Česko má za sebou volby do Poslanecké sněmovny. Prozatím není jasné, do jaké míry bylo téma migrace důležité pro rozhodování voliček a voličů. Průzkum STEM z července 2025 ukázal, že Češky a Češi mají obavy z příchodu uprchlíků a z neregulérní migrace.

Od politiků a političek ANO, SPD, Motoristů i Stačilo zněla v předvolební kampani kritika migračního paktu, zaměřená téměř výhradně proti mechanismu povinné solidarity. V jejich vyjádřeních zaznívaly sliby, že pakt odmítnou a nebudou ho aplikovat. Jak ovšem v rozhovoru pro Novinky.cz zdůrazňuje Viktor Daněk z institutu EUROPEUM, evropskou legislativu nelze odmítnout na národní úrovni a v případě neimplementace migračního paktu nebo některé z jeho částí hrozí ČR soudní spory a případně i vysoké pokuty. Je tedy otázkou, do jaké míry lze tvrzení Andreje Babiše a dalších brát vážně a do jaké míry se jedná o „pouhou“ rétoriku.

Jistý vhled do toho, jak bude vypadat migrační a azylová politika budoucí české vlády, poskytují volební programy politických stran. Z nich vyplývá, že ANO i jeho potenciální koaliční partneři (SPD a Motoristé) se shodují na odporu vůči neregulérní migraci a již zmíněnému mechanismu povinné solidarity.

SPD a Motoristé: Proti migračním neziskovým organizacím

Celkem nepřekvapivě je odpor proti „nelegální“ migraci akcentovaný zejména SPD. Hnutí ve svém programu navrhuje například přezkum platných rozhodnutí o udělení mezinárodní ochrany nebo zrušení „automatického“ slučování rodin. Brojí také proti „pašeráckým neziskovým organizacím“ a slibuje schválení zákona o povinné registraci neziskových organizací, které jsou finančně podporovány ze zahraničí. Předseda strany PRO Jindřich Rajchl, který se na kandidátce SPD dostal do Poslanecké sněmovny, se na jednom z předvolebních mítinků nechal slyšet, že neziskové organizace jsou podle něj „mor a rakovina české společnosti.“

Motoristé sobě, kteří ve volbách zaznamenali zisk překvapivého množství hlasů a mandátů, ve svém volebním programu slibují mimo jiné, že budou usilovat o zrušení migračního paktu na evropské úrovni. Chtějí také prosazovat přísnější prověřování migrantů a jejich umisťování mimo teritorium EU.

ANO: Zpřísnění zákona o azylu

V otevřeném dopisu z března letošního roku, adresovaném předsedovi vlády, uvedla Alena Schillerová z hnutí ANO, že její strana odmítá migrační pakt a že v případě vítězství v parlamentních volbách se ČR „přidá k dalším evropským vládám, které [jej] považují za mrtvý a nehodlají ho aplikovat.“ Kvůli odporu proti migračnímu paktu hlasovaly/i letos v červnu poslankyně a poslanci ANO proti novele předložené skupinou vládních poslanců, která zpřísňuje azylová a migrační pravidla. Schválenou novelu, která má podle vlády SPOLU a STAN implementovat pakt do českého práva a kterou v srpnu podepsal prezident Pavel, kritizuje například právnička Lenka Kopecká z Konsorcia nevládních organizací pracujících s migranty. Zákon podle ní odporuje evropskému i mezinárodnímu právu. Hnutí ANO přitom ve svém volebním programu slibuje přijetí nového zákona o migraci a azylu, kterým by se podmínky pro udělování mezinárodní ochrany mohly ještě více zpřísnit.

V programu ANO najdeme také silnou sekuritizující rétoriku, a to především ve vztahu k migrantům z Ukrajiny. Strana slibuje, že přitvrdí v potírání cizinecké kriminality a nepřipustí příchod dalších migrantů představujících bezpečnostní hrozbu: „Aktivně zabráníme především hrozbám souvisejícím s případným koncem války na Ukrajině, jako je návrat organizovaného zločinu či pašování zbraní.“

Lákání kvalifikovaných zahraničních pracovníků?

Odmítání migračního paktu a varování před neregulérní migrací znělo od čelných představitelů ANO bezprostředně poté, co byl jasný předběžný výsledek voleb. Současně byla zmiňována také hospodářská strategie hnutí. Vzhledem k antiimigrační rétorice politiků a političek ANO se některé části tohoto dokumentu, o kterých představitelé strany veřejně spíše mlčí, mohou zdát zarážející. Hovoří se zde například o plánu zvýšení počtu kvalifikovaných zahraničních pracovníků v ČR o 100 000 do roku 2030. Tím je podle ANO nutné řešit nedostatek pracovní síly na českém trhu práce. V dokumentu navrhuje strana například následující kroky:

  • zkrácení lhůty pro pracovní povolení na 2 měsíce a zavedení fikce pozitivního rozhodnutí při nedodržení lhůty úřadem
  • snížení administrativní zátěže a zjednodušení nostrifikace a uznávání diplomů a profesních osvědčení ze zahraničí skrze jednotnou digitální platformu
  • zavedení bodového systému pro ekonomickou migraci

Právě o bodový systém legální migrace se podle Martina Rozumka z Organizace pro pomoc uprchlíkům v uplynulém volebním období snažilo MPSV, které podle něj však narazilo na odpor Ministerstva vnitra a vládních politiků.

Ruku v ruce se snížením bariér pro příchod zahraničních pracovnic a pracovníků by mělo jít posílení ochrany jejich práv. Například Kristina Vejnbender ze serveru investigace.cz v minulosti informovala o tom, jak v Česku ukrajinské uprchlice a uprchlíci čelí pracovnímu vykořisťování. Také šetření PAQ Research ukázalo, že uprchlíci z Ukrajiny se v ČR potýkají s nízkými příjmy a s chudobou, způsobenou mj. omezeným přístupem k férovým pracovním podmínkám. Pokud chce budoucí vláda ANO umožnit vyšší míru pracovní migrace do Česka, měla by aktivně řešit problém nedůstojného vykořisťování migrantek a migrantů. O pracovních právech zahraničních pracovnic a pracovníků však hospodářská strategie nepojednává.

Závěrem

Pohled na vyjádření politických představitelů a představitelek budoucí vládní strany a jejích potenciálních koaličních partnerů neposkytuje příliš mnoho důvodů k optimismu. V oblasti azylu můžeme očekávat pokračování v linii předchozích vlád, které udržují dlouhodobě restriktivní azylovou politiku nebo ji ještě zpřísňují, jako tomu bylo v případě vlády Petra Fialy. Zvláště alarmující jsou potom zmínky o postupu proti migračním neziskovým organizacím.

Nad oblastí migrační politiky visí v souvislosti s novou vládou otazníky. Hnutí ANO ve svém volebním programu tvrdí, že migrační politika podle něj musí reflektovat potřeby trhu práce. V hospodářské strategii pak uvádí, že firmy působící v Česku se potýkají s nedostatkem pracovní síly a že je proto nutné usnadnit legální pracovní migraci do ČR. Ve veřejných vyjádřeních představitelů a představitelek strany však tyto argumenty nezaznívají, protože jsou vnímány jako příliš politicky citlivé. Je proto otázkou, zda bude nová vláda ANO ochotná a schopná tento bod hospodářské strategie aktivně prosazovat.

Rodiče ve znevýhodněných podmínkách

Intersekcionální perspektiva rodičovství ukazuje, že zkušenost rodičů může být ovlivněna jedním či více faktory – například genderem, socioekonomickým postavením, věkem, zdravotním stavem nebo migrační zkušeností. Kombinace těchto faktorů může prohloubit a zcela často také skutečně prohlubuje znevýhodnění osob ze zranitelných skupin při péči a výchově dětí. 

Co to znamená pro migrantky-matky

Vzhledem ke své migrační zkušenosti čelí migrantky a uprchlice často vícenásobnému znevýhodnění při péči o děti a naplňování své rodičovské role. Z praxe Simi se jako nejčastější bariéry jeví: 

  • Strukturální

V Česku se nedostatek dostupné péče o děti týká nejen migrantek, ale i žen z majority. Přestože stát očekává, že se ženy zapojí do pracovního procesu, často nemají své děti kam umístit. Flexibilních pracovních úvazků je málo, a tak jsou některé ženy nuceny pracovat neregulérně nebo přijímat nestandardní formy zaměstnání, jen aby mohly skloubit práci s péčí o děti.

  • Kulturní a jazykové

Migrantky se mohou setkat se stereotypy a diskriminací ze strany institucí, například při přijímání dětí do mateřských škol. Ze zkušenosti Simi víme, že v některých případech důvodem odmítnutí těchto dětí bývá jejich neznalost češtiny. U některých skupin, například u ukrajinských dětí, se objevují i problémy spojené s odlišnými očkovacími standardy. Komplikací může být i stravování vycházející z kulturních či náboženských tradic, typicky u vietnamských dětí nebo dětí z muslimských rodin, které vyžaduje od předškolních institucí větší vstřícnost a flexibilitu.

  • Ekonomické

Nízké příjmy či nejisté zaměstnání často znemožňují ženám platit za dětské skupiny či jesle. To je staví do začarovaného kruhu – musí pracovat, aby zajistily příjem, ale zároveň se nemohou dostatečně věnovat svým dětem, což může snadno vést k vyčerpání a dlouhodobému stresu.

  • Právní

Složitá legislativa a nerovný přístup k rodičovským benefitům může znevýhodňovat migrantky oproti ženám z majority. Rodičovský příspěvek či jiné benefity se nutně nevztahují ke všem typům pobytu, což může významně proměnit a omezit rodinnou finanční stabilitu.

  • Sociální izolace

Migrantky často postrádají širší příbuzenskou a přátelskou síť, která by jim mohla pomoci s péčí o děti. Pocit stigmatizace a osamělosti přitom může negativně ovlivnit nejen duševní pohodu matky, ale celé rodiny.

Jak tuto problematiku zviditelnily uprchlice z Ukrajiny*

Témata jako vyjednávání rodičovských rolí a slaďování práce a péče byla v nedávné době zviditelněná příchodem uprchlic z Ukrajiny. Zásadní překážkou, která brání těmto ženám – stejně jako jiným migrantkám – aktivně se podílet na českém pracovním trhu, je skutečnost, že zastávají roli ženy-matky.

Nově příchozí z Ukrajiny tvoří převážně ženy se svými dětmi, přičemž uprchlice jsou často doprovázeny nemluvňaty nebo dětmi v předškolním věku. Mnoho z nich si nemůže z ekonomických důvodů dovolit zůstat s dítětem doma a pečovat o ně, tudíž jim k hledání zaměstnání přibývá ještě hledání vhodného pečovatelského zařízení. Avšak to je vzhledem k naplněnosti kapacit těchto zařízení a nedostatečné infrastruktuře pečovatelských služeb v ČR mnohdy komplikovanější než samotný vstup na trh práce.

Většina těchto žen se ocitá v situaci, kdy musí zároveň plnit roli matky-pečovatelky i matky-živitelky. Vzhledem k válce jim v nové zemi často chybí partneři, kteří by je v péči o děti i v ekonomickém zajištění rodiny mohli podpořit. To je staví do mimořádně náročné pozice a vyžaduje, aby se český stát i instituce více přizpůsobily realitě těchto rodin a hledaly flexibilnější řešení v oblasti zaměstnanosti a dostupnosti péče o děti.

Česká vláda se situaci s přeplněnými předškolními zařízeními a školami snažila vyřešit několika způsoby. U předškolních dětí šlo například o uvolnění kapacit v dětských skupinách. Pro ukrajinsky mluvící děti ve školním věku pak některé školy zřizovaly jednotřídky, jiné je dokázaly pohotově začlenit přímo do česky mluvících tříd.

V mnoha případech však přístup ukrajinských rodin k pečovatelským zařízením v Česku komplikuje nízká proočkovanost ukrajinských dětí, v případě nástupu do škol jsou děti znevýhodněny nejen jazykovou bariérou, ale především neznalostí nového prostředí, ztrátou starých kamarádů, nedostatkem odpočinku a času na aklimatizaci, ke kterým se přidávají traumatizující události a jejich dopady na duševní zdraví.

Nehledě na pomoc institucionálních zařízení uprchlice často žijí s dětmi v provizorním bydlení, např. na ubytovnách, kde chybí soukromí, klidný prostor pro hraní či učení a jakékoliv domácí zázemí. Tyto podmínky nejsou pro výchovu dětí ideální a mohou ztěžovat jejich každodenní pohodu a adaptaci. Přesto se uprchlice snaží plnit náročnou úlohu – poskytovat dětem emocionální podporu i pocit bezpečí a zároveň se snaží prosadit na českém pracovním trhu, aby rodinu dokázaly uživit.

Rychlému zapojení žen do pracovního procesu však nebrání pouze nedostatek jeslí, školek a škol, jejich častá nedostupnost, finanční zátěž nebo náročné začlenění jejich dětí do vzdělávacích zařízení a třídních kolektivů, ale také diskriminační inzeráty s nabídkami práce pro Ukrajinky a Ukrajince. Často se v nich nabízí buď náročná manuální práce, kterou ženy vzhledem ke své kvalifikaci i slaďování péče vykonávat nemohou nebo nechtějí, zároveň je mnoho nabídek cílených pouze na ženy do určitého věku, nejčastěji v produktivním věku či bez dětí. Kromě péče o děti může ženy na pracovním trhu znevýhodňovat ještě přítomnost rodičů a jiných starších příbuzných, kteří jsou považováni za další potenciální příjemce péče.

Strategie překonávání bariér

Pro podporu rodin migrantů je důležité posilovat možnosti vytváření sociálních a podpůrných sítí, například prostřednictvím komunitních skupin, a zároveň zajišťovat lepší dostupnost sociálních služeb, vzdělávacích a jazykových kurzů, které usnadňují integraci a vstup na trh práce. Významnou roli mohou sehrát neziskové organizace a spolky, které poskytují právní, sociální, psychosociální či materiální podporu a zároveň nabízejí služby, jako je komunitní hlídání dětí, díky nimž mohou rodiče snáze skloubit péči o rodinu s prací nebo vzděláváním. Ve vzdělávacím systému je klíčové zajistit dostatek školek a škol s flexibilními režimy, nabízet inkluzivní programy respektující kulturní a jazykovou rozmanitost a zapojovat interkulturní pracovnice či specializované pedagogy, kteří podpoří děti i jejich rodiče. Součástí změn by měla být i úprava legislativy, která zohlední specifické potřeby rodičů ze zranitelných skupin a umožní jim lepší přístup k předškolnímu a školnímu vzdělávání.

Znevýhodněné migrantky-matky podpořilo i tehdejší prohlášení České ženské lobby v reakci na uprchlickou vlnu z Ukrajiny z roku 2022. Podle něj by Česká republika měla „navýšit institucionální péči tak, aby měla kapacitu na děti migrujících. Je třeba nejen podpořit školy a školky v tom, aby se tyto děti dokázaly co nejrychleji začlenit, ale také podporovat ženy, které se v novém domově musí o své děti postarat a nemohou se rychle zapojit do pracovního procesu. Je také nutné podpořit mnoho ukrajinských žen, které v Česku pracují a jejichž děti žijí na Ukrajině…”

*Více v naší “Analýze postavení migrantek na pracovním trhu v ČR v kontextu války na Ukrajině” zde.

Kapitola 1: Psycholožka radí, jak si všímat varovných signálů

Informace o šikaně obvykle nepřijde hned na první schůzce – často až po měsíci nebo dvou práce s dítětem. Na otázku „Proč jsi o tom nikomu neřekl?“ slyším odpovědi jako: „Stejně by mi nikdo nevěřil“, „Nic tak strašného se vlastně neděje“, „Zkoušel jsem to říct paní učitelce, ale ona věří jim“ nebo „Neumím tak dobře česky, abych to vysvětlil.“

V takových případech připravuji dítě, aby o tom řeklo rodičům – buď o samotě, nebo se mnou v místnosti. Od tohoto okamžiku začíná skutečná psychologická práce: posilujeme sebevědomí, učíme se techniky verbální sebeobrany, hledáme kroužek nebo komunitu, kde se dítě může cítit bezpečně. Je velmi důležité, aby dítě mělo prostředí, kde se cítí v přijetí a bezpečí.

Rodiče a děti učím upřímnosti, důvěře a tomu, jak mluvit o důležitých i méně důležitých věcech. Rodiče učím jednoduše naslouchat – bez komentářů a hodnocení. Protože dokud dítě nezačne mluvit, rodiče mu, bohužel, nemohou pomoci.

Paralelně pracuji i s rodiči. Každý dospělý má své vlastní životní zkušenosti a rozdílné hranice toho, co považuje za „normální“. Často je potřeba vysvětlit, že šikana není jen fyzické násilí. Někteří rodiče se nechtějí dostat do konfliktu. Jiní se bojí komunikovat se školou kvůli jazykové bariéře. V takových případech posiluji jejich sebejistotu a dávám doporučení, jak správně jednat se školou.

Na druhém konci spektra jsou rodiče, kteří jsou připraveni jít školu „napadnout“ – hádkou nebo dokonce fyzicky (mimochodem to je často důvod, proč dítě rodičům nic neřekne). Takové rodiče nejprve stabilizuji a vysvětluji, že verbální konfrontace s agresivním dítětem nebo jeho rodiči nic neřeší a může situaci ještě zhoršit. Dále je učím, jak správně komunikovat se školou.

Kapitola 2: Co dělat? Praktický návod pro školy

Školy hrají klíčovou roli v prevenci a řešení šikany – a právě včasné rozpoznání varovných signálů je tím prvním krokem k ochraně dětí. Pedagogové by měli být citliví na nenápadné náznaky, jako jsou posměšné poznámky, nevyrovnané konflikty, izolace některých žáků či změny v chování – například zvýšená plačtivost, neklid nebo zhoršení prospěchu. Dítě, které se cítí v ohrožení, často vyhledává blízkost dospělých, vynechává vyučování a může si stěžovat na různé zdravotní obtíže bez jasné fyzické příčiny. 

Zásadní je přestupky chování řešit, být důslední. Vést děti k omluvě. Klást důraz na třídní normy. Důležitá je i prevence, tedy průběžně pečovat o klima třídy a zajistit ve třídách bezpečné prostředí, například posilovat pozitivní chování, důsledně nastavovat třídní normy a vést děti k odpovědnosti. Cílem by mělo být nejen zastavit konkrétní projevy šikany, ale budovat bezpečné a respektující prostředí, kde má každé dítě své místo. „V Simi děláme pro školy preventivní program zaměřený na porozumění příčin a dopadů migrace, který rozvíjí empatii a respekt k jiným kulturám skrze otevřený dialog. Program pomáhá vytvářet prostředí, ve kterém se rozmanitost nevnímá jako důvod k posměchu, ale jako přirozená součást školního života“, uvádí expertka na vzdělávání v Simi.

Podle psycholožky Tetiany Mikové i dalších odborníků je také zásadní zapojení širšího prostředí – kolektivu, učitelů i veřejnosti. Prevence šikany není jen otázkou individuálního přístupu, ale i práce s celou třídou a měla by stát na rozvoji socioemočních dovedností a budování vztahů ve třídě a vytváření atmosféry, ve které má každý právo být sám sebou. 

Jak by měla škola postupovat při řešení šikany?

Řešení šikany nesmí být nahodilé ani zůstávat jen u napomenutí viníků. Školy v aktualizovaných metodických pokynech MŠMT jasně daný postup. 

Každý zaměstnanec školy má povinnost jednat při podezření na šikanu – i drobné projevy, jako výsměch či vylučování ze skupiny, je třeba brát vážně. Prvním krokem je rozpoznání varovných signálů a ověření situace diskrétním šetřením, aby se předešlo šíření strachu mezi žáky.

Pokud se podezření potvrdí, škola vytvoří vyšetřovací tým složený z pracovníků Školního poradenského centra, třídního učitele a vedení školy. Následují individuální rozhovory – nejprve s obětí, pak se svědky a nakonec s agresory – vedené citlivě a bez přítomnosti dalších osob. Rodiče oběti i agresora musí být informováni a mají právo být přítomni u dalších kroků.

Po důkladném vyhodnocení tým rozhodne, zda se jedná o šikanu, a navrhne odpovídající opatření. Oběti je třeba zajistit bezpečné prostředí a podporu, agresorovi zase jasné hranice a výchovné vedení. Často je nutné pracovat i s celým třídním kolektivem. Do řešení mohou být zapojeni školní psychologové nebo externí odborníci.

V případě závažné šikany – například fyzického násilí nebo kyberšikany – má škola povinnost oznámit situaci Policii ČR a OSPODu. I po ukončení případu je důležité pokračovat v práci s třídou i jednotlivci a sledovat vývoj vztahů. Celý proces musí být důsledně dokumentován a veden v souladu s pravidly ochrany osobních údajů.

Více praktických kroků i kontaktů je dostupných na stránkách Prev-Centra. Pomoci může také Linka bezpečí nebo školní metodik prevence. 

Kapitola 3: Co dělat: Praktický návod pro rodiče

Jak poznat, že vaše dítě může být obětí šikany? Sledujte nenápadné signály. Pokud dítě nemá žádné kamarády, nechce mluvit o dění ve třídě nebo nechce do školy chodit, může to být varovný signál. Podobně pokud působí vystrašeně před odchodem do školy, začne měnit trasu do školy nebo se jí úplně vyhýbá – například tím, že chodí za školu. 

Všímejte si také fyzických známek násilí, jako jsou modřiny, škrábance nebo jiné zranění, která si dítě neumí věrohodně vysvětlit. Přichází domů s poškozeným oblečením nebo rozbitými věcmi, případně je nemá vůbec. Když se zeptáte proč, často se vyhýbá odpovědi nebo uvádí nepravděpodobné příběhy. Změny se mohou projevit i ve školním výkonu – náhlé zhoršení prospěchu, ztráta zájmu nebo motivace jsou častým důsledkem psychického tlaku.

Pozor si dejte i na finanční chování. Pokud dítě často potřebuje peníze, neplatí si obědy nebo tvrdí, že peníze opakovaně ztrácí, může to souviset se šikanou. Také neobvyklé zacházení s telefonem, jeho schovávání nebo výskyt posměšných komentářů na sociálních sítích mohou být důležité indicie.

Dítě, které je šikanováno, může procházet výraznými změnami nálad – od uzavřenosti až po náhlé výbuchy agrese vůči sourozencům. Časté jsou i nevysvětlitelné zdravotní obtíže, které nezachytí ani lékařská vyšetření. V krajních případech může dojít k sebepoškozování nebo vyhrožování sebevraždou.

Co s tím můžete dělat

Neignorujte varovné signály. Buďte na straně svého dítěte, dejte mu jasně najevo, že mu věříte a že ho chcete chránit. Zkuste s ním trpělivě a bez nátlaku mluvit a zjistit více o tom, co se děje.

Jakýkoli incident, který připomíná šikanu, popište písemně učiteli – ideálně přes školní aplikaci Bakaláři nebo e-mailem. Každá událost se stává faktem, pouze pokud je zaznamenána.

V dopise / e-mailu zachovejte věcný a zdvořilý tón, co nejpřesněji popište, co se stalo, a požádejte o pozornost směrem k emoční atmosféře ve třídě. Migrantům doporučuji, aby si nechali pomoci od známých, kteří dobře ovládají češtinu a umí formulovat klidně a slušně. Rozhodně nedoporučuji překládat přes Google Translate – v tom případě je lepší využít ChatGPT.

Pokud se situace do týdne neřeší, napište další podobný e-mail, tentokrát s kopií řediteli.

Pokud ani to nepomůže, požádejte o osobní schůzku s učitelem a ředitelem. Trvejte na tom, aby jednání probíhalo oficiálně. Pokud je potřeba, požádejte o možnost vzít si s sebou tlumočníka. Žádost je nutná – škola má právo nepustit cizí osobu do svých prostor. Ptejte se, jaký je školní plán řešení šikany a žádejte, aby ze všech jednání byly vyhotoveny písemné zápisy. Jasná a systematická komunikace je klíčová.

Pomozte dítěti shromáždit důkazy o šikaně – uchovávejte poškozené věci, dělejte snímky obrazovky z komunikace na sociálních sítích nebo jakékoli jiné relevantní materiály. Může se to hodit při řešení se školou, ale i v případě právních kroků.

Ve většině případů se šikana mezi dětmi podaří vyřešit již v tomto bodě. Obzvlášť pokud oběť neporušuje školní řád. Někdy šikana přetrvává, i když už byla nahlášena a řešena. V krajních případech je možné zvažovat i přestup na jinou školu – i když to není jednoduché a systémově snadné řešení, pro některé děti to může znamenat skutečný nový začátek. I zde je důležité, aby bylo dítě podpořeno – nejen prakticky, ale také psychologicky. Přechod na novou školu by měl být provázen péčí a vysvětlením, že opustit toxické prostředí není selhání, ale akt sebeochrany. Pokud se rozhodnete situaci řešit přechodem na jinou školu, informujte vedení o situaci žáka na předchozí škole, aby s tím škola mohla dále pracovat. Při přestupu pak doporučujeme spolupráci s metodiky prevence. 

Nebojte se při řešení obrátit na odborníky. Můžete kontaktovat například rodičovskou Linku bezpečí na čísle 606 021 021, kde vám poradí, jak v podobné situaci postupovat. Další kontakty na krizové linky najdete například v letáku organizace SOFA. Pokud jde o fyzické násilí, je namístě obrátit se na Policii ČR.

A nezůstávejte lhostejní ani v případě, že se šikana týká někoho jiného – spolužáka nebo kamaráda vašeho dítěte. I tehdy kontaktujte školu a dejte najevo, že vám na bezpečí dětí záleží.

+ rádce od METY

Kapitola 4: Co dělat? Praktický návod pro děti 

Když se dítě stane obětí šikany, často se ocitá v situaci, kterou neumí samo zvládnout. Může se cítit zmatené, osamělé, zahanbené – a především bezmocné. Prvním a nejdůležitějším krokem, který může udělat, je uvědomit si, že to, co zažívá, není normální a v žádném případě za to nenese vinu. Nikdo nemá právo ho ponižovat, vyčleňovat nebo mu ubližovat – ať už jde o spolužáky, nebo kohokoli jiného.

Děti by měly vědět, že mají právo si chránit své hranice. Pokud je někdo zesměšňuje, nadává jim nebo jim fyzicky ubližuje, je důležité, aby se pokusily jasně a klidně vymezit – třeba větou „Nech mě být“ nebo „Tohle už není sranda“. Psycholožka Barbora Downes také radí na nadávky nereagovat: „Agresora to pak může přestat bavit, když uvidí, že jeho chování nikoho nezraňuje“.

Zároveň si ale musíme přiznat, že ne každé dítě má sílu se bránit. A právě proto je tak zásadní, aby vědělo, že v tom není samo a že se může obrátit na dospělého, kterému důvěřuje.

Z našich zkušeností vyplývá, že formy podpory je třeba aktivně nabízet. Spoléhat na to, že si dítě samo přijde říct o pomoc, je často nereálné. Pro některé žáky – například z jiného kulturního prostředí – může být požádání o pomoc vnímáno jako další stigmatizace. O to důležitější je, aby učitelé uměli vstupovat do situací citlivě a s respektem.

Pokud se dítě necítí na osobní rozhovor, může využít anonymní pomoc Linky bezpečí, která je zdarma dostupná na čísle 116 111. 

A konečně – je důležité připomínat dětem, že i když šikanu nezažívají samy, mohou pomoct těm, kteří ji zažívají. Zastat se někoho, kdo je terčem výsměchu nebo vylučování, nemusí znamenat hádku nebo hrdinský čin. Někdy stačí krátká věta, třeba „Tohle není v pořádku“ nebo „Nechte ho být“. Nebo jednoduše dojít za učitelem a říct, co se děje. Děti, které jsou šikanovány, často potřebují jen vědět, že nejsou úplně samy. A právě spolužáci mají často v rukou víc, než si myslí.

Šikana není ostuda toho, kdo ji zažívá. Je to selhání prostředí, které ji dovolilo. A čím dříve o ní začneme mluvit otevřeně, tím větší je šance, že ji dokážeme společně zastavit.

Nebát se ozvat: https://www.linkabezpeci.cz/-/moje-dite-je-sikanovano

Další tipy: https://www.terapio.cz/blog/sikana

Externalizace řízení migrace není novinkou. Dnes se navazuje na praxi z devadesátých let, která se stává mainstreamem.  

Externalizace migrace znamená přenesení odpovědnosti za kontrolu a řízení migrace, popřípadě její omezení, většinou ze zemí EU na země za jejími hranicemi. Dohody mezi členskými státy EU, případně Spojeným královstvím a tzv. třetími zeměmi mohou mít mnoho podob. Téměř vždy však státy, ze kterých migranti pochází (nebo tzv. tranzitní státy, kterými lidé prochází, jakými je například Turecko), obdrží finanční podporu výměnou za kontrolu či omezení migrace do Evropy.

V nedávné době jsme mohli zaznamenat různé dohody tohoto typu, například mezi Británií a Rwandou nebo mezi Itálií a Albánií. Z těchto příkladů se může zdát, že externalizace migrace je spíš novodobým fenoménem, kterému předchází události typu Brexit – v rámci EU má však externalizace vcelku bohatou historii. 

Jedny z prvních multilaterálních dohod uzavírala EU s africkými středomořskými státy jako je Tunisko, Egypt či Alžírsko, jako takzvané Evropsko-středomořské dohody o přidružení, už v 90. letech. Po zpřísnění vízových podmínek přibyl počet osob, které přicestovaly neregulérní cestou, tudíž přibyl i počet návratů z Evropy zpět do Tuniska. Dohoda s Tuniskem začala se zaměřením na ekonomiku a hospodářství, ale dnes se na této dohodě z roku 1995 staví další spolupráce o implementaci a operacionalizaci Paktu o migraci a azylu.   

Od 90. let dochází k proměně podoby dohod – postupně se přesouvají od formálních multilaterálních smluv k méně formálním a bilaterálním, ty se dříve uzavíraly zejména mezi Španělskem a zeměmi západní Afriky: od Ghany (2005) přes Mauritánii (2007) až po Niger (2009), jak vývoj popisuje akademik Lorenzo Gabrielli. 

Zásadní změny v oblasti řízení migrace pak přinesly roky 2015 a 2016, například dohodu mezi EU a Tureckem, která si vytyčila tři klíčové body:

  • Turecko přijme všechna potřebná opatření, aby zastavilo neregulérní cesty lidí z Turecka na řecké ostrovy.
  • Každý, kdo na (řecké) ostrovy z Turecka přicestuje neoprávněně, může být navrácen zpět.
  • Za každého Syřana vráceného z (řeckých) ostrovů by členské státy EU přijaly jednoho syrského uprchlíka, který čekal na území Turecka.

Výměnou za to Turecko obdrželo 6 miliard eur na zlepšení humanitární situace uprchlíků v zemi a tureckým občanům byl umožněn bezvízový vstup do EU. V rámci dohody bylo podle organizace International Rescue Committee (2022) z Řecka do Turecka vráceno pouze 2 140 lidí. 

Podobné dohody uzavírala EU s dalšími zeměmi severní Afriky. V roce 2015 byl založen Svěřenecký fond EU pro Afriku (EUTF) za účelem “stabilizace zdrojových a tranzitních zemí migrace v Africe a tím také k odstraňování důvodů nuceného vysídlování a snižování migrace do Evropy”. Například v letech 2015-2019 byly částkou 3,9 miliard eur podpořeny různé projekty na rozvoj či budování místních kapacit. Z této částky bylo 26% určeno přímo na řízení migrace. Letos ale bude finanční podpora “na rozvoj” těchto států podmíněná právě omezením migrace do Evropy, zejména ze států subsaharské Afriky. Země, které nebudou splňovat požadavky na navracení a deportace by pak mohly čelit zásadnímu snížení finanční podpory ze strany EU. 

Zároveň se tyto dohody domlouvají v situaci, kdy se oblast saharské pouště pro migrující stává hřbitovem. Aby člověk překonal cestu skrze saharskou poušť a “úspěšně” se dostal blíž k vnější evropské hranici, musí překonat nejen nepříznivé přírodní podmínky, ale často i násilí. Kvůli geografickým podmínkám, i samotné délce cesty se velmi těžko s přesností odhaduje, kolik lidí zde přijde o život. Z dostupných zdrojů Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) a Úřadu Vysokého komisaře pro uprchlíky OSN (UNHCR) lze vyčíst, že během let 2020 a 2024 v saharské poušti zahynulo téměř 2000 osob, kteří se snažili dostat na sever kontinentu. Ve středozemním moři tragickým způsobem přišlo o život  téměř 7200 osob ve stejném období. Počet obětí však není úplný, protože podle odhadů UNHCR zahyne v saharské oblasti lidí dvakrát tolik než kolik ve středozemním moři, o jejich smrti se však nedozvíme. 

Externalizací neboli outsourcováním kontroly migrace problematiku neřešíme, pouze ji odsouváme dál. Snahou zabránit neregulérní migraci externalizací zároveň hrozí, že žadatelkám a žadatelům o azyl se nedostane dostatečné podpory, přestože na ni mají nárok a státy, které se ratifikací ženevské úmluvy k tomu zavázaly, mají povinnost žádosti o azyl vyslechnout.

Evropské státy se hlavně vzdávají své vlastní odpovědnosti a mezinárodních závazků. Přesunem odpovědnosti na jiný stát se také může zvýšit riziko porušování lidských práv. Tím, že se proces migrace přesune mimo území EU, se členské státy dostanou do výhodné? situace, kdy případná porušení práv nebudou muset řešit, protože tuto odpovědnost předali někomu jinému. Evropská unie si tak sama podkopává vlastní hodnoty a demokracii  vybudovanou na principech univerzálních lidských práv, důstojnosti a fungování právního státu, které však najednou pro migrantky a migranty neplatí.

I když je možné, že externalizační opatření mohou některé lidi od cesty do Evropy odradit, naprostá většina bude chtít cestu podstoupit i přes ztížené podmínky a lidé budou přicházet i externalizačním opatřením navzdory. 

Místo toho, abychom hledali společná a jednotná řešení a přístup, dále fragmentujeme už tak rozdrcený systém, který má, mj., sloužit k poskytnutí ochrany lidem, kteří hledají bezpečí. 

fotografie: Paul Blow, International Rescue Committee

Děti, které kvůli válce musely opustit svůj domov, čelí na českých školách nové hrozbě – šikaně. Někdy jde o posměch kvůli přízvuku, jindy o otevřenou nenávist. „Šikana je problémem většiny škol. Vyskytuje se v různé míře téměř všude,“ upozorňuje organizace Nevypusť duši. Selhává včasná reakce ze strany školy, ale i rodičů či samotného dítěte. Přitom šikana může mít hluboké a dlouhodobé dopady na psychické zdraví i školní úspěšnost dítěte.

Dany už delší dobu snášel posměšky a postrkování ze strany skupiny sedmáků. V duchu si říkal: „Nejsem slaboch, vydržím to.“ Viděl, že podobné chování zažívají i další chlapci. O všem si povídali jen mezi sebou – rodičům se nesvěřil. Situace se však postupně zhoršovala…Jednoho dne, po vyučování, když se vracel domů klidnou uličkou, ho skupina chlapců fyzicky napadla. S výkřiky: „P…j Ukrajinec, nemáš tu co dělat, vrať se na Ukrajinu!“ ho srazili na zem a udeřili  do hlavy. Neví, jak dlouho ležel bezmocně na zemi – ztratil vědomí.

Tento příběh řešila na jedné pražské škole interkulturní pracovnice z naší organizace Simi v roce 2023. V tomto případě se maminka obrátila s žádostí o pomoc na školu. Škola situaci začala ihned řešit. Není to však samozřejmost. 

„Když vám spolužák plivne do obličeje jen proto, že jste z Ukrajiny, něco je špatně. Ale když na to nikdo nereaguje, je to ještě horší,“ popisuje jedna z ukrajinských maminek, která se rozhodla své dítě kvůli šikaně ze školy odhlásit a přihlásit na jinou školu. Není sama. Podobnou situaci řešila v tomto školním roce i naše klientka: „Spolužáci mému synovi nadávali, strkali ho, brali mu věci. Obrátili jsme se na školu, ale ta věc neřešila, a tak jsme přešli do jiné školy. Teď je syn spokojený a v nové škole má spoustu kamarádů.”

„V organizacích, které se věnují podpoře migrantů, se opakovaně setkáváme s příběhy ukrajinských dětí, které se staly terčem útoků svých spolužáků – ať už verbálních, psychických, nebo fyzických. Některé děti se bojí chodit do školy, jiné mlčí, dokud není pozdě. Setkáváme se s tím, že rodiče se bojí konfrontovat školu, aby se situace jejich dítěte ještě nezhoršila,“ říká expertka na vzdělávání v Simi. 

“Ukrajinci nejsou zvyklí si stěžovat”, doplňuje  naše psycholožka pracující s ukrajinskými, ruskojazyčnými i českými dětmi a upozorňuje, že jen velmi zřídka přivedou rodiče dítě s tím, že je obětí šikany.

“V 95 % případů přicházejí děti kvůli špatnému prospěchu nebo stížnostem školy na jejich chování. Jinými slovy – dítě, které je zoufalé z problémů ve škole, doma místo podpory dostává trest, a přitom dál mlčí o tom, co se skutečně děje.”

Dodává k tomu: “Často se oběti šikany dostávají ke mně na doporučení pediatra – objevují se somatické zdravotní problémy a lékaři nenacházejí žádné objektivní příčiny. V tomto směru si velmi vážím českých škol. Ředitelé, pokud vidí problémy s adaptací, někdy posílají dítě k psychologovi i povinně. Učitelé si často vyžádají můj kontakt, aby se mohli poradit, jak pomoci dítěti začlenit se do kolektivu.”

Organizace Nevypusť duši upozorňuje: „Šikanu je těžké zmapovat, protože často zůstává dlouho skrytá.“ Pracovnice z organizace Nevypusť duši upozorňují: „Jedním z nejčastějších důvodů, proč se šikana ve školách neřeší, je její bagatelizace.“ 

Co je a co není šikana?

Organizace Nevypusť duši na své stránce popisuje, jakým plíživým procesem šikana často je. „Šikana přitom obvykle začíná nenápadně – třeba tím, že někdo ve třídě není oblíbený, ostatní se mu vyhýbají, pomlouvají ho nebo si z něj dělají legraci. V náročných situacích si pak spolužáci vybíjejí napětí právě na něm.” Důležité je zastavit šikanu už v tomto momentu. Když se  utvoří skupina agresorů, kteří začnou oběť cíleně šikanovat a chování se ve třídě stává „normou“, je náprava vztahů ve třídě mnohem náročnější.

„Zásadní v řešení šikany tedy je si uvědomit, že hranice mezi škádlením a šikanou je velmi tenká. Pokud si dítě neumí z legrace „vrátit“, bránit se nebo se cítí bezmocně, a přitom nepříjemné chování přetrvává, nejde už o škádlení. Je čas zasáhnout.“ 

Důležité je nepodceňovat ani šikanu, která se odehrává online. Děti jsou dnes často terčem posměchu na sociálních sítích, někdo jim může posílat urážlivé zprávy, zveřejňovat jejich fotky bez svolení nebo je zesměšňovat v online hrách. I toto je forma šikany a je potřeba ji brát vážně. Děti by měly být vedeny k tomu, aby si takové zprávy nevymazávaly, ale naopak si je uchovaly – například pomocí screenshotů. Mohou sloužit jako důkaz a pomoci dospělým při řešení situace.

Týká se to hlavně dětí z Ukrajiny?

Žáci a žákyně s odlišným kulturním zázemím bývají ve školním prostředí snadno rozpoznatelní – ať už kvůli přízvuku, neznalosti českého jazyka, odlišnému chování nebo kulturním zvyklostem. Tyto odlišnosti je mohou ve třídě izolovat a vést k jejich stigmatizaci. Výzkum Kabancové a Machovcové z roku 2018 ukázal, že děti migrantů mají vyšší pravděpodobnost stát se terčem různých forem šikany, přičemž významnou roli hraje tlak na přizpůsobení se většinové společnosti. Děti jsou často konfrontovány s očekáváním rychlé asimilace, na kterou nejsou připraveny. Pokud těmto nárokům nedokážou dostát, bývají z kolektivu vylučovány.

Nejedná se ale jenom o ukrajinské žáky. Minulý rok řešila šikanu svého syna i rodina ze Sýrie: “Děti mu říkaly, že má v tašce bombu a pořád na něj pokřikovali. Problémem nebyla čeština, tu má skvělou, ale barva pleti. Najednou se mu zhoršil prospěch, měl jedničky, pak najednou pětky. Každý den se vracel ze školy a plakal. Začal mít bolesti břicha, nechtěl chodit do školy. Začala jsem situaci řešit, ale dostala jsem radu, ať nemluvím a nestěžuji si. Třídní učitelka problém nechtěla vidět, nakonec jsme požádali o přestup na jinou školu a je to lepší. Teď cítím, že jsme na škole, kde ředitel i učitel mají zájem a jsme tam teď spokojeni.”

U dětí s uprchlickou zkušeností navíc hraje roli i psychické zatížení. Musí se rychle adaptovat – naučit se nový jazyk, najít si kamarády, orientovat se ve školním systému – a přitom často nesou obavy o blízké, kteří zůstali v zemi, která není bezpečná. Tento dlouhodobý stres může vyústit v chování, které je ve škole vnímáno jako problematické, a to může negativně ovlivnit jejich vztahy s učiteli i spolužáky.1

  1. Práci s dětmi s traumatem se věnuje i trauma respektující přístup od organizace SOFA. ↩︎

Případ ze školy: když místo podpory přijde odmítnutí

Problematické někdy je i chování učitelek a učitelů, pokud posměšky přehlíží nebo dokonce podporují. Naše psycholožka upozorňuje, že někteří podceňují emoční stav dítěte. “Často dochází k dobře maskovanému posměchu – například když stydlivé dítě pravidelně nutí prezentovat před třídou, vysmívají se jeho tichému hlasu, vzhledu, žádostem o záchod, přízvuku nebo chybám ve výslovnosti. Někdy dochází i k přímým urážkám dítěte. Třída si z učitele bere příklad: Když to může učitel, je to v pořádku.“

Někdy se situaci podaří vyřešit uvnitř školy, jindy je potřeba zapojit odborné organizace a zahájit šetření. Podobný případ jsme řešili i v Simi: „V tomto školním roce jsme podporovali žáka, který i přes dlouhodobou mimoškolní pomoc nevykazoval zlepšení v českém jazyce. Kontaktovali jsme  vyučující s prosbou o informace k učivu a doporučení k procvičování. Místo spolupráce však začala učitelka o žákovi mluvit v negativních souvislostech, jeho známky se zhoršily a maminka váhala, zda situaci řešit, aby mu ještě více neuškodila. Ke zlepšení došlo až po opakovaném jednání se školou.“

Tento příběh ukazuje, jak důležité je vidět dítě v kontextu jeho životní situace a hledat způsoby, jak mu být oporou – i tehdy, když jeho chování neodpovídá běžnému očekávání. Neúspěch dítěte ve škole nemusí znamenat nedostatek snahy. Mnohdy jde o důsledky hlubších problémů, které známky ani kázeňská opatření samy o sobě nevyřeší. Každé dítě potřebuje zažít přijetí, důvěru a respekt. Teprve v takovém prostředí se může učit se a rozvíjet svůj potenciál.

Další zdroje

Across Europe, the trend of criminalization of migration and solidarity has also seen an increase, according to the Platform for International Cooperation on Undocumented Migrants (PICUM) and the Border Violence Monitoring Network (BVMN).

Criminalization of migration can be explained as states increasingly using criminal law as a migration enforcement instrument, with the purpose of preventing and deterring people’s mobility. As BVMN states, it is rooted in narratives that associate movement with criminality and threat. Criminalisation is a phenomenon which views migration as an issue of national security and criminal law, while completely ignoring the need for safeguarding rights and providing protection. Within this logic, ‘migration management’ becomes synonymous with increased border fortification and securitisation, violence, control, punishment, and deterrence, criminalising the very act of seeking safety.

Similarly, the criminalization of solidarity can be understood as punishing those who help people on the move, including individuals or organizations, who provide humanitarian or legal aid. A clear example of this comes from a place close to home, Poland, where, according to PICUM’s report, five individuals providing humanitarian aid at the Poland-Belarus border are facing severe criminal charges, with potential sentences of up to five years in prison. These charges stem from accusations of organising irregular border crossings and providing support to migrants, including transporting them a short distance within Polish territory.

In the U.S., humanitarian aid workers near the southern border have been prosecuted for leaving water in the desert. In Europe, individuals rescuing migrants at sea have been charged with human trafficking. These cases send a chilling message: that compassion can be a crime.

The Failure of Border Militarization

These punitive trends are often justified by claims that they deter irregular migration. But the reality is starkly different, as is described by Hein de Haas. Over the past 25 years, the European Union has poured billions of euros into the militarization of its borders—erecting fences, deploying surveillance technologies, and expanding border patrol forces. This massive investment has not stopped migrants from crossing. As seen during the ongoing refugee crisis, people fleeing war, persecution, or climate-driven hardship continue to arrive, often at great personal risk.

Research and field experience have made clear that increased border controls have primarily:

  • Diverted migration to more remote and dangerous routes,
  • Increased migrants‘ reliance on smugglers,
  • Raised the financial and physical costs of crossing, leading to more injuries and deaths.

As prominent migration researcher Jørgen Carling illustrates, Europe has been trapped in a vicious cycle: border deaths spark public outcry → outcry fuels tougher anti-smuggling policies → tougher borders push migrants to more perilous routes → more deaths occur. Rather than solving the issue, militarized borders have escalated the very crises they claim to prevent—producing not safety, but suffering.All this is currently happening in the context of the implementation phase of the Pact on Migration and Asylum, when EU member states are set to draw or amend their national laws in order to adhere to the EU-wide legal framework. Part of this process is also updating various EU directives, like the Return Directive or the Facilitation Directive. Various human rights organizations have called for a more humane approach to the Facilitation Directive, as its objective is to “prevent and counter migrant smuggling” and right now, the legal interpretation of what constitutes facilitation is too broad. This broad definition may make it difficult to seek asylum for certain groups of people who may not have any other option to escape their country of origin, as they are accused of smuggling rather than given international protection.

A Legal Win: The KINSA Case and the Protection of Fundamental Rights

Against this troubling backdrop, the recent decision in the KINSA case (formerly „Kinshasa“, C-460/23) offers a rare but powerful moment of legal clarity and hope.

In a landmark judgment, the Court of Justice of the European Union (CJEU) ruled that assisting minors under one’s care to enter the EU for the purpose of seeking asylum is not a crime. The case concerned O.B., a Congolese woman who arrived at Bologna airport in 2019 with her 8-year-old daughter and 13-year-old niece using false passports. O.B. was arrested and charged with facilitating unauthorized entry—a charge carrying up to five years in prison—and separated from the children.

The CJEU determined that such actions are not „facilitation of unauthorised entry“ under EU law when they protect minors and ensure family unity. The Court cited the EU Charter of Fundamental Rights, affirming that criminal law cannot override:

  • Article 24: The best interests of the child,
  • Article 7: The right to family life,
  • Article 18: The right to asylum.

“Such a parent merely exercises his or her responsibility in respect of the child,” the Court clarified. As Francesca Cancellaro, O.B.’s defense counsel, explained: 

“This could be the beginning of the reconsideration of the entire anti-smuggling legislation, leaving no space for the criminalization of migration and solidarity.”

The Path Forward: Toward Humane Migration Governance

The CJEU’s ruling, like the public protests in California, reflects a growing awareness that the criminalization of migration and solidarity must end. The last quarter-century of border militarization has not delivered solutions—it has deepened harm, wasted public funds, and exposed systemic injustices.

It is time to break this cycle. This means:

  • Ending laws that punish compassion and assisting migrants in distress;
  • Reforming anti-smuggling frameworks to align with human rights law;
  • Investing in safe and legal migration pathways, not walls and weapons;
  • And recognizing migration as a human condition, not a security threat.

Solidarity is not a crime—it is a moral and legal imperative. The KINSA case shows that legal systems can uphold these values. Now, policymakers must do the same, building a migration system rooted not in fear and punishment, but in dignity, safety, and justice for all. 

Photo source: KQED News

Podle organizací Platform for International Cooperation on Undocumented Migrants (PICUM) a Border Violence Monitoring Network (BVMN), která monitoruje násilí na hranicích se v celé Evropě zvyšuje trend kriminalizace migrace a solidarity.

Kriminalizaci migrace znamená, že státy stále častěji využívají trestní právo jako nástroj k zabránění migrace lidí a odradit je od ní. Jak uvádí BVMN, je založena na narativech, které spojují migraci s kriminalitou a hrozbou. Kriminalizace je fenomén, který migraci vnímá jako otázku národní bezpečnosti a trestního práva, přičemž zcela ignoruje potřebu ochrany práv a poskytování ochrany. Podle této logiky se „řízení migrace“ stává synonymem pro zvýšené opevňování hranic a jejich sekuritizaci, násilí, regulaci, trestání a odstrašování, což kriminalizuje samotné hledání bezpečí.

Kriminalizace solidarity je pak trestání těch, kteří pomáhají lidem na útěku, včetně jednotlivců nebo organizací, které poskytují humanitární nebo právní pomoc. Konkrétní příklad je z Polska, kde podle zprávy PICUM z roku 2024 čelí pět osob poskytujících humanitární pomoc na polsko-běloruské hranici trestnímu stíhání s možným trestem odnětí svobody až na pět let. Tato obvinění vyplývají z podezření z organizování nelegálních přechodů hranic a poskytování podpory migrantům, včetně jejich přepravy na krátkou vzdálenost již na polském území. V USA byli dobrovolníci poblíž jižní hranice stíháni za to, že nechali vodu v poušti. V Evropě byly osoby zachraňující migranty na moři obviněny z obchodování s lidmi. Tyto případy vysílají děsivý signál: soucit může být zločinem.

Selhání militarizace hranic

Tyto sankční tendence jsou často zdůvodňovány argumentem, že odrazují od “nelegální migrace”. Skutečnost je však výrazně odlišná, jak popisuje akademik Hein de Haas. V uplynulých 25 letech Evropská unie vložila miliardy eur do militarizace svých hranic – do výstavby plotů, nasazení sledovacích technologií a zvyšování počtu pohraničních hlídek. Tyto masivní investice nezabránily migrantům v překračování hranic. Jak je patrné z aktuální uprchlické situace, lidé prchající před válkou, pronásledováním nebo strádáním způsobeným klimatickými podmínkami stále přicházejí, a to často za cenu velkého osobního rizika.

Výzkum a zkušenosti z terénu jasně dokazují, že zvýšené hraniční kontroly především:

  • odklonily migraci na vzdálenější a nebezpečnější trasy,
  • zvýšily závislost migrantů na převaděčích a
  • zvýšily finanční i fyzické náklady spojené s překročením hranic, vedoucí k většímu počtu zranění a úmrtí.

Jak uvádí významný odborník na migraci Jørgen Carling, Evropa se ocitla v začarovaném kruhu: úmrtí na hranicích vyvolávají veřejné pobouření → pobouření podněcuje zpřísnění politiky proti převaděčství → zpřísnění hranic nutí migranty vydávat se na nebezpečnější cesty → přibývá úmrtí. Militarizované hranice místo toho, aby problém vyřešily, eskalují právě ty krize, kterým mají údajně zabránit – nezaručují bezpečnost, ale utrpení.

Toto vše se v současné době odehrává v kontextu implementace Paktu o migraci a azylu. Členské státy EU mají vypracovat a/nebo pozměnit národní zákony tak, aby se přizpůsobily celoevropskému právnímu rámci. Součástí tohoto procesu je revize  směrnic EU, jako je směrnice EU o navracení (Return Directive) nebo směrnice EU o napomáhání k nepovolenému vstupu (Facilitation Directive), která je lidskoprávními organizacemi kritizována neboť její původní záměr prevence a potírání převaděčství není naplněn a vede ke kriminalizaci pomoci migrantům a migrantkám. Tím, že je definice napomáhání široká, může některým žadatelům o azyl ztížit proces žádosti o mezinárodní ochranu.

Právní úspěch: případ KINSA a ochrana základních lidských práv

V tomto znepokojivém kontextu nabízí nedávné rozhodnutí případu KINSA (dříve „Kinshasa“, C-460/23) vzácný, určitou naději a jasnější právní rámec.

V přelomovém rozsudku Soudní dvůr Evropské unie (SDEU) rozhodl, že poskytnutí pomoci nezletilým osobám s doprovodem zletilé osoby při vstupu do EU za účelem žádosti o azyl není trestným činem. Případ se týkal O. B., ženy z Demokratické republiky Kongo, která v roce 2019 přicestovala na boloňské letiště se svou osmiletou dcerou a třináctiletou neteří na falešné pasy. O.B. byla zatčena a obviněna z převaděčství a neoprávněného vstupu (za což jí hrozí až pět let vězení) a oddělena od dětí.

Soudní dvůr EU rozhodl, že taková opatření nejsou podle práva Evropské unie „napomáháním k neoprávněnému vstupu“, pokud chrání nezletilé osoby a zajišťují jednotu rodiny. Soud citoval Listinu základních práv EU a potvrdil, že trestní právo nemůže být nadřazené:

  • článku 24: nejlepší zájem dítěte,
  • článku 7: právo na rodinný život,
  • článku 18: právo na azyl.

„Takový rodič pouze vykonává svou odpovědnost vůči dítěti,“ upřesnil Soudní dvůr. Jak vysvětlila Francesca Cancellaro, obhájkyně O. B.,„Mohl by to být začátek přehodnocení celé legislativy proti převaděčství, aby neponechávala žádný prostor pro kriminalizaci migrace a solidarity.“

Budoucí vývoj 

Rozhodnutí Soudního dvora EU, stejně jako veřejné protesty v Kalifornii, odráží rostoucí povědomí o tom, že kriminalizace migrace a solidarity musí skončit. Poslední čtvrtstoletí militarizace hranic nepřineslo řešení – prohloubilo škody, promrhalo veřejné prostředky a odhalilo systémové nerovnosti.

Je načase tento cyklus prolomit. To znamená:

  • Ukončit zákony, které trestají projevy soucitu a pomoc migrantům v nouzi;
  • Reformovat rámec pro boj proti převaděčství tak, aby byl v souladu s lidskoprávními standardy;
  • Investovat do bezpečných a legálních migračních cest, nikoli do výstavby zdí a nákupu zbraní, a;
  • znat migraci jako lidský proces, nikoliv jako bezpečnostní hrozbu.

Solidarita není zločin – je to morální a právní nezbytnost. Případ KINSA je důkazem toho, že právní systémy mohou tyto hodnoty prosazovat. Nyní musí totéž učinit i tvůrci politik a vybudovat migrační systém, který nebude založen na strachu a trestání, ale na důstojnosti, bezpečnosti a spravedlnosti pro všechny.

Zdroj fotografie: KQED News

Kybernásilí se častěji týká žen a dívek a má dopady jak na jejich bezpečí, duševní zdraví, ekonomické příležitosti, aktivní zapojení do veřejného života, tak v širším kontextu i na celou společnost.

Co je to genderově podmíněné kybernásilí?

Genderově podmíněné kybernásilí označuje jednání, které je páchané nebo posílené prostřednictvím digitálních technologií na základě genderu oběti. Může mít různé podoby – od online sexuálního obtěžování, kyberstalkingu, doxxingu (zveřejnění osobních informací bez souhlasu), až po šíření intimních materiálů, trolling či nenávistné komentáře. 

Zejména ženy a dívky jsou častými terči těchto útoků, přičemž riziko stoupá u mladších dívek, žen působících na veřejnosti, žen z etnických menšin, LGBTQI komunity nebo žen se zdravotním postižením.

Frekventovaný výskyt kybernásilí dokládá například výzkum z roku 2021 od Economist Intelligence Unit, podle kterého má 38 % žen s přístupem k internetu osobní zkušenost s kybernásilím a 85 % žen bylo svědkem nějaké jeho formy ve svém okolí.

Specifická zranitelnost migrantek a uprchlic

Pro migrantky a uprchlice, které se již nacházejí v existenčně nejisté a často traumatizující situaci, představuje kybernásilí závažné riziko. Digitální technologie jsou pro ně často jediným prostředkem pro získávání informací nebo kontakt s blízkými. Zároveň ale čelí jazykové bariéře, mohou disponovat nižší digitální gramotností, a v důsledku krizových rozhodnutí často důvěřovat neznámým osobám či neověřeným online platformám, což může být velmi snadno zneužito. V kontextu války na Ukrajině se například ukázalo, že pro agresory byly ukrajinské uprchlice snadným terčem skrze weby a sítě nabízející práci, ubytování a další příležitosti.

Dopady na celospolečenské úrovni

Kybernásilí mimo jiné odráží a zároveň posiluje strukturální genderové nerovnosti tím, že slouží jako nástroj moci a kontroly a přispívá k normalizaci násilí na ženách. Cílené útoky na političky, novinářky či aktivistky často vedou k sebecenzuře, psychickému vyčerpání a někdy i k úplnému odchodu z veřejného nebo profesního života.

Digitální technologie a umělá inteligence navíc umožňují šíření misogynních narativů, tvorbu deepfake videí a realizaci stále rafinovanějších, cílených útoků. Současně roste vliv tzv. manosféry – antifeministických blogů, fór a komunit, které mobilizují nenávist vůči ženám. Rozmáhá se i hnutí tzv. inselů, jež přispívá k dalšímu posilování online násilí a přenosu těchto praktik do reálného světa.

Jak reaguje Evropská unie?

Evropský parlament přijal v dubnu 2024 Směrnici o potírání násilí na ženách, která mimo jiné poprvé zahrnuje i právní definice trestných činů spáchaných na internetu. Členské státy mají povinnost transponovat ji do svých právních rámců do června 2027. Dále jsou v platnosti předpisy jako Akt o digitálních službách nebo Akt o umělé inteligenci či legislativa na ochranu soukromí, které s problematikou kybernásilí taktéž operují.

Příklady dobré praxe

V posledních letech se téma kyberbezpečnosti stává předmětem veřejné debaty stále častěji. S rozvojem technologií, který je spojen s rostoucími (nejen) bezpečnostními riziky, se jednotlivé státy a celé světové společenství snaží reagovat skrze různá opatření. Zároveň se rozrůstají podpůrné sítě, přibývá organizací a platforem, které se snaží šířit osvětu, edukovat společnost k bezpečnějšímu užívání moderních technologií, provádět výzkum či poskytovat služby:

  • Stop Cybersexisme (Francie) je informační portál zaměřený na kybersexismus. Shromažďuje vzdělávací materiály a praktické postupy pro oběti i pomáhající organizace.
  • Centrum pro výzkum genderu a násilí (Velká Británie) je akademická instituce, která se ve svém výzkumu zabývá i kybernásilím, mapuje dopady na marginalizované skupiny a doporučuje konkrétní politická opatření.
  • Preventivní program v Německu s názvem Wir alle gegen Cybermobbing propojuje učitelstvo, žactvo a rodiče v prevenci kyberšikany. Učitelstvo prochází školením pro začlenění prevence do výuky, žactvo se učí rozpoznat a řešit online obtěžování a rodiče získávají přehled o možnostech, jak své děti chránit.

Pro další příklady z prostředí EU doporučujeme navštívit digitální mapu dobrých praxí, která vznikla roku 2022 v rámci projektu Prevent and support – cyber gender based violence.

Cesty k účinnému boji s kybernásilím

Účinná reakce na kybernásilí vyžaduje mezioborový a koordinovaný přístup, který propojuje legislativu, vzdělávání, podporu obětí, výzkum a technologický rozvoj. Mezi klíčové oblasti patří:

  • Legislativní rámec: Zavedení a důsledné vymáhání jasné legislativy, která kybernásilí definuje jako trestný čin. Nutné je také stanovit odpovědnost technologických platforem za nezákonný obsah a zajištění včasné reakce na nahlášené útoky.
  • Prevence a osvěta: Začlenění digitální gramotnosti do školních osnov, včetně témat jako etické používání technologií, digitální občanství a prevence genderově podmíněného násilí. Důležité je zároveň eliminovat škodlivé společenské narativy, podporovat feministická hnutí a aktivně zapojovat muže do prevence násilí a posilování rovnosti.
  • Podpora obětí: Zajištění dostupných, komplexních a kvalitních služeb pro osoby zasažené kybernásilím – psychologických, právních, sociálních i zdravotních. Tyto služby by měly zohledňovat genderové a intersekcionální aspekty.
  • Výzkum a sběr dat: Standardizace metodologie pro sběr, monitoring a analýzu dat o kybernásilí vč. genderově rozlišených statistik. Data jsou základem pro efektivní tvorbu politik a cílených opatření.
  • Zastoupení žen v ICT a výzkumu: Posílení účasti žen v technických a technologických oborech a ve výzkumných týmech přispívá k vyšší inkluzi, bezpečnějším digitálním prostředím a odstraňování strukturálních nerovností.
  • Spolupráce napříč sektory: Úspěšný boj s kybernásilím vyžaduje spolupráci mezi státní správou, technologickým sektorem, neziskovými organizacemi, výzkumnými institucemi a občanskou společností.

Feministická zahraniční politika (FZP) představuje přístup, který usiluje o rovnost, lidská práva a spravedlnost v rámci mezinárodních vztahů. Tento koncept zdůrazňuje nutnost reflexe mocenských struktur, které utvářejí podobu klasické zahraniční politiky – často postavené na dominanci, militarismu a nerovnosti. FZP odmítá, aby bezpečnost státu byla budována na úkor bezpečnosti jednotlivců či marginalizovaných skupin. Namísto toho klade důraz na lidskou bezpečnost, spolupráci a inkluzi. Jádrem FZP není posílení vojenské moci či obhajoba národních zájmů za každou cenu, ale především ochrana samotných lidí – a to všech lidí bez ohledu na gender, rasu, zemi původu či společenské postavení. 

Cílem přístupu je, aby zahraniční politika skutečně reprezentovala celé spektrum společnosti a stavěla na principech rovnosti, míru a lidských práv. FZP tak vyzývá ke změně způsobu, jakým přemýšlíme o bezpečnosti a mezinárodních vztazích: od státních hranic a mocenských struktur k životům jednotlivců, kteří jsou nejvíce zasaženi globálními nerovnostmi, konflikty a krizemi. 

Hodnotový základ: od patriarchálních struktur ke spravedlnosti 

Pět klíčových hodnot, na kterých feministická zahraniční politika staví, tvoří propojený rámec: 

  1. Intersekcionalita – chápe, že různé formy diskriminace se prolínají a zvyšují zranitelnost určitých skupin.  praxi se však ukazuje, že i v zemích, které již feministickou zahraniční politiku přijaly, bývá její uplatnění problematické – často přetrvává zaměření na binární rozdělení žen a mužů, zatímco komplexnější pohled na různé průsečíky identity bývá opomíjen.
  2. Empatická sebereflexe – klade důraz na kritické zhodnocení vlastní pozice a historické odpovědnosti. 
  3. Substantivní zastoupení a participace – cílem je zapojení všech, nejen jejich symbolické zastoupení. 
  4. Cílená odpovědnost – tvůrci politiky mají přímou odpovědnost vůči těm, na které jejich rozhodnutí dopadají. 
  5. Aktivní závazek k míru – bezpečnost se chápe jako podmínka důstojného života, nikoli jako výsledek militarizace. 

Tyto hodnoty tvoří rámec, který zajišťuje etickou kontrolu a rovnováhu napříč oblastmi zahraniční politiky a odlišuje se od tradičních, často patriarchálních a exkluzivních, přístupů. 

Švédské prvenství 

První zemí, která oficiálně představila feministickou zahraniční politiku, bylo v roce 2015 Švédsko. Jeho přístup je založen na tzv. „4R“: práva (rights), zastoupení (representation), zdroje (resources) a realita (reality). To znamená klást důraz na reálné zajištění rovných práv, umožnění participace bez rozdílu, spravedlivé přerozdělení zdrojů a reflektování skutečných životních podmínek. Švédsko dokázalo zviditelnit strukturální nerovnosti, do dialogu zapojilo ženské organizace a sdílelo své zkušenosti s dalšími aktéry. Od roku 2019 se tento přístup promítl také do oblasti pracovního trhu. 

Na švédský příklad postupně navázaly další státy – Kanada, Francie, Španělsko, Mexiko, Německo či Chile. Každý z nich pak modifikuje principy FZP podle svých geopolitických a kulturně-politických podmínek. I přes odlišnosti však lze pozorovat společné rysy: posilování genderového mainstreamingu, systematické začleňování genderové perspektivy do rozvojových politik, klimatické diplomacie či humanitární pomoci. 

Česká republika: potenciál, který zůstává nevyužitý 

V České republice sice v posledních dekádách došlo k určitému posunu – například v podobě přijetí Akčního plánu k agendě „Ženy, mír a bezpečnost“, zahrnutí genderu do některých projektů České rozvojové agentury či částečném zohlednění genderových aspektů v humanitární pomoci uprchlicím a uprchlíkům z Ukrajiny – přesto zůstává feministický přístup okrajovým tématem. 

Genderová perspektiva je často redukována na dichotomii mužů a žen, přičemž další dimenze nerovnosti zůstávají takřka neviditelné. V české zahraniční politice chybí dostatečná expertíza, systémové financování a politické uznání významu genderové rovnosti. Ženy sice působí v diplomatickém prostředí, ale participativní rozhodování zůstává výzvou, stejně jako narušení zakořeněných stereotypů a předsudků. Současně je pojem feminismu v české společnosti často vnímán negativně, což ztěžuje širší veřejnou debatu o těchto tématech. Výsledkem je, že Česká republika zůstává spíše pozorovatelem než aktivním aktérem ve vytváření spravedlivější zahraniční politiky. 

Prostor pro změnu: výzvy a doporučení 

Cesta k uplatňování feministických principů v zahraniční politice nevyžaduje nutně použití samotného pojmu „feminismus“. Může vycházet z hodnot jako participace, inkluzivita či ochrana lidských práv. 

Chceme-li se vydat po směru FZP, Česká republika by se měla zaměřit na: 

  • Zvýšení financování genderové rovnosti ve veřejné politice. Například v roce 2023 šlo ze státního rozpočtu na tuto oblast jen 0,08 % prostředků určených pro občanskou společnost. 
  • Podpořit širší zapojení expertek a ženských sítí do formulace politik – nejen kvůli zastoupení, ale i kvůli širší expertíze a hlubšímu porozumění. 
  • Vzdělávání pracovnic a pracovníků ve státní správě v oblasti genderu a rovnosti. Diplomatické akademie by měly nabídnout školení a mentoring. 
  • Zaměřit se na média, která mají moc utvářet veřejné mínění – a zajistit, aby se v nich vyvarovalo stereotypů, genderově zaujatého jazyka a marginalizace žen.
  • Podporovat ženy v diplomatické kariéře, včetně konkrétní podpory například v oblasti péče o děti. 

Proč feministická zahraniční politika dává smysl? 

Feministická zahraniční politika představuje inovativní, hodnotově ukotvený přístup k mezinárodním vztahům. Nejde pouze o „ženskou agendu“, ale o snahu redefinovat zahraniční politiku tak, aby reflektovala komplexní realitu globalizovaného světa a přispívala k udržitelnému míru, rovnosti a spravedlnosti. 

Její přijetí neznamená vzdání se národních zájmů, ale jejich reinterpretaci ve světle širší zodpovědnosti – jak vůči mezinárodnímu právu, tak vůči skupinám, které byly v zahraničně politickém rozhodování dosud systematicky opomíjeny. 

Pro českou zahraniční politiku představuje FZP příležitost posílit svou důvěryhodnost, přiblížit se mezinárodním standardům a stát se progresivním aktérem, který místo obrany statu quo přispívá k jeho změně. Aby však tato změna mohla nastat, je zapotřebí politické vůle, odborné kapacity a ochoty otevřít se novým možnostem.

Evropská unie se již řadu let snaží nalézt udržitelnou a spravedlivou podobu migrační a azylové politiky. Zatímco do států na vnější hranici jako Itálie, Řecko či Španělsko přichází vyšší počet žadatelek a žadatelů o azyl, ostatní členské státy se do přijímání uprchlíků zapojují v menší míře. Právě tento nesoulad má vyrovnat mechanismus solidarity, jehož cílem je sdílet odpovědnost mezi státy EU. Ten je součástí tzv. migračního paktu, jehož implementace právě probíhá.

Mechanismus solidarity umožňuje členským státům vybrat si formu pomoci zemím čelícím migračnímu tlaku. Tato pomoc může zahrnovat relokaci žadatelek a žadatelů o azyl a osob s udělenou mezinárodní ochranou, finanční příspěvky na podporu projektů v zemích mimo EU nebo alternativní opatření, jako je budování kapacit či vyslání personálu. Nová pravidla kombinují povinnou solidaritu s určitou mírou flexibility, což znamená, že členské státy mají možnost se rozhodnout, jakým způsobem přispějí. Minimální roční počet relokací byl stanoven na 30 000 osob, přičemž minimální roční finanční příspěvek činí 600 milionů eur.

Navzdory novým možnostem, které mechanismus solidarity nabízí pro sdílení odpovědnosti mezi státy i pro zajištění důstojného přijetí lidí na útěku, některé členské státy již nyní hledají způsoby, jak se jeho implementaci vyhnout. Podepisují dvoustranné dohody zaměřené na externalizaci (např. dohoda Itálie s Albánií), odmítají relokace nebo přímo zpochybňují solidaritní opatření.

Dosavadní zkušenosti ukazují, že netransparentnost, nízké ambice a přísná kritéria mohou vést k vylučování nejzranitelnějších žadatelek/ů o azyl a uvíznutí lidí v přetížených systémech. Existuje také riziko, že finanční příspěvky a alternativní formy solidarity budou místo podpory azylových systémů směřovány na posilování hranic a odrazování migrace, takže místo ochrany bude opět kladen důraz na odstrašení. Navíc státy, které čelí „systémovým nedostatkům“, mohou být z mechanismu vyloučeny, paradoxně se tak upře pomoc těm, kdo ji potřebují nejvíce. Bez důsledného dohledu, transparentnosti a vyvozování odpovědnosti hrozí, že se cíle paktu rozplynou a oslabí se základy společné evropské azylové politiky.

Z pohledu lidskoprávních a humanitárních organizací je zásadní, aby se mechanismus solidarity nestal nástrojem „vykoupení se“ prostřednictvím finančních příspěvků.

Dle analýzy a doporučení nevládních organizací by se mechanismus měl více zaměřit na relokace jako preferovanou formu solidarity. Ty by měly probíhat transparentně, s respektem k individuálním potřebám a se zajištěním přístupu k právní pomoci. Obzvláště důležité je zohlednění situace zranitelných skupin a zachování možnosti dobrovolného výběru cílové země. Jen tak lze dosáhnout skutečného odlehčení státům na vnější hranici a zároveň vytvořit spravedlivý systém, kde každý stát přispívá podle svých možností.

Zavázáním se k odvážným, realistickým a vymahatelným cílům v oblasti relokace, zefektivněním procesů a investicemi do systémů přijímání a azylu založených na právech může EU vybudovat odolnější, trvalejší a spravedlivější azylový systém, založený na skutečné solidaritě – jak mezi členskými státy, tak vůči žadatelkám/ům o azyl – čímž se posílí společný evropský rámec.

Společně s dalšími 16 organizacemi občanské společnosti proto upozorňujeme, že bez odvážného a vynutitelného mechanismu solidarity hrozí selhání celého migračního paktu. EU by měla stavět především na ochraně práv a důstojném přístupu k lidem na útěku. Finanční příspěvky mají být směřovány především na zlepšení vnitřních azylových, přijímacích a integračních kapacit v EU, s důslednou transparentností a v souladu s lidskoprávními standardy. Alternativní opatření solidarity je třeba využívat vyváženě mezi různé oblasti migrace tak, aby se nepřevažoval důraz na hraniční management nad podporou azylu, přijetí a integrace.

Pokud má být mechanismus solidarity dlouhodobě funkční, musí stát na principech důvěry, lidských práv a rovného partnerství mezi členskými státy. Pouze tak může přispět ke stabilnímu a humánnímu systému, který obstojí nejen v krizových situacích, ale i v běžném fungování evropské migrační politiky.

Více ke společné výzvě kse dozvíte ZDE (v angličtině).

#SolidarityUnpact