Ochrana práv obětí trestných činů je jedním ze základních principů evropského i českého právního systému. Přesto však v praxi ne všechny oběti mají k dostupné ochraně a spravedlnosti stejný přístup. Specifické překážky zažívají zejména migrantky a migranti, kteří mohou čelit kombinaci jazykových, sociálních, ekonomických a právních bariér.

Pobytová nejistota jako nástroj kontroly

Zkušenosti z praxe zdejších organizací poskytujících podporu migrantkám a migrantům ukazují, že samotná existence práv obětí automaticky nezajišťuje jejich skutečnou dostupnost. Pro některé oběti může být kontakt s institucemi spojen nikoliv s očekáváním ochrany, ale spíše s obavou z možných důsledků – včetně dopadů na jejich pobytovou situaci. Osoba, která zvažuje oznámení domácího násilí nebo jiného závažného trestného činu, tak může současně řešit otázku, zda tím neohrozí své další setrvání v České republice. Tato nejistota může zásadně ovlivnit rozhodování obětí o tom, zda pomoc vůbec vyhledají.

Pobytová nejistota může být v některých případech také zneužívána jako prostředek kontroly. Pachatelé domácího nebo genderově podmíněného násilí si mohou být vědomi toho, že závislost oběti na konkrétním pobytovém oprávnění nebo rodinném vztahu představuje zásadní překážku při odchodu ze vztahu či kontaktu s institucemi. Hrozba ztráty pobytu nebo vyhoštění se tak může stát nástrojem zastrašování a udržování kontroly nad obětí.

Tento problém se netýká pouze osob bez platného pobytového oprávnění. Nejistotu mohou zažívat také osoby s pobytem odvozeným například od partnera či partnerky. Přestože právní úprava v některých situacích umožňuje změnu pobytového statusu nebo zachování pobytu, praktické využití těchto možností může být pro oběti velmi obtížné.

Bariéry nejsou pouze na straně obětí

Při hodnocení přístupu migrantek a migrantů ke spravedlnosti není možné zaměřovat pozornost pouze na individuální situaci obětí. Významnou roli hrají také strukturální bariéry na straně institucí a systému ochrany obětí.

Mezi nejvýznamnější překážky patří:

• nedostatečná dostupnost informací o právech a možnostech ochrany v jazyce, kterému oběť rozumí,
• omezená dostupnost profesionálního tlumočení,
• nedostatečná interkulturní kompetence některých institucí,
• omezené kapacity specializovaných služeb a bezpečného ubytování,
• nejistota ohledně toho, jak bude systém reagovat na specifickou situaci migrantek a migrantů.

Tyto překážky mohou významně omezovat schopnost obětí vyhledat pomoc včas a bezpečně. Pokud systém nedokáže zohlednit specifické potřeby různých skupin obětí, může docházet k jejich další marginalizaci a oslabení ochrany, kterou by jim měl poskytovat.

Ochrana obětí a migrační status

Ochrana práv obětí nemůže být založena pouze na existenci právního rámce, ale také na tom, zda jsou tato práva v praxi skutečně dostupná všem osobám. Pro migrantky a migranty je proto zásadní, aby mohli bezpečně vyhledat pomoc a obrátit se na příslušné instituce bez obav, že jejich migrační situace bude překážkou při získání ochrany.

Odstranění těchto bariér není důležité pouze z hlediska podpory samotných obětí, ale také z hlediska schopnosti státu účinně reagovat na trestnou činnost. Pokud oběti násilí nemohou bezpečně oznámit trestný čin nebo mají obavy z kontaktu s institucemi, omezuje to také možnosti vyšetřování, stíhání pachatelů a předcházení dalším případům násilí.

Potřeba silnější evropské ochrany

Na úrovni Evropské unie existuje rámec ochrany práv obětí trestných činů, který stanovuje minimální standardy v oblasti informování, podpory a ochrany obětí. Evropská unie v posledních letech posiluje svou politiku v této oblasti, včetně aktualizace směrnice týkajících se práv obětí.

Při dalším rozvoji tohoto evropského rámce je však nutné věnovat větší pozornost specifickým potřebám migrantek a migrantů. Ochrana obětí nemůže být plně účinná, pokud některé osoby odrazuje od oznámení násilí obava ze ztráty pobytového statusu.

Domníváme se, že jedním z klíčových principů by proto měl být princip bezpečného oznamování (safe reporting), který zajistí, že osoba může oznámit trestný čin a získat podporu, aniž by se její migrační status stal překážkou přístupu k ochraně.

Podněty Simi pro posílení ochrany obětí

Na základě zkušeností z poskytování právního, sociálního a psychosociálního poradenství migrantkám a migrantům jsme zpracovali policy paper, který podrobněji analyzuje hlavní bariéry, kterým migrantky a migranti při přístupu k ochraně čelí, a přináší doporučení pro posílení jejich práv na národní i evropské úrovni.

Mezi navrhovaná opatření patří zejména zavedení principu bezpečného oznamování, vytvoření minimálních standardů ochrany všech obětí bez ohledu na migrační status, zajištění dostupnosti specializovaných služeb, posílení interkulturních kompetencí institucí a podpora profesionálního tlumočení.

Celý policy paper je dostupný zde.

Ochrana obětí nesmí být podmíněna pobytem

Žádná osoba by neměla být nucena volit mezi vlastním bezpečím a rizikem ztráty možnosti zůstat v zemi. Účinný systém ochrany obětí musí zajistit, aby všechny osoby ohrožené násilím měly skutečný přístup k pomoci a spravedlnosti – bez ohledu na jejich státní příslušnost nebo pobytový status.

Posílení ochrany obětí mezi migrantkami/y proto není pouze otázkou migrační politiky, ale především otázkou rovného přístupu k právům, bezpečí a spravedlnosti.

Autorka: Tereza Brunerová

Článek vznikl v projektu Komplexní podpora a prevence domácího a genderově podmíněného násilí v kontextu migrace. Projekt byl realizován za finanční podpory Úřadu vlády České republiky. Výstupy projektu nereprezentují názor Úřadu vlády České republiky a Úřad vlády České republiky neodpovídá za použití informací, jež jsou obsahem těchto výstupů.

Kybernásilí jako běžná realita dospívání

Zpráva EIGE popisuje kybernásilí jako součást tzv. kontinua násilí – tedy propojeného systému, ve kterém se zkušenosti z online a offline prostředí vzájemně prolínají. Obtěžování na internetu často navazuje na diskriminaci a nerovnosti, které dívky zažívají i v běžném životě.

Mezi nejčastější formy kybernásilí patří sexistické urážky, nenávistné komentáře, šikana, šíření pomluv nebo záměrné vylučování z online skupin. Stále častěji se objevuje také zneužívání fotografií a videí bez souhlasu jejich majitelek, vytváření falešných intimních snímků pomocí umělé inteligence nebo sexuální vydírání.

Výzkum zároveň ukazuje, že zatímco se někteří chlapci do online obtěžování zapojují kvůli získání uznání ve vrstevnické skupině nebo jako projev dominantní maskulinity, důsledky nesou především dívky. Vedle samotných útoků čelí také zpochybňování vlastní zkušenosti nebo obviňování z toho, že si za násilí mohou samy.

Proč jsou dívky migrantky v digitálním prostoru ještě zranitelnější

Zkušenost dívek s migračním původem je často ještě složitější. Mladé migrantky totiž často nečelí pouze sexismu, ale současně také rasismu a xenofobii. Útoky bývají zaměřeny právě na jejich původ, vzhled nebo jazyk. Výzkum upozorňuje také na situaci dívek a žen, které viditelně vyjadřují své náboženství – například nošením hidžábu. Ty se podle výpovědí účastnic výzkumu stávají častým terčem nenávistných komentářů, výhrůžek i organizovaných online útoků.

Dalším problémem je nižší důvěra v instituce. Rasistické a nenávistné projevy vedou u migrantek/ů a příslušnic/íků menšin k oslabování důvěry v policii, školu nebo další veřejné instituce. To následně snižuje ochotu násilí oznamovat nebo vyhledat pomoc.

Právě hlášení kybernásilí představuje pro dívky s migrační zkušeností jednu z největších překážek. Vedle obavy z reakcí vrstevnictva nebo rodiny často pociťují také strach z nepochopení, předsudků nebo bagatelizace jejich zkušenosti ze strany škol či úřadů.

Dopady: Od izolace po digitální vyloučení

Dopady kybernásilí sahají daleko za hranice online prostředí. Mohou způsobovat úzkosti, deprese, ztrátu sebevědomí nebo sebepoškozování. V případě dívek s migrační zkušeností ale často vedou ještě k dalšímu důsledku – digitálnímu vyloučení.

Mnohé z nich se kvůli opakovaným útokům rozhodnou omezit svou aktivitu na sociálních sítích, zrušit své účty nebo přestat veřejně sdílet své názory. Přicházejí tak nejen o možnost bezpečně komunikovat s přáteli nebo rodinou, ale také o přístup ke vzdělávacím příležitostem, občanské participaci či veřejné debatě. V době, kdy se stále větší část společenského života odehrává online, představuje digitální vyloučení významnou překážku jejich začlenění.

Co je potřeba změnit?

Zpráva EIGE zdůrazňuje, že účinná prevence kybernásilí nemůže být univerzální. Musí zohledňovat skutečnost, že různé skupiny dívek čelí odlišným rizikům a bariérám.

Jedním z důležitých kroků bude transpozice Evropské směrnice o potírání násilí na ženách a domácího násilí, kterou musí členské státy převést do své legislativy do roku 2027. Směrnice mimo jiné zavádí kriminalizaci vybraných forem kybernásilí, posiluje povinnost odstraňování škodlivého obsahu a požaduje dostupné specializované služby pro oběti.

Stejně důležité je ale zajistit, aby školy, veřejné instituce i podpůrné služby dokázaly rozpoznat specifické potřeby dívek s migrační zkušeností a reagovaly bez předsudků. Prevence by měla zahrnovat také vzdělávání zaměřené na respekt, rovné vztahy a bezpečné chování v online prostoru.

Svou odpovědnost nesou i digitální platformy, které by měly důsledně uplatňovat pravidla vyplývající z evropského Aktu o digitálních službách (DSA) a účinně odstraňovat nenávistný či nezákonný obsah.

Kybernásilí není pouze technologický problém. Je odrazem společenských nerovností, které se přenášejí i do digitálního prostoru. Pokud chceme, aby internet zůstal místem, kde mohou mladí lidé bezpečně studovat, komunikovat a zapojovat se do veřejného života, je nezbytné věnovat zvláštní pozornost těm, kteří jsou násilím ohroženi nejvíce – včetně migrantek.

Autorka: Tereza Brunerová

Článek vznikl v projektu Komplexní podpora a prevence domácího a genderově podmíněného násilí v kontextu migrace. Projekt byl realizován za finanční podpory Úřadu vlády České republiky. Výstupy projektu nereprezentují názor Úřadu vlády České republiky a Úřad vlády České republiky neodpovídá za použití informací, jež jsou obsahem těchto výstupů.

Osobní a domácí služby (Personal and Household Services – PHS) patří mezi nepostradatelné pilíře evropské společnosti. Zajišťují péči o seniory, osoby se zdravotním postižením, děti i chod domácností a umožňují milionům lidí sladit pracovní a rodinný život. Významnou část této práce přitom vykonávají migrantky, bez nichž by systém péče v mnoha evropských zemích fungoval jen velmi obtížně.

Největší evropské šetření o osobních a domácích službách

Druhá edice PHS Employment Monitor 2026 navazuje na úspěšné první vydání z roku 2024 a přináší dosud nejrozsáhlejší evropské šetření zaměřené na sektor PHS. Do průzkumu se zapojilo více než 8 000 respondentek a respondentů z 36 evropských zemí. Mezi nimi bylo přes 5 000 pracovnic/íků, více než 2 000 uživatelek/ů služeb a zaměstnavatelů i 354 firem a dalších agentur působících v tomto sektoru.

Péče umožňuje fungování společnosti i ekonomiky

Výsledky průzkumu znovu potvrzují, že práce v osobních a domácích službách je pro fungování společnosti zásadní. Více než polovina uživatelek/ů těchto služeb uvádí, že bez pracovnictva v domácnosti by se výrazně zhoršila jejich rovnováha mezi pracovním a osobním životem. Přibližně 60 % žen-zaměstnavatelek zároveň uvádí, že by bez této pomoci musely potřebnou práci převzít samy. Péče tak není jen otázkou kvality života jednotlivců, ale i fungování trhu práce a ekonomiky jako celku.

Pracovnictvo požaduje vyšší mzdy a větší uznání profese

Pracovnice/íci v tomto sektoru zároveň jasně pojmenovávají nejdůležitější potřeby. Nejčastěji požadují vyšší mzdy, lepší zaměstnanecké benefity – například nárok na nemocenskou nebo příspěvky na důchod – a větší institucionální respekt vůči své profesi.

Právě institucionální respekt se stal jedním z hlavních témat tohoto šetření. Nejde přitom pouze o symbolické uznání významu této práce, ale především o zajištění stejných pracovních práv, sociální ochrany a podpory, jaké má zaměstnanectvo v jiných odvětvích. Pracovnice a pracovníci v osobních a domácích službách by měly/i mít ochranu a podporu odpovídající důležitosti těchto služeb.

Migrantky/i čelí větším překážkám i diskriminaci

Přibližně pětina pracovnic a pracovníků v sektoru osobních a domácích služeb pracuje v jiné zemi, než odkud pochází. Výsledky ukazují, že migrantky/i nejvíce potřebují srozumitelné informace o svých právech, jednodušší přístup k pracovním povolením a vízům a lepší ochranu před nespravedlivým zacházením, zneužíváním a diskriminací. Téměř šest z deseti pracovnic/íků ze zemí mimo EU označuje usnadnění získání pracovního povolení za svou nejvyšší prioritu.

Šetření zároveň potvrzuje, že migrantky/i čelí výrazně vyššímu riziku zneužívání a vykořisťování než ostatní pracovnice/íci v tomto sektoru. Dvakrát častěji uvádějí zkušenost s rasismem nebo náboženskou diskriminací na pracovišti a přibližně každá/ý desátá/ý uvádí, že jí/mu bylo vyhrožováno v souvislosti s jejím/ho migračním statusem. 

Zvláště zranitelnou skupinou jsou pracovnice/íci žijící v domácnosti zaměstnavatele (live-in workers), mezi nimiž tvoří migrantky/i přibližně 60 %. Často se potýkají s dlouhou pracovní dobou, psychickou zátěží, nevyhovujícími životními podmínkami i vyšším rizikem vykořisťování.

Zjištění potvrzují, že bez spravedlivějších migrační politiky, lepší ochrany pracovních práv a dostupnější legalizace práce nebude možné zajistit důstojné podmínky pro migrantky/y ani dlouhodobou udržitelnost celého sektoru.

Práce v domácnostech přináší specifická rizika

Práce v soukromých domácnostech s sebou nese specifická rizika. Zaměstnankyně a zaměstnanci často pracují o samotě, bez pravidelného kontaktu s kolegy, nadřízenými nebo odborovými zástupci. Soukromá domácnost navíc není primárně uzpůsobena jako pracoviště, což zvyšuje riziko nevyhovujících pracovních podmínek, rozostřených hranic mezi pracovním a soukromým životem i vykořisťování.

Výsledky průzkumu ukazují, že přibližně čtvrtina respondentek/ů zažila nebo byla svědkem verbálních útoků. Dalších 13,6 % uvádí zkušenost se sexuálním obtěžováním, fyzickým či sexuálním násilím. Pro více než třetinu migrujících pracovnic/íků je ochrana před nespravedlivým zacházením a zneužíváním jedna z hlavních priorit.

Práce v PHS sektoru se výrazně podepisuje také na zdraví. Šest z deseti respondentek/ů uvádí, že v důsledku své práce trpí muskuloskeletálními obtížemi, například bolestmi zad nebo záněty šlach.

Zvlášť zranitelnou skupinou jsou pracovnice/íci žijící a poskytující péči přímo v domácnosti klientstva (tzv. live-in workers). Častěji než ostatní uvádějí stres, úzkosti, deprese či poruchy spánku a někteří popisujíi nedostatek jídla nebo nedůstojné životní podmínky.

Kromě lepší regulace pracovních podmínek je proto nezbytné posílit také ochranu pracovnic/íků před vykořisťováním, zneužíváním a násilím.

Evropská péče v krizi

Vedle mnohdy pofidérních pracovních podmínek je potřeba upozornit také na rostoucí personální krizi. Dvě třetiny agentur poskytujících osobní a domácí služby uvádějí, že mají potíže získávat nové pracovnice/íky, a téměř polovina přiznává problémy s jejich udržením.

Téměř 47,5 % pracovnic a pracovníků zvažovalo během posledních tří let odchod ze sektoru. Nejčastějším důvodem zůstávají nízké mzdy, které jako hlavní příčinu uvádí více než 57 % respondentek/ů.

Současně se ale potýkají s problémy také lidé, kteří služby využívají. Osm z deseti respondentek/ů uvádí, že cena osobních a domácích služeb pro ně představuje alespoň částečný problém.

Tím vzniká situace, kdy pracovnice/íci potřebují vyšší mzdy, zatímco uživateltelky/é si přejí cennově dostupnější služby. Bez dostatečné veřejné podpory vzniká začarovaný kruh, který nahrává nelegální práci.

Budoucnost evropské péče závisí i na férové migrační politice

Závěry PHS Employment Monitor 2026 potvrzují, že budoucnost evropské péče nebude možné zajistit bez migrantek/ů. Pokud mají evropské státy reagovat na stárnutí populace a rostoucí poptávku po pečujících profesích, nestačí pouze zvyšovat prestiž těchto povolání. Stejně důležité je vytvářet bezpečné a legální cesty pracovní migrace, usnadnit přístup k pracovním a pobytovým oprávněním a zajistit, aby lidé se zkušeností migrace měli stejná pracovní práva, sociální ochranu a podporu jako ostatní zaměstnankyně/ci.

Tento závěr odpovídá i širšímu evropskému směřování. Evropská komise ve své Evropské strategii péče upozorňuje, že stárnutí populace bude dále zvyšovat potřebu pracovnic/íků v sektoru péče a že kvalitní a dostupná péče není možná bez zlepšení pracovních podmínek, odpovídajícího ohodnocení, posílení sociálního dialogu a investic do celého sektoru.

Institucionální respekt, který PHS Employment Monitor označuje za jednu z hlavních priorit, tak není pouze otázkou pracovních podmínek. Je také otázkou toho, jak evropské státy nastavují svou migrační politiku a zda dokážou vytvořit podmínky, ve kterých mohou pracovnice a pracovníci v péči vykonávat svou nezastupitelnou roli bezpečně, důstojně a legálně.

Autorka: Tereza Brunerová

Článek vznikl v projektu Komplexní podpora a prevence domácího a genderově podmíněného násilí v kontextu migrace. Projekt byl realizován za finanční podpory Úřadu vlády České republiky. Výstupy projektu nereprezentují názor Úřadu vlády České republiky a Úřad vlády České republiky neodpovídá za použití informací, jež jsou obsahem těchto výstupů.

Evropská unie prochází v letech 2024 až 2026 zásadní proměnou své migrační a návratové politiky. Téma, které bylo dlouhou dobu vnímáno jako čistě technická a administrativní záležitost, se dnes posouvá do samotného centra politického konfliktu – a to jak mezi jednotlivými členskými státy, tak uvnitř samotných evropských institucí. Jádrem této hluboké strukturální změny je nový návrh takzvané Return Regulation (směrnice o návratech), která má radikálně reformovat systém zacházení s osobami, jež nemají právo zůstat na území Evropské unie.

O co se EU vlastně snaží?

Reforma bezprostředně reaguje na dlouhodobý strukturální problém evropského migračního systému: v praxi se totiž nedaří vykonat značnou část již vydaných rozhodnutí o vyhoštění. Evropská komise proto s cílem sjednotit roztříštěnou politiku napříč sedmadvacítkou předložila roku 2025 návrh, který má přinést vyšší efektivitu deportací, zrychlit celá návratová řízení a minimalizovat administrativní fragmentaci mezi jednotlivými státy.

Nejvíce kontroverzním a diskutovaným prvkem celého legislativního balíku je zřízení takzvaných návratových center mimo území EU („return hubs“). Podle unijního návrhu by se mělo jednat o speciální zařízení vybudovaná ve třetích zemích, do nichž by mohly být přesunuty osoby, které na území EU nemají legální právo pobytu a zároveň již obdržely konečné rozhodnutí o vyhoštění. Tato externí centra by pak fungovala jako jakýsi mezistupeň mezi samotným rozhodnutím a faktickou deportací do země původu. Z hlediska politické geografie jde o jeden z nejvýraznějších projevů takzvané externalizace migrační politiky, kdy se kontrola a správa migračních toků fakticky deleguje mimo hranice Unie.

Kromě samotných „return hubs“ však reforma stojí na dalších třech klíčových pilířích:

Evropský návratový příkaz: Jedná se o zavedení jednotného rozhodnutí o návratu, které by automaticky platilo ve všech členských státech EU. Tím se má zamezit situacím, kdy se migranti po odmítnutí v jedné zemi přesouvají do jiného unijního státu, kde celý proces začíná nanovo.

Prodloužení detence až na 30 měsíců: Osoby čekající na vyhoštění by nově mohly být standardně zadrženy v zajišťovacích zařízeních po dobu 18 –  24 měsíců. Ve specifických případech však lze detenci prodloužit o dalších 6 měsíců, osobě tak hrozí až 30 měsíců v detenčním zařízení. 

Celkové zrychlení řízení: Výrazné omezení byrokracie a posílení přímé operativní spolupráce mezi vnitrostátními orgány.

Politická chronologie

Cesta tohoto návrhu odráží hluboké názorové příkopy uvnitř Evropy. Politická diskuse se naplno otevřela v roce 2024, kdy debata o externích centrech okamžitě rozdělila unijní scénu na tábor akcentující efektivitu a tábor varující před lidskoprávními riziky. V průběhu roku 2025 Evropská komise formálně představila paragrafové znění směrnice a koncem téhož roku se na potřebě rychlejších deportací a větší role třetích zemí shodly i členské státy v Radě EU.

Zlomový moment přinesl červen 2026. Rada EU a Evropský parlament totiž nejprve dosáhly předběžné politické dohody na výsledném textu a 17. června 2026 prošel návrh klíčovým hlasováním v Evropském parlamentu, kde byl schválen poměrem 418 hlasů pro ku 218 hlasům proti.

Důležité upozornění: Ani toto schválení v Evropském parlamentu neznamená, že je legislativa plně platná. Celý systém se v současnosti stále nachází v legislativním procesu. Aby legislativa vstoupila v platnost, musí projít finálním potvrzením Radou EU a formálním dokončením celého legislativního cyklu. Systém tedy zatím není v praxi zaveden.

O tom, jak výbušné téma to pro Evropu představuje, svědčí i samotná atmosféra, která hlasování na plénu provázela. Bezprostředně po oznámení výsledků propukly v sále silné emoce. Zatímco část pravicových a krajně pravicových europoslanců skandovala heslo „send them back“ (pošlete je zpět), progresivní a levicoví poslanci reagovali skandováním „shame on you“ (hanba vám). Tento moment se stal dokonalým symbolem hluboké politické polarizace a upoutal silnou mediální pozornost.

Kritika a odpůrci nového směřování

Odpor proti reformě má silné zastoupení i mezi lídry klíčových evropských států. Mezi nejhlasitější kritiky možnosti zřizování návratových center mimo EU zajisté patří francouzský prezident Emmanuel Macron a španělský premiér Pedro Sánchez.

Emmanuel Macron otevřeně upozornil, že efektivita těchto externích center nebyla v praxi nikdy prokázána jako funkční řešení, a varoval, že takový krok může být v přímém rozporu s evropskými hodnotami a principy. Na summitu v Bruselu (19. 6. 2026) uvedl:

 „Jsem velkým zastáncem inovací ve své zemi, ale vždy jsem velmi opatrný, když mluvím o inovacích v oblasti hodnot a lidských práv. Dovolte mi mít tuto výhradu.“

Dále dodal:

 „Nejsem si jistý, že o tom je naše Evropa. Nejsem si jistý, že toto jsou základní principy, na nichž byla naše Evropa postavena, a navíc si nemyslím, že je to ani efektivní.“

Španělský premiér Pedro Sánchez se ke kritice připojil z pragmatičtější perspektivy. Upozornil především na ekonomickou neefektivitu a omezenou realističnost návrhu v kontextu řízení migračních toků. Po summitu v Bruselu uvedl:

„Je to, chcete-li, pouhá fata morgána, která by jen plýtvala ekonomickými zdroji, a těch Evropa nemá mnoho.“

Zároveň zdůraznil, že návrh vysílá problematický signál zemím původu a tranzitu, se kterými by EU měla spíše spolupracovat a rozvíjet partnerský přístup založený na koordinaci a empatii.

K návrhu návratové reformy EU se kriticky vyjadřují i mezinárodní organizace, například European Council on Refugees and Exiles (ECRE) a Amnesty International, stejně jako odborné instituce a zástupci odborné veřejnosti. Upozorňují zejména na možné oslabení procesních a základních práv osob, včetně omezení práva na účinné odvolání a přístupu k právní pomoci, a zároveň na rozšíření využívání detence. Kritika se zaměřuje také na možnost navracení osob do třetích zemí, ke kterým nemají žádnou vazbu, a na související rizika nedostatečné ochrany lidských práv a právní nejistoty. Na další rizika spojená s touto legislativou, jako jsou například „detekování či vyhledávání“ a negativní důsledky s tím spojené, jsme spolu s dalšími organizacemi upozorňovali ve společném prohlášení. 

Implikace

Nové směřování EU k přísnější regulaci migrace a pragmatičtějšímu přístupu k příchozím osobám může zvýšit efektivitu návratových politik z hlediska jejich administrativního fungování. Zároveň však otevírá otázku, do jaké míry se mění rovnováha mezi efektivitou migrační správy a ochranou základních práv.

Tento vývoj tak lze chápat nejen jako technickou reformu, ale i jako širší posun v pojetí evropské migrační politiky, který bude určovat její legitimitu, udržitelnost a vnímání v mezinárodním kontextu.

Autorka: Tereza Moravcová

V únoru letošního roku vstoupila v platnost zatím poslední novela tzv. Lex Ukrajina. Ta zavedla například možnost přechodu ekonomicky soběstačných držitelek/ů dočasné ochrany na zvláštní dlouhodobý pobyt. Kvůli vysokému prahu minimálního ročního příjmu ale základní podmínky pro registraci k získání tohoto pobytu splnilo pouze necelých dvacet procent žadatelek/ů.

Novela se ovšem netýká pouze ekonomicky soběstačných, ale upravuje také poskytování humanitární dávky uprchlicím a uprchlíkům se zdravotním postižením. Zavádí nová pravidla pro posuzování zdravotního stavu, jejichž základním kritériem je soběstačnost. Zásadním problémem nového systému je, že nebere přímo v potaz pracovní schopnost žadatelek a žadatelů. Za soběstačné mohou být označeny/i i uprchlice a uprchlíci s výrazně omezenou práceschopností. Jak již v říjnu upozornila Saša Uhlová ve svém článku pro deník Alarm, tito lidé se nyní kvůli snížení humanitární dávky dostávají do existenčních potíží.

Nový systém posuzování: soběstační nesoběstační

Nový systém posuzování zdravotního stavu žadatelek/ů o humanitární dávku platí od 1. července letošního roku. Vztahuje se jak na všechny nové žadatelky a žadatele, tak na ty, kteří již posouzení v minulosti absolvovali. Aby i nadále mohli pobírat vyšší než základní humanitární dávku, museli tito lidé mezi červencem a říjnem zažádat o tzv. „přeposouzení“.

Posuzování zdravotního stavu je nyní prováděno ve dvou krocích. Nejprve je na základě lékařských zpráv provedeno posouzení, zda se žadatel/ka prokazatelně nachází v dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu. Pokud je splněna tato prvotní podmínka, tak následuje šetření v místě bydliště posuzované osoby, prováděné nelékařskými zdravotními pracovníky.

Narozdíl od posuzování invalidity, které podstupují žadatelky a žadatelé o invalidní důchod, však toto šetření zdravotní stav neposuzuje s ohledem na jeho negativní dopad na pracovní schopnost, ale s ohledem na míru, do jaké omezuje soběstačnost žadatele. Novela Lex Ukrajina vymezuje celkem šest oblasti hodnocení soběstačnosti, mezi které patří mobilita, kognitivní a komunikační schopnosti, chování a psychické problémy nebo péče o vlastní osobu. Za soběstačné přitom mohou být prohlášeny i osoby, které mají omezenou schopnost práce a tudíž i zhoršenou pozici na pracovním trhu. Podle kritérií metodiky MPSV může být za soběstačnou považována například osoba, která se může samostatně pohybovat pouze za použití speciálních pomůcek jako např. berlí nebo chodítka. Ve vyjádření pro Alarm tuto situaci komentuje Matěj Šulc z Organizace pro pomoc uprchlíkům: „Reálně máme klienty, kteří dostali jako neslyšící nulu, protože v komisi dojdou k tomu, že je klient absolutně soběstačný, protože se umí obsloužit, uvařit si čaj.“

Zároveň se tato problematika dotýká i osob v těžkých zdravotním stavu, například ve čtvrtém stadiu onkologického onemocnění, se kterými se v praxi sociální práce rovněž setkáváme.

Snížení humanitárních dávek

Novela Lex Ukrajina přinesla navýšení částky humanitární dávky vyplácené nesoběstačným osobám (respektive osobám s druhým až pátým stupněm omezení soběstačnosti). Zároveň však těm, kdo byli v rámci nového posouzení shledáni soběstačnými, zcela odebrala status zranitelné osoby. Řadě zdravotně postižených či vážně nemocných držitelek/ů dočasné ochrany se proto humanitární dávka naopak snížila. Proti posudku se neúspěšní žadatelé nemohou odvolat – mohou pouze podat novou žádost a přiložit k ní nové aktuální lékařské zprávy.

Tito lidé se tak nyní dostávají do náročných životních situací, kdy jejich příjmy nedokáží pokrýt náklady na základní životní potřeby a na bydlení. Ve výše zmíněném článku uvádí Saša Uhlová příklad zdravotně postižené uprchlice, která před novým posouzením jako zranitelná osoba pobírala přibližně 15 tisíc korun měsíčně. Po novém posouzení, v rámci kterého byla i přes své zdravotní problémy, které jí nedovolují chodit do zaměstnání, shledána soběstačnou, se její celkový příjem snížil na necelých 8 tisíc. Jenom její náklady na bydlení na pražské ubytovně přitom činí 10 tisíc korun.

Pozici ukrajinských uprchlic a uprchlíků nepomáhá fakt, že doposud nebyli vpuštěni do českého systému sociálních dávek – a to i přes to, že v průměru na odvodech a daních dlouhodobě přispívají výrazně více, než kolik čerpají na humanitárních dávkách. Například podle Člověka v tísni humanitární dávku pobírá jen asi čtvrtina držitelek a držitelů dočasné ochrany, převážně tvořená maminkami s dětmi, seniory nebo právě lidmi se zdravotním postižením. Kromě této dávky mohou uprchlice a uprchlíci využít již jen dávku tzv. mimořádné okamžité pomoci, která je určena pro nenadálé životní situace a vyplácí se jednorázově.

Neveselé vyhlídky

Jakékoliv další příjmy z legální práce nebo ukrajinského invalidního důchodu se z humanitární dávky odečítají. Pro uprchlice/íky, které a kteří v důsledku změn v posuzování přišly/i o podstatnou část svých pravidelných příjmů a kterým to jejich zdraví dovolí, tak nedává smysl se snažit přilepšit si částečným úvazkem nebo brigádou. Jejich finanční situace se tím nezlepší.

Za současných podmínek se těmto lidem bohužel nenabízí mnoho řešení. Někteří z nich se mohou prozatím spolehnout na vlastní úspory nebo na podporu rodiny. Alternativně se mohou odstěhovat za levnějším ubytováním mimo větší města. Taková změna ovšem může vést k omezenému přístupu ke specializovaným službám a/nebo ke zpřetrhání sociálních vazeb. Tíživá situace může také část z nich přimět k návratu na Ukrajinu. Mnoho uprchlic/íků v ČR ale pochází z oblastí, kde probíhá aktivní boj a část z nich se již ani nemá kam vrátit. V případě těžce nemocných osob může navíc návrat vzhledem ke stavu zdravotnictví na Ukrajině znamenat vážné riziko.

Evropský kontext – diskuze o přechodu ze systému dočasné ochrany

Změny spojené s poslední novelou Lex Ukrajina probíhají na pozadí evropské diskuze o tranzici ze současného systému dočasné ochrany na jiné formy povolení k pobytu pro po začátku války příchozí Ukrajinky a Ukrajince. Členské státy se v červnu letošního roku dohodly na prodloužení dočasné ochrany do března 2027. Rada EU následně vydala společné doporučení, ve kterém členské státy vyzvala mj. k tomu, aby vysídleným Ukrajinkám a Ukrajincům nabídly povolení k pobytu související se zaměstnáním, podnikáním, odbornou přípravou či výzkumem, vzděláváním nebo s rodinnými důvody. Již z tohoto doporučení je patrný silný důraz na ekonomickou aktivitu a soběstačnost případných zájemců a zájemkyň o přechod na jiné formy pobytového statusu – o zranitelných skupinách jako o seniorech nebo zdravotně postižených zde nenajdeme ani zmínku.

Na opomíjení těchto skupin ukrajinských uprchlic a uprchlíků v plánech na přechod ze systému dočasné ochrany v březnu letošního roku upozornilo ve společném vyjádření více než 130 evropských neziskových organizací včetně českého Konsorcia nevládních organizací pracujících s migranty. Povolení podobná českému zvláštnímu dlouhodobému pobytu, který nastavuje extrémně vysoký práh minimálního ročního příjmu, nedosažitelný i pro většinu ekonomicky soběstačných držitelek/ů dočasné ochrany, přehlíží celou řadu lidí v různě znevýhodněných pozicích – pečující, seniory, osoby čelící diskriminaci na pracovním trhu nebo právě zdravotně postižené.

Závěrem

Z diskuzí o přechodu ze systému dočasné ochrany na úrovni EU je tedy zjevné, že i přes v minulosti projevenou solidaritu nemají evropské státy do budoucna o Ukrajinky a Ukrajince s omezenou ekonomickou soběstačností zájem. Ekonomiky si totiž žádají zdravé a maximálně produktivní pracovníky a pro ty, kteří nesplňují tato úzce daná kritéria, není v Evropě místo.

ČR není v tomto ohledu výjimkou, jak je patrné mj. z postupného zpřísňování podmínek pro příjemce humanitární dávky a z pokračujícího vyloučení lidí s dočasnou ochranou – a nově i těch, kterým se podaří získat zvláštní dlouhodobý pobyt – ze systému sociálních dávek. Změna v posuzování zdravotního stavu pro účely vyplácení humanitární dávky, kvůli které se nyní řada zdravotně postižených či vážně nemocných uprchlic a uprchlíků dostává do těžko řešitelných životních situací, je součástí těchto širších trendů. Lze očekávat, že nastupující vláda Andreje Babiše bude v nastaveném kurzu pokračovat. Situace zranitelných uprchlic a uprchlíků se v nejbližší době bohužel nezlepší.

Autorka: Barbora Vosáhlová

Photo by Adam Śmigielski on Unsplash

Když lidé odcházejí ze Sýrie kvůli válce, násilí nebo dlouhodobé nejistotě, nepřicházejí do Evropy jen s potřebou bezpečí. Přicházejí také s očekáváním, že budou moci znovu vybudovat běžný život: najít bydlení, práci, školu pro děti, naučit se jazyk a postupně se stát součástí nové společnosti. Integrace ale neprobíhá ve vakuu. Nezáleží pouze na osobní motivaci jednotlivce, ale také na tom, jaké podmínky mu nastaví stát, instituce i většinová společnost.

Právě srovnání České republiky a Německa ukazuje, že proces integrace syrských migrantek a migrantů je v obou zemích výrazně odlišný. Liší se nejen velikostí syrské komunity, ale i přístupem státu, rozsahem podpory, fungováním pracovního trhu nebo rolí neziskových organizací. Zatímco v Německu existují rozsáhlejší integrační mechanismy a větší zkušenost se začleňováním migrantek a migrantů, v českém prostředí je integrace více závislá na jednotlivých aktérech, lokálních podmínkách a osobní iniciativě samotných migrantů.

Pobytový status jako základ integrace

Jedním z nejdůležitějších předpokladů úspěšné integrace je typ a stabilita pobytového oprávnění. Jinou výchozí pozici má člověk s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou a jinou žadatel o azyl, jehož situace zůstává nejistá. Pokud migrant neví, zda bude moci v zemi zůstat, jen obtížně plánuje budoucnost, hledá dlouhodobé zaměstnání nebo investuje energii do budování sociálních vazeb.

V Německu získala velká část syrských uprchlíků stabilnější formy ochrany, které jim umožňují dlouhodobější pobyt, přístup na pracovní trh i zapojení do integračních programů. Díky širším zkušenostem s přijímáním uprchlíků se zde mohou častěji opřít o propracovanější systém poradenství, jazykových kurzů a sociální podpory. V České republice je situace v mnoha ohledech méně předvídatelná a pro migranty hůře čitelná, menší počet Syřanů sice znamená nižší tlak na systém, ale zároveň i menší specializaci služeb a méně dostupných kontaktů.

Pobytový status a s ním spojená míra právní a institucionální jistoty se přitom promítají i do dalších oblastí integrace. Ovlivňují psychickou pohodu, motivaci učit se jazyk, možnosti pracovního uplatnění i schopnost navazovat vztahy s většinovou společností.

Práce není všechno, ale bez práce to nejde

Ekonomická integrace bývá často vnímána jako hlavní ukazatel úspěšného začlenění. Zaměstnání skutečně hraje zásadní roli: přináší příjem, každodenní strukturu, kontakt s novým prostředím i pocit důstojnosti. Samotný vstup na pracovní trh ale ještě neznamená, že integrace probíhá úspěšně.

V Německu mají syrské migrantky a syrští migranti obecně více možností, jak se na trh práce zapojit, ale zároveň čelí vysokým nárokům na kvalifikaci, znalost jazyka a administrativní uznání vzdělání. V českém prostředí bývá vstup do práce někdy rychlejší, často však za cenu toho, že migrant přijímá méně kvalifikované nebo hůře placené pozice, které neodpovídají jeho předchozím zkušenostem. Výsledkem pak může být dlouhodobé podhodnocení kvalifikace, ekonomická nejistota a pomalejší sociální vzestup.

Genderová zkušenost integrace není stejná pro všechny

Zvláštní pozornost si zaslouží postavení žen. Syrské migrantky často čelí jiné kombinaci překážek než muži. Vedle jazykové bariéry a administrativních problémů se do jejich života výrazněji promítá péče o děti, omezený přístup k zaměstnání, závislost na partnerovi nebo slabší kontakt s většinovou společností. U některých žen se navíc přidává zkušenost s izolací, nejistotou a nedostatečnou informovaností o vlastních právech.

Na druhé straně nelze ženy migrantky zobrazovat pouze jako pasivní oběti. Mnohé z nich jsou aktivními aktérkami integrace, hledají práci, vzdělávání i nové sociální vazby a často drží pohromadě celé rodiny v období nejistoty. Genderově citlivý přístup proto neznamená ženy litovat, ale chápat, že jejich situace je v mnoha ohledech specifická a vyžaduje cílenou podporu.

To platí například pro dostupnost školek, jazykových kurzů s hlídáním dětí, pracovního poradenství nebo služeb pro oběti domácího násilí. Bez těchto opatření zůstává integrační politika formálně univerzální, ale ve skutečnosti nereaguje na rozdílné životní podmínky mužů a žen.

Sociální vazby rozhodují víc, než se zdá

Vedle práce a pobytového statusu hrají zásadní roli také sociální vztahy. Člověk se může naučit jazyk a najít zaměstnání, přesto se nemusí cítit jako součást společnosti. O tom, zda integrace skutečně funguje, rozhoduje i to, zda má kolem sebe lidi, kterým důvěřuje, zda ví, kam se obrátit o pomoc, a zda má možnost navazovat vztahy i mimo vlastní komunitu.

V tomto směru je důležité rozlišovat mezi vazbami uvnitř migrantské komunity a vztahy směrem k většinové společnosti. Kontakty s lidmi ze stejného prostředí poskytují oporu a pocit bezpečí, samy o sobě však často nestačí. Pro dlouhodobou integraci jsou zásadní i takzvané přemosťující vazby, tedy kontakty se školami, zaměstnavateli, sousedy, úřady nebo místními organizacemi.

V Německu pomáhá větší velikost syrské diaspory i hustší síť institucí. V Česku mohou být sociální vazby migrantek a migrantů slabší a integrace je proto více závislá na konkrétní škole, obci, neziskové organizaci nebo jednotlivci, který nově příchozím pomůže. To znamená, že zkušenost syrského migranta se může výrazně lišit podle toho, zda žije v Praze či Brně, nebo naopak v menším městě s omezenější nabídkou služeb.

Geografie integrace: rozdíl mezi metropolí a periferií

Na integraci nemá vliv jen stát jako celek, ale i konkrétní místo, kde migrantka či migrant žije. Velká města obvykle nabízejí širší pracovní příležitosti, dostupnější kurzy češtiny či němčiny, více neziskových organizací i větší anonymitu, která může snižovat tlak okolí. Zároveň ale bývají dražší a konkurence na trhu bydlení je zde vyšší.

Naopak menší města nebo venkov mohou nabídnout klidnější prostředí a někdy i větší osobní kontakt, ale často zde chybí specializované služby, tlumočení, právní poradenství nebo zkušenosti institucí pracujících s migranty. To znamená, že integrace není jen otázkou národní politiky, ale i regionálních rozdílů. Stejný člověk může mít v jedné lokalitě šanci začlenit se poměrně rychle, zatímco jinde bude narážet na izolaci a omezený přístup ke službám.

Právě regionální dimenze ukazuje, že integrace není jednorázový krok, ale dlouhodobý proces, který se odehrává v konkrétním prostoru – ve škole, na úřadě práce, v nájemním bydlení, v sousedství nebo na pracovišti.

Neziskové organizace jako most mezi migrantem a státem

Významnou roli v integračním procesu hrají neziskové organizace. Ty často suplují to, co samotný stát nedokáže zajistit dostatečně rychle, srozumitelně nebo citlivě. Poskytují právní a sociální poradenství, pomoc s orientací v systému, jazykové kurzy, doprovody na úřady i podporu při hledání bydlení nebo práce.

V českém prostředí je jejich role obzvlášť výrazná. Právě neziskové organizace často představují první kontakt, který příchozím umožní zorientovat se v novém životě. Nejde přitom jen o praktickou pomoc. Tyto organizace zároveň vytvářejí důvěru a fungují jako prostředník mezi migrantem a institucemi, které mohou působit nepřístupně, neosobně nebo složitě.

Také v Německu hrají neziskové a církevní organizace důležitou roli, jejich činnost je ale častěji zasazena do širšího institucionálního rámce. V českém prostředí bývá jejich význam někdy ještě viditelnější právě proto, že bez nich by byla integrace mnoha lidí výrazně obtížnější.

Média a veřejné mínění mohou integraci usnadnit i brzdit

Důležitým, ale často opomíjeným faktorem integrace je mediální obraz migrantů. Způsob, jakým média o syrských migrantkách a migrantech informují, ovlivňuje nejen veřejné mínění, ale nepřímo i každodenní zkušenost samotných osob s migrační zkušeností. Pokud jsou v mediálním prostoru zobrazováni především jako problém, bezpečnostní riziko nebo anonymní masa, zvyšuje to sociální odstup a oslabuje ochotu společnosti přijímat integrační opatření.

Naopak vyváženější obraz, který ukazuje migrantky a migranty jako konkrétní lidi s různými životními příběhy, může přispívat k většímu porozumění. Mediální diskurz tak není jen kulisou, ale aktivně spoluutváří prostředí, ve kterém integrace probíhá. To je zvlášť důležité v zemích, kde osobní zkušenost většinové společnosti s migranty není příliš silná a veřejné postoje se utvářejí hlavně zprostředkovaně.

Závěrem

Srovnání České republiky a Německa ukazuje, že integrace syrských migrantek a migrantů není dána pouze individuální snahou, ale především souhrou sociálních, ekonomických a institucionálních faktorů. Zásadní roli hraje typ pobytového oprávnění, přístup k důstojné práci, dostupnost sociálních vazeb a kvalita podpůrných institucí. Významně se přitom projevují i genderové rozdíly a regionální podmínky.

Německo nabízí ve srovnání s Českem robustnější institucionální rámec a širší infrastrukturu podpory, zároveň však i vyšší systémové nároky. České prostředí je v mnoha ohledech méně rozvinuté, ale právě proto zde více záleží na lokálních aktérech, neziskových organizacích a konkrétních lidech, kteří mohou proces integrace výrazně usnadnit nebo naopak zkomplikovat.

Ukazuje se tedy, že otázka integrace nestojí jen na tom, zda se migrant dokáže přizpůsobit nové společnosti Stejně důležité je, zda je společnost ochotná a schopná vytvořit podmínky, ve kterých se nový začátek i dlouhodobý život skutečně mohou podařit.

Autorka: Denisa Tesaříková

V loňském roce jsme se zapojili do veřejné konzultace ke Strategii pro rovnost žen a mužů na období 2026–2030. Naše účast vycházela z dlouhodobé snahy upozorňovat na vícečetnou diskriminaci, které čelí migrantky a uprchlice, a posilovat jejich postavení ve společnosti. Přes opakované podněty ze strany občanské společnosti však Strategie tyto ženy zmiňuje spíše okrajově a bez hlubší analýzy jejich konkrétní situace.

Zdravotní péče: uznaný problém, mezery v řešení

Strategie upozorňuje na genderové nerovnosti v přístupu ke zdravotní péči, včetně nedostatku genderově citlivého výzkumu, diagnostiky a léčby. Poukazuje také na to, že různé skupiny žen – včetně migrantek, žen se zdravotním postižením, LGBTQ osob, romských žen či žen z periferních oblastí – v této oblasti čelí vícečetnému znevýhodnění.

Migrantky jsou sice zmíněny, ale chybí konkrétní popis bariér, které jejich situaci zásadně ovlivňují. Z praxe přitom víme, že mezi ně patří zejména omezená dostupnost zdravotní péče jako takové (např. gynekologie, pediatrie), jazykové bariéra, neznalost fungování zdravotnického systému v nové zemi či administrativní překážky spojené s pobytovým statusem.

Strategie zároveň zmiňuje problematiku přístupu k interrupcím, ale pouze okrajově. Přitom je důležité upozornit, že třeba v případě migrantek jde o specifickou a naléhavou situaci. Například v ČR mohou interrupce legálně podstoupit pouze ženy z EU nebo s trvalým pobytem, přesto některá zdravotnická zařízení odmítají zákrok vykonat. Tento problém vyžaduje cílené a otevřené řešení, aby opatření Strategie skutečně zlepšila přístup migrantek ke zdravotní péči a jejich reprodukčnímu zdraví.

Plánované kroky: Komise plánuje posilovat oblast zdraví žen prostřednictvím nových iniciativ, analytických studií a podpory sdílení osvědčených postupů mezi členskými státy. Zvláštní důraz bude kladen na snižování nerovností ve zdraví žen a posilování sexuálních a reprodukčních práv. Součástí těchto kroků je také reakce na občanské iniciativy, které upozorňují na potřebu zajištění bezpečného a legálního přístupu k reprodukční péči.

Nájemná práce v domácnosti a péče: konečně viditelné téma

Pozitivním prvkem Strategie je důraz na pracovní podmínky v pečovatelském sektoru, který je dlouhodobě podhodnocený a feminizovaný. Evropská komise upozorňuje na nízké mzdy, nejisté pracovní úvazky i omezený přístup ke kolektivnímu vyjednávání. Zásadní je také explicitní zmínka o nájemných pracovnicích v domácnosti, které mají často migrační původ a patří mezi nejzranitelnější pracující na trhu práce. Strategie přitom jasně vyzývá členské státy, aby ratifikovaly a implementovaly ILO Úmluvu č. 189 o pracovnících v cizích domácnostech, což je významný krok ke zlepšení jejich právní a sociální ochrany.

Strategie rovněž řeší slaďování pracovního a soukromého života, například podporou flexibilních pracovních úvazků a rodičovských dovolených, což je pozitivní krok ke snížení genderové nerovnosti v péči. Je však třeba upozornit, že zranitelné skupiny, včetně migrantek, čelí v praxi specifickým překážkám – například uprchlice z Ukrajiny často nemají dostatek finančních prostředků ani přístup k soukromému zajištění péče, školní kapacity jsou omezené, proces komplikuje jazyková bariéra, či dokonce odmítání ukrajinsky mluvících dětí ze strany některých poskytovatelů péče. Tyto skutečnosti ukazují, že opatření Strategie nemusí být pro migrantky plně efektivní, pokud nebudou cíleně zohledněny jejich specifické potřeby.

Plánované kroky: Komise plánuje posilovat oblast péče prostřednictvím vyhodnocování implementace klíčových opatření a podpory rozvoje dostupných a kvalitních služeb péče. Součástí je i příprava komplexního rámce pro péči na úrovni EU, který se zaměří na zlepšení podmínek pro pečující osoby i příjemce péče, a to s důrazem na genderovou rovnost a potírání nerovností na trhu práce.

Pracovní trh: cesta k narovnání přetrvávajících nerovností

Strategie si klade za cíl snížit rozdíl v zaměstnanosti žen a mužů, který v současnosti činí přibližně 10 procent ve prospěch mužů. Poukazuje na to, že tato nerovnovnost je ještě výraznější u žen s dětmi, Romek, žen se zdravotním postižením a migrantek. 

Ženy v EU stále vydělávají méně než muži, přičemž existují přetrvávající překážky, které ztěžují postup na vyšší pozice, včetně genderových stereotypů, diskriminace, přerušení kariéry kvůli péči a nedostatečně flexibilních pracovních úvazků. Strategie identifikuje potřebu rovného odměňování a transparentnosti mezd a podporu žen v podnikání a přístupu k investicím, přičemž je zásadní, aby tyto nástroje byly přizpůsobeny i migrantkám, které často čelí kombinaci překážek – jazykových, administrativních či sociálních.

Dalším klíčovými body jsou genderová rovnováha v leadershipu a veřejné správě a prevence sexuálního obtěžování a diskriminace na pracovišti, včetně jejich dopadu na mobilní a sezónní pracovnice, mezi nimiž jsou právě migrantky hojně zastoupeny. Strategie navrhuje konkrétní nástroje, jako směrnici o genderovém složení představenstev, kampaně na zvyšování povědomí o psychosociálních rizicích a využití digitálních nástrojů pro prevenci obtěžování na pracovišti.

Plánované kroky: Komise plánuje posilovat rovnost žen a mužů na trhu práce prostřednictvím podpory transparentního odměňování, hodnocení pracovních pozic a implementace relevantní legislativy. Současně se zaměří na evaluaci stávajících právních rámců a identifikaci jejich nedostatků, a také na oblast přístupu ke zboží a službám či samostatně výdělečné činnosti. Pozornost se zaměří na řešení strukturálních nerovností, jako jsou rozdíly v důchodech žen a mužů a podpora výměny osvědčených postupů mezi členskými státy. Komise se zavazuje podporovat rovné zastoupení žen ve vedení, zlepšovat podmínky na pracovišti, včetně prevence sexuálního obtěžování, a posilovat postavení žen ve výzkumu, inovacích a podnikání.

Vzdělávání: podpora inkluzivních přístupů

Strategie upozorňuje na genderově specifické překážky ve vzdělávání, které ovlivňují volbu studijních oborů, přístup ke kvalitnímu vzdělávání a následně i budoucí profesní uplatnění. Přetrvávající genderové stereotypy vedou k nerovnoměrným vzdělávacím výsledkům a profesní segregaci. Zvláštní důraz je kladen na inkluzivní přístup pro všechny děti, včetně těch z migračního a menšinového prostředí, s nižším socioekonomickým zázemím či se zdravotním postižením.

Z praxe víme, že děti migrantek a migrantů mohou mít obtížný přístup ke kvalitnímu předškolnímu, školnímu a mimoškolnímu vzdělávání kvůli jazykovým bariérám, nepřipravenosti škol nebo omezeným finančním možnostem.

Celkově Strategie podporuje inkluzivní vzdělávání, které umožňuje zranitelným dětem plně rozvíjet své schopnosti a aspirace – od základního až po terciární vzdělávání a profesní dráhu.

Plánované kroky: Komise plánuje podpořit rovnost ve vzdělávání, a to prostřednictvím iniciativ zaměřených na snižování genderových stereotypů, vyrovnávání rozdílů ve volbách studijních oborů a větší zapojení dívek i chlapců do nedostatečně zastoupených oborů. Součástí těchto kroků je také rozvoj vzdělávacích nástrojů a materiálů pro školy a vyučující, které mají přispět k inkluzivnějšímu a genderově citlivému vzdělávacímu prostředí.

Genderově podmíněné násilí: perspektiva migrantek a migrantů chybí 

Je problematické, že v oblasti genderově podmíněného násilí nejsou výslovně zmíněné migrantky.  Přitom právě tyto ženy mohou čelit zvýšenému riziku násilí a zároveň mají často omezený přístup k ochraně a podpůrným službám – například kvůli jazykové bariéře, závislosti na partnerovi kvůli pobytovému statusu, administrativním omezením či nedůvěře vůči institucím.

Genderově podmíněné násilí představuje závažnou hrozbu pro bezpečí, důstojnost a rovnost žen v EU. Domácí násilí je přitom stále velmi rozšířené a vede i k extrémním skutkům, jako je femicida. Strategie sice obsahuje opatření k implementaci Směrnice o boji proti násilí na ženách a domácímu násilí, prevenci kybernetického násilí a obchodování s lidmi či zlepšení přístupu k právní pomoci a podpůrným službám, ale explicitně nezmiňuje migrantky jako zranitelnou skupinu.

Důležitým pozitivním bodem je nicméně mimo jiné výzva Komise členským státům k ratifikaci a plné implementaci Istanbulské úmluvy, která představuje hlavní mezinárodní rámec pro boj proti násilí na ženách a domácímu násilí. Česká republika však tuto výzvu stále nesplnila. Nepřijetí úmluvy oslabuje účinnost Strategie a její schopnost zajistit rovnost a bezpečí pro všechny ženy včetně migrantek a dalších zranitelných skupin.

Plánované kroky: Komise plánuje posilovat boj proti genderově podmíněnému násilí prostřednictvím podpory implementace legislativy, monitorování národních opatření a zlepšování spolupráce mezi členskými státy. Současně se zaměří na sjednocování přístupů k definici znásilnění založené na principu souhlasu a na řešení nových forem násilí, zejména v online prostředí. Důležitou součástí je také posilování kapacit pro odhalování a odstraňování škodlivého obsahu, stejně jako zlepšení sběru dat a evidence genderově podmíněného násilí na úrovni EU i jednotlivých členských států.

Co dál?

Nová strategie EU pro rovnost žen a mužů představuje důležitý rámec pro následující roky a přináší řadu potřebných opatření. Zároveň však ukazuje, že bez důsledného uplatňování intersekcionálního přístupu zůstávají některé skupiny žen – včetně migrantek a uprchlic – na okraji zájmu.

Do budoucna bude klíčové, aby implementace strategie na úrovni členských států i EU více reflektovala konkrétní zkušenosti těchto žen a zahrnovala cílená opatření, která odstraní bariéry, s nimiž se v každodenním životě potýkají.

Autorka: Tereza Brunerová

Článek vznikl v projektu Komplexní podpora a prevence domácího a genderově podmíněného násilí v kontextu migrace. Projekt byl realizován za finanční podpory Úřadu vlády České republiky. Výstupy projektu nereprezentují názor Úřadu vlády České republiky a Úřad vlády České republiky neodpovídá za použití informací, jež jsou obsahem těchto výstupů.

V říjnu minulého roku vyšla zpráva Evropského institutu pro rovnost žen a mužů (EIGE) porovnávající přístupy evropských zemí k problému genderově podmíněného násilí (GPN) v kontextu migrace. Výzkumy dlouhodobě ukazují, že zejména neregulérně migrující dívky a ženy čelí zvýšenému riziku GPN. Se sexuálním, fyzickým, psychickým či ekonomickým násilím se migrantky často setkávají již v zemích původu. Během migračních cest jsou potom zranitelné zejména vůči obchodování s lidmi. Násilí mohou čelit i v cílových zemích, a to ze strany úředních osob (pohraničních policistů či zaměstnanců detenčních center) nebo ze strany partnerů/manželů a dalších blízkých osob.

Migrantky a domácí násilí: Systémové nedostatky i pozitivní praxe

Specifická zranitelnost migrantek vůči GPN je důsledkem působení řady faktorů. Pro oběti domácího násilí je často problematická především závislost jejich pobytového statusu na statusu partnera/manžela. Ta může posilovat jejich strach z odchodu od násilníka a/nebo z nahlášení domácího násilí. Evropské státy by mj. na základě Istanbulské úmluvy (kterou k dnešnímu dni ratifikovaly všechny členské státy EU s výjimkou Česka, Slovenska, Bulharska, Litvy a Maďarska) měly obětem GPN s pobytovým statusem závislým na partnerovi/manželovi v případě rozpadu vztahu udělovat samostatné povolení k pobytu, a to bez ohledu na délku trvání vztahu. Jak ovšem upozorňuje zpráva EIGE, některé státy EU si v tomto ohledu vyhrazují výjimky. Například ve Francii se toto ustanovení díky bilaterální dohodě nevztahuje na migrantky z Alžírska.

Pro oběti domácího a/nebo sexuálního násilí je zásadní dostupnost specializovaných služeb – telefonních linek pomoci a především azylových domů. Jak upozorňuje zpráva EIGE, migrantky mohou v případě potřeby těchto služeb narážet na jazykové bariéry. Zcela zásadním problémem je potom nedostatečná kapacita azylových domů pro oběti GPN. Jak ve svém reportu z roku 2023 uvádí síť evropských ženských organizací WAVE, standard minimálního počtu lůžek v ženských azylových domech splňuje pouze sedm ze sedmadvaceti členských států EU. Migrantky mohou při přístupu do azylových domů čelit právním nebo byrokratickým překážkám. Například Malta podmiňuje přístup k této formě pomoci regulérním pobytovým statusem. V Německu jsou služby některých azylových domů zpoplatněné, což může pro migrantky v tíživé finanční situaci představovat závažnou bariéru.

EIGE ve zprávě upozorňuje také na fakt, že specializované služby pro oběti GPN (včetně obětí z řad migrantek) jsou v evropských státech z velké části poskytovány nevládními neziskovými organizacemi, které často pracují s omezenými a nestabilními finančními prostředky a personálními kapacitami.

Přes řadu mezer v poskytování pomoci ženským obětem GPN z řad migrantek lze v Evropě najít i příklady pozitivní praxe. EIGE v tomto ohledu poukazuje na Finsko a Belgii. V obou zemích fungují specializované azylové domy pro ženy s migračním původem. Ty jsou otevřené nejen ženským obětem domácího násilí, ale zaměřují se také na oběti ženské obřízky, nucených sňatků či dalších forem GPN spáchaného ve jménu cti.

Azylová řízení: Nedostatek genderové citlivosti

Istanbulská úmluva obsahuje kromě výše zmíněné úpravy pobytového statusu obětí GPN také ustanovení týkající se řízení o azylu. Články 60 a 61 zavazují signatáře k uznání GPN jako důvodu pro udělení azylu, k zajišťování genderově citlivého azylového řízení a k respektování principu non-refoulement.

Zpráva EIGE poukazuje na výrazné nedostatky v implementaci těchto ustanovení do praxe. Napříč evropskými zeměmi je počet žádostí o azyl z důvodu GPN velice nízký. Výrazným problémem je absence zavedených postupů pro identifikaci zranitelných osob – obětí GPN – v průběhu azylového řízení. Zásadní slabinou systémů v řadě států EU je také nedostatečná proškolenost policie, pohraniční stráže a zaměstnanců přijímacích středisek o GPN a jeho projevech. Expertky a experti se zkušenostmi z praxe ve zprávě upozorňují mj. na problematiku prokazování existence psychologického či ekonomického GPN při azylovém řízení.

Země EU často selhávají také v poskytování bezpečných podmínek pro ženy v přijímacích zařízeních. Zpráva EIGE informuje o omezené dostupnosti ubytovacích zařízení určených výhradně pro ženské žadatelky o azyl v řadě zemí EU. Například na Maltě jsou ženy, dívky a nezletilé osoby někdy ubytovávány ve stanech s nevyhovujícími hygienickými podmínkami a nedostatkem soukromí. Problémy s bezpečným ubytováním byly v minulosti zaznamenány mimo jiné v Německu, ve Francii a ve Španělsku.

Problematickým prvkem je také stále častější využívání tzv. zrychlených azylových řízení státy EU. Ta výrazně omezují čas potřebný k vybudování důvěry nutné ke sdílení traumatických zkušeností s GPN mezi migrantkami a úřednicemi/úředníky činnými v řízení. Potenciálně tak může docházet k porušování principu non-refoulement. 

Zrychlená azylová řízení jsou zakotvená v migračním paktu, jehož pravidla začnou státy EU aplikovat od června 2026. Podle paktu bude tento typ řízení uplatňován u osob, které se pokusily uvést úřady v omyl, představují riziko nebo pocházejí ze státu, jehož příslušníci mají jako žadatelé o mezinárodní ochranu v EU souhrnně nižší než 20% úspěšnost. Azylové procedurální nařízení (APR) obsahuje možnost výjimky ze zrychleného řízení pro zranitelné osoby (například na základě jejich genderu, sexuální orientace, genderové identity nebo utrpěné újmy v důsledku psychologického, fyzického, sexuálního nebo genderově podmíněného násilí). Nařízení členským státům také ukládá povinnost zajistit odpovídající školení pro úřední osoby pracující se žadatelkami a žadateli o azyl nutné pro rozpoznání známek zranitelnosti. S ohledem na výše zmíněné mezery v identifikaci zranitelných osob však existují oprávněné obavy, zda rozšířené uplatňování zrychlených řízení nepřinese zhoršení podmínek pro oběti GPN, jak uvádí zpráva EIGE.

I přes tyto zcela zásadní nedostatky lze v zemích EU najít příklady pozitivní praxe v uplatňování genderové citlivosti při azylovém řízení. Například ve Finsku jsou se žadatelkami o azyl vedeny individuální rozhovory zaměřené na identifikaci GPN, v návaznosti na které jsou ženám případně doporučovány specializované služby pro oběti. Ve Francii byla při Úřadu pro ochranu uprchlíků a osob bez státní příslušnosti (Office français de protection des réfugiés et apatrides) vytvořena pracovní skupina, která připravuje doporučení a pokyny pro uplatňování genderové citlivosti při zpracovávání žádostí o azyl a poskytuje školení a školící materiály.

Nedostatek dat a intersekcionality

Zpráva EIGE upozorňuje v neposlední řadě také na to, že většina členských států EU systematicky neklasifikuje či vůbec neshromažďuje data o výskytu a typech GPN mezi migrantkami a migranty. Mnohdy chybí údaje o pohlaví pachatelů nebo o jejich vztahu k oběti. 

V politikách evropských států týkajících se obětí GPN z řad migrantek a migrantů také většinou chybí intersekcionální perspektiva. Valnou většinu oběti GPN tvoří ženy. Existují proto např. značné mezery ve službách reflektujících potřeby mužských obětí sexuálního či domácího násilí, které čelí obzvláště silné stigmatizaci. I vyškolení odborníci tyto formy násilí často (neúmyslně) přehlížejí a mužským obětem z řad migrantů se tak nedostává adekvátní podpory. Úřady a poskytovatelé služeb také mnohdy nezohledňují specifickou zranitelnost dalších skupin jako jsou LGBTQ+ osoby, migrantky/i se zdravotním postižením nebo příslušnice/íci etnických či náboženských menšin.

Klíčové poznatky a doporučení

Zpráva EIGE odhaluje značné mezery v přístupech evropských států k problematice GPN v kontextu migrace. Situaci obětí by mohla zlepšit implementace doporučení uvedených v jejím závěru.

Evropské instituce by podle EIGE měly:

• Aktivně vybízet členské státy k důsledné implementaci Istanbulské úmluvy
• Integrovat ochranná opatření proti GPN do implementace migračního paktu
• Vyčlenit finanční prostředky na služby pro oběti GPN se speciálním zaměřením na migrantky/y
• Vypracovat celounijní standardy pro školení o GPN pro profesionály pracující s migrantkami/y
• Stanovit celounijní standardy pro sběr dat o GPN

Členské státy by potom měly:

• Důsledně implementovat Istanbulskou úmluvu, případně ji ratifikovat pokud tak dosud neučinily
• Integrovat reakce na GPN do národních krizových plánů a azylových systémů
• Zajistit stabilní financování pro udržování a rozšíření služeb pro oběti GPN
• Zajistit, aby všechny oběti GPN, bez ohledu na jejich migrační status, měly přístup k odpovídajícím službám (azylovým domům, zdravotní péči, psychosociální podpoře a právní pomoci)
• Zapojit organizace řízené migrantkami/y do tvorby politik a plánování
• Aplikovat v migračních a azylových politikách intersekcionální perspektivy

Autorka: Barbora Vosáhlová

Článek vznikl v projektu Komplexní podpora a prevence domácího a genderově podmíněného násilí v kontextu migrace. Projekt byl realizován za finanční podpory Úřadu vlády České republiky. Výstupy projektu nereprezentují názor Úřadu vlády České republiky a Úřad vlády České republiky neodpovídá za použití informací, jež jsou obsahem těchto výstupů.

V předchozím článku jsme informovali o možných dopadech výsledků nedávných českých parlamentních voleb na migrační a azylovou politiku. K tématu voleb se nyní ještě jednou vracíme – tentokrát s analýzou postojů parlamentních stran k otázkám rovnosti žen a mužů.

Říjnové parlamentní volby přinesly mj. skokový nárůst zastoupení žen v Poslanecké sněmovně. Podíl zvolených žen stoupl z 25 procent v roce 2021 na rekordních 33,5 procent. Díky kroužkování tak předčil podíl žen na kandidátních listinách, což ukazuje na touhu nemalé části českého voličstva po větším zastoupení žen ve vrcholné politice.

Postoji kandidátek a kandidátů v oblasti genderové rovnosti se před volbami zabývala volební kalkulačka vytvořená spoluprací devíti organizací věnujících se právům žen a queer osob, publikovaná na serveru Alarm. Postoje politických stran k tématům rovnosti žen a mužů zmapovala také analýza volebních programů zpracovaná Českou ženskou lobby (ČŽL) ve spolupráci s partnerskými organizacemi Fórum 50 %, Konsent a Ženy v politice. Analýza známkovala programy stran z hlediska jejich přístupu k tématům souvisejícím s genderovou rovností. Žádná z osmi hodnocených stran nedosáhla lepší známky než za 3 (dobře). Tři z uskupení, která se dostala do sněmovny – koalice SPOLU, Motoristé a SPD – dokonce v analýze zcela propadla a skončila s hodnocením 5 (nedostatečně).

Kalkulačka a analýza programů se tematicky protly ve čtyřech okruzích, na které se nyní podíváme blíže.

Slaďování práce a péče

Slaďování práce a péče je jedinou oblastí související s rovností žen a mužů, kterou ve svém programu tematizovaly všechny parlamentní strany. Až na SPD se strany hlásí k podpoře částečných úvazků a jiných flexibilních forem práce. Ty mohou pečujícím osobám, kterými jsou v české společnosti stále převážně ženy, umožnit lepší koordinaci osobního a pracovního života.

Pravděpodobná budoucí hlavní vládní strana ANO kromě toho ve svém programu slibuje například navýšení kapacit mateřských škol, zvýšení rodičovského příspěvku nebo možnost flexibilnějšího střídání rodičů v péči o dítě. Rodičovský příspěvek chce zvýšit i koaliční SPD, v jejím programu však převládá pronatalistický přístup redukující ženy na roli matek. Programy vládních stran (ANO, SPD, Motoristé) pak vůbec neřeší strukturální problémy jako nerovné mzdy či nedostatečné zapojení mužů do péče o děti.

Komplexnější pojetí slaďování lze najít pouze ve volebních programech STAN a Pirátů. Tyto strany kromě podpory flexibilních forem práce a navýšení rodičovského příspěvku uvádí také potřebu rozšíření kapacit školek pro děti do tří let. Zdůrazňují také nutnost odstranit znevýhodnění žen v odměňování (Piráti) a posílit zapojení otců do péče o malé děti (STAN). Je však otázkou, nakolik budou tyto strany schopny pro své případné návrhy najít konsenzus napříč vládním a opozičním táborem.

Omezené možnosti slaďování práce a péče jsou zásadním problémem nejen pro Češky, ale také pro ženy-migrantky žijící v ČR. Ty se potýkají se specifickými bariérami. Například při umisťování do mateřských škol naráží jejich děti na jazykové a mezikulturní bariéry nebo na problém nedostatečné proočkovanosti. Mnohé migrantky také vykonávají náročnou a špatně finančně ohodnocenou práci ve směnných provozech, která jim neumožňuje dostatečnou flexibilitu.

Menstruační chudoba

Body týkající se menstruační chudoby do svých programů zahrnuly dvě parlamentní strany. Hnutí STAN tento problém v programu explicitně zmiňuje a slibuje zajištění bezplatné dostupnosti menstruačních potřeb ve veřejných budovách. Piráti pak slibují dostupnost menstruačních pomůcek ve školách.

Jak ovšem uvádí analýza ČŽL, tyto programové body jsou v rozporu s hlasováním stran o pozměňovacím návrhu tzv. konsolidačního balíčku z října 2024. Piráti tehdy nepodpořili návrh ANO na zařazení menstruačních potřeb do nižší sazby DPH. Hnutí STAN se stejně jako koalice SPOLU postavilo jednoznačně proti návrhu. Představitelé a představitelky těchto stran přitom ve svých odpovědích pro volební kalkulačku Alarmu v naprosté většině případů uvádějí, že jsou pro zařazení menstruačních pomůcek do nižší sazby. Je tedy patrné, že v případě prosazování konsolidačního balíčku nad programovými prioritami stran převládly snahy udržet domluvenou podobu klíčového vládního zákona.

Jak uvádí organizace Sola Pomáhá, česká sazba DPH na menstruační pomůcky (21 %) patří mezi nejvyšší v Evropě. Vysoké ceny menstruačních potřeb pochopitelně nejcitelněji dopadají na ženy či další menstruující osoby ohrožené chudobou.

Data napříč různými společnostmi přitom ukazují, že chudoba je feminizovaná – jsou jí ve větší míře ohroženy ženy než muži. Jinak tomu není ani v ČR, jak ukazují data ČSÚ. Například v roce 2023 čelilo příjmové chudobě 7,9 procent mužů a 11,6 procent žen. Výzkum Mezinárodní organizace pro migraci ze stejného roku odhalil, že v populaci ukrajinských uprchlic/íků pobývajících v ČR jsou rozdíly mezi ženami  a muži ještě propastnější: 37 procent respondentek vypovědělo, že nemá dostatečný příjem na pokrytí svých denních výdajů. Mezi mužskými respondenty činilo toto číslo „pouhých“ 20 procent. Problém menstruační chudoby se tedy může týkat i relativně vysokého počtu Ukrajinek a dalších uprchlic a migrantek pobývajících v Česku.

Interrupce

Z odpovědí pro volební kalkulačku Alarmu je patrné, že s výjimkou některých představitelů a představitelek KDU-ČSL se politici a političky napříč spektrem shodují na tom, že by neměla být zpřísňována pravidla pro interrupce a že by tyto zákroky měly i nadále zůstat dostupné bez ohledu na důvod.

O poznání menší míra shody panovala mezi kandidátkami a kandidáty na tom, zda by interrupce v ČR měly být dostupné cizinkám. Za dostupnost potratů pro cizinky se většinově postavili pouze zástupci a zástupkyně Pirátů a STAN. Podporovatelé ve svých odpovědích zdůrazňovali zejména právo na rovný přístup ke zdravotní péči a solidaritu se ženami ze zemí, ve kterých je právo na potrat omezeno. Mezi odpůrci zaznívaly především obavy z „potratové turistiky“ a nedostatečných kapacit lékařských zařízení. 

Z odpovědí kandidátek a kandidátů byla patrná mj. jejich omezená obeznámenost s platnými pravidly pro přístup k potratům v Česku. Řada z nich svůj nesouhlas s dostupností interrupcí pro cizinky odůvodňovala tím, že nejsou účastnicemi veřejného zdravotního pojištění. Implicitně tedy předpokládaly/i, že občanky ČR mají zákrok hrazený  ze zdravotního pojištění. To však ve většině případů není pravda – i české občanky si interrupci na vlastní žádost musí zaplatit samy. Například organizace A.S.A.P. upozorňuje, že vysoké finanční náklady představují překážku pro reálnou dostupnost přerušení těhotenství. 

O problematice dostupnosti interrupcí pro osoby bez českého občanství jsme již v minulosti informovali v jednom z našich článků.

Bezpečnost

Domácí a sexualizované násilí je nejen v ČR dlouhodobým a závažným společenským problémem. Podle organizace ProFem zažije v Česku nějakou formu domácího násilí každá třetí žena. Z nedávného výzkumu organizace vyplývá, že každá pátá žena v ČR má zkušenost se znásilněním a 58 procent žen se setkalo s nějakou formou sexualizovaného násilí. Ženy přitom tvoří převážnou většinu obětí. Zmiňovaná volební kalkulačka i analýza volebních programů se proto zaměřily také na téma genderově podmíněného násilí.

V oblasti prevence a podpory obětí sexualizovaného násilí došlo v uplynulém volebním období k zásadním legislativním změnám. Téměř jednomyslně byly v Poslanecké sněmovně schváleny dva klíčové zákony: novela trestního zákona zavádějící redefinici znásilnění a tzv. „Lex Anička“. Druhý ze zákonů navyšuje finanční pomoc obětem, rozšiřuje okruh zvlášť zranitelných obětí a navyšuje podporu pro neziskové organizace, které poskytují obětem nezbytnou psychologickou a právní pomoc. U redefinice znásilnění se jednalo o vládní návrh zákona, na předložení „Lex Anička“ se podílely poslankyně a poslanci ODS, KDU-ČSL, TOP 09, Pirátů, STAN a ANO.

Téma genderově podmíněného násilí však ve volebních programech stran spíše chybí. Světlou výjimkou je program hnutí STAN, který se tematice věnuje relativně komplexně. Slibuje např. přijetí samostatného zákona, který zavede jednotnou definici domácího násilí, rozšíří definici zvlášť zranitelné oběti a zlepší přístup relevantních institucí (policie, soudů, lékařů a sociálních pracovníků) k obětem. Ačkoliv se členky a členové ostatních parlamentních stran podílí na tvorbě klíčových návrhů zákonů, genderově podmíněné násilí není v jejich programech nijak koncepčně uchopené.

Jak v rozhovoru pro Deník Referendum upozorňuje vedoucí právního oddělení Simi Klára Holíková, ženy-migrantky jsou vůči genderově podmíněnému násilí obzvláště zranitelné. Přístup k pomoci jim ztěžují především jazykové bariéry, nízké povědomí o vlastních právech, sociální izolace a obavy o ztrátu oprávnění k pobytu. Pokud je pobytový status obětí domácího či sexualizovaného násilí navázán na agresora, ukončením vztahu může oběť o oprávnění k pobytu přijít. Oprávnění by sice mělo být oběti zachováno, pokud soužití ukončila z důvodu obzvlášť těžkých okolností, mezi které patří i domácí násilí ze strany partnera. V praxi je ale podle Holíkové často náročné existenci násilí dokázat. Z pohledu migrantek je zásadní především státní podpora organizací, které poskytují pomoc obětem domácího či sexualizovaného násilí, a to s přihlédnutím k jejich specifickým znevýhodněním a potřebám.

Závěrem

Analýza volební kalkulačky Alarmu a volebních programů parlamentních stran ukázala, že většina stran téma genderové rovnosti spíše opomíjí. Relativně komplexní plány pro podporu rovnosti poskytují pouze programy Pirátů a STAN, ale i ty řadu důležitých bodů vynechávají a nedá se proto říct, že by samy o sobě nabízely ucelené plány systémové změny. Volební programy koaličních partnerů ANO – SPD a Motoristů – přitom obsahují řadu opatření přímo oslabujících rovnost žen a mužů. Najdeme v nich například stigmatizaci queer osob, odpor proti neziskovým organizacím nebo volání po podpoře „tradiční rodiny“.

V určité pozitivní změny lze doufat v oblasti slaďování práce a péče, kde mezi vládními a opozičními stranami existuje široká shoda na dílčích opatřeních jako je podpora flexibilních forem práce. Vláda ANO by také mohla „oprášit“ svůj návrh na zařazení menstruačních potřeb do snížené sazby DPH. Odpovědi politiků a političek ve volební kalkulačce naznačují, že bývalé vládní strany by v případě nového hlasování mohly být ochotné s návrhem souhlasit. Je však otázkou, nakolik bude prosazování těchto politik pro ANO a jeho koaliční partnery prioritní.

Prosazování genderové rovnosti může po jmenování nové vlády negativně ovlivnit nepřátelský postoj vládních stran k neziskovým organizacím. Role neziskového sektoru je přitom právě při prosazování rovnosti žen a mužů naprosto nezastupitelná. Neziskové organizace jsou nejen významnými poskytovateli expertizy, ale také nezbytnými zdroji pomoci pro tisíce klientek a klientů.

Zejména SPD a Motoristé v rámci předvolební kampaně otevřeně útočili na neziskový sektor, především potom na ekologické a migrační neziskové organizace. Tyto postoje se propsaly i do programového prohlášení vlády, ve kterém strany slibují zřízení veřejného registru všech dotací pro neziskové organizace z veřejných rozpočtů a zamezení tomu, aby byly veřejné prostředky využívány pro „politický aktivismus“. Jak ve vyjádření pro Novinky.cz uvádí mluvčí organizace Člověk v tísni Tomáš Urban, zahrnutím tohoto bodu se vládní strany cíleně snaží stigmatizovat neziskové organizace a zpochybnit fungující systém transparentnosti jejich financování.

V nadcházejícím volebním období bude proto záležet nejen na tom, zda budou vláda a opozice schopny spolupracovat na dílčích opatřeních v oblastech slaďování péče a práce nebo boje proti menstruační chudobě. Zásadní bude také ochota a schopnost opozice mobilizovat proti potenciálně škodlivým vládním návrhům poškozujícím genderovou rovnost.

Autorka: Barbora Vosáhlová

Článek vznikl v projektu Komplexní podpora a prevence domácího a genderově podmíněného násilí v kontextu migrace. Projekt byl realizován za finanční podpory Úřadu vlády České republiky. Výstupy projektu nereprezentují názor Úřadu vlády České republiky a Úřad vlády České republiky neodpovídá za použití informací, jež jsou obsahem těchto výstupů.

Do pražské ubytovny se Veronika s dcerou přestěhovala 1. července 2023. Předtím bydlela v bytě zaregistrovaném v programu „Solidární domácnost“. Stěhování zajišťovalo KACPU (Krajské asistenční centrum pro uprchlíky z Ukrajiny) a sociální pracovníci z Organizace pro pomoc uprchlíkům jí pomohli podat žádost, na základě které později obdržela dokument o přidělení bydlení. Po přestěhování ji zaskočil nedostatek místa a vysoké výdaje na pořízení základních potřeb.

„Když jsme bydleli v bytě, majitelé nám tam nechali všechno – nádobí, nábytek, ložní prádlo a tak dále. Až po přestěhování na ubytovnu jsem si uvědomila, jak velká to byla pomoc. Hned na začátku jsme utratili hodně peněz za čistící prostředky, mopy, hadry a nádobí. Vybavení ubytovny bylo buď nefunkční, nebo v hrozném stavu, ale nějak použitelné. Například jedna plotýnka na vařiči nefungovala, takže jsme si časem museli koupit nový. Tři měsíce jsem se také bála, že se dítě dotkne rozbité zásuvky, která jiskřila. Stížnosti jsme psali koordinátorovi každý týden, ale kromě slibů žádná změna nepřišla,“ vzpomíná Veronika.

Když začala topná sezóna, objevila se plíseň, která byla nejvýraznější u okna a ve sprše. Veronika a její spolubydlící musely kupovat čisticí prostředky a bojovat s plísní v celé dvoupatrové budově.

Těžkosti života na ubytovně

Po nastěhování na ubytovnu Veronika zpočátku nehledala nové bydlení, protože neměla žádné úspory. Byla velmi vděčná České republice za „střechu nad hlavou“, i když v hrozných podmínkách. V únoru 2024 však majitelé ubytovny přes koordinátora oznámili Veronice a ostatním obyvatelům, že se mají do 7 dnů přestěhovat do sousední budovy.

„Museli jsme se samostatně domluvit s paní, která bydlela v našem budoucím pokoji, abychom si převzali klíče. Ubytovna nabídla pouze palandu bez matrací a jedno křeslo pro dva dospělé a dítě. Museli jsme požádat sociální pracovníky, aby kontaktovali jednoho z majitelů a alespoň ústně se dohodli na přesunu tří postelí a lednice z jednoho pokoje do druhého. Stěhování bylo fyzicky vyčerpávající.“

Obyvatelé nové ubytovny měli rozdílné rozvrhy, které si navzájem odporovaly, a někdy vedly k hádkám, třeba i při návštěvě kuchyně. Když se Veronika později přestěhovala do svého bytu, s úlevou si vydechla, že konečně bude žít sama. Nemusela se bát, že její dcera ráno probudí sousedy, když se chystají do školky.

„Konečně jsem si uvědomila, že se mohu normálně umýt. Ve sprše nesmrdí kanalizace ani plíseň a nemusím se bát, že chytnu plísňovou infekci, když uklouznu a šlápnu bosou nohou na podlahu,“ říká zasněně Veronika. Svůj nový byt si zabydlela za pět dní. Líbilo se jí, že si vše může přizpůsobit podle svého, aniž by se obávala, že sousedi vedle spí od 7 hodin večer, protože musí brzy ráno vstávat do práce. Sama však hledání bytu popisuje jako zázrak.

Hledání lepšího bydlení: od naděje k zoufalství

S hledáním pronájmů začala již v březnu 2024, protože v novém pokoji nefungovalo topení a teplota nepřesáhla 18 stupňů. Po pěti dnech focení teploměru pro sociální pracovníky SIMI se podařilo přimět majitele, aby opravili radiátor. Radost však netrvala dlouho: ukázalo se, že termostatická hlavice nefunguje, a teplota z 18 stupňů rychle vzrostla na 31 a níže neklesla.

„Myslela jsem, že se v tom pokoji udusíme. Nejtěžší to bylo v noci. Kdybychom nechali okna otevřená, probudili bychom se s těžkým nachlazením, ale se zavřenými okny jsme se doslova dusili. Když konečně přišel opravář, suše oznámil, že do konce topné sezóny nelze nic opravit. Modlili jsme se, aby sezóna skončila dříve než v květnu, a začali hledat pokoj k pronájmu.“

Naštěstí „horké dny“ na ubytovně skončily v dubnu a v té době se její kamarádka přestěhovala do samostatného bytu. Hledání bydlení pro Veroniku a její dítě se rozjelo naplno. Když jí sociální pracovníci oznámili, že od září se bydlení na ubytovně stane placeným, začala trávit hledáním 6 až 7 hodin denně. Bohužel odpovědí bylo velmi málo a všechny s odmítnutím kvůli tomu, že má malé dítě.

„Bylo mi líto platit 14 000 korun za podmínky, v jakých jsme tehdy byli. Myslela jsem, že nám bude stačit pokoj pro dvě osoby, abych mohla volně chodit do sprchy nebo kuchyně. Navíc kdybychom zůstali na ubytovně, neměli bychom peníze ani na jídlo. Nejprve jsem změny v zákoně vnímala velmi sklesle, ale po několika měsících jsem si uvědomila, že je to pro mě velký dar. Pomyslela jsem si, že buď pro nás najdu něco lepšího, nebo se vrátíme domů,“ vysvětluje Veronika.

Konec srpna přinesl zprávu od majitelů, že pobyt bude o 500 korun dražší a že za klimatizaci nebo lednici v pokoji bude nutné připlatit 1000 korun, i když patří ubytovně. Zoufalá Veronika zaplatila za předplatné na bezrealitky s nadějí, že na zprávy odpoví alespoň majitelé tamních bytů, ale bylo to marné.

„Odesíláte zprávu jako jedna z prvních, ale majitelé neodpovídají. Ze třiceti jsem dostala odpověď jen od tří, ale ani u jednoho jsem nevyhovovala. Jedna majitelka mi napsala, že nejsem tak zainteresovaná jako ostatní, kterým dali přednost.“

Sociální pracovníci SIMI jí zpočátku poradili, kde hledat, a později jí na konzultacích pomáhali volat majitelům bytů. Když bylo v poznámce napsáno „pouze telefonicky“, požádala kamarádku, aby zavolala a domluvila prohlídku. Podle jejích osobních výpočtů se z 30 žádostí podařilo domluvit jednu prohlídku, která však často byla zrušena na poslední chvíli.

V zoufalství hledala Veronika jak samostatné bydlení, tak sdílené bydlení se známými z ubytovny. Vydávali se za rodinu a hledali byt 3+kk, ale organizace všech zabrala hodně času, a proto třikrát pronajali byt jiným zájemcům.

„Cítila jsem obrovskou úlevu, když jsem se dozvěděla o Charitě, která pomůže prověřit  to, jestli je smlouva v pořádku a poskytne jednorázový příspěvek na úhradu poplatků za služby makléře a nájem. I přes takovou podporu mě ale hledání bydlení dovedlo k zoufalství.“

Nečekaná příležitost vedoucí k vlastnímu bydlení

Její situaci nakonec vyřešila náhoda. Majitelé jejího současného bytu se obrátili na Charitu a nabídli byt k pronájmu Ukrajincům. Spolu s další matkou dostala Veronika pozvání na prohlídku a majitelé si měli sami vybrat, s kým uzavřou smlouvu.

„Nevím podle jakých kritérií, ale dali přednost nám. Byla jsem velmi šťastná. Stále si myslím, že jsem měla neuvěřitelné štěstí. Kdyby ne, nevím, jak bych bydlení hledala,“ přemýšlí Veronika.

Přiznává, že i ve frontovém městě se má kam vrátit, ale její dcera by tam neměla žádné možnosti k socializaci, protože mateřské školky nefungují a rakety často zasahují různé části města. Pokud by jí ale na ubytovně zůstávat nemohla, byla by nucena riskovat a vrátit se, a to i přes značné úspory na potravinách.

Když dostala otázku, co se jí na ubytovně líbilo, Veronika se zasmála: „Asi to, že jsem se nemusela starat o účty za elektřinu a vodu. Teď jsou tyto náklady součástí nájmu a hodně se obávám, abych neměla velkou spotřebu. Majitelé bytu k nám byli velmi laskaví a je pro mě důležité jim jejich laskavost oplatit.“

Veronika podepsala nájemní smlouvu na jeden rok a je ráda, že se alespoň po tuto dobu nemusí obávat o bezpečnost a blaho svého dítěte.

---

Všechna jména v článku byla změněna.

Článek vznikl v rámci projektu Učíme se spolu 2024, který realizuje Sdružení pro integraci a migraci, o. p. s. za finanční podpory Magistrátu hl. m. Prahy.