V únoru letošního roku vstoupila v platnost zatím poslední novela tzv. Lex Ukrajina. Ta zavedla například možnost přechodu ekonomicky soběstačných držitelek/ů dočasné ochrany na zvláštní dlouhodobý pobyt. Kvůli vysokému prahu minimálního ročního příjmu ale základní podmínky pro registraci k získání tohoto pobytu splnilo pouze necelých dvacet procent žadatelek/ů.

Novela se ovšem netýká pouze ekonomicky soběstačných, ale upravuje také poskytování humanitární dávky uprchlicím a uprchlíkům se zdravotním postižením. Zavádí nová pravidla pro posuzování zdravotního stavu, jejichž základním kritériem je soběstačnost. Zásadním problémem nového systému je, že nebere přímo v potaz pracovní schopnost žadatelek a žadatelů. Za soběstačné mohou být označeny/i i uprchlice a uprchlíci s výrazně omezenou práceschopností. Jak již v říjnu upozornila Saša Uhlová ve svém článku pro deník Alarm, tito lidé se nyní kvůli snížení humanitární dávky dostávají do existenčních potíží.

Nový systém posuzování: soběstační nesoběstační

Nový systém posuzování zdravotního stavu žadatelek/ů o humanitární dávku platí od 1. července letošního roku. Vztahuje se jak na všechny nové žadatelky a žadatele, tak na ty, kteří již posouzení v minulosti absolvovali. Aby i nadále mohli pobírat vyšší než základní humanitární dávku, museli tito lidé mezi červencem a říjnem zažádat o tzv. „přeposouzení“.

Posuzování zdravotního stavu je nyní prováděno ve dvou krocích. Nejprve je na základě lékařských zpráv provedeno posouzení, zda se žadatel/ka prokazatelně nachází v dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu. Pokud je splněna tato prvotní podmínka, tak následuje šetření v místě bydliště posuzované osoby, prováděné nelékařskými zdravotními pracovníky.

Narozdíl od posuzování invalidity, které podstupují žadatelky a žadatelé o invalidní důchod, však toto šetření zdravotní stav neposuzuje s ohledem na jeho negativní dopad na pracovní schopnost, ale s ohledem na míru, do jaké omezuje soběstačnost žadatele. Novela Lex Ukrajina vymezuje celkem šest oblasti hodnocení soběstačnosti, mezi které patří mobilita, kognitivní a komunikační schopnosti, chování a psychické problémy nebo péče o vlastní osobu. Za soběstačné přitom mohou být prohlášeny i osoby, které mají omezenou schopnost práce a tudíž i zhoršenou pozici na pracovním trhu. Podle kritérií metodiky MPSV může být za soběstačnou považována například osoba, která se může samostatně pohybovat pouze za použití speciálních pomůcek jako např. berlí nebo chodítka. Ve vyjádření pro Alarm tuto situaci komentuje Matěj Šulc z Organizace pro pomoc uprchlíkům: „Reálně máme klienty, kteří dostali jako neslyšící nulu, protože v komisi dojdou k tomu, že je klient absolutně soběstačný, protože se umí obsloužit, uvařit si čaj.“

Zároveň se tato problematika dotýká i osob v těžkých zdravotním stavu, například ve čtvrtém stadiu onkologického onemocnění, se kterými se v praxi sociální práce rovněž setkáváme.

Snížení humanitárních dávek

Novela Lex Ukrajina přinesla navýšení částky humanitární dávky vyplácené nesoběstačným osobám (respektive osobám s druhým až pátým stupněm omezení soběstačnosti). Zároveň však těm, kdo byli v rámci nového posouzení shledáni soběstačnými, zcela odebrala status zranitelné osoby. Řadě zdravotně postižených či vážně nemocných držitelek/ů dočasné ochrany se proto humanitární dávka naopak snížila. Proti posudku se neúspěšní žadatelé nemohou odvolat – mohou pouze podat novou žádost a přiložit k ní nové aktuální lékařské zprávy.

Tito lidé se tak nyní dostávají do náročných životních situací, kdy jejich příjmy nedokáží pokrýt náklady na základní životní potřeby a na bydlení. Ve výše zmíněném článku uvádí Saša Uhlová příklad zdravotně postižené uprchlice, která před novým posouzením jako zranitelná osoba pobírala přibližně 15 tisíc korun měsíčně. Po novém posouzení, v rámci kterého byla i přes své zdravotní problémy, které jí nedovolují chodit do zaměstnání, shledána soběstačnou, se její celkový příjem snížil na necelých 8 tisíc. Jenom její náklady na bydlení na pražské ubytovně přitom činí 10 tisíc korun.

Pozici ukrajinských uprchlic a uprchlíků nepomáhá fakt, že doposud nebyli vpuštěni do českého systému sociálních dávek – a to i přes to, že v průměru na odvodech a daních dlouhodobě přispívají výrazně více, než kolik čerpají na humanitárních dávkách. Například podle Člověka v tísni humanitární dávku pobírá jen asi čtvrtina držitelek a držitelů dočasné ochrany, převážně tvořená maminkami s dětmi, seniory nebo právě lidmi se zdravotním postižením. Kromě této dávky mohou uprchlice a uprchlíci využít již jen dávku tzv. mimořádné okamžité pomoci, která je určena pro nenadálé životní situace a vyplácí se jednorázově.

Neveselé vyhlídky

Jakékoliv další příjmy z legální práce nebo ukrajinského invalidního důchodu se z humanitární dávky odečítají. Pro uprchlice/íky, které a kteří v důsledku změn v posuzování přišly/i o podstatnou část svých pravidelných příjmů a kterým to jejich zdraví dovolí, tak nedává smysl se snažit přilepšit si částečným úvazkem nebo brigádou. Jejich finanční situace se tím nezlepší.

Za současných podmínek se těmto lidem bohužel nenabízí mnoho řešení. Někteří z nich se mohou prozatím spolehnout na vlastní úspory nebo na podporu rodiny. Alternativně se mohou odstěhovat za levnějším ubytováním mimo větší města. Taková změna ovšem může vést k omezenému přístupu ke specializovaným službám a/nebo ke zpřetrhání sociálních vazeb. Tíživá situace může také část z nich přimět k návratu na Ukrajinu. Mnoho uprchlic/íků v ČR ale pochází z oblastí, kde probíhá aktivní boj a část z nich se již ani nemá kam vrátit. V případě těžce nemocných osob může navíc návrat vzhledem ke stavu zdravotnictví na Ukrajině znamenat vážné riziko.

Evropský kontext – diskuze o přechodu ze systému dočasné ochrany

Změny spojené s poslední novelou Lex Ukrajina probíhají na pozadí evropské diskuze o tranzici ze současného systému dočasné ochrany na jiné formy povolení k pobytu pro po začátku války příchozí Ukrajinky a Ukrajince. Členské státy se v červnu letošního roku dohodly na prodloužení dočasné ochrany do března 2027. Rada EU následně vydala společné doporučení, ve kterém členské státy vyzvala mj. k tomu, aby vysídleným Ukrajinkám a Ukrajincům nabídly povolení k pobytu související se zaměstnáním, podnikáním, odbornou přípravou či výzkumem, vzděláváním nebo s rodinnými důvody. Již z tohoto doporučení je patrný silný důraz na ekonomickou aktivitu a soběstačnost případných zájemců a zájemkyň o přechod na jiné formy pobytového statusu – o zranitelných skupinách jako o seniorech nebo zdravotně postižených zde nenajdeme ani zmínku.

Na opomíjení těchto skupin ukrajinských uprchlic a uprchlíků v plánech na přechod ze systému dočasné ochrany v březnu letošního roku upozornilo ve společném vyjádření více než 130 evropských neziskových organizací včetně českého Konsorcia nevládních organizací pracujících s migranty. Povolení podobná českému zvláštnímu dlouhodobému pobytu, který nastavuje extrémně vysoký práh minimálního ročního příjmu, nedosažitelný i pro většinu ekonomicky soběstačných držitelek/ů dočasné ochrany, přehlíží celou řadu lidí v různě znevýhodněných pozicích – pečující, seniory, osoby čelící diskriminaci na pracovním trhu nebo právě zdravotně postižené.

Závěrem

Z diskuzí o přechodu ze systému dočasné ochrany na úrovni EU je tedy zjevné, že i přes v minulosti projevenou solidaritu nemají evropské státy do budoucna o Ukrajinky a Ukrajince s omezenou ekonomickou soběstačností zájem. Ekonomiky si totiž žádají zdravé a maximálně produktivní pracovníky a pro ty, kteří nesplňují tato úzce daná kritéria, není v Evropě místo.

ČR není v tomto ohledu výjimkou, jak je patrné mj. z postupného zpřísňování podmínek pro příjemce humanitární dávky a z pokračujícího vyloučení lidí s dočasnou ochranou – a nově i těch, kterým se podaří získat zvláštní dlouhodobý pobyt – ze systému sociálních dávek. Změna v posuzování zdravotního stavu pro účely vyplácení humanitární dávky, kvůli které se nyní řada zdravotně postižených či vážně nemocných uprchlic a uprchlíků dostává do těžko řešitelných životních situací, je součástí těchto širších trendů. Lze očekávat, že nastupující vláda Andreje Babiše bude v nastaveném kurzu pokračovat. Situace zranitelných uprchlic a uprchlíků se v nejbližší době bohužel nezlepší.

Autorka: Barbora Vosáhlová

Photo by Adam Śmigielski on Unsplash

Když lidé odcházejí ze Sýrie kvůli válce, násilí nebo dlouhodobé nejistotě, nepřicházejí do Evropy jen s potřebou bezpečí. Přicházejí také s očekáváním, že budou moci znovu vybudovat běžný život: najít bydlení, práci, školu pro děti, naučit se jazyk a postupně se stát součástí nové společnosti. Integrace ale neprobíhá ve vakuu. Nezáleží pouze na osobní motivaci jednotlivce, ale také na tom, jaké podmínky mu nastaví stát, instituce i většinová společnost.

Právě srovnání České republiky a Německa ukazuje, že proces integrace syrských migrantek a migrantů je v obou zemích výrazně odlišný. Liší se nejen velikostí syrské komunity, ale i přístupem státu, rozsahem podpory, fungováním pracovního trhu nebo rolí neziskových organizací. Zatímco v Německu existují rozsáhlejší integrační mechanismy a větší zkušenost se začleňováním migrantek a migrantů, v českém prostředí je integrace více závislá na jednotlivých aktérech, lokálních podmínkách a osobní iniciativě samotných migrantů.

Pobytový status jako základ integrace

Jedním z nejdůležitějších předpokladů úspěšné integrace je typ a stabilita pobytového oprávnění. Jinou výchozí pozici má člověk s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou a jinou žadatel o azyl, jehož situace zůstává nejistá. Pokud migrant neví, zda bude moci v zemi zůstat, jen obtížně plánuje budoucnost, hledá dlouhodobé zaměstnání nebo investuje energii do budování sociálních vazeb.

V Německu získala velká část syrských uprchlíků stabilnější formy ochrany, které jim umožňují dlouhodobější pobyt, přístup na pracovní trh i zapojení do integračních programů. Díky širším zkušenostem s přijímáním uprchlíků se zde mohou častěji opřít o propracovanější systém poradenství, jazykových kurzů a sociální podpory. V České republice je situace v mnoha ohledech méně předvídatelná a pro migranty hůře čitelná, menší počet Syřanů sice znamená nižší tlak na systém, ale zároveň i menší specializaci služeb a méně dostupných kontaktů.

Pobytový status a s ním spojená míra právní a institucionální jistoty se přitom promítají i do dalších oblastí integrace. Ovlivňují psychickou pohodu, motivaci učit se jazyk, možnosti pracovního uplatnění i schopnost navazovat vztahy s většinovou společností.

Práce není všechno, ale bez práce to nejde

Ekonomická integrace bývá často vnímána jako hlavní ukazatel úspěšného začlenění. Zaměstnání skutečně hraje zásadní roli: přináší příjem, každodenní strukturu, kontakt s novým prostředím i pocit důstojnosti. Samotný vstup na pracovní trh ale ještě neznamená, že integrace probíhá úspěšně.

V Německu mají syrské migrantky a syrští migranti obecně více možností, jak se na trh práce zapojit, ale zároveň čelí vysokým nárokům na kvalifikaci, znalost jazyka a administrativní uznání vzdělání. V českém prostředí bývá vstup do práce někdy rychlejší, často však za cenu toho, že migrant přijímá méně kvalifikované nebo hůře placené pozice, které neodpovídají jeho předchozím zkušenostem. Výsledkem pak může být dlouhodobé podhodnocení kvalifikace, ekonomická nejistota a pomalejší sociální vzestup.

Genderová zkušenost integrace není stejná pro všechny

Zvláštní pozornost si zaslouží postavení žen. Syrské migrantky často čelí jiné kombinaci překážek než muži. Vedle jazykové bariéry a administrativních problémů se do jejich života výrazněji promítá péče o děti, omezený přístup k zaměstnání, závislost na partnerovi nebo slabší kontakt s většinovou společností. U některých žen se navíc přidává zkušenost s izolací, nejistotou a nedostatečnou informovaností o vlastních právech.

Na druhé straně nelze ženy migrantky zobrazovat pouze jako pasivní oběti. Mnohé z nich jsou aktivními aktérkami integrace, hledají práci, vzdělávání i nové sociální vazby a často drží pohromadě celé rodiny v období nejistoty. Genderově citlivý přístup proto neznamená ženy litovat, ale chápat, že jejich situace je v mnoha ohledech specifická a vyžaduje cílenou podporu.

To platí například pro dostupnost školek, jazykových kurzů s hlídáním dětí, pracovního poradenství nebo služeb pro oběti domácího násilí. Bez těchto opatření zůstává integrační politika formálně univerzální, ale ve skutečnosti nereaguje na rozdílné životní podmínky mužů a žen.

Sociální vazby rozhodují víc, než se zdá

Vedle práce a pobytového statusu hrají zásadní roli také sociální vztahy. Člověk se může naučit jazyk a najít zaměstnání, přesto se nemusí cítit jako součást společnosti. O tom, zda integrace skutečně funguje, rozhoduje i to, zda má kolem sebe lidi, kterým důvěřuje, zda ví, kam se obrátit o pomoc, a zda má možnost navazovat vztahy i mimo vlastní komunitu.

V tomto směru je důležité rozlišovat mezi vazbami uvnitř migrantské komunity a vztahy směrem k většinové společnosti. Kontakty s lidmi ze stejného prostředí poskytují oporu a pocit bezpečí, samy o sobě však často nestačí. Pro dlouhodobou integraci jsou zásadní i takzvané přemosťující vazby, tedy kontakty se školami, zaměstnavateli, sousedy, úřady nebo místními organizacemi.

V Německu pomáhá větší velikost syrské diaspory i hustší síť institucí. V Česku mohou být sociální vazby migrantek a migrantů slabší a integrace je proto více závislá na konkrétní škole, obci, neziskové organizaci nebo jednotlivci, který nově příchozím pomůže. To znamená, že zkušenost syrského migranta se může výrazně lišit podle toho, zda žije v Praze či Brně, nebo naopak v menším městě s omezenější nabídkou služeb.

Geografie integrace: rozdíl mezi metropolí a periferií

Na integraci nemá vliv jen stát jako celek, ale i konkrétní místo, kde migrantka či migrant žije. Velká města obvykle nabízejí širší pracovní příležitosti, dostupnější kurzy češtiny či němčiny, více neziskových organizací i větší anonymitu, která může snižovat tlak okolí. Zároveň ale bývají dražší a konkurence na trhu bydlení je zde vyšší.

Naopak menší města nebo venkov mohou nabídnout klidnější prostředí a někdy i větší osobní kontakt, ale často zde chybí specializované služby, tlumočení, právní poradenství nebo zkušenosti institucí pracujících s migranty. To znamená, že integrace není jen otázkou národní politiky, ale i regionálních rozdílů. Stejný člověk může mít v jedné lokalitě šanci začlenit se poměrně rychle, zatímco jinde bude narážet na izolaci a omezený přístup ke službám.

Právě regionální dimenze ukazuje, že integrace není jednorázový krok, ale dlouhodobý proces, který se odehrává v konkrétním prostoru – ve škole, na úřadě práce, v nájemním bydlení, v sousedství nebo na pracovišti.

Neziskové organizace jako most mezi migrantem a státem

Významnou roli v integračním procesu hrají neziskové organizace. Ty často suplují to, co samotný stát nedokáže zajistit dostatečně rychle, srozumitelně nebo citlivě. Poskytují právní a sociální poradenství, pomoc s orientací v systému, jazykové kurzy, doprovody na úřady i podporu při hledání bydlení nebo práce.

V českém prostředí je jejich role obzvlášť výrazná. Právě neziskové organizace často představují první kontakt, který příchozím umožní zorientovat se v novém životě. Nejde přitom jen o praktickou pomoc. Tyto organizace zároveň vytvářejí důvěru a fungují jako prostředník mezi migrantem a institucemi, které mohou působit nepřístupně, neosobně nebo složitě.

Také v Německu hrají neziskové a církevní organizace důležitou roli, jejich činnost je ale častěji zasazena do širšího institucionálního rámce. V českém prostředí bývá jejich význam někdy ještě viditelnější právě proto, že bez nich by byla integrace mnoha lidí výrazně obtížnější.

Média a veřejné mínění mohou integraci usnadnit i brzdit

Důležitým, ale často opomíjeným faktorem integrace je mediální obraz migrantů. Způsob, jakým média o syrských migrantkách a migrantech informují, ovlivňuje nejen veřejné mínění, ale nepřímo i každodenní zkušenost samotných osob s migrační zkušeností. Pokud jsou v mediálním prostoru zobrazováni především jako problém, bezpečnostní riziko nebo anonymní masa, zvyšuje to sociální odstup a oslabuje ochotu společnosti přijímat integrační opatření.

Naopak vyváženější obraz, který ukazuje migrantky a migranty jako konkrétní lidi s různými životními příběhy, může přispívat k většímu porozumění. Mediální diskurz tak není jen kulisou, ale aktivně spoluutváří prostředí, ve kterém integrace probíhá. To je zvlášť důležité v zemích, kde osobní zkušenost většinové společnosti s migranty není příliš silná a veřejné postoje se utvářejí hlavně zprostředkovaně.

Závěrem

Srovnání České republiky a Německa ukazuje, že integrace syrských migrantek a migrantů není dána pouze individuální snahou, ale především souhrou sociálních, ekonomických a institucionálních faktorů. Zásadní roli hraje typ pobytového oprávnění, přístup k důstojné práci, dostupnost sociálních vazeb a kvalita podpůrných institucí. Významně se přitom projevují i genderové rozdíly a regionální podmínky.

Německo nabízí ve srovnání s Českem robustnější institucionální rámec a širší infrastrukturu podpory, zároveň však i vyšší systémové nároky. České prostředí je v mnoha ohledech méně rozvinuté, ale právě proto zde více záleží na lokálních aktérech, neziskových organizacích a konkrétních lidech, kteří mohou proces integrace výrazně usnadnit nebo naopak zkomplikovat.

Ukazuje se tedy, že otázka integrace nestojí jen na tom, zda se migrant dokáže přizpůsobit nové společnosti Stejně důležité je, zda je společnost ochotná a schopná vytvořit podmínky, ve kterých se nový začátek i dlouhodobý život skutečně mohou podařit.

Autorka: Denisa Tesaříková

V loňském roce jsme se zapojili do veřejné konzultace ke Strategii pro rovnost žen a mužů na období 2026–2030. Naše účast vycházela z dlouhodobé snahy upozorňovat na vícečetnou diskriminaci, které čelí migrantky a uprchlice, a posilovat jejich postavení ve společnosti. Přes opakované podněty ze strany občanské společnosti však Strategie tyto ženy zmiňuje spíše okrajově a bez hlubší analýzy jejich konkrétní situace.

Zdravotní péče: uznaný problém, mezery v řešení

Strategie upozorňuje na genderové nerovnosti v přístupu ke zdravotní péči, včetně nedostatku genderově citlivého výzkumu, diagnostiky a léčby. Poukazuje také na to, že různé skupiny žen – včetně migrantek, žen se zdravotním postižením, LGBTQ osob, romských žen či žen z periferních oblastí – v této oblasti čelí vícečetnému znevýhodnění.

Migrantky jsou sice zmíněny, ale chybí konkrétní popis bariér, které jejich situaci zásadně ovlivňují. Z praxe přitom víme, že mezi ně patří zejména omezená dostupnost zdravotní péče jako takové (např. gynekologie, pediatrie), jazykové bariéra, neznalost fungování zdravotnického systému v nové zemi či administrativní překážky spojené s pobytovým statusem.

Strategie zároveň zmiňuje problematiku přístupu k interrupcím, ale pouze okrajově. Přitom je důležité upozornit, že třeba v případě migrantek jde o specifickou a naléhavou situaci. Například v ČR mohou interrupce legálně podstoupit pouze ženy z EU nebo s trvalým pobytem, přesto některá zdravotnická zařízení odmítají zákrok vykonat. Tento problém vyžaduje cílené a otevřené řešení, aby opatření Strategie skutečně zlepšila přístup migrantek ke zdravotní péči a jejich reprodukčnímu zdraví.

Plánované kroky: Komise plánuje posilovat oblast zdraví žen prostřednictvím nových iniciativ, analytických studií a podpory sdílení osvědčených postupů mezi členskými státy. Zvláštní důraz bude kladen na snižování nerovností ve zdraví žen a posilování sexuálních a reprodukčních práv. Součástí těchto kroků je také reakce na občanské iniciativy, které upozorňují na potřebu zajištění bezpečného a legálního přístupu k reprodukční péči.

Nájemná práce v domácnosti a péče: konečně viditelné téma

Pozitivním prvkem Strategie je důraz na pracovní podmínky v pečovatelském sektoru, který je dlouhodobě podhodnocený a feminizovaný. Evropská komise upozorňuje na nízké mzdy, nejisté pracovní úvazky i omezený přístup ke kolektivnímu vyjednávání. Zásadní je také explicitní zmínka o nájemných pracovnicích v domácnosti, které mají často migrační původ a patří mezi nejzranitelnější pracující na trhu práce. Strategie přitom jasně vyzývá členské státy, aby ratifikovaly a implementovaly ILO Úmluvu č. 189 o pracovnících v cizích domácnostech, což je významný krok ke zlepšení jejich právní a sociální ochrany.

Strategie rovněž řeší slaďování pracovního a soukromého života, například podporou flexibilních pracovních úvazků a rodičovských dovolených, což je pozitivní krok ke snížení genderové nerovnosti v péči. Je však třeba upozornit, že zranitelné skupiny, včetně migrantek, čelí v praxi specifickým překážkám – například uprchlice z Ukrajiny často nemají dostatek finančních prostředků ani přístup k soukromému zajištění péče, školní kapacity jsou omezené, proces komplikuje jazyková bariéra, či dokonce odmítání ukrajinsky mluvících dětí ze strany některých poskytovatelů péče. Tyto skutečnosti ukazují, že opatření Strategie nemusí být pro migrantky plně efektivní, pokud nebudou cíleně zohledněny jejich specifické potřeby.

Plánované kroky: Komise plánuje posilovat oblast péče prostřednictvím vyhodnocování implementace klíčových opatření a podpory rozvoje dostupných a kvalitních služeb péče. Součástí je i příprava komplexního rámce pro péči na úrovni EU, který se zaměří na zlepšení podmínek pro pečující osoby i příjemce péče, a to s důrazem na genderovou rovnost a potírání nerovností na trhu práce.

Pracovní trh: cesta k narovnání přetrvávajících nerovností

Strategie si klade za cíl snížit rozdíl v zaměstnanosti žen a mužů, který v současnosti činí přibližně 10 procent ve prospěch mužů. Poukazuje na to, že tato nerovnovnost je ještě výraznější u žen s dětmi, Romek, žen se zdravotním postižením a migrantek. 

Ženy v EU stále vydělávají méně než muži, přičemž existují přetrvávající překážky, které ztěžují postup na vyšší pozice, včetně genderových stereotypů, diskriminace, přerušení kariéry kvůli péči a nedostatečně flexibilních pracovních úvazků. Strategie identifikuje potřebu rovného odměňování a transparentnosti mezd a podporu žen v podnikání a přístupu k investicím, přičemž je zásadní, aby tyto nástroje byly přizpůsobeny i migrantkám, které často čelí kombinaci překážek – jazykových, administrativních či sociálních.

Dalším klíčovými body jsou genderová rovnováha v leadershipu a veřejné správě a prevence sexuálního obtěžování a diskriminace na pracovišti, včetně jejich dopadu na mobilní a sezónní pracovnice, mezi nimiž jsou právě migrantky hojně zastoupeny. Strategie navrhuje konkrétní nástroje, jako směrnici o genderovém složení představenstev, kampaně na zvyšování povědomí o psychosociálních rizicích a využití digitálních nástrojů pro prevenci obtěžování na pracovišti.

Plánované kroky: Komise plánuje posilovat rovnost žen a mužů na trhu práce prostřednictvím podpory transparentního odměňování, hodnocení pracovních pozic a implementace relevantní legislativy. Současně se zaměří na evaluaci stávajících právních rámců a identifikaci jejich nedostatků, a také na oblast přístupu ke zboží a službám či samostatně výdělečné činnosti. Pozornost se zaměří na řešení strukturálních nerovností, jako jsou rozdíly v důchodech žen a mužů a podpora výměny osvědčených postupů mezi členskými státy. Komise se zavazuje podporovat rovné zastoupení žen ve vedení, zlepšovat podmínky na pracovišti, včetně prevence sexuálního obtěžování, a posilovat postavení žen ve výzkumu, inovacích a podnikání.

Vzdělávání: podpora inkluzivních přístupů

Strategie upozorňuje na genderově specifické překážky ve vzdělávání, které ovlivňují volbu studijních oborů, přístup ke kvalitnímu vzdělávání a následně i budoucí profesní uplatnění. Přetrvávající genderové stereotypy vedou k nerovnoměrným vzdělávacím výsledkům a profesní segregaci. Zvláštní důraz je kladen na inkluzivní přístup pro všechny děti, včetně těch z migračního a menšinového prostředí, s nižším socioekonomickým zázemím či se zdravotním postižením.

Z praxe víme, že děti migrantek a migrantů mohou mít obtížný přístup ke kvalitnímu předškolnímu, školnímu a mimoškolnímu vzdělávání kvůli jazykovým bariérám, nepřipravenosti škol nebo omezeným finančním možnostem.

Celkově Strategie podporuje inkluzivní vzdělávání, které umožňuje zranitelným dětem plně rozvíjet své schopnosti a aspirace – od základního až po terciární vzdělávání a profesní dráhu.

Plánované kroky: Komise plánuje podpořit rovnost ve vzdělávání, a to prostřednictvím iniciativ zaměřených na snižování genderových stereotypů, vyrovnávání rozdílů ve volbách studijních oborů a větší zapojení dívek i chlapců do nedostatečně zastoupených oborů. Součástí těchto kroků je také rozvoj vzdělávacích nástrojů a materiálů pro školy a vyučující, které mají přispět k inkluzivnějšímu a genderově citlivému vzdělávacímu prostředí.

Genderově podmíněné násilí: perspektiva migrantek a migrantů chybí 

Je problematické, že v oblasti genderově podmíněného násilí nejsou výslovně zmíněné migrantky.  Přitom právě tyto ženy mohou čelit zvýšenému riziku násilí a zároveň mají často omezený přístup k ochraně a podpůrným službám – například kvůli jazykové bariéře, závislosti na partnerovi kvůli pobytovému statusu, administrativním omezením či nedůvěře vůči institucím.

Genderově podmíněné násilí představuje závažnou hrozbu pro bezpečí, důstojnost a rovnost žen v EU. Domácí násilí je přitom stále velmi rozšířené a vede i k extrémním skutkům, jako je femicida. Strategie sice obsahuje opatření k implementaci Směrnice o boji proti násilí na ženách a domácímu násilí, prevenci kybernetického násilí a obchodování s lidmi či zlepšení přístupu k právní pomoci a podpůrným službám, ale explicitně nezmiňuje migrantky jako zranitelnou skupinu.

Důležitým pozitivním bodem je nicméně mimo jiné výzva Komise členským státům k ratifikaci a plné implementaci Istanbulské úmluvy, která představuje hlavní mezinárodní rámec pro boj proti násilí na ženách a domácímu násilí. Česká republika však tuto výzvu stále nesplnila. Nepřijetí úmluvy oslabuje účinnost Strategie a její schopnost zajistit rovnost a bezpečí pro všechny ženy včetně migrantek a dalších zranitelných skupin.

Plánované kroky: Komise plánuje posilovat boj proti genderově podmíněnému násilí prostřednictvím podpory implementace legislativy, monitorování národních opatření a zlepšování spolupráce mezi členskými státy. Současně se zaměří na sjednocování přístupů k definici znásilnění založené na principu souhlasu a na řešení nových forem násilí, zejména v online prostředí. Důležitou součástí je také posilování kapacit pro odhalování a odstraňování škodlivého obsahu, stejně jako zlepšení sběru dat a evidence genderově podmíněného násilí na úrovni EU i jednotlivých členských států.

Co dál?

Nová strategie EU pro rovnost žen a mužů představuje důležitý rámec pro následující roky a přináší řadu potřebných opatření. Zároveň však ukazuje, že bez důsledného uplatňování intersekcionálního přístupu zůstávají některé skupiny žen – včetně migrantek a uprchlic – na okraji zájmu.

Do budoucna bude klíčové, aby implementace strategie na úrovni členských států i EU více reflektovala konkrétní zkušenosti těchto žen a zahrnovala cílená opatření, která odstraní bariéry, s nimiž se v každodenním životě potýkají.

V říjnu minulého roku vyšla zpráva Evropského institutu pro rovnost žen a mužů (EIGE) porovnávající přístupy evropských zemí k problému genderově podmíněného násilí (GPN) v kontextu migrace. Výzkumy dlouhodobě ukazují, že zejména neregulérně migrující dívky a ženy čelí zvýšenému riziku GPN. Se sexuálním, fyzickým, psychickým či ekonomickým násilím se migrantky často setkávají již v zemích původu. Během migračních cest jsou potom zranitelné zejména vůči obchodování s lidmi. Násilí mohou čelit i v cílových zemích, a to ze strany úředních osob (pohraničních policistů či zaměstnanců detenčních center) nebo ze strany partnerů/manželů a dalších blízkých osob.

Migrantky a domácí násilí: Systémové nedostatky i pozitivní praxe

Specifická zranitelnost migrantek vůči GPN je důsledkem působení řady faktorů. Pro oběti domácího násilí je často problematická především závislost jejich pobytového statusu na statusu partnera/manžela. Ta může posilovat jejich strach z odchodu od násilníka a/nebo z nahlášení domácího násilí. Evropské státy by mj. na základě Istanbulské úmluvy (kterou k dnešnímu dni ratifikovaly všechny členské státy EU s výjimkou Česka, Slovenska, Bulharska, Litvy a Maďarska) měly obětem GPN s pobytovým statusem závislým na partnerovi/manželovi v případě rozpadu vztahu udělovat samostatné povolení k pobytu, a to bez ohledu na délku trvání vztahu. Jak ovšem upozorňuje zpráva EIGE, některé státy EU si v tomto ohledu vyhrazují výjimky. Například ve Francii se toto ustanovení díky bilaterální dohodě nevztahuje na migrantky z Alžírska.

Pro oběti domácího a/nebo sexuálního násilí je zásadní dostupnost specializovaných služeb – telefonních linek pomoci a především azylových domů. Jak upozorňuje zpráva EIGE, migrantky mohou v případě potřeby těchto služeb narážet na jazykové bariéry. Zcela zásadním problémem je potom nedostatečná kapacita azylových domů pro oběti GPN. Jak ve svém reportu z roku 2023 uvádí síť evropských ženských organizací WAVE, standard minimálního počtu lůžek v ženských azylových domech splňuje pouze sedm ze sedmadvaceti členských států EU. Migrantky mohou při přístupu do azylových domů čelit právním nebo byrokratickým překážkám. Například Malta podmiňuje přístup k této formě pomoci regulérním pobytovým statusem. V Německu jsou služby některých azylových domů zpoplatněné, což může pro migrantky v tíživé finanční situaci představovat závažnou bariéru.

EIGE ve zprávě upozorňuje také na fakt, že specializované služby pro oběti GPN (včetně obětí z řad migrantek) jsou v evropských státech z velké části poskytovány nevládními neziskovými organizacemi, které často pracují s omezenými a nestabilními finančními prostředky a personálními kapacitami.

Přes řadu mezer v poskytování pomoci ženským obětem GPN z řad migrantek lze v Evropě najít i příklady pozitivní praxe. EIGE v tomto ohledu poukazuje na Finsko a Belgii. V obou zemích fungují specializované azylové domy pro ženy s migračním původem. Ty jsou otevřené nejen ženským obětem domácího násilí, ale zaměřují se také na oběti ženské obřízky, nucených sňatků či dalších forem GPN spáchaného ve jménu cti.

Azylová řízení: Nedostatek genderové citlivosti

Istanbulská úmluva obsahuje kromě výše zmíněné úpravy pobytového statusu obětí GPN také ustanovení týkající se řízení o azylu. Články 60 a 61 zavazují signatáře k uznání GPN jako důvodu pro udělení azylu, k zajišťování genderově citlivého azylového řízení a k respektování principu non-refoulement.

Zpráva EIGE poukazuje na výrazné nedostatky v implementaci těchto ustanovení do praxe. Napříč evropskými zeměmi je počet žádostí o azyl z důvodu GPN velice nízký. Výrazným problémem je absence zavedených postupů pro identifikaci zranitelných osob – obětí GPN – v průběhu azylového řízení. Zásadní slabinou systémů v řadě států EU je také nedostatečná proškolenost policie, pohraniční stráže a zaměstnanců přijímacích středisek o GPN a jeho projevech. Expertky a experti se zkušenostmi z praxe ve zprávě upozorňují mj. na problematiku prokazování existence psychologického či ekonomického GPN při azylovém řízení.

Země EU často selhávají také v poskytování bezpečných podmínek pro ženy v přijímacích zařízeních. Zpráva EIGE informuje o omezené dostupnosti ubytovacích zařízení určených výhradně pro ženské žadatelky o azyl v řadě zemí EU. Například na Maltě jsou ženy, dívky a nezletilé osoby někdy ubytovávány ve stanech s nevyhovujícími hygienickými podmínkami a nedostatkem soukromí. Problémy s bezpečným ubytováním byly v minulosti zaznamenány mimo jiné v Německu, ve Francii a ve Španělsku.

Problematickým prvkem je také stále častější využívání tzv. zrychlených azylových řízení státy EU. Ta výrazně omezují čas potřebný k vybudování důvěry nutné ke sdílení traumatických zkušeností s GPN mezi migrantkami a úřednicemi/úředníky činnými v řízení. Potenciálně tak může docházet k porušování principu non-refoulement. 

Zrychlená azylová řízení jsou zakotvená v migračním paktu, jehož pravidla začnou státy EU aplikovat od června 2026. Podle paktu bude tento typ řízení uplatňován u osob, které se pokusily uvést úřady v omyl, představují riziko nebo pocházejí ze státu, jehož příslušníci mají jako žadatelé o mezinárodní ochranu v EU souhrnně nižší než 20% úspěšnost. Azylové procedurální nařízení (APR) obsahuje možnost výjimky ze zrychleného řízení pro zranitelné osoby (například na základě jejich genderu, sexuální orientace, genderové identity nebo utrpěné újmy v důsledku psychologického, fyzického, sexuálního nebo genderově podmíněného násilí). Nařízení členským státům také ukládá povinnost zajistit odpovídající školení pro úřední osoby pracující se žadatelkami a žadateli o azyl nutné pro rozpoznání známek zranitelnosti. S ohledem na výše zmíněné mezery v identifikaci zranitelných osob však existují oprávněné obavy, zda rozšířené uplatňování zrychlených řízení nepřinese zhoršení podmínek pro oběti GPN, jak uvádí zpráva EIGE.

I přes tyto zcela zásadní nedostatky lze v zemích EU najít příklady pozitivní praxe v uplatňování genderové citlivosti při azylovém řízení. Například ve Finsku jsou se žadatelkami o azyl vedeny individuální rozhovory zaměřené na identifikaci GPN, v návaznosti na které jsou ženám případně doporučovány specializované služby pro oběti. Ve Francii byla při Úřadu pro ochranu uprchlíků a osob bez státní příslušnosti (Office français de protection des réfugiés et apatrides) vytvořena pracovní skupina, která připravuje doporučení a pokyny pro uplatňování genderové citlivosti při zpracovávání žádostí o azyl a poskytuje školení a školící materiály.

Nedostatek dat a intersekcionality

Zpráva EIGE upozorňuje v neposlední řadě také na to, že většina členských států EU systematicky neklasifikuje či vůbec neshromažďuje data o výskytu a typech GPN mezi migrantkami a migranty. Mnohdy chybí údaje o pohlaví pachatelů nebo o jejich vztahu k oběti. 

V politikách evropských států týkajících se obětí GPN z řad migrantek a migrantů také většinou chybí intersekcionální perspektiva. Valnou většinu oběti GPN tvoří ženy. Existují proto např. značné mezery ve službách reflektujících potřeby mužských obětí sexuálního či domácího násilí, které čelí obzvláště silné stigmatizaci. I vyškolení odborníci tyto formy násilí často (neúmyslně) přehlížejí a mužským obětem z řad migrantů se tak nedostává adekvátní podpory. Úřady a poskytovatelé služeb také mnohdy nezohledňují specifickou zranitelnost dalších skupin jako jsou LGBTQ+ osoby, migrantky/i se zdravotním postižením nebo příslušnice/íci etnických či náboženských menšin.

Klíčové poznatky a doporučení

Zpráva EIGE odhaluje značné mezery v přístupech evropských států k problematice GPN v kontextu migrace. Situaci obětí by mohla zlepšit implementace doporučení uvedených v jejím závěru.

Evropské instituce by podle EIGE měly:

• Aktivně vybízet členské státy k důsledné implementaci Istanbulské úmluvy
• Integrovat ochranná opatření proti GPN do implementace migračního paktu
• Vyčlenit finanční prostředky na služby pro oběti GPN se speciálním zaměřením na migrantky/y
• Vypracovat celounijní standardy pro školení o GPN pro profesionály pracující s migrantkami/y
• Stanovit celounijní standardy pro sběr dat o GPN

Členské státy by potom měly:

• Důsledně implementovat Istanbulskou úmluvu, případně ji ratifikovat pokud tak dosud neučinily
• Integrovat reakce na GPN do národních krizových plánů a azylových systémů
• Zajistit stabilní financování pro udržování a rozšíření služeb pro oběti GPN
• Zajistit, aby všechny oběti GPN, bez ohledu na jejich migrační status, měly přístup k odpovídajícím službám (azylovým domům, zdravotní péči, psychosociální podpoře a právní pomoci)
• Zapojit organizace řízené migrantkami/y do tvorby politik a plánování
• Aplikovat v migračních a azylových politikách intersekcionální perspektivy

Autorka: Barbora Vosáhlová

V předchozím článku jsme informovali o možných dopadech výsledků nedávných českých parlamentních voleb na migrační a azylovou politiku. K tématu voleb se nyní ještě jednou vracíme – tentokrát s analýzou postojů parlamentních stran k otázkám rovnosti žen a mužů.

Říjnové parlamentní volby přinesly mj. skokový nárůst zastoupení žen v Poslanecké sněmovně. Podíl zvolených žen stoupl z 25 procent v roce 2021 na rekordních 33,5 procent. Díky kroužkování tak předčil podíl žen na kandidátních listinách, což ukazuje na touhu nemalé části českého voličstva po větším zastoupení žen ve vrcholné politice.

Postoji kandidátek a kandidátů v oblasti genderové rovnosti se před volbami zabývala volební kalkulačka vytvořená spoluprací devíti organizací věnujících se právům žen a queer osob, publikovaná na serveru Alarm. Postoje politických stran k tématům rovnosti žen a mužů zmapovala také analýza volebních programů zpracovaná Českou ženskou lobby (ČŽL) ve spolupráci s partnerskými organizacemi Fórum 50 %, Konsent a Ženy v politice. Analýza známkovala programy stran z hlediska jejich přístupu k tématům souvisejícím s genderovou rovností. Žádná z osmi hodnocených stran nedosáhla lepší známky než za 3 (dobře). Tři z uskupení, která se dostala do sněmovny – koalice SPOLU, Motoristé a SPD – dokonce v analýze zcela propadla a skončila s hodnocením 5 (nedostatečně).

Kalkulačka a analýza programů se tematicky protly ve čtyřech okruzích, na které se nyní podíváme blíže.

Slaďování práce a péče

Slaďování práce a péče je jedinou oblastí související s rovností žen a mužů, kterou ve svém programu tematizovaly všechny parlamentní strany. Až na SPD se strany hlásí k podpoře částečných úvazků a jiných flexibilních forem práce. Ty mohou pečujícím osobám, kterými jsou v české společnosti stále převážně ženy, umožnit lepší koordinaci osobního a pracovního života.

Pravděpodobná budoucí hlavní vládní strana ANO kromě toho ve svém programu slibuje například navýšení kapacit mateřských škol, zvýšení rodičovského příspěvku nebo možnost flexibilnějšího střídání rodičů v péči o dítě. Rodičovský příspěvek chce zvýšit i koaliční SPD, v jejím programu však převládá pronatalistický přístup redukující ženy na roli matek. Programy vládních stran (ANO, SPD, Motoristé) pak vůbec neřeší strukturální problémy jako nerovné mzdy či nedostatečné zapojení mužů do péče o děti.

Komplexnější pojetí slaďování lze najít pouze ve volebních programech STAN a Pirátů. Tyto strany kromě podpory flexibilních forem práce a navýšení rodičovského příspěvku uvádí také potřebu rozšíření kapacit školek pro děti do tří let. Zdůrazňují také nutnost odstranit znevýhodnění žen v odměňování (Piráti) a posílit zapojení otců do péče o malé děti (STAN). Je však otázkou, nakolik budou tyto strany schopny pro své případné návrhy najít konsenzus napříč vládním a opozičním táborem.

Omezené možnosti slaďování práce a péče jsou zásadním problémem nejen pro Češky, ale také pro ženy-migrantky žijící v ČR. Ty se potýkají se specifickými bariérami. Například při umisťování do mateřských škol naráží jejich děti na jazykové a mezikulturní bariéry nebo na problém nedostatečné proočkovanosti. Mnohé migrantky také vykonávají náročnou a špatně finančně ohodnocenou práci ve směnných provozech, která jim neumožňuje dostatečnou flexibilitu.

Menstruační chudoba

Body týkající se menstruační chudoby do svých programů zahrnuly dvě parlamentní strany. Hnutí STAN tento problém v programu explicitně zmiňuje a slibuje zajištění bezplatné dostupnosti menstruačních potřeb ve veřejných budovách. Piráti pak slibují dostupnost menstruačních pomůcek ve školách.

Jak ovšem uvádí analýza ČŽL, tyto programové body jsou v rozporu s hlasováním stran o pozměňovacím návrhu tzv. konsolidačního balíčku z října 2024. Piráti tehdy nepodpořili návrh ANO na zařazení menstruačních potřeb do nižší sazby DPH. Hnutí STAN se stejně jako koalice SPOLU postavilo jednoznačně proti návrhu. Představitelé a představitelky těchto stran přitom ve svých odpovědích pro volební kalkulačku Alarmu v naprosté většině případů uvádějí, že jsou pro zařazení menstruačních pomůcek do nižší sazby. Je tedy patrné, že v případě prosazování konsolidačního balíčku nad programovými prioritami stran převládly snahy udržet domluvenou podobu klíčového vládního zákona.

Jak uvádí organizace Sola Pomáhá, česká sazba DPH na menstruační pomůcky (21 %) patří mezi nejvyšší v Evropě. Vysoké ceny menstruačních potřeb pochopitelně nejcitelněji dopadají na ženy či další menstruující osoby ohrožené chudobou.

Data napříč různými společnostmi přitom ukazují, že chudoba je feminizovaná – jsou jí ve větší míře ohroženy ženy než muži. Jinak tomu není ani v ČR, jak ukazují data ČSÚ. Například v roce 2023 čelilo příjmové chudobě 7,9 procent mužů a 11,6 procent žen. Výzkum Mezinárodní organizace pro migraci ze stejného roku odhalil, že v populaci ukrajinských uprchlic/íků pobývajících v ČR jsou rozdíly mezi ženami  a muži ještě propastnější: 37 procent respondentek vypovědělo, že nemá dostatečný příjem na pokrytí svých denních výdajů. Mezi mužskými respondenty činilo toto číslo „pouhých“ 20 procent. Problém menstruační chudoby se tedy může týkat i relativně vysokého počtu Ukrajinek a dalších uprchlic a migrantek pobývajících v Česku.

Interrupce

Z odpovědí pro volební kalkulačku Alarmu je patrné, že s výjimkou některých představitelů a představitelek KDU-ČSL se politici a političky napříč spektrem shodují na tom, že by neměla být zpřísňována pravidla pro interrupce a že by tyto zákroky měly i nadále zůstat dostupné bez ohledu na důvod.

O poznání menší míra shody panovala mezi kandidátkami a kandidáty na tom, zda by interrupce v ČR měly být dostupné cizinkám. Za dostupnost potratů pro cizinky se většinově postavili pouze zástupci a zástupkyně Pirátů a STAN. Podporovatelé ve svých odpovědích zdůrazňovali zejména právo na rovný přístup ke zdravotní péči a solidaritu se ženami ze zemí, ve kterých je právo na potrat omezeno. Mezi odpůrci zaznívaly především obavy z „potratové turistiky“ a nedostatečných kapacit lékařských zařízení. 

Z odpovědí kandidátek a kandidátů byla patrná mj. jejich omezená obeznámenost s platnými pravidly pro přístup k potratům v Česku. Řada z nich svůj nesouhlas s dostupností interrupcí pro cizinky odůvodňovala tím, že nejsou účastnicemi veřejného zdravotního pojištění. Implicitně tedy předpokládaly/i, že občanky ČR mají zákrok hrazený  ze zdravotního pojištění. To však ve většině případů není pravda – i české občanky si interrupci na vlastní žádost musí zaplatit samy. Například organizace A.S.A.P. upozorňuje, že vysoké finanční náklady představují překážku pro reálnou dostupnost přerušení těhotenství. 

O problematice dostupnosti interrupcí pro osoby bez českého občanství jsme již v minulosti informovali v jednom z našich článků.

Bezpečnost

Domácí a sexualizované násilí je nejen v ČR dlouhodobým a závažným společenským problémem. Podle organizace ProFem zažije v Česku nějakou formu domácího násilí každá třetí žena. Z nedávného výzkumu organizace vyplývá, že každá pátá žena v ČR má zkušenost se znásilněním a 58 procent žen se setkalo s nějakou formou sexualizovaného násilí. Ženy přitom tvoří převážnou většinu obětí. Zmiňovaná volební kalkulačka i analýza volebních programů se proto zaměřily také na téma genderově podmíněného násilí.

V oblasti prevence a podpory obětí sexualizovaného násilí došlo v uplynulém volebním období k zásadním legislativním změnám. Téměř jednomyslně byly v Poslanecké sněmovně schváleny dva klíčové zákony: novela trestního zákona zavádějící redefinici znásilnění a tzv. „Lex Anička“. Druhý ze zákonů navyšuje finanční pomoc obětem, rozšiřuje okruh zvlášť zranitelných obětí a navyšuje podporu pro neziskové organizace, které poskytují obětem nezbytnou psychologickou a právní pomoc. U redefinice znásilnění se jednalo o vládní návrh zákona, na předložení „Lex Anička“ se podílely poslankyně a poslanci ODS, KDU-ČSL, TOP 09, Pirátů, STAN a ANO.

Téma genderově podmíněného násilí však ve volebních programech stran spíše chybí. Světlou výjimkou je program hnutí STAN, který se tematice věnuje relativně komplexně. Slibuje např. přijetí samostatného zákona, který zavede jednotnou definici domácího násilí, rozšíří definici zvlášť zranitelné oběti a zlepší přístup relevantních institucí (policie, soudů, lékařů a sociálních pracovníků) k obětem. Ačkoliv se členky a členové ostatních parlamentních stran podílí na tvorbě klíčových návrhů zákonů, genderově podmíněné násilí není v jejich programech nijak koncepčně uchopené.

Jak v rozhovoru pro Deník Referendum upozorňuje vedoucí právního oddělení Simi Klára Holíková, ženy-migrantky jsou vůči genderově podmíněnému násilí obzvláště zranitelné. Přístup k pomoci jim ztěžují především jazykové bariéry, nízké povědomí o vlastních právech, sociální izolace a obavy o ztrátu oprávnění k pobytu. Pokud je pobytový status obětí domácího či sexualizovaného násilí navázán na agresora, ukončením vztahu může oběť o oprávnění k pobytu přijít. Oprávnění by sice mělo být oběti zachováno, pokud soužití ukončila z důvodu obzvlášť těžkých okolností, mezi které patří i domácí násilí ze strany partnera. V praxi je ale podle Holíkové často náročné existenci násilí dokázat. Z pohledu migrantek je zásadní především státní podpora organizací, které poskytují pomoc obětem domácího či sexualizovaného násilí, a to s přihlédnutím k jejich specifickým znevýhodněním a potřebám.

Závěrem

Analýza volební kalkulačky Alarmu a volebních programů parlamentních stran ukázala, že většina stran téma genderové rovnosti spíše opomíjí. Relativně komplexní plány pro podporu rovnosti poskytují pouze programy Pirátů a STAN, ale i ty řadu důležitých bodů vynechávají a nedá se proto říct, že by samy o sobě nabízely ucelené plány systémové změny. Volební programy koaličních partnerů ANO – SPD a Motoristů – přitom obsahují řadu opatření přímo oslabujících rovnost žen a mužů. Najdeme v nich například stigmatizaci queer osob, odpor proti neziskovým organizacím nebo volání po podpoře „tradiční rodiny“.

V určité pozitivní změny lze doufat v oblasti slaďování práce a péče, kde mezi vládními a opozičními stranami existuje široká shoda na dílčích opatřeních jako je podpora flexibilních forem práce. Vláda ANO by také mohla „oprášit“ svůj návrh na zařazení menstruačních potřeb do snížené sazby DPH. Odpovědi politiků a političek ve volební kalkulačce naznačují, že bývalé vládní strany by v případě nového hlasování mohly být ochotné s návrhem souhlasit. Je však otázkou, nakolik bude prosazování těchto politik pro ANO a jeho koaliční partnery prioritní.

Prosazování genderové rovnosti může po jmenování nové vlády negativně ovlivnit nepřátelský postoj vládních stran k neziskovým organizacím. Role neziskového sektoru je přitom právě při prosazování rovnosti žen a mužů naprosto nezastupitelná. Neziskové organizace jsou nejen významnými poskytovateli expertizy, ale také nezbytnými zdroji pomoci pro tisíce klientek a klientů.

Zejména SPD a Motoristé v rámci předvolební kampaně otevřeně útočili na neziskový sektor, především potom na ekologické a migrační neziskové organizace. Tyto postoje se propsaly i do programového prohlášení vlády, ve kterém strany slibují zřízení veřejného registru všech dotací pro neziskové organizace z veřejných rozpočtů a zamezení tomu, aby byly veřejné prostředky využívány pro „politický aktivismus“. Jak ve vyjádření pro Novinky.cz uvádí mluvčí organizace Člověk v tísni Tomáš Urban, zahrnutím tohoto bodu se vládní strany cíleně snaží stigmatizovat neziskové organizace a zpochybnit fungující systém transparentnosti jejich financování.

V nadcházejícím volebním období bude proto záležet nejen na tom, zda budou vláda a opozice schopny spolupracovat na dílčích opatřeních v oblastech slaďování péče a práce nebo boje proti menstruační chudobě. Zásadní bude také ochota a schopnost opozice mobilizovat proti potenciálně škodlivým vládním návrhům poškozujícím genderovou rovnost.

Autorka: Barbora Vosáhlová

Do pražské ubytovny se Veronika s dcerou přestěhovala 1. července 2023. Předtím bydlela v bytě zaregistrovaném v programu „Solidární domácnost“. Stěhování zajišťovalo KACPU (Krajské asistenční centrum pro uprchlíky z Ukrajiny) a sociální pracovníci z Organizace pro pomoc uprchlíkům jí pomohli podat žádost, na základě které později obdržela dokument o přidělení bydlení. Po přestěhování ji zaskočil nedostatek místa a vysoké výdaje na pořízení základních potřeb.

„Když jsme bydleli v bytě, majitelé nám tam nechali všechno – nádobí, nábytek, ložní prádlo a tak dále. Až po přestěhování na ubytovnu jsem si uvědomila, jak velká to byla pomoc. Hned na začátku jsme utratili hodně peněz za čistící prostředky, mopy, hadry a nádobí. Vybavení ubytovny bylo buď nefunkční, nebo v hrozném stavu, ale nějak použitelné. Například jedna plotýnka na vařiči nefungovala, takže jsme si časem museli koupit nový. Tři měsíce jsem se také bála, že se dítě dotkne rozbité zásuvky, která jiskřila. Stížnosti jsme psali koordinátorovi každý týden, ale kromě slibů žádná změna nepřišla,“ vzpomíná Veronika.

Když začala topná sezóna, objevila se plíseň, která byla nejvýraznější u okna a ve sprše. Veronika a její spolubydlící musely kupovat čisticí prostředky a bojovat s plísní v celé dvoupatrové budově.

Těžkosti života na ubytovně

Po nastěhování na ubytovnu Veronika zpočátku nehledala nové bydlení, protože neměla žádné úspory. Byla velmi vděčná České republice za „střechu nad hlavou“, i když v hrozných podmínkách. V únoru 2024 však majitelé ubytovny přes koordinátora oznámili Veronice a ostatním obyvatelům, že se mají do 7 dnů přestěhovat do sousední budovy.

„Museli jsme se samostatně domluvit s paní, která bydlela v našem budoucím pokoji, abychom si převzali klíče. Ubytovna nabídla pouze palandu bez matrací a jedno křeslo pro dva dospělé a dítě. Museli jsme požádat sociální pracovníky, aby kontaktovali jednoho z majitelů a alespoň ústně se dohodli na přesunu tří postelí a lednice z jednoho pokoje do druhého. Stěhování bylo fyzicky vyčerpávající.“

Obyvatelé nové ubytovny měli rozdílné rozvrhy, které si navzájem odporovaly, a někdy vedly k hádkám, třeba i při návštěvě kuchyně. Když se Veronika později přestěhovala do svého bytu, s úlevou si vydechla, že konečně bude žít sama. Nemusela se bát, že její dcera ráno probudí sousedy, když se chystají do školky.

„Konečně jsem si uvědomila, že se mohu normálně umýt. Ve sprše nesmrdí kanalizace ani plíseň a nemusím se bát, že chytnu plísňovou infekci, když uklouznu a šlápnu bosou nohou na podlahu,“ říká zasněně Veronika. Svůj nový byt si zabydlela za pět dní. Líbilo se jí, že si vše může přizpůsobit podle svého, aniž by se obávala, že sousedi vedle spí od 7 hodin večer, protože musí brzy ráno vstávat do práce. Sama však hledání bytu popisuje jako zázrak.

Hledání lepšího bydlení: od naděje k zoufalství

S hledáním pronájmů začala již v březnu 2024, protože v novém pokoji nefungovalo topení a teplota nepřesáhla 18 stupňů. Po pěti dnech focení teploměru pro sociální pracovníky SIMI se podařilo přimět majitele, aby opravili radiátor. Radost však netrvala dlouho: ukázalo se, že termostatická hlavice nefunguje, a teplota z 18 stupňů rychle vzrostla na 31 a níže neklesla.

„Myslela jsem, že se v tom pokoji udusíme. Nejtěžší to bylo v noci. Kdybychom nechali okna otevřená, probudili bychom se s těžkým nachlazením, ale se zavřenými okny jsme se doslova dusili. Když konečně přišel opravář, suše oznámil, že do konce topné sezóny nelze nic opravit. Modlili jsme se, aby sezóna skončila dříve než v květnu, a začali hledat pokoj k pronájmu.“

Naštěstí „horké dny“ na ubytovně skončily v dubnu a v té době se její kamarádka přestěhovala do samostatného bytu. Hledání bydlení pro Veroniku a její dítě se rozjelo naplno. Když jí sociální pracovníci oznámili, že od září se bydlení na ubytovně stane placeným, začala trávit hledáním 6 až 7 hodin denně. Bohužel odpovědí bylo velmi málo a všechny s odmítnutím kvůli tomu, že má malé dítě.

„Bylo mi líto platit 14 000 korun za podmínky, v jakých jsme tehdy byli. Myslela jsem, že nám bude stačit pokoj pro dvě osoby, abych mohla volně chodit do sprchy nebo kuchyně. Navíc kdybychom zůstali na ubytovně, neměli bychom peníze ani na jídlo. Nejprve jsem změny v zákoně vnímala velmi sklesle, ale po několika měsících jsem si uvědomila, že je to pro mě velký dar. Pomyslela jsem si, že buď pro nás najdu něco lepšího, nebo se vrátíme domů,“ vysvětluje Veronika.

Konec srpna přinesl zprávu od majitelů, že pobyt bude o 500 korun dražší a že za klimatizaci nebo lednici v pokoji bude nutné připlatit 1000 korun, i když patří ubytovně. Zoufalá Veronika zaplatila za předplatné na bezrealitky s nadějí, že na zprávy odpoví alespoň majitelé tamních bytů, ale bylo to marné.

„Odesíláte zprávu jako jedna z prvních, ale majitelé neodpovídají. Ze třiceti jsem dostala odpověď jen od tří, ale ani u jednoho jsem nevyhovovala. Jedna majitelka mi napsala, že nejsem tak zainteresovaná jako ostatní, kterým dali přednost.“

Sociální pracovníci SIMI jí zpočátku poradili, kde hledat, a později jí na konzultacích pomáhali volat majitelům bytů. Když bylo v poznámce napsáno „pouze telefonicky“, požádala kamarádku, aby zavolala a domluvila prohlídku. Podle jejích osobních výpočtů se z 30 žádostí podařilo domluvit jednu prohlídku, která však často byla zrušena na poslední chvíli.

V zoufalství hledala Veronika jak samostatné bydlení, tak sdílené bydlení se známými z ubytovny. Vydávali se za rodinu a hledali byt 3+kk, ale organizace všech zabrala hodně času, a proto třikrát pronajali byt jiným zájemcům.

„Cítila jsem obrovskou úlevu, když jsem se dozvěděla o Charitě, která pomůže prověřit  to, jestli je smlouva v pořádku a poskytne jednorázový příspěvek na úhradu poplatků za služby makléře a nájem. I přes takovou podporu mě ale hledání bydlení dovedlo k zoufalství.“

Nečekaná příležitost vedoucí k vlastnímu bydlení

Její situaci nakonec vyřešila náhoda. Majitelé jejího současného bytu se obrátili na Charitu a nabídli byt k pronájmu Ukrajincům. Spolu s další matkou dostala Veronika pozvání na prohlídku a majitelé si měli sami vybrat, s kým uzavřou smlouvu.

„Nevím podle jakých kritérií, ale dali přednost nám. Byla jsem velmi šťastná. Stále si myslím, že jsem měla neuvěřitelné štěstí. Kdyby ne, nevím, jak bych bydlení hledala,“ přemýšlí Veronika.

Přiznává, že i ve frontovém městě se má kam vrátit, ale její dcera by tam neměla žádné možnosti k socializaci, protože mateřské školky nefungují a rakety často zasahují různé části města. Pokud by jí ale na ubytovně zůstávat nemohla, byla by nucena riskovat a vrátit se, a to i přes značné úspory na potravinách.

Když dostala otázku, co se jí na ubytovně líbilo, Veronika se zasmála: „Asi to, že jsem se nemusela starat o účty za elektřinu a vodu. Teď jsou tyto náklady součástí nájmu a hodně se obávám, abych neměla velkou spotřebu. Majitelé bytu k nám byli velmi laskaví a je pro mě důležité jim jejich laskavost oplatit.“

Veronika podepsala nájemní smlouvu na jeden rok a je ráda, že se alespoň po tuto dobu nemusí obávat o bezpečnost a blaho svého dítěte.

---

Všechna jména v článku byla změněna.

Článek vznikl v rámci projektu Učíme se spolu 2024, který realizuje Sdružení pro integraci a migraci, o. p. s. za finanční podpory Magistrátu hl. m. Prahy.

Aktualizace Strategie 2021+ reaguje na stěžejní socioekonomické změny s významným dopadem na rovnost žen a mužů v ČR, například během ruské války na Ukrajině. Přináší s sebou snížený počet opatření a zjednodušený monitoring i evaluaci. 

Mezi klíčové změny patří mimo jiné začlenění problematiky týkající se dopadů války na Ukrajině, opatření pro zajištění nápravy protiprávně sterilizovaných žen, zavedení účinných opatření k prevenci sexuálního obtěžování v dopravě nebo na podporu systému práce s původci násilí. 

Expertky Sdružení pro integraci a migraci (SIMI) změny vítají. Nicméně za důležité i nadále považují zdůrazňování intersekcionálního přístupu ve Strategii 2021+, tedy zohlednění vícenásobného znevýhodnění žen z marginalizovaných skupin, vč. migrantek a uprchlic. To je zásadní zejména v kapitolách Práce a péče, Bezpečí a Zdraví. V souvislosti s aktualizací Strategie se SIMI podílelo spolu s Českou ženskou lobby na sestavení priorit pro práci do dalšího období. Těmi jsou:

• 1. TRH PRÁCE: Na českém trhu práce čelí migrantky a uprchlice mnoha překážkám, zejména v podobě nestabilních pracovních úvazků a vykořisťování. Tyto problémy ztěžují vymáhání jejich pracovních práv a zároveň ovlivňují jejich schopnost skloubit rodinný a profesní život. Prioritou je urychlit integraci migrantek na trhu práce prostřednictvím zvyšování informovanosti, upozornit na nebezpečné jevy v rámci šedé ekonomiky, vč. pracovního a sexuálního vykořisťování, a zmírňovat jejich dopady skrze poradenství, a prosazováním dostupnosti jazykových kurzů, vzdělávacích a rekvalifikačních programů.

• 2. NÁSILÍ:  Násilí u migrantek a uprchlic zhoršuje jazyková bariéra a neznalost práv. Mnohé se bojí nahlásit násilí kvůli strachu z deportace či ztráty pobytového statusu. Nadále je třeba se zasazovat o dostupnost specializovaných azylových domů a podporovat interkulturní a tlumočnické služby pro oběti násilí, čímž se zlepší jejich přístup k účinné ochraně.

• 3. ZDRAVÍ: Migrantky a uprchlice často čelí překážkám v přístupu ke zdravotnické péči a reprodukčnímu zdraví, které vyplývají z jazykových bariér a neznalosti systému. Přístup k interrupcím zůstává problematický, což odráží nekonzistence v interpretaci a aplikaci příslušného zákona. Prioritou je zintenzivnit osvětu ve zdravotnických zařízeních o právu na interrupci pro ženy ze zemí EU i mimo EU a zlepšit dostupnost zdravotní péče ve smyslu odstraňování jazykových i kulturních bariér.

S dopady systémových nedostatků, genderové neutrality až slepoty, či chybějící intersekcionality v těchto oblastech se setkáváme na dennodenní bázi při řešení jednotlivých problémů a situací migrantek a uprchlic v rámci našich poradenských a asistenčních služeb. I z této zkušenosti vyplývá potřeba nadále upozorňovat na stávající systémové nedostatky a prioritizovat konkrétní oblasti, které mohou přímo i nepřímo ovlivnit situaci těchto žen a jejich postavení ve společnosti.

V České republice bylo k 1. dubnu 2024 338 736 uprchlíků z Ukrajiny. Přes 87 867 žije v Praze. Od začátku ruské invaze na Ukrajinu Česká republika udělila dočasnou ochranu ve více než 600 000 případech. Zhruba třetina z nich tak byla ukončena, většinově se jednalo o ukončení z důvodu odchodu uprchlíků zpět na Ukrajinu.

Přestože zdaleka ne všichni lidé z Ukrajiny, kteří do České republiky od začátku invaze přišli, zde nadále zůstávají, stále přichází asi 1300 ukrajinských uprchlíků denně. Dle dat PAQ Research z listopadu 2023 plánuje v ČR zůstat alespoň další dva roky zhruba 58 % uprchlíků. 

Níže shrnujeme výsledky výzkumů týkající se integrace uprchlíků z Ukrajiny. Výzkumná šetření se uskutečnila v průběhu roku 2023, a to v listopadu 2023 (PAQ Research), červenci 2023 (UNHCR) a červnu 2023 (IOM).

Integrace 

Bydlení

Data ukazují, že vzrostl podíl uprchlíků, kteří bydlí v nájmu (asi 70 % uprchlíků), zatímco 16 % bydlí na hotelech a ubytovnách. Také se zvýšil podíl uprchlíků, kteří si hradí celé bydlení sami (79 %). Bydlení však stále zůstává pro uprchlíky výzvou. Pětina domácností má problém platit nájem včas. Pro ty, kteří bydlí na ubytovnách, je značně těžší změnit své bydlení (nejčastěji přejít do nájmu). To dokazuje i fakt, že z nebytového bydlení se dostalo jen minimum z uprchlíků, kteří v něm žili na konci roku 2022. 

Pracovní trh

Podíl uprchlíků zapojených na pracovním trhu stále roste. Přes 70 % pracuje v ČR, přesto ale 61 % uprchlíků pracuje pod svou kvalifikací. Alarmující je skutečnost, že 16 % uprchlíků pracuje bez pracovní smlouvy a nedobrovolně tak riskují pracovní vykořisťování.

Jazyk

Jazyk je důležitým aspektem pro integraci uprchlíků. Česky se domluví 57 % dětí a 47 % dospělých uprchlíků z Ukrajiny. Na kurzy češtiny však chodí jen ⅓ z dospělých uprchlíků – nejčastěji uprchlíci nechodí kvůli nedostatku času, nebo nedostatku financí na uhrazení kurzů.

Zdraví

Výzkumy se také zabývají zdravotní situací uprchlíků. 23 % domácností a 14 % uprchlíků pociťuje problémy s mentálním zdravím, které ovlivňují jejich každodenní fungování.

Ženy uprchlice

Data ukazují, že v České republice v polovině domácností ukrajinských uprchlíků žije jen žena bez partnera. Uprchlice navíc čelí specifickým výzvám. Ženy uprchlice se také potýkají s prekarizovanou prací a mzdovým znevýhodněním na pracovním trhu. Pod svou kvalifikací pracuje 65 % žen, mají také obecně nižší mzdy (než muži) a mají častěji prekérní práci než muži (63 % vs 50 %).

Zdroje:

IOM (2023). SOCIO-ECONOMIC SITUATION OF UKRAINIAN REFUGEES WITH A FOCUS ON WOMEN. Dostupné z: https://dtm.iom.int/sites/g/files/tmzbdl1461/files/reports/DTM_Czechia_Socio-eco_condition_Ukrainian_refugees_JAN-JUN_2023.pdf

PAQ Research (2024). Integrace ukrajinských uprchlíků: 2 roky poté a výhled na 2024+. Dostupné z: https://www.paqresearch.cz/post/dva-roky-pote/

UNHCR (2023). Czechia: Multi-Sector Needs Assessment (December 2023). Dostupné z: https://data.unhcr.org/en/documents/details/105509

Foto: Freepik (www.freepik.com)

Článek vznikl v rámci projektu Učíme se spolu 2024, který realizuje Sdružení pro integraci a migraci, o. p. s. za finanční podpory Magistrátu hl. m. Prahy.

Zjištění nevládních organizací ukazují, že uprchlíci a migranti jsou nuceni přijímat práci za méně než adekvátní odměnu a za pochybných pracovních podmínek, čímž dochází k jejich prekarizaci a zneužívání.

Válka na Ukrajině přivedla do České republiky velký počet uprchlíků hledajících bezpečí a práci, jedná se o více než 260 000 ekonomicky aktivních lidí. Tento nárůst osob ucházející se o místo na českém pracovním trhu s sebou přináší komplexní problémy, které odhalují nedostatky v současném systému. Podle šetření PAQ Research se sice zaměstnanost uprchlíků z Ukrajiny zvyšuje, často se ale tyto osoby potýkají s nízkými příjmy a chudobou. Což je důsledkem omezeného přístupu ke kvalifikované práci, ale i k férovým pracovním podmínkám. Velkou skupinou uprchlíků tvoří ženy, které se potýkají s různými výzvami, jako jsou prekarizace práce, složitý proces uznávání kvalifikací a rekvalifikace nebo potíže s koordinací práce a péče. Obzvláště zranitelnou skupinou vůči pracovnímu vykořisťování jsou uprchlíci a migranti pracující v pracovních agenturách.

“Firmy nebyly personálně vybaveny na přímé zaměstnání uprchlíků – neměly tlumočníky, ani koordinátory, kteří by uměli jazyky, zatímco agentury a klienti, tedy neformální zprostředkovatelé, naopak připraveni byli. Pro firmy bylo jednodušší i nadále spolupracovat at se zprostředkovateli.”

Takto vysvětluje velký podíl agenturních zaměstnanců mezi uprchlíky Magda Faltová, ředitelka Sdružení pro integraci a migraci.

Podle analýzy Viktora Rumpíka z organizace Diakonie se uprchlíci v Plzeňském kraji setkávají s absencí výplatních pásek, srážkami ze mzdy, pokutami, neproplacenými přesčasy a dovolenou a zadržováním nebo nevyplácením mezd v prostředí plzeňských pracovních agentur. Příběhy z investigace.cz pak poukazují na širší problém vykořisťování, kdy je různými praktikami cíleně zvyšována závislost migrantů na agentuře. Pracovní agentury, které zprostředkovávají práci i ubytování, se ukázaly být obzvláště problematické v kontextu (ne)dosažitelnosti bydlení v ČR. Magda Faltová na toto konto dodává:

 „V situaci, kdy jsou podmínky v ubytovně nevyhovující nebo člověk není spokojen s prací, nemají lidé kvůli obecnému nedostatku ubytovacích kapacit v Česku na výběr a musí zůstat tam, kde jsou. Ani sociální služby nemohou kvůli přeplněným azylovým domům nabídnout těmto uprchlíkům alternativu.“

Agentury využívají těchto podmínek k vytváření situací, kdy je obtížné pro migranty agenturu opustit nebo najít alternativní zaměstnání či ubytování bez ztráty stávajícího domova.  Navíc neznalost českého jazyka, ekonomická zranitelnost i nejistota ohledně pobytového statusu  vede k situaci, kdy se migranti stávají oběťmi nejen pracovního, ale i sociálního vykořisťování.

Je nezbytné, aby vládní orgány, nevládní organizace a pracovní agentury spojily síly a zajistily, že práva a důstojnost všech pracujících migrantů jsou respektovány.

Nutné je také zvyšovat informovanost migrantů o jejich pracovních právech. Organizace SIMI poskytuje právní poradenství migrantům v oblasti pracovních práv, realizuje workshopy na téma pracovněprávních vztahů nebo vytváří informační materiály. Více najdete na webové stránce www.migrace.com.

Publikováno 10. 4. 2024

Výzva upozorňuje na opakované projevy bagatelizace případů diskriminace na základě etnika, xenofobní výroky ombudsmana a dlouhodobé upřednostňování vlastních dojmů před důkladným prošetřením případů.

Výzva reaguje také na odejmutí veškeré pracovní agendy zástupkyni ombudsmana a bývalé zmocněnkyni pro lidská práva Monice Šimůnkové, ke kterému Křeček přistoupil bez pádného opodstatnění poté, co jej Senát vyzval k respektování její pozice. Tím Křeček porušil dvaadvacetiletou tradici rozdělení kompetencí mezi ombudsmanem a jeho zástupcem.

K výzvě se připojili například i zástupci a zástupkyně organizací Život 90, NESEHNUTÍ, Liga lidských práv nebo Queer Geography, z. s. Celou výzvu zaštiťuje spolek Milion chvilek pro demokracii.

V úterý 19. července 2022 byla výzva doručena také do sídla ombudsmana v Brně.

Celý text výzvy najdete ZDE.