímu stanovisku Evropské sítě proti rasismu (European network against racism), jíž jsme členem.
Dnes, na Mezinárodní den migrantů, si připomínáme nesčetné množství lidí, kteří putují přes hranice, města i kontinenty v snaze najít bezpečí, nové příležitosti, rodinu či svobodu. Migrace není žádnou výjimkou, problémem ani krizií a neměla by tak být ani klasifikována. Je to základní a nedílná součást lidského života. V průběhu dějin se lidé stěhovali a nadále stěhují z nesčetných důvodů – za studiem, prací, péčí o své blízké, aby unikli násilí nebo nerovnosti, nebo prostě proto, aby si vybudovali lepší život. Přesto je tato základní lidská realita v celé Evropě nadále zkreslována tak, aby ospravedlnila rasistické a nehumánní politiky jako součást represivních kontrolních systémů.
Odsuzujeme jakékoliv politické rozhodnutí evropských zemí a institucí, které mělo za následek smrt, utrpení a nouzi migrantů v Evropě a jejím okolí. Dnes však také oslavujeme lidi, kteří z různých důvodů překračují hranice – zejména ty, kteří jsou oběťmi rasismu a marginalizace i přesto, že jejich životy, práce a přínos posilují naši společnost, ačkoli jsou systematicky vylučováni, kriminalizováni a dehumanizováni právě těmi institucemi a komunitami, které jsou závislé na jejich znalostech, péči a lidském kapitálu.
Migrační politika jako nová tvář evropského rasismu
V posledních letech se v celé Evropě stále více prosazuje znepokojivá politická logika. V celé řadě právních předpisů – od Paktu o migraci a azylu přes reformu schengenského hraničního kodexu až po navrhované nařízení o vyhošťování a směrnici o napomáhání převaděčství – je migrace (zejména rasizovaných* osob ze zemí globálního Jihu) stále častěji vnímána jako bezpečnostní hrozba, kterou je třeba potlačovat, a nikoli jako přirozený a trvalý aspekt lidského života. Tento sekuritizovaný přístup zesílil spolu se vzestupem autoritářských sil v Evropě, což posílilo opatření, která kriminalizují pohyb osob a oslabují základní práva.
Stejné tendence jsou patrné v celé Evropě – rozsáhlé zadržování, násilné pushbacky a vyhošťování, hromadné deportace v mnoha evropských zemích; kriminalizace lidí bez dokladů a lidí v neregulérním postavení; zesílené hraniční kontroly a rasové profilování na vnitřních hranicích.
Migrující pracovníci – z nichž mnozí jsou předměty procesu rasizace*– pracují na polích v podmínkách, které připomínají moderní otroctví, a udržují tak celé potravinové systémy, zatímco sami žijí v podmínkách vykořisťování, na nebezpečných ubytovnách, bez přístupu ke zdravotní péči a v chronické nejistotě; jsou vystaveni raziím v domovech a na pracovištích a soustavnému znevažování v médiích a veřejných diskuzích.
To vše je posíleno právní a politickou infrastrukturou, která migraci nejen „reguluje“, ale aktivně vytváří neregularitu: restriktivní vízové režimy, pravidla zaměstnanosti, která vážou lidi k vykořisťovatelským zaměstnavatelům, nekonečné byrokratické prodlevy a cesty k získání pobytu tak omezené, že ztráta statusu se stává téměř nevyhnutelnou. V tomto systému nejsou neregularita a nejistota náhodou – jsou předvídatelným výsledkem politik, které mají za cíl udržet určité lidi zranitelné, deportovatelné a snadno vykořisťovatelné. Díky tomuto mechanismu přetrvávají koloniální a rasově podmíněné hierarchie mobility, které určují, kdo se může volně pohybovat a kdo ne, kdo má přístup k sociálnímu zabezpečení a podpoře, kdo má možnost získat zaměstnání, bydlení a vzdělání a komu je umožněno budovat si život v evropských společnostech.
Tato dynamika se netýká pouze žadatelů o azyl nebo uprchlíků. Ovlivňuje také zkušenosti studentů, pracovníků – včetně pečovatelů –, sezónních zaměstnanců i rodin. Rasizace tak činí migraci pro některé privilegiem a pro jiné zdrojem nejistoty a vyloučení.
Nic z tohoto však není nové. Rasizace a kriminalizace pohybu určitých skupin má své kořeny ve staletích koloniální praxe a pracovního vykořisťování. Migrující a jejich podporovatelé však nezůstávají lhostejní: po celé Evropě sílí solidární hnutí, komunity se i přes represe nadále organizují, vzdorují a budují sítě vzájemné pomoci.
Pevnost Evropa: ale za jakou cenu
Místo investic do systémů sociální podpory vynakládají evropské vlády miliardy eur z veřejných prostředků na války, militarizaci hranic, sledovací technologie, detenční zařízení, deportační aparát a soukromé dodavatele, kteří z vyloučení lidí profitují – to vše zatímco za sociální a ekonomický kolaps, který jejich politika způsobuje, obviňují migranty.
Zprávy ukazují, že sekuritizační politiky nezajišťují bezpečnost, ale naopak přispívají ke smrti, strachu, zranitelnosti a nestabilitě. Politiky lidi nutí, aby se nezávisle na svých motivech přesouvali do prostředí nelegality, vykořisťování a nebezpečí. Rozdělují komunity, posilují rasové hierarchie, dále podkopávají legitimitu slibu právního státu a narušují právo všech lidí na důstojný život.
Přehodnocení migrace: Naše Vize pro spravedlivou a solidární Evropu
Migrace není problém, který je třeba řešit zvýšenou sekuritizací a kriminalizací, nýbrž lidskou realitou, která vyžaduje robustní systémy sociální péče, smysluplnou institucionální podporu a trvalý politický závazek k odstranění hluboce zakořeněného strukturálního rasismu v právních, sociálních a ekonomických systémech, které formují životy lidí.
Jako migranti a zároveň Evropané voláme po Evropě, která uznává lidskou mobilitu jako sociální, kulturní a ekonomický přínos a která odstraňuje systémy, které kriminalizují a rasizují pohyb osob. Požadujeme politiku založenou na antirasismu, péči, rovnoprávnosti a spravedlnosti – politiku, která ctí důstojnost a práva všech.
Proto si představujeme Evropu, která:
V tento Mezinárodní den migrantů vyzýváme evropské instituce, členské státy a společnosti, aby odmítly politiku strachu a rozdělování, změnily diskurs a směřování politiky od kriminalizace k solidaritě a těmito kroky znovu potvrdily základní hodnoty Evropy – respekt k lidským právům a důstojnosti.
Připojte se k nám a pojďme společně jednat v roce 2026!
V rámci našich snah o budování Evropy založené na spravedlnosti a rovnosti vás zveme, abyste se s námi zapojili do spolutvorby: navrhněte odvážný nápad na kolektivní akci nebo kampaň, která zpochybní současnou rasizovanou a bezpečnostně orientovanou migrační politiku a zaměří se na důstojnost, solidaritu a právní ochranu.
#ReclaimMigration #AntiRacistEurope
________________
Pozn. * “Rasizace (racialization) je společenský proces, při kterém je jednotlivcům nebo skupinám přiřazována specifická rasová identita, často na základě různých skutečných nebo domnělých charakteristik, ovlivněných historickým kontextem, společenskými předsudky a mocenskými vztahy” (EBSCO, 2025).
Aišvarja Eassey
V předchozím článku jsme informovali o možných dopadech výsledků nedávných českých parlamentních voleb na migrační a azylovou politiku. K tématu voleb se nyní ještě jednou vracíme – tentokrát s analýzou postojů parlamentních stran k otázkám rovnosti žen a mužů.
Říjnové parlamentní volby přinesly mj. skokový nárůst zastoupení žen v Poslanecké sněmovně. Podíl zvolených žen stoupl z 25 procent v roce 2021 na rekordních 33,5 procent. Díky kroužkování tak předčil podíl žen na kandidátních listinách, což ukazuje na touhu nemalé části českého voličstva po větším zastoupení žen ve vrcholné politice.
Postoji kandidátek a kandidátů v oblasti genderové rovnosti se před volbami zabývala volební kalkulačka vytvořená spoluprací devíti organizací věnujících se právům žen a queer osob, publikovaná na serveru Alarm. Postoje politických stran k tématům rovnosti žen a mužů zmapovala také analýza volebních programů zpracovaná Českou ženskou lobby (ČŽL) ve spolupráci s partnerskými organizacemi Fórum 50 %, Konsent a Ženy v politice. Analýza známkovala programy stran z hlediska jejich přístupu k tématům souvisejícím s genderovou rovností. Žádná z osmi hodnocených stran nedosáhla lepší známky než za 3 (dobře). Tři z uskupení, která se dostala do sněmovny – koalice SPOLU, Motoristé a SPD – dokonce v analýze zcela propadla a skončila s hodnocením 5 (nedostatečně).
Kalkulačka a analýza programů se tematicky protly ve čtyřech okruzích, na které se nyní podíváme blíže.
Slaďování práce a péče
Slaďování práce a péče je jedinou oblastí související s rovností žen a mužů, kterou ve svém programu tematizovaly všechny parlamentní strany. Až na SPD se strany hlásí k podpoře částečných úvazků a jiných flexibilních forem práce. Ty mohou pečujícím osobám, kterými jsou v české společnosti stále převážně ženy, umožnit lepší koordinaci osobního a pracovního života.
Pravděpodobná budoucí hlavní vládní strana ANO kromě toho ve svém programu slibuje například navýšení kapacit mateřských škol, zvýšení rodičovského příspěvku nebo možnost flexibilnějšího střídání rodičů v péči o dítě. Rodičovský příspěvek chce zvýšit i koaliční SPD, v jejím programu však převládá pronatalistický přístup redukující ženy na roli matek. Programy vládních stran (ANO, SPD, Motoristé) pak vůbec neřeší strukturální problémy jako nerovné mzdy či nedostatečné zapojení mužů do péče o děti.
Komplexnější pojetí slaďování lze najít pouze ve volebních programech STAN a Pirátů. Tyto strany kromě podpory flexibilních forem práce a navýšení rodičovského příspěvku uvádí také potřebu rozšíření kapacit školek pro děti do tří let. Zdůrazňují také nutnost odstranit znevýhodnění žen v odměňování (Piráti) a posílit zapojení otců do péče o malé děti (STAN). Je však otázkou, nakolik budou tyto strany schopny pro své případné návrhy najít konsenzus napříč vládním a opozičním táborem.
Omezené možnosti slaďování práce a péče jsou zásadním problémem nejen pro Češky, ale také pro ženy-migrantky žijící v ČR. Ty se potýkají se specifickými bariérami. Například při umisťování do mateřských škol naráží jejich děti na jazykové a mezikulturní bariéry nebo na problém nedostatečné proočkovanosti. Mnohé migrantky také vykonávají náročnou a špatně finančně ohodnocenou práci ve směnných provozech, která jim neumožňuje dostatečnou flexibilitu.
Menstruační chudoba
Body týkající se menstruační chudoby do svých programů zahrnuly dvě parlamentní strany. Hnutí STAN tento problém v programu explicitně zmiňuje a slibuje zajištění bezplatné dostupnosti menstruačních potřeb ve veřejných budovách. Piráti pak slibují dostupnost menstruačních pomůcek ve školách.
Jak ovšem uvádí analýza ČŽL, tyto programové body jsou v rozporu s hlasováním stran o pozměňovacím návrhu tzv. konsolidačního balíčku z října 2024. Piráti tehdy nepodpořili návrh ANO na zařazení menstruačních potřeb do nižší sazby DPH. Hnutí STAN se stejně jako koalice SPOLU postavilo jednoznačně proti návrhu. Představitelé a představitelky těchto stran přitom ve svých odpovědích pro volební kalkulačku Alarmu v naprosté většině případů uvádějí, že jsou pro zařazení menstruačních pomůcek do nižší sazby. Je tedy patrné, že v případě prosazování konsolidačního balíčku nad programovými prioritami stran převládly snahy udržet domluvenou podobu klíčového vládního zákona.
Jak uvádí organizace Sola Pomáhá, česká sazba DPH na menstruační pomůcky (21 %) patří mezi nejvyšší v Evropě. Vysoké ceny menstruačních potřeb pochopitelně nejcitelněji dopadají na ženy či další menstruující osoby ohrožené chudobou.
Data napříč různými společnostmi přitom ukazují, že chudoba je feminizovaná – jsou jí ve větší míře ohroženy ženy než muži. Jinak tomu není ani v ČR, jak ukazují data ČSÚ. Například v roce 2023 čelilo příjmové chudobě 7,9 procent mužů a 11,6 procent žen. Výzkum Mezinárodní organizace pro migraci ze stejného roku odhalil, že v populaci ukrajinských uprchlic/íků pobývajících v ČR jsou rozdíly mezi ženami a muži ještě propastnější: 37 procent respondentek vypovědělo, že nemá dostatečný příjem na pokrytí svých denních výdajů. Mezi mužskými respondenty činilo toto číslo „pouhých“ 20 procent. Problém menstruační chudoby se tedy může týkat i relativně vysokého počtu Ukrajinek a dalších uprchlic a migrantek pobývajících v Česku.
Interrupce
Z odpovědí pro volební kalkulačku Alarmu je patrné, že s výjimkou některých představitelů a představitelek KDU-ČSL se politici a političky napříč spektrem shodují na tom, že by neměla být zpřísňována pravidla pro interrupce a že by tyto zákroky měly i nadále zůstat dostupné bez ohledu na důvod.
O poznání menší míra shody panovala mezi kandidátkami a kandidáty na tom, zda by interrupce v ČR měly být dostupné cizinkám. Za dostupnost potratů pro cizinky se většinově postavili pouze zástupci a zástupkyně Pirátů a STAN. Podporovatelé ve svých odpovědích zdůrazňovali zejména právo na rovný přístup ke zdravotní péči a solidaritu se ženami ze zemí, ve kterých je právo na potrat omezeno. Mezi odpůrci zaznívaly především obavy z „potratové turistiky“ a nedostatečných kapacit lékařských zařízení.
Z odpovědí kandidátek a kandidátů byla patrná mj. jejich omezená obeznámenost s platnými pravidly pro přístup k potratům v Česku. Řada z nich svůj nesouhlas s dostupností interrupcí pro cizinky odůvodňovala tím, že nejsou účastnicemi veřejného zdravotního pojištění. Implicitně tedy předpokládaly/i, že občanky ČR mají zákrok hrazený ze zdravotního pojištění. To však ve většině případů není pravda – i české občanky si interrupci na vlastní žádost musí zaplatit samy. Například organizace A.S.A.P. upozorňuje, že vysoké finanční náklady představují překážku pro reálnou dostupnost přerušení těhotenství.
O problematice dostupnosti interrupcí pro osoby bez českého občanství jsme již v minulosti informovali v jednom z našich článků.
Bezpečnost
Domácí a sexualizované násilí je nejen v ČR dlouhodobým a závažným společenským problémem. Podle organizace ProFem zažije v Česku nějakou formu domácího násilí každá třetí žena. Z nedávného výzkumu organizace vyplývá, že každá pátá žena v ČR má zkušenost se znásilněním a 58 procent žen se setkalo s nějakou formou sexualizovaného násilí. Ženy přitom tvoří převážnou většinu obětí. Zmiňovaná volební kalkulačka i analýza volebních programů se proto zaměřily také na téma genderově podmíněného násilí.
V oblasti prevence a podpory obětí sexualizovaného násilí došlo v uplynulém volebním období k zásadním legislativním změnám. Téměř jednomyslně byly v Poslanecké sněmovně schváleny dva klíčové zákony: novela trestního zákona zavádějící redefinici znásilnění a tzv. „Lex Anička“. Druhý ze zákonů navyšuje finanční pomoc obětem, rozšiřuje okruh zvlášť zranitelných obětí a navyšuje podporu pro neziskové organizace, které poskytují obětem nezbytnou psychologickou a právní pomoc. U redefinice znásilnění se jednalo o vládní návrh zákona, na předložení „Lex Anička“ se podílely poslankyně a poslanci ODS, KDU-ČSL, TOP 09, Pirátů, STAN a ANO.
Téma genderově podmíněného násilí však ve volebních programech stran spíše chybí. Světlou výjimkou je program hnutí STAN, který se tematice věnuje relativně komplexně. Slibuje např. přijetí samostatného zákona, který zavede jednotnou definici domácího násilí, rozšíří definici zvlášť zranitelné oběti a zlepší přístup relevantních institucí (policie, soudů, lékařů a sociálních pracovníků) k obětem. Ačkoliv se členky a členové ostatních parlamentních stran podílí na tvorbě klíčových návrhů zákonů, genderově podmíněné násilí není v jejich programech nijak koncepčně uchopené.
Jak v rozhovoru pro Deník Referendum upozorňuje vedoucí právního oddělení Simi Klára Holíková, ženy-migrantky jsou vůči genderově podmíněnému násilí obzvláště zranitelné. Přístup k pomoci jim ztěžují především jazykové bariéry, nízké povědomí o vlastních právech, sociální izolace a obavy o ztrátu oprávnění k pobytu. Pokud je pobytový status obětí domácího či sexualizovaného násilí navázán na agresora, ukončením vztahu může oběť o oprávnění k pobytu přijít. Oprávnění by sice mělo být oběti zachováno, pokud soužití ukončila z důvodu obzvlášť těžkých okolností, mezi které patří i domácí násilí ze strany partnera. V praxi je ale podle Holíkové často náročné existenci násilí dokázat. Z pohledu migrantek je zásadní především státní podpora organizací, které poskytují pomoc obětem domácího či sexualizovaného násilí, a to s přihlédnutím k jejich specifickým znevýhodněním a potřebám.
Závěrem
Analýza volební kalkulačky Alarmu a volebních programů parlamentních stran ukázala, že většina stran téma genderové rovnosti spíše opomíjí. Relativně komplexní plány pro podporu rovnosti poskytují pouze programy Pirátů a STAN, ale i ty řadu důležitých bodů vynechávají a nedá se proto říct, že by samy o sobě nabízely ucelené plány systémové změny. Volební programy koaličních partnerů ANO – SPD a Motoristů – přitom obsahují řadu opatření přímo oslabujících rovnost žen a mužů. Najdeme v nich například stigmatizaci queer osob, odpor proti neziskovým organizacím nebo volání po podpoře „tradiční rodiny“.
V určité pozitivní změny lze doufat v oblasti slaďování práce a péče, kde mezi vládními a opozičními stranami existuje široká shoda na dílčích opatřeních jako je podpora flexibilních forem práce. Vláda ANO by také mohla „oprášit“ svůj návrh na zařazení menstruačních potřeb do snížené sazby DPH. Odpovědi politiků a političek ve volební kalkulačce naznačují, že bývalé vládní strany by v případě nového hlasování mohly být ochotné s návrhem souhlasit. Je však otázkou, nakolik bude prosazování těchto politik pro ANO a jeho koaliční partnery prioritní.
Prosazování genderové rovnosti může po jmenování nové vlády negativně ovlivnit nepřátelský postoj vládních stran k neziskovým organizacím. Role neziskového sektoru je přitom právě při prosazování rovnosti žen a mužů naprosto nezastupitelná. Neziskové organizace jsou nejen významnými poskytovateli expertizy, ale také nezbytnými zdroji pomoci pro tisíce klientek a klientů.
Zejména SPD a Motoristé v rámci předvolební kampaně otevřeně útočili na neziskový sektor, především potom na ekologické a migrační neziskové organizace. Tyto postoje se propsaly i do programového prohlášení vlády, ve kterém strany slibují zřízení veřejného registru všech dotací pro neziskové organizace z veřejných rozpočtů a zamezení tomu, aby byly veřejné prostředky využívány pro „politický aktivismus“. Jak ve vyjádření pro Novinky.cz uvádí mluvčí organizace Člověk v tísni Tomáš Urban, zahrnutím tohoto bodu se vládní strany cíleně snaží stigmatizovat neziskové organizace a zpochybnit fungující systém transparentnosti jejich financování.
V nadcházejícím volebním období bude proto záležet nejen na tom, zda budou vláda a opozice schopny spolupracovat na dílčích opatřeních v oblastech slaďování péče a práce nebo boje proti menstruační chudobě. Zásadní bude také ochota a schopnost opozice mobilizovat proti potenciálně škodlivým vládním návrhům poškozujícím genderovou rovnost.
Autorka: Barbora Vosáhlová
Česko má za sebou volby do Poslanecké sněmovny. Prozatím není jasné, do jaké míry bylo téma migrace důležité pro rozhodování voliček a voličů. Průzkum STEM z července 2025 ukázal, že Češky a Češi mají obavy z příchodu uprchlíků a z neregulérní migrace.
Od politiků a političek ANO, SPD, Motoristů i Stačilo zněla v předvolební kampani kritika migračního paktu, zaměřená téměř výhradně proti mechanismu povinné solidarity. V jejich vyjádřeních zaznívaly sliby, že pakt odmítnou a nebudou ho aplikovat. Jak ovšem v rozhovoru pro Novinky.cz zdůrazňuje Viktor Daněk z institutu EUROPEUM, evropskou legislativu nelze odmítnout na národní úrovni a v případě neimplementace migračního paktu nebo některé z jeho částí hrozí ČR soudní spory a případně i vysoké pokuty. Je tedy otázkou, do jaké míry lze tvrzení Andreje Babiše a dalších brát vážně a do jaké míry se jedná o „pouhou“ rétoriku.
Jistý vhled do toho, jak bude vypadat migrační a azylová politika budoucí české vlády, poskytují volební programy politických stran. Z nich vyplývá, že ANO i jeho potenciální koaliční partneři (SPD a Motoristé) se shodují na odporu vůči neregulérní migraci a již zmíněnému mechanismu povinné solidarity.
SPD a Motoristé: Proti migračním neziskovým organizacím
Celkem nepřekvapivě je odpor proti „nelegální“ migraci akcentovaný zejména SPD. Hnutí ve svém programu navrhuje například přezkum platných rozhodnutí o udělení mezinárodní ochrany nebo zrušení „automatického“ slučování rodin. Brojí také proti „pašeráckým neziskovým organizacím“ a slibuje schválení zákona o povinné registraci neziskových organizací, které jsou finančně podporovány ze zahraničí. Předseda strany PRO Jindřich Rajchl, který se na kandidátce SPD dostal do Poslanecké sněmovny, se na jednom z předvolebních mítinků nechal slyšet, že neziskové organizace jsou podle něj „mor a rakovina české společnosti.“
Motoristé sobě, kteří ve volbách zaznamenali zisk překvapivého množství hlasů a mandátů, ve svém volebním programu slibují mimo jiné, že budou usilovat o zrušení migračního paktu na evropské úrovni. Chtějí také prosazovat přísnější prověřování migrantů a jejich umisťování mimo teritorium EU.
ANO: Zpřísnění zákona o azylu
V otevřeném dopisu z března letošního roku, adresovaném předsedovi vlády, uvedla Alena Schillerová z hnutí ANO, že její strana odmítá migrační pakt a že v případě vítězství v parlamentních volbách se ČR „přidá k dalším evropským vládám, které [jej] považují za mrtvý a nehodlají ho aplikovat.“ Kvůli odporu proti migračnímu paktu hlasovaly/i letos v červnu poslankyně a poslanci ANO proti novele předložené skupinou vládních poslanců, která zpřísňuje azylová a migrační pravidla. Schválenou novelu, která má podle vlády SPOLU a STAN implementovat pakt do českého práva a kterou v srpnu podepsal prezident Pavel, kritizuje například právnička Lenka Kopecká z Konsorcia nevládních organizací pracujících s migranty. Zákon podle ní odporuje evropskému i mezinárodnímu právu. Hnutí ANO přitom ve svém volebním programu slibuje přijetí nového zákona o migraci a azylu, kterým by se podmínky pro udělování mezinárodní ochrany mohly ještě více zpřísnit.
V programu ANO najdeme také silnou sekuritizující rétoriku, a to především ve vztahu k migrantům z Ukrajiny. Strana slibuje, že přitvrdí v potírání cizinecké kriminality a nepřipustí příchod dalších migrantů představujících bezpečnostní hrozbu: „Aktivně zabráníme především hrozbám souvisejícím s případným koncem války na Ukrajině, jako je návrat organizovaného zločinu či pašování zbraní.“
Lákání kvalifikovaných zahraničních pracovníků?
Odmítání migračního paktu a varování před neregulérní migrací znělo od čelných představitelů ANO bezprostředně poté, co byl jasný předběžný výsledek voleb. Současně byla zmiňována také hospodářská strategie hnutí. Vzhledem k antiimigrační rétorice politiků a političek ANO se některé části tohoto dokumentu, o kterých představitelé strany veřejně spíše mlčí, mohou zdát zarážející. Hovoří se zde například o plánu zvýšení počtu kvalifikovaných zahraničních pracovníků v ČR o 100 000 do roku 2030. Tím je podle ANO nutné řešit nedostatek pracovní síly na českém trhu práce. V dokumentu navrhuje strana například následující kroky:
Právě o bodový systém legální migrace se podle Martina Rozumka z Organizace pro pomoc uprchlíkům v uplynulém volebním období snažilo MPSV, které podle něj však narazilo na odpor Ministerstva vnitra a vládních politiků.
Ruku v ruce se snížením bariér pro příchod zahraničních pracovnic a pracovníků by mělo jít posílení ochrany jejich práv. Například Kristina Vejnbender ze serveru investigace.cz v minulosti informovala o tom, jak v Česku ukrajinské uprchlice a uprchlíci čelí pracovnímu vykořisťování. Také šetření PAQ Research ukázalo, že uprchlíci z Ukrajiny se v ČR potýkají s nízkými příjmy a s chudobou, způsobenou mj. omezeným přístupem k férovým pracovním podmínkám. Pokud chce budoucí vláda ANO umožnit vyšší míru pracovní migrace do Česka, měla by aktivně řešit problém nedůstojného vykořisťování migrantek a migrantů. O pracovních právech zahraničních pracovnic a pracovníků však hospodářská strategie nepojednává.
Závěrem
Pohled na vyjádření politických představitelů a představitelek budoucí vládní strany a jejích potenciálních koaličních partnerů neposkytuje příliš mnoho důvodů k optimismu. V oblasti azylu můžeme očekávat pokračování v linii předchozích vlád, které udržují dlouhodobě restriktivní azylovou politiku nebo ji ještě zpřísňují, jako tomu bylo v případě vlády Petra Fialy. Zvláště alarmující jsou potom zmínky o postupu proti migračním neziskovým organizacím.
Nad oblastí migrační politiky visí v souvislosti s novou vládou otazníky. Hnutí ANO ve svém volebním programu tvrdí, že migrační politika podle něj musí reflektovat potřeby trhu práce. V hospodářské strategii pak uvádí, že firmy působící v Česku se potýkají s nedostatkem pracovní síly a že je proto nutné usnadnit legální pracovní migraci do ČR. Ve veřejných vyjádřeních představitelů a představitelek strany však tyto argumenty nezaznívají, protože jsou vnímány jako příliš politicky citlivé. Je proto otázkou, zda bude nová vláda ANO ochotná a schopná tento bod hospodářské strategie aktivně prosazovat.
Autorka: Barbora Vosáhlová
Rodiče ve znevýhodněných podmínkách
Intersekcionální perspektiva rodičovství ukazuje, že zkušenost rodičů může být ovlivněna jedním či více faktory – například genderem, socioekonomickým postavením, věkem, zdravotním stavem nebo migrační zkušeností. Kombinace těchto faktorů může prohloubit a zcela často také skutečně prohlubuje znevýhodnění osob ze zranitelných skupin při péči a výchově dětí.
Co to znamená pro migrantky-matky
Vzhledem ke své migrační zkušenosti čelí migrantky a uprchlice často vícenásobnému znevýhodnění při péči o děti a naplňování své rodičovské role. Z praxe Simi se jako nejčastější bariéry jeví:
V Česku se nedostatek dostupné péče o děti týká nejen migrantek, ale i žen z majority. Přestože stát očekává, že se ženy zapojí do pracovního procesu, často nemají své děti kam umístit. Flexibilních pracovních úvazků je málo, a tak jsou některé ženy nuceny pracovat neregulérně nebo přijímat nestandardní formy zaměstnání, jen aby mohly skloubit práci s péčí o děti.
Migrantky se mohou setkat se stereotypy a diskriminací ze strany institucí, například při přijímání dětí do mateřských škol. Ze zkušenosti Simi víme, že v některých případech důvodem odmítnutí těchto dětí bývá jejich neznalost češtiny. U některých skupin, například u ukrajinských dětí, se objevují i problémy spojené s odlišnými očkovacími standardy. Komplikací může být i stravování vycházející z kulturních či náboženských tradic, typicky u vietnamských dětí nebo dětí z muslimských rodin, které vyžaduje od předškolních institucí větší vstřícnost a flexibilitu.
Nízké příjmy či nejisté zaměstnání často znemožňují ženám platit za dětské skupiny či jesle. To je staví do začarovaného kruhu – musí pracovat, aby zajistily příjem, ale zároveň se nemohou dostatečně věnovat svým dětem, což může snadno vést k vyčerpání a dlouhodobému stresu.
Složitá legislativa a nerovný přístup k rodičovským benefitům může znevýhodňovat migrantky oproti ženám z majority. Rodičovský příspěvek či jiné benefity se nutně nevztahují ke všem typům pobytu, což může významně proměnit a omezit rodinnou finanční stabilitu.
Migrantky často postrádají širší příbuzenskou a přátelskou síť, která by jim mohla pomoci s péčí o děti. Pocit stigmatizace a osamělosti přitom může negativně ovlivnit nejen duševní pohodu matky, ale celé rodiny.
Jak tuto problematiku zviditelnily uprchlice z Ukrajiny*
Témata jako vyjednávání rodičovských rolí a slaďování práce a péče byla v nedávné době zviditelněná příchodem uprchlic z Ukrajiny. Zásadní překážkou, která brání těmto ženám – stejně jako jiným migrantkám – aktivně se podílet na českém pracovním trhu, je skutečnost, že zastávají roli ženy-matky.
Nově příchozí z Ukrajiny tvoří převážně ženy se svými dětmi, přičemž uprchlice jsou často doprovázeny nemluvňaty nebo dětmi v předškolním věku. Mnoho z nich si nemůže z ekonomických důvodů dovolit zůstat s dítětem doma a pečovat o ně, tudíž jim k hledání zaměstnání přibývá ještě hledání vhodného pečovatelského zařízení. Avšak to je vzhledem k naplněnosti kapacit těchto zařízení a nedostatečné infrastruktuře pečovatelských služeb v ČR mnohdy komplikovanější než samotný vstup na trh práce.
Většina těchto žen se ocitá v situaci, kdy musí zároveň plnit roli matky-pečovatelky i matky-živitelky. Vzhledem k válce jim v nové zemi často chybí partneři, kteří by je v péči o děti i v ekonomickém zajištění rodiny mohli podpořit. To je staví do mimořádně náročné pozice a vyžaduje, aby se český stát i instituce více přizpůsobily realitě těchto rodin a hledaly flexibilnější řešení v oblasti zaměstnanosti a dostupnosti péče o děti.
Česká vláda se situaci s přeplněnými předškolními zařízeními a školami snažila vyřešit několika způsoby. U předškolních dětí šlo například o uvolnění kapacit v dětských skupinách. Pro ukrajinsky mluvící děti ve školním věku pak některé školy zřizovaly jednotřídky, jiné je dokázaly pohotově začlenit přímo do česky mluvících tříd.
V mnoha případech však přístup ukrajinských rodin k pečovatelským zařízením v Česku komplikuje nízká proočkovanost ukrajinských dětí, v případě nástupu do škol jsou děti znevýhodněny nejen jazykovou bariérou, ale především neznalostí nového prostředí, ztrátou starých kamarádů, nedostatkem odpočinku a času na aklimatizaci, ke kterým se přidávají traumatizující události a jejich dopady na duševní zdraví.
Nehledě na pomoc institucionálních zařízení uprchlice často žijí s dětmi v provizorním bydlení, např. na ubytovnách, kde chybí soukromí, klidný prostor pro hraní či učení a jakékoliv domácí zázemí. Tyto podmínky nejsou pro výchovu dětí ideální a mohou ztěžovat jejich každodenní pohodu a adaptaci. Přesto se uprchlice snaží plnit náročnou úlohu – poskytovat dětem emocionální podporu i pocit bezpečí a zároveň se snaží prosadit na českém pracovním trhu, aby rodinu dokázaly uživit.
Rychlému zapojení žen do pracovního procesu však nebrání pouze nedostatek jeslí, školek a škol, jejich častá nedostupnost, finanční zátěž nebo náročné začlenění jejich dětí do vzdělávacích zařízení a třídních kolektivů, ale také diskriminační inzeráty s nabídkami práce pro Ukrajinky a Ukrajince. Často se v nich nabízí buď náročná manuální práce, kterou ženy vzhledem ke své kvalifikaci i slaďování péče vykonávat nemohou nebo nechtějí, zároveň je mnoho nabídek cílených pouze na ženy do určitého věku, nejčastěji v produktivním věku či bez dětí. Kromě péče o děti může ženy na pracovním trhu znevýhodňovat ještě přítomnost rodičů a jiných starších příbuzných, kteří jsou považováni za další potenciální příjemce péče.
Strategie překonávání bariér
Pro podporu rodin migrantů je důležité posilovat možnosti vytváření sociálních a podpůrných sítí, například prostřednictvím komunitních skupin, a zároveň zajišťovat lepší dostupnost sociálních služeb, vzdělávacích a jazykových kurzů, které usnadňují integraci a vstup na trh práce. Významnou roli mohou sehrát neziskové organizace a spolky, které poskytují právní, sociální, psychosociální či materiální podporu a zároveň nabízejí služby, jako je komunitní hlídání dětí, díky nimž mohou rodiče snáze skloubit péči o rodinu s prací nebo vzděláváním. Ve vzdělávacím systému je klíčové zajistit dostatek školek a škol s flexibilními režimy, nabízet inkluzivní programy respektující kulturní a jazykovou rozmanitost a zapojovat interkulturní pracovnice či specializované pedagogy, kteří podpoří děti i jejich rodiče. Součástí změn by měla být i úprava legislativy, která zohlední specifické potřeby rodičů ze zranitelných skupin a umožní jim lepší přístup k předškolnímu a školnímu vzdělávání.
Znevýhodněné migrantky-matky podpořilo i tehdejší prohlášení České ženské lobby v reakci na uprchlickou vlnu z Ukrajiny z roku 2022. Podle něj by Česká republika měla „navýšit institucionální péči tak, aby měla kapacitu na děti migrujících. Je třeba nejen podpořit školy a školky v tom, aby se tyto děti dokázaly co nejrychleji začlenit, ale také podporovat ženy, které se v novém domově musí o své děti postarat a nemohou se rychle zapojit do pracovního procesu. Je také nutné podpořit mnoho ukrajinských žen, které v Česku pracují a jejichž děti žijí na Ukrajině…”
*Více v naší “Analýze postavení migrantek na pracovním trhu v ČR v kontextu války na Ukrajině” zde.
Autorka: Marie Leopoldová
Informace o šikaně obvykle nepřijde hned na první schůzce – často až po měsíci nebo dvou práce s dítětem. Na otázku „Proč jsi o tom nikomu neřekl?“ slyším odpovědi jako: „Stejně by mi nikdo nevěřil“, „Nic tak strašného se vlastně neděje“, „Zkoušel jsem to říct paní učitelce, ale ona věří jim“ nebo „Neumím tak dobře česky, abych to vysvětlil.“
V takových případech připravuji dítě, aby o tom řeklo rodičům – buď o samotě, nebo se mnou v místnosti. Od tohoto okamžiku začíná skutečná psychologická práce: posilujeme sebevědomí, učíme se techniky verbální sebeobrany, hledáme kroužek nebo komunitu, kde se dítě může cítit bezpečně. Je velmi důležité, aby dítě mělo prostředí, kde se cítí v přijetí a bezpečí.
Rodiče a děti učím upřímnosti, důvěře a tomu, jak mluvit o důležitých i méně důležitých věcech. Rodiče učím jednoduše naslouchat – bez komentářů a hodnocení. Protože dokud dítě nezačne mluvit, rodiče mu, bohužel, nemohou pomoci.
Paralelně pracuji i s rodiči. Každý dospělý má své vlastní životní zkušenosti a rozdílné hranice toho, co považuje za „normální“. Často je potřeba vysvětlit, že šikana není jen fyzické násilí. Někteří rodiče se nechtějí dostat do konfliktu. Jiní se bojí komunikovat se školou kvůli jazykové bariéře. V takových případech posiluji jejich sebejistotu a dávám doporučení, jak správně jednat se školou.
Na druhém konci spektra jsou rodiče, kteří jsou připraveni jít školu „napadnout“ – hádkou nebo dokonce fyzicky (mimochodem to je často důvod, proč dítě rodičům nic neřekne). Takové rodiče nejprve stabilizuji a vysvětluji, že verbální konfrontace s agresivním dítětem nebo jeho rodiči nic neřeší a může situaci ještě zhoršit. Dále je učím, jak správně komunikovat se školou.
Školy hrají klíčovou roli v prevenci a řešení šikany – a právě včasné rozpoznání varovných signálů je tím prvním krokem k ochraně dětí. Pedagogové by měli být citliví na nenápadné náznaky, jako jsou posměšné poznámky, nevyrovnané konflikty, izolace některých žáků či změny v chování – například zvýšená plačtivost, neklid nebo zhoršení prospěchu. Dítě, které se cítí v ohrožení, často vyhledává blízkost dospělých, vynechává vyučování a může si stěžovat na různé zdravotní obtíže bez jasné fyzické příčiny.
Zásadní je přestupky chování řešit, být důslední. Vést děti k omluvě. Klást důraz na třídní normy. Důležitá je i prevence, tedy průběžně pečovat o klima třídy a zajistit ve třídách bezpečné prostředí, například posilovat pozitivní chování, důsledně nastavovat třídní normy a vést děti k odpovědnosti. Cílem by mělo být nejen zastavit konkrétní projevy šikany, ale budovat bezpečné a respektující prostředí, kde má každé dítě své místo. „V Simi děláme pro školy preventivní program zaměřený na porozumění příčin a dopadů migrace, který rozvíjí empatii a respekt k jiným kulturám skrze otevřený dialog. Program pomáhá vytvářet prostředí, ve kterém se rozmanitost nevnímá jako důvod k posměchu, ale jako přirozená součást školního života“, uvádí expertka na vzdělávání v Simi.
Podle psycholožky Tetiany Mikové i dalších odborníků je také zásadní zapojení širšího prostředí – kolektivu, učitelů i veřejnosti. Prevence šikany není jen otázkou individuálního přístupu, ale i práce s celou třídou a měla by stát na rozvoji socioemočních dovedností a budování vztahů ve třídě a vytváření atmosféry, ve které má každý právo být sám sebou.
Jak by měla škola postupovat při řešení šikany?
Řešení šikany nesmí být nahodilé ani zůstávat jen u napomenutí viníků. Školy v aktualizovaných metodických pokynech MŠMT jasně daný postup.
Každý zaměstnanec školy má povinnost jednat při podezření na šikanu – i drobné projevy, jako výsměch či vylučování ze skupiny, je třeba brát vážně. Prvním krokem je rozpoznání varovných signálů a ověření situace diskrétním šetřením, aby se předešlo šíření strachu mezi žáky.
Pokud se podezření potvrdí, škola vytvoří vyšetřovací tým složený z pracovníků Školního poradenského centra, třídního učitele a vedení školy. Následují individuální rozhovory – nejprve s obětí, pak se svědky a nakonec s agresory – vedené citlivě a bez přítomnosti dalších osob. Rodiče oběti i agresora musí být informováni a mají právo být přítomni u dalších kroků.
Po důkladném vyhodnocení tým rozhodne, zda se jedná o šikanu, a navrhne odpovídající opatření. Oběti je třeba zajistit bezpečné prostředí a podporu, agresorovi zase jasné hranice a výchovné vedení. Často je nutné pracovat i s celým třídním kolektivem. Do řešení mohou být zapojeni školní psychologové nebo externí odborníci.
V případě závažné šikany – například fyzického násilí nebo kyberšikany – má škola povinnost oznámit situaci Policii ČR a OSPODu. I po ukončení případu je důležité pokračovat v práci s třídou i jednotlivci a sledovat vývoj vztahů. Celý proces musí být důsledně dokumentován a veden v souladu s pravidly ochrany osobních údajů.
Více praktických kroků i kontaktů je dostupných na stránkách Prev-Centra. Pomoci může také Linka bezpečí nebo školní metodik prevence.
Jak poznat, že vaše dítě může být obětí šikany? Sledujte nenápadné signály. Pokud dítě nemá žádné kamarády, nechce mluvit o dění ve třídě nebo nechce do školy chodit, může to být varovný signál. Podobně pokud působí vystrašeně před odchodem do školy, začne měnit trasu do školy nebo se jí úplně vyhýbá – například tím, že chodí za školu.
Všímejte si také fyzických známek násilí, jako jsou modřiny, škrábance nebo jiné zranění, která si dítě neumí věrohodně vysvětlit. Přichází domů s poškozeným oblečením nebo rozbitými věcmi, případně je nemá vůbec. Když se zeptáte proč, často se vyhýbá odpovědi nebo uvádí nepravděpodobné příběhy. Změny se mohou projevit i ve školním výkonu – náhlé zhoršení prospěchu, ztráta zájmu nebo motivace jsou častým důsledkem psychického tlaku.
Pozor si dejte i na finanční chování. Pokud dítě často potřebuje peníze, neplatí si obědy nebo tvrdí, že peníze opakovaně ztrácí, může to souviset se šikanou. Také neobvyklé zacházení s telefonem, jeho schovávání nebo výskyt posměšných komentářů na sociálních sítích mohou být důležité indicie.
Dítě, které je šikanováno, může procházet výraznými změnami nálad – od uzavřenosti až po náhlé výbuchy agrese vůči sourozencům. Časté jsou i nevysvětlitelné zdravotní obtíže, které nezachytí ani lékařská vyšetření. V krajních případech může dojít k sebepoškozování nebo vyhrožování sebevraždou.
Neignorujte varovné signály. Buďte na straně svého dítěte, dejte mu jasně najevo, že mu věříte a že ho chcete chránit. Zkuste s ním trpělivě a bez nátlaku mluvit a zjistit více o tom, co se děje.
Jakýkoli incident, který připomíná šikanu, popište písemně učiteli – ideálně přes školní aplikaci Bakaláři nebo e-mailem. Každá událost se stává faktem, pouze pokud je zaznamenána.
V dopise / e-mailu zachovejte věcný a zdvořilý tón, co nejpřesněji popište, co se stalo, a požádejte o pozornost směrem k emoční atmosféře ve třídě. Migrantům doporučuji, aby si nechali pomoci od známých, kteří dobře ovládají češtinu a umí formulovat klidně a slušně. Rozhodně nedoporučuji překládat přes Google Translate – v tom případě je lepší využít ChatGPT.
Pokud se situace do týdne neřeší, napište další podobný e-mail, tentokrát s kopií řediteli.
Pokud ani to nepomůže, požádejte o osobní schůzku s učitelem a ředitelem. Trvejte na tom, aby jednání probíhalo oficiálně. Pokud je potřeba, požádejte o možnost vzít si s sebou tlumočníka. Žádost je nutná – škola má právo nepustit cizí osobu do svých prostor. Ptejte se, jaký je školní plán řešení šikany a žádejte, aby ze všech jednání byly vyhotoveny písemné zápisy. Jasná a systematická komunikace je klíčová.
Pomozte dítěti shromáždit důkazy o šikaně – uchovávejte poškozené věci, dělejte snímky obrazovky z komunikace na sociálních sítích nebo jakékoli jiné relevantní materiály. Může se to hodit při řešení se školou, ale i v případě právních kroků.
Ve většině případů se šikana mezi dětmi podaří vyřešit již v tomto bodě. Obzvlášť pokud oběť neporušuje školní řád. Někdy šikana přetrvává, i když už byla nahlášena a řešena. V krajních případech je možné zvažovat i přestup na jinou školu – i když to není jednoduché a systémově snadné řešení, pro některé děti to může znamenat skutečný nový začátek. I zde je důležité, aby bylo dítě podpořeno – nejen prakticky, ale také psychologicky. Přechod na novou školu by měl být provázen péčí a vysvětlením, že opustit toxické prostředí není selhání, ale akt sebeochrany. Pokud se rozhodnete situaci řešit přechodem na jinou školu, informujte vedení o situaci žáka na předchozí škole, aby s tím škola mohla dále pracovat. Při přestupu pak doporučujeme spolupráci s metodiky prevence.
Nebojte se při řešení obrátit na odborníky. Můžete kontaktovat například rodičovskou Linku bezpečí na čísle 606 021 021, kde vám poradí, jak v podobné situaci postupovat. Další kontakty na krizové linky najdete například v letáku organizace SOFA. Pokud jde o fyzické násilí, je namístě obrátit se na Policii ČR.
A nezůstávejte lhostejní ani v případě, že se šikana týká někoho jiného – spolužáka nebo kamaráda vašeho dítěte. I tehdy kontaktujte školu a dejte najevo, že vám na bezpečí dětí záleží.
+ rádce od METY
Když se dítě stane obětí šikany, často se ocitá v situaci, kterou neumí samo zvládnout. Může se cítit zmatené, osamělé, zahanbené – a především bezmocné. Prvním a nejdůležitějším krokem, který může udělat, je uvědomit si, že to, co zažívá, není normální a v žádném případě za to nenese vinu. Nikdo nemá právo ho ponižovat, vyčleňovat nebo mu ubližovat – ať už jde o spolužáky, nebo kohokoli jiného.
Děti by měly vědět, že mají právo si chránit své hranice. Pokud je někdo zesměšňuje, nadává jim nebo jim fyzicky ubližuje, je důležité, aby se pokusily jasně a klidně vymezit – třeba větou „Nech mě být“ nebo „Tohle už není sranda“. Psycholožka Barbora Downes také radí na nadávky nereagovat: „Agresora to pak může přestat bavit, když uvidí, že jeho chování nikoho nezraňuje“.
Zároveň si ale musíme přiznat, že ne každé dítě má sílu se bránit. A právě proto je tak zásadní, aby vědělo, že v tom není samo a že se může obrátit na dospělého, kterému důvěřuje.
Z našich zkušeností vyplývá, že formy podpory je třeba aktivně nabízet. Spoléhat na to, že si dítě samo přijde říct o pomoc, je často nereálné. Pro některé žáky – například z jiného kulturního prostředí – může být požádání o pomoc vnímáno jako další stigmatizace. O to důležitější je, aby učitelé uměli vstupovat do situací citlivě a s respektem.
Pokud se dítě necítí na osobní rozhovor, může využít anonymní pomoc Linky bezpečí, která je zdarma dostupná na čísle 116 111.
A konečně – je důležité připomínat dětem, že i když šikanu nezažívají samy, mohou pomoct těm, kteří ji zažívají. Zastat se někoho, kdo je terčem výsměchu nebo vylučování, nemusí znamenat hádku nebo hrdinský čin. Někdy stačí krátká věta, třeba „Tohle není v pořádku“ nebo „Nechte ho být“. Nebo jednoduše dojít za učitelem a říct, co se děje. Děti, které jsou šikanovány, často potřebují jen vědět, že nejsou úplně samy. A právě spolužáci mají často v rukou víc, než si myslí.
Šikana není ostuda toho, kdo ji zažívá. Je to selhání prostředí, které ji dovolilo. A čím dříve o ní začneme mluvit otevřeně, tím větší je šance, že ji dokážeme společně zastavit.
Nebát se ozvat: https://www.linkabezpeci.cz/-/moje-dite-je-sikanovano
Další tipy: https://www.terapio.cz/blog/sikana
Autorka: Marie Leopoldová
Externalizace řízení migrace není novinkou. Dnes se navazuje na praxi z devadesátých let, která se stává mainstreamem.
Externalizace migrace znamená přenesení odpovědnosti za kontrolu a řízení migrace, popřípadě její omezení, většinou ze zemí EU na země za jejími hranicemi. Dohody mezi členskými státy EU, případně Spojeným královstvím a tzv. třetími zeměmi mohou mít mnoho podob. Téměř vždy však státy, ze kterých migranti pochází (nebo tzv. tranzitní státy, kterými lidé prochází, jakými je například Turecko), obdrží finanční podporu výměnou za kontrolu či omezení migrace do Evropy.
V nedávné době jsme mohli zaznamenat různé dohody tohoto typu, například mezi Británií a Rwandou nebo mezi Itálií a Albánií. Z těchto příkladů se může zdát, že externalizace migrace je spíš novodobým fenoménem, kterému předchází události typu Brexit – v rámci EU má však externalizace vcelku bohatou historii.
Jedny z prvních multilaterálních dohod uzavírala EU s africkými středomořskými státy jako je Tunisko, Egypt či Alžírsko, jako takzvané Evropsko-středomořské dohody o přidružení, už v 90. letech. Po zpřísnění vízových podmínek přibyl počet osob, které přicestovaly neregulérní cestou, tudíž přibyl i počet návratů z Evropy zpět do Tuniska. Dohoda s Tuniskem začala se zaměřením na ekonomiku a hospodářství, ale dnes se na této dohodě z roku 1995 staví další spolupráce o implementaci a operacionalizaci Paktu o migraci a azylu.
Od 90. let dochází k proměně podoby dohod – postupně se přesouvají od formálních multilaterálních smluv k méně formálním a bilaterálním, ty se dříve uzavíraly zejména mezi Španělskem a zeměmi západní Afriky: od Ghany (2005) přes Mauritánii (2007) až po Niger (2009), jak vývoj popisuje akademik Lorenzo Gabrielli.
Zásadní změny v oblasti řízení migrace pak přinesly roky 2015 a 2016, například dohodu mezi EU a Tureckem, která si vytyčila tři klíčové body:
Výměnou za to Turecko obdrželo 6 miliard eur na zlepšení humanitární situace uprchlíků v zemi a tureckým občanům byl umožněn bezvízový vstup do EU. V rámci dohody bylo podle organizace International Rescue Committee (2022) z Řecka do Turecka vráceno pouze 2 140 lidí.
Podobné dohody uzavírala EU s dalšími zeměmi severní Afriky. V roce 2015 byl založen Svěřenecký fond EU pro Afriku (EUTF) za účelem “stabilizace zdrojových a tranzitních zemí migrace v Africe a tím také k odstraňování důvodů nuceného vysídlování a snižování migrace do Evropy”. Například v letech 2015-2019 byly částkou 3,9 miliard eur podpořeny různé projekty na rozvoj či budování místních kapacit. Z této částky bylo 26% určeno přímo na řízení migrace. Letos ale bude finanční podpora “na rozvoj” těchto států podmíněná právě omezením migrace do Evropy, zejména ze států subsaharské Afriky. Země, které nebudou splňovat požadavky na navracení a deportace by pak mohly čelit zásadnímu snížení finanční podpory ze strany EU.
Zároveň se tyto dohody domlouvají v situaci, kdy se oblast saharské pouště pro migrující stává hřbitovem. Aby člověk překonal cestu skrze saharskou poušť a “úspěšně” se dostal blíž k vnější evropské hranici, musí překonat nejen nepříznivé přírodní podmínky, ale často i násilí. Kvůli geografickým podmínkám, i samotné délce cesty se velmi těžko s přesností odhaduje, kolik lidí zde přijde o život. Z dostupných zdrojů Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) a Úřadu Vysokého komisaře pro uprchlíky OSN (UNHCR) lze vyčíst, že během let 2020 a 2024 v saharské poušti zahynulo téměř 2000 osob, kteří se snažili dostat na sever kontinentu. Ve středozemním moři tragickým způsobem přišlo o život téměř 7200 osob ve stejném období. Počet obětí však není úplný, protože podle odhadů UNHCR zahyne v saharské oblasti lidí dvakrát tolik než kolik ve středozemním moři, o jejich smrti se však nedozvíme.
Externalizací neboli outsourcováním kontroly migrace problematiku neřešíme, pouze ji odsouváme dál. Snahou zabránit neregulérní migraci externalizací zároveň hrozí, že žadatelkám a žadatelům o azyl se nedostane dostatečné podpory, přestože na ni mají nárok a státy, které se ratifikací ženevské úmluvy k tomu zavázaly, mají povinnost žádosti o azyl vyslechnout.
Evropské státy se hlavně vzdávají své vlastní odpovědnosti a mezinárodních závazků. Přesunem odpovědnosti na jiný stát se také může zvýšit riziko porušování lidských práv. Tím, že se proces migrace přesune mimo území EU, se členské státy dostanou do výhodné? situace, kdy případná porušení práv nebudou muset řešit, protože tuto odpovědnost předali někomu jinému. Evropská unie si tak sama podkopává vlastní hodnoty a demokracii vybudovanou na principech univerzálních lidských práv, důstojnosti a fungování právního státu, které však najednou pro migrantky a migranty neplatí.
I když je možné, že externalizační opatření mohou některé lidi od cesty do Evropy odradit, naprostá většina bude chtít cestu podstoupit i přes ztížené podmínky a lidé budou přicházet i externalizačním opatřením navzdory.
Místo toho, abychom hledali společná a jednotná řešení a přístup, dále fragmentujeme už tak rozdrcený systém, který má, mj., sloužit k poskytnutí ochrany lidem, kteří hledají bezpečí.
fotografie: Paul Blow, International Rescue Committee
Autorka: Aišvarja Eassey
Děti, které kvůli válce musely opustit svůj domov, čelí na českých školách nové hrozbě – šikaně. Někdy jde o posměch kvůli přízvuku, jindy o otevřenou nenávist. „Šikana je problémem většiny škol. Vyskytuje se v různé míře téměř všude,“ upozorňuje organizace Nevypusť duši. Selhává včasná reakce ze strany školy, ale i rodičů či samotného dítěte. Přitom šikana může mít hluboké a dlouhodobé dopady na psychické zdraví i školní úspěšnost dítěte.
Dany už delší dobu snášel posměšky a postrkování ze strany skupiny sedmáků. V duchu si říkal: „Nejsem slaboch, vydržím to.“ Viděl, že podobné chování zažívají i další chlapci. O všem si povídali jen mezi sebou – rodičům se nesvěřil. Situace se však postupně zhoršovala…Jednoho dne, po vyučování, když se vracel domů klidnou uličkou, ho skupina chlapců fyzicky napadla. S výkřiky: „P…j Ukrajinec, nemáš tu co dělat, vrať se na Ukrajinu!“ ho srazili na zem a udeřili do hlavy. Neví, jak dlouho ležel bezmocně na zemi – ztratil vědomí.
Tento příběh řešila na jedné pražské škole interkulturní pracovnice z naší organizace Simi v roce 2023. V tomto případě se maminka obrátila s žádostí o pomoc na školu. Škola situaci začala ihned řešit. Není to však samozřejmost.
„Když vám spolužák plivne do obličeje jen proto, že jste z Ukrajiny, něco je špatně. Ale když na to nikdo nereaguje, je to ještě horší,“ popisuje jedna z ukrajinských maminek, která se rozhodla své dítě kvůli šikaně ze školy odhlásit a přihlásit na jinou školu. Není sama. Podobnou situaci řešila v tomto školním roce i naše klientka: „Spolužáci mému synovi nadávali, strkali ho, brali mu věci. Obrátili jsme se na školu, ale ta věc neřešila, a tak jsme přešli do jiné školy. Teď je syn spokojený a v nové škole má spoustu kamarádů.”
„V organizacích, které se věnují podpoře migrantů, se opakovaně setkáváme s příběhy ukrajinských dětí, které se staly terčem útoků svých spolužáků – ať už verbálních, psychických, nebo fyzických. Některé děti se bojí chodit do školy, jiné mlčí, dokud není pozdě. Setkáváme se s tím, že rodiče se bojí konfrontovat školu, aby se situace jejich dítěte ještě nezhoršila,“ říká expertka na vzdělávání v Simi.
“Ukrajinci nejsou zvyklí si stěžovat”, doplňuje naše psycholožka pracující s ukrajinskými, ruskojazyčnými i českými dětmi a upozorňuje, že jen velmi zřídka přivedou rodiče dítě s tím, že je obětí šikany.
“V 95 % případů přicházejí děti kvůli špatnému prospěchu nebo stížnostem školy na jejich chování. Jinými slovy – dítě, které je zoufalé z problémů ve škole, doma místo podpory dostává trest, a přitom dál mlčí o tom, co se skutečně děje.”
Dodává k tomu: “Často se oběti šikany dostávají ke mně na doporučení pediatra – objevují se somatické zdravotní problémy a lékaři nenacházejí žádné objektivní příčiny. V tomto směru si velmi vážím českých škol. Ředitelé, pokud vidí problémy s adaptací, někdy posílají dítě k psychologovi i povinně. Učitelé si často vyžádají můj kontakt, aby se mohli poradit, jak pomoci dítěti začlenit se do kolektivu.”
Organizace Nevypusť duši upozorňuje: „Šikanu je těžké zmapovat, protože často zůstává dlouho skrytá.“ Pracovnice z organizace Nevypusť duši upozorňují: „Jedním z nejčastějších důvodů, proč se šikana ve školách neřeší, je její bagatelizace.“
Organizace Nevypusť duši na své stránce popisuje, jakým plíživým procesem šikana často je. „Šikana přitom obvykle začíná nenápadně – třeba tím, že někdo ve třídě není oblíbený, ostatní se mu vyhýbají, pomlouvají ho nebo si z něj dělají legraci. V náročných situacích si pak spolužáci vybíjejí napětí právě na něm.” Důležité je zastavit šikanu už v tomto momentu. Když se utvoří skupina agresorů, kteří začnou oběť cíleně šikanovat a chování se ve třídě stává „normou“, je náprava vztahů ve třídě mnohem náročnější.
„Zásadní v řešení šikany tedy je si uvědomit, že hranice mezi škádlením a šikanou je velmi tenká. Pokud si dítě neumí z legrace „vrátit“, bránit se nebo se cítí bezmocně, a přitom nepříjemné chování přetrvává, nejde už o škádlení. Je čas zasáhnout.“
Důležité je nepodceňovat ani šikanu, která se odehrává online. Děti jsou dnes často terčem posměchu na sociálních sítích, někdo jim může posílat urážlivé zprávy, zveřejňovat jejich fotky bez svolení nebo je zesměšňovat v online hrách. I toto je forma šikany a je potřeba ji brát vážně. Děti by měly být vedeny k tomu, aby si takové zprávy nevymazávaly, ale naopak si je uchovaly – například pomocí screenshotů. Mohou sloužit jako důkaz a pomoci dospělým při řešení situace.
Žáci a žákyně s odlišným kulturním zázemím bývají ve školním prostředí snadno rozpoznatelní – ať už kvůli přízvuku, neznalosti českého jazyka, odlišnému chování nebo kulturním zvyklostem. Tyto odlišnosti je mohou ve třídě izolovat a vést k jejich stigmatizaci. Výzkum Kabancové a Machovcové z roku 2018 ukázal, že děti migrantů mají vyšší pravděpodobnost stát se terčem různých forem šikany, přičemž významnou roli hraje tlak na přizpůsobení se většinové společnosti. Děti jsou často konfrontovány s očekáváním rychlé asimilace, na kterou nejsou připraveny. Pokud těmto nárokům nedokážou dostát, bývají z kolektivu vylučovány.
Nejedná se ale jenom o ukrajinské žáky. Minulý rok řešila šikanu svého syna i rodina ze Sýrie: “Děti mu říkaly, že má v tašce bombu a pořád na něj pokřikovali. Problémem nebyla čeština, tu má skvělou, ale barva pleti. Najednou se mu zhoršil prospěch, měl jedničky, pak najednou pětky. Každý den se vracel ze školy a plakal. Začal mít bolesti břicha, nechtěl chodit do školy. Začala jsem situaci řešit, ale dostala jsem radu, ať nemluvím a nestěžuji si. Třídní učitelka problém nechtěla vidět, nakonec jsme požádali o přestup na jinou školu a je to lepší. Teď cítím, že jsme na škole, kde ředitel i učitel mají zájem a jsme tam teď spokojeni.”
U dětí s uprchlickou zkušeností navíc hraje roli i psychické zatížení. Musí se rychle adaptovat – naučit se nový jazyk, najít si kamarády, orientovat se ve školním systému – a přitom často nesou obavy o blízké, kteří zůstali v zemi, která není bezpečná. Tento dlouhodobý stres může vyústit v chování, které je ve škole vnímáno jako problematické, a to může negativně ovlivnit jejich vztahy s učiteli i spolužáky.1
Problematické někdy je i chování učitelek a učitelů, pokud posměšky přehlíží nebo dokonce podporují. Naše psycholožka upozorňuje, že někteří podceňují emoční stav dítěte. “Často dochází k dobře maskovanému posměchu – například když stydlivé dítě pravidelně nutí prezentovat před třídou, vysmívají se jeho tichému hlasu, vzhledu, žádostem o záchod, přízvuku nebo chybám ve výslovnosti. Někdy dochází i k přímým urážkám dítěte. Třída si z učitele bere příklad: Když to může učitel, je to v pořádku.“
Někdy se situaci podaří vyřešit uvnitř školy, jindy je potřeba zapojit odborné organizace a zahájit šetření. Podobný případ jsme řešili i v Simi: „V tomto školním roce jsme podporovali žáka, který i přes dlouhodobou mimoškolní pomoc nevykazoval zlepšení v českém jazyce. Kontaktovali jsme vyučující s prosbou o informace k učivu a doporučení k procvičování. Místo spolupráce však začala učitelka o žákovi mluvit v negativních souvislostech, jeho známky se zhoršily a maminka váhala, zda situaci řešit, aby mu ještě více neuškodila. Ke zlepšení došlo až po opakovaném jednání se školou.“
Tento příběh ukazuje, jak důležité je vidět dítě v kontextu jeho životní situace a hledat způsoby, jak mu být oporou – i tehdy, když jeho chování neodpovídá běžnému očekávání. Neúspěch dítěte ve škole nemusí znamenat nedostatek snahy. Mnohdy jde o důsledky hlubších problémů, které známky ani kázeňská opatření samy o sobě nevyřeší. Každé dítě potřebuje zažít přijetí, důvěru a respekt. Teprve v takovém prostředí se může učit se a rozvíjet svůj potenciál.
Across Europe, the trend of criminalization of migration and solidarity has also seen an increase, according to the Platform for International Cooperation on Undocumented Migrants (PICUM) and the Border Violence Monitoring Network (BVMN).
Criminalization of migration can be explained as states increasingly using criminal law as a migration enforcement instrument, with the purpose of preventing and deterring people’s mobility. As BVMN states, it is rooted in narratives that associate movement with criminality and threat. Criminalisation is a phenomenon which views migration as an issue of national security and criminal law, while completely ignoring the need for safeguarding rights and providing protection. Within this logic, ‘migration management’ becomes synonymous with increased border fortification and securitisation, violence, control, punishment, and deterrence, criminalising the very act of seeking safety.
Similarly, the criminalization of solidarity can be understood as punishing those who help people on the move, including individuals or organizations, who provide humanitarian or legal aid. A clear example of this comes from a place close to home, Poland, where, according to PICUM’s report, five individuals providing humanitarian aid at the Poland-Belarus border are facing severe criminal charges, with potential sentences of up to five years in prison. These charges stem from accusations of organising irregular border crossings and providing support to migrants, including transporting them a short distance within Polish territory.
In the U.S., humanitarian aid workers near the southern border have been prosecuted for leaving water in the desert. In Europe, individuals rescuing migrants at sea have been charged with human trafficking. These cases send a chilling message: that compassion can be a crime.
These punitive trends are often justified by claims that they deter irregular migration. But the reality is starkly different, as is described by Hein de Haas. Over the past 25 years, the European Union has poured billions of euros into the militarization of its borders—erecting fences, deploying surveillance technologies, and expanding border patrol forces. This massive investment has not stopped migrants from crossing. As seen during the ongoing refugee crisis, people fleeing war, persecution, or climate-driven hardship continue to arrive, often at great personal risk.
Research and field experience have made clear that increased border controls have primarily:
As prominent migration researcher Jørgen Carling illustrates, Europe has been trapped in a vicious cycle: border deaths spark public outcry → outcry fuels tougher anti-smuggling policies → tougher borders push migrants to more perilous routes → more deaths occur. Rather than solving the issue, militarized borders have escalated the very crises they claim to prevent—producing not safety, but suffering.All this is currently happening in the context of the implementation phase of the Pact on Migration and Asylum, when EU member states are set to draw or amend their national laws in order to adhere to the EU-wide legal framework. Part of this process is also updating various EU directives, like the Return Directive or the Facilitation Directive. Various human rights organizations have called for a more humane approach to the Facilitation Directive, as its objective is to “prevent and counter migrant smuggling” and right now, the legal interpretation of what constitutes facilitation is too broad. This broad definition may make it difficult to seek asylum for certain groups of people who may not have any other option to escape their country of origin, as they are accused of smuggling rather than given international protection.
A Legal Win: The KINSA Case and the Protection of Fundamental Rights
Against this troubling backdrop, the recent decision in the KINSA case (formerly „Kinshasa“, C-460/23) offers a rare but powerful moment of legal clarity and hope.
In a landmark judgment, the Court of Justice of the European Union (CJEU) ruled that assisting minors under one’s care to enter the EU for the purpose of seeking asylum is not a crime. The case concerned O.B., a Congolese woman who arrived at Bologna airport in 2019 with her 8-year-old daughter and 13-year-old niece using false passports. O.B. was arrested and charged with facilitating unauthorized entry—a charge carrying up to five years in prison—and separated from the children.
The CJEU determined that such actions are not „facilitation of unauthorised entry“ under EU law when they protect minors and ensure family unity. The Court cited the EU Charter of Fundamental Rights, affirming that criminal law cannot override:
“Such a parent merely exercises his or her responsibility in respect of the child,” the Court clarified. As Francesca Cancellaro, O.B.’s defense counsel, explained:
“This could be the beginning of the reconsideration of the entire anti-smuggling legislation, leaving no space for the criminalization of migration and solidarity.”
The CJEU’s ruling, like the public protests in California, reflects a growing awareness that the criminalization of migration and solidarity must end. The last quarter-century of border militarization has not delivered solutions—it has deepened harm, wasted public funds, and exposed systemic injustices.
It is time to break this cycle. This means:
Solidarity is not a crime—it is a moral and legal imperative. The KINSA case shows that legal systems can uphold these values. Now, policymakers must do the same, building a migration system rooted not in fear and punishment, but in dignity, safety, and justice for all.
Photo source: KQED News
Podle organizací Platform for International Cooperation on Undocumented Migrants (PICUM) a Border Violence Monitoring Network (BVMN), která monitoruje násilí na hranicích se v celé Evropě zvyšuje trend kriminalizace migrace a solidarity.
Kriminalizaci migrace znamená, že státy stále častěji využívají trestní právo jako nástroj k zabránění migrace lidí a odradit je od ní. Jak uvádí BVMN, je založena na narativech, které spojují migraci s kriminalitou a hrozbou. Kriminalizace je fenomén, který migraci vnímá jako otázku národní bezpečnosti a trestního práva, přičemž zcela ignoruje potřebu ochrany práv a poskytování ochrany. Podle této logiky se „řízení migrace“ stává synonymem pro zvýšené opevňování hranic a jejich sekuritizaci, násilí, regulaci, trestání a odstrašování, což kriminalizuje samotné hledání bezpečí.
Kriminalizace solidarity je pak trestání těch, kteří pomáhají lidem na útěku, včetně jednotlivců nebo organizací, které poskytují humanitární nebo právní pomoc. Konkrétní příklad je z Polska, kde podle zprávy PICUM z roku 2024 čelí pět osob poskytujících humanitární pomoc na polsko-běloruské hranici trestnímu stíhání s možným trestem odnětí svobody až na pět let. Tato obvinění vyplývají z podezření z organizování nelegálních přechodů hranic a poskytování podpory migrantům, včetně jejich přepravy na krátkou vzdálenost již na polském území. V USA byli dobrovolníci poblíž jižní hranice stíháni za to, že nechali vodu v poušti. V Evropě byly osoby zachraňující migranty na moři obviněny z obchodování s lidmi. Tyto případy vysílají děsivý signál: soucit může být zločinem.
Tyto sankční tendence jsou často zdůvodňovány argumentem, že odrazují od “nelegální migrace”. Skutečnost je však výrazně odlišná, jak popisuje akademik Hein de Haas. V uplynulých 25 letech Evropská unie vložila miliardy eur do militarizace svých hranic – do výstavby plotů, nasazení sledovacích technologií a zvyšování počtu pohraničních hlídek. Tyto masivní investice nezabránily migrantům v překračování hranic. Jak je patrné z aktuální uprchlické situace, lidé prchající před válkou, pronásledováním nebo strádáním způsobeným klimatickými podmínkami stále přicházejí, a to často za cenu velkého osobního rizika.
Výzkum a zkušenosti z terénu jasně dokazují, že zvýšené hraniční kontroly především:
Jak uvádí významný odborník na migraci Jørgen Carling, Evropa se ocitla v začarovaném kruhu: úmrtí na hranicích vyvolávají veřejné pobouření → pobouření podněcuje zpřísnění politiky proti převaděčství → zpřísnění hranic nutí migranty vydávat se na nebezpečnější cesty → přibývá úmrtí. Militarizované hranice místo toho, aby problém vyřešily, eskalují právě ty krize, kterým mají údajně zabránit – nezaručují bezpečnost, ale utrpení.
Toto vše se v současné době odehrává v kontextu implementace Paktu o migraci a azylu. Členské státy EU mají vypracovat a/nebo pozměnit národní zákony tak, aby se přizpůsobily celoevropskému právnímu rámci. Součástí tohoto procesu je revize směrnic EU, jako je směrnice EU o navracení (Return Directive) nebo směrnice EU o napomáhání k nepovolenému vstupu (Facilitation Directive), která je lidskoprávními organizacemi kritizována neboť její původní záměr prevence a potírání převaděčství není naplněn a vede ke kriminalizaci pomoci migrantům a migrantkám. Tím, že je definice napomáhání široká, může některým žadatelům o azyl ztížit proces žádosti o mezinárodní ochranu.
Právní úspěch: případ KINSA a ochrana základních lidských práv
V tomto znepokojivém kontextu nabízí nedávné rozhodnutí případu KINSA (dříve „Kinshasa“, C-460/23) vzácný, určitou naději a jasnější právní rámec.
V přelomovém rozsudku Soudní dvůr Evropské unie (SDEU) rozhodl, že poskytnutí pomoci nezletilým osobám s doprovodem zletilé osoby při vstupu do EU za účelem žádosti o azyl není trestným činem. Případ se týkal O. B., ženy z Demokratické republiky Kongo, která v roce 2019 přicestovala na boloňské letiště se svou osmiletou dcerou a třináctiletou neteří na falešné pasy. O.B. byla zatčena a obviněna z převaděčství a neoprávněného vstupu (za což jí hrozí až pět let vězení) a oddělena od dětí.
Soudní dvůr EU rozhodl, že taková opatření nejsou podle práva Evropské unie „napomáháním k neoprávněnému vstupu“, pokud chrání nezletilé osoby a zajišťují jednotu rodiny. Soud citoval Listinu základních práv EU a potvrdil, že trestní právo nemůže být nadřazené:
„Takový rodič pouze vykonává svou odpovědnost vůči dítěti,“ upřesnil Soudní dvůr. Jak vysvětlila Francesca Cancellaro, obhájkyně O. B.,„Mohl by to být začátek přehodnocení celé legislativy proti převaděčství, aby neponechávala žádný prostor pro kriminalizaci migrace a solidarity.“
Budoucí vývoj
Rozhodnutí Soudního dvora EU, stejně jako veřejné protesty v Kalifornii, odráží rostoucí povědomí o tom, že kriminalizace migrace a solidarity musí skončit. Poslední čtvrtstoletí militarizace hranic nepřineslo řešení – prohloubilo škody, promrhalo veřejné prostředky a odhalilo systémové nerovnosti.
Je načase tento cyklus prolomit. To znamená:
Solidarita není zločin – je to morální a právní nezbytnost. Případ KINSA je důkazem toho, že právní systémy mohou tyto hodnoty prosazovat. Nyní musí totéž učinit i tvůrci politik a vybudovat migrační systém, který nebude založen na strachu a trestání, ale na důstojnosti, bezpečnosti a spravedlnosti pro všechny.
Zdroj fotografie: KQED News
Autorka: Aišvarja Eassey
Havlíčkovo náměstí 2
130 00 Praha 3
IČO: 26612933
datová schránka: u2cd777
TEL. 224 224 379
Sdružení pro integraci a migraci Konsorcium nevládních organizací Organizace pro pomoc uprchlíkům Migrační manifest Uprchlíci vítejte
