V červnu tohoto roku Evropská komise zažalovala Českou republiku a Polsko za diskriminaci migrantů v politice. Tato diskriminace spočívá v omezování účasti cizinců bez příslušného (v našem případě českého) občanství na politickém dění a jejich vstupu do politických stran. Ministerstvu vnitra ČR prozatím není znám přesný obsah žaloby a možná právě proto česká vláda vyčkává s vyjádřením. Dalším důvodem ovšem může být i to, že některé politické strany tuto žalobu ani nezaznamenaly nebo se, především v kontextu přijímání migrantů v ČR a postojích české společnosti, tomuto velmi citlivému tématu vyhýbají, o to více před volbami do Poslanecké sněmovny, které se uskuteční na podzim roku 2021.

Podle Evropské unie jsou Česká republika a Polsko jedinými členskými zeměmi, které zakazují občanům jiných států EU vstup do politických stran. V Česku jde konkrétně o Zákon o sdružování v politických stranách a v politických hnutích (předpis 424/1991 Sb.) Tento zákon stanovuje, že občané mají právo na sdružování v politických stranách a hnutích, přičemž zde neexistuje jasná definice občana. Přestože tedy v zákoně není explicitně řečeno, že se členství v politických stranách a hnutích váže na české občanství, potvrzují to stanovy našich konkrétních politických stran, které o svých členech uvažují zpravidla v kontextu české státní příslušnosti.

Jednou z výjimek je Česká pirátská strana, která umožňuje členství i občanům z jiných zemí EU, jak uvádí František Kopřiva, místopředseda Výboru pro evropské záležitosti:

„Členství, tedy vstup do strany, takto umožňujeme všem občanům Evropské unie. V tom zákoně je napsáno, že členy politických stran se můžou stát občané. A v tom zákoně to není explicitně definováno a my jsme si to vyložili řekněme otevřeněji nebo šířeji, vlastně jsme si do stanov napsali to slovo občan a v rámci vnitřního předpisu jsme si tedy to slovo občan vydefinovali právě, že to může být tedy občan České republiky nebo jiného členského státu Evropské unie.“

K diskriminaci na základě státní příslušnosti, která se stala důvodem kritiky České republiky ze strany EU, se v rozhovoru s Gorankou Oljačou vyjadřuje i ředitelka SIMI a předsedkyně Výboru pro práva cizinců a členka Rady vlády ČR pro lidská práva Magda Faltová:

„Výbor se tím zabývá již deset let, dokonce v minulosti jsme jako výbor přijali k tomu i několik podnětů, které tedy nakonec na Radě vlády úspěšné nebyly a rozhodně potom nebyly úspěšné v tom, že by Česká republika to implementovala. Výbor to pojímal tedy šířeji, to znamená, že se zabýval jednak tím, za co tedy Česká republika je nyní žalována, možnost vstupu cizinců do politických stran. My jsme se tedy zabývali i tím, aby tato možnost byla pro cizince ze třetích zemí mimo Evropskou unii, ale zabývali jsme se také právě právem volit a případně být volen v těch lokálních regionálních volbách.“

O změnu v legislativě v kontextu migrantů a jejich účasti na politice se snaží i Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU), která v roce 2015 uspořádala úspěšnou mezinárodní konferenci o politické participaci uprchlíků. Od té doby nicméně v rámci české legislativy ani v přístupu institucí žádné změny neproběhly a volební právo cizinců na našem území je tak stále vyloučeno.

Migranti a migrantky by měli mít právo podílet se na veřejné správě a politickém dění. V současnosti pro cizince možnost účasti na politickém životě stále není samozřejmostí a omezením jejich práv ohledně vstupu do politických stran zákon brání v jejich aktivní i pasivní participaci v politice. Překážkou ve změnách ve prospěch migrantů a jejich politické účasti ovšem není pouze česká legislativa, ale také politické strany, které v migrantech často vidí pouze druhořadé občany poskytující levnou pracovní sílu, nebo citlivé téma, o kterém je pro ně v kontextu české migrační politiky a postojích společnosti k přijímání migrantů do Česka lepší nehovořit, nebo se o něj raději ani nezajímat.

Z výše zmíněných důvodů se z pohledu EU Česká republika dopouští diskriminace cizinců na základě jejich státní příslušnosti a dochází tak k hrubému porušení Článku 21 Listiny základních práv EU o zákazu diskriminace. Pokud nepomohou domluvy Evropské komise, případ ČR v kontextu politické účasti migrantů bude předán Soudnímu dvoru EU. Ten v případě nedodržování evropského práva může rozhodnout o sankcích pro obžalovanou zemi a celý proces se může protáhnout až na několik let.

Reportáž My a oni, připravila Goranka Oljača, pořad ze dne 31.7.2021. K poslechu zde.

Po postupném stahování jednotek NATO se bezpečnostní situace v Afghánistánu nadále zhoršuje. V ohrožení se ocitají také spolupracovníci spojeneckých armád, kteří vojákům během mise poskytovali například služby tlumočníků a nyní se mohou stát snadnými terči hnutí Taliban. Celá řada spolupracovníků Armády ČR v Afghánistánu se proto obrací na veteránské i lidskoprávní organizace v České republice se žádostí o pomoc, neboť se bojí o život svůj a své rodiny.

České ministerstvo obrany přesídlovací program pro tyto spolupracovníky připravilo už před deseti lety, kdy měli být především afghánští tlumočníci průběžně stahování do ČR už od roku 2016. V roce 2017 byl však přesídlovací program pozastaven. Ministerstvo obrany na jaře 2021 vypracovalo nový program na záchranu afghánských spojenců českých vojáků. Zatímco jeho přesná podoba se stále probírá, afghánským tlumočníkům a jejich rodinám hrozí stále větší a větší nebezpečí.

Apelujeme na členy a členky vlády, poslance a poslankyně, senátory a senátorky, aby ve věci ochrany životů lidí, kteří pracovali pro Českou republiku, společně zajistili bezpečné přesídlení našich spolupracovníků z Afghánistánu.

Dne 28. července 2021 jsme vládě společně s Vlčími máky poslali otevřený dopis. Jeho plné znění najdete zde.

Tisková zprávu si můžete přečíst zde.

Podpořit iniciativu podpisem petice můžete zde.

Uprchlíků a migrantů, kteří během pandemie koronaviru přišli do Evropy, bylo méně než v předchozích letech. Oběti, které se utopily ve Středozemním moři, se však nadále počítaly ve stovkách. A desetitisíce těch, kteří byli v Evropě již před pandemií, ani dnes nejsou o nic blíže k udělení azylu.

„Do Řecka vidíme i nadále přicházet lidi ze zemí jako Sýrie, Afghánistán či Irák. Důvody pro udělení azylu jsou zjevné, velmi často totiž jde o ty, kteří jsou podle Ženevské úmluvy uprchlíky a na přijetí v Evropě mají nárok,“ vysvětluje ředitel Organizace pro pomoc uprchlíkům Martin Rozumek. „Situace ve Španělsku je ale odlišná – ve statistikách například často vidíme občany západní nebo severní Afriky. Tady jde spíše o ekonomickou migraci,“ popisuje Rozumek dále.

Kdo je uprchlík, a kdo zas ekonomický migrant, se však nerozlišuje snadno. Dobrým příkladem je případ Bangladéšanů, kterých do Evropy v posledních měsících statisticky přicházelo nejvíce. Situace v jejich domovině je dlouhodobě problematická – země je politicky nestabilní, chudá, a k tomu všemu se stále častěji přidávají i environmentální problémy, například záplavy. Určit jeden důvod, proč lidé v posledních měsících migroval
proto nelze.

A něco podobného se podle ředitelky Sdružení pro integraci a migraci Magdy Faltové děje i v dalších regionech, které se v počtu příjezdů do Evropy umisťují na nejvyšších příčkách – například v zemích západní Afriky, které se potýkají s rozšiřující se Saharou i pobřežní erozí, ale i nedostatkem práce způsobeným přehnaným rybolovem velkých
firem.

„Ženevská úmluva definuje uprchlíka jako člověka, který čelí pronásledování z důvodu příslušnosti k rase, politickému názoru, sociální skupině či náboženství. V praxi jde ale často o kombinaci faktorů – příslušnost k menšině například může znamenat, že vaše děti nemohou chodit do školy, nenaučí se číst a psát, vaše rodina je extrémně chudá. A proto vás některé země budou vnímat jako ekonomického migranta,“ vysvětluje Faltová.

V dnešním světě, kde se politické výzvy stále častěji směšují s těmi ekonomickými a klimatickými, proto pojmy, se kterými jsme zvyklí v tématu migrace zacházet, narážejí na limity.

Jaká je nynější situace uprchlíků na moři či pevnině? A je možné situaci vyřešit společnou evropskou migrační a azylovou politikou? Na otázky dále v článku pro Deník N odpovídají naši experti Martin Rozumek (OPU) a Magda Faltová (SIMI).

Celý článek si můžete přečíst zde.

Přichází lepší počasí a s ním větší nápor běženců na jižní hranici EU. Za pouhých 24 hodin o minulém víkendu připlulo na italskou Lampedusu více než 2100 migrantů a uprchlíků. Italové a Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) žádají země EU o pomoc s převzetím uprchlíků z Itálie na svá území a můžeme se vsadit, kdo stoprocentně nehne pro Itálii a uprchlíky ani prstem — vláda Andreje Babiše. Politika, který nedávno kvůli Vrběticím sám vzýval evropskou solidaritu.

Celý komentář Martina Rozumka z Organizace pro pomoc uprchlíkům si přečtěte v Deníku Referendum.

Stanovisko je spíše kritické, a to nejen s ohledem na útrapy a obtížný vstup žadatelů o azyl do azylového řízení, ale i na právní nejasnosti a obtížnou proveditelnost některých navrhovaných řešení.

Ke stažení dostupné zde.

Návrh Evropské komise obsahuje zlepšení v oblasti registrace žadatelů o azyl, ulehčení legální migrace za prací, lepší ochrany hranic a další. Kromě toho plán obsahuje i řešení solidarity v případě, že příchod žadatelů o azyl bude nadměrně zatěžovat jeden z členských států.

Jaký bude mít nový migrační pakt EU reálné dopady na jednotlivé státy? Poslechněte si záznam z online debaty, ve které vystoupili hosté Magda Faltová, Sdružení pro integraci a migrac a Vít Novotný, Wilfred Martens Centre for European Studies. Celou debatou provázel Vít Havelka, výzkumný pracovník Institutu pro evropskou politiku EUROPEUM. 

Akci pořádali EUROPEUM Institute for European Policy a Katedra evropských studií IMS FSV UK.

Diskuze se věnovala především tématům jako, jak se proměnila migrační situace v Evropě od roku 2015 a jaká je migrační situace v Evropě nyní? Jak se změnily migrační toky? Co konkrétně obsahuje návrh Evropské komise? Jedná se o nově zabalené „migrační kvóty? Která opatření balíku se budou České republice nejvíce zamlouvat a ke kterým zase budeme mít výhrady? A je vůbec naděje, že se balík podaří odsouhlasit?

Diskuzi si můžete pustit ze záznamu na Facebooku EUROPEUM zde.

EU zatím uzavřela 17 readmisních dohod, o zpětném přebírání osob, ale vracení se nedaří. Martin Rozumek, ředitel Organizace pro pomoc uprchlíkům, k tomu dodává, že záleží především na vyjednávání se zeměmi původu migrantů. Podle znalců migrační problematiky by to však šlo těžko. Snadněji tam, kde EU země již mají vyjednané dohody o vracení s africkými zeměmi a snáz u jasně ekonomických migrantů. Tam stačí mít na to peníze (a chtít).

Další oblast, kde bychom mohli, měli, nabídnout pomoc jsou „border procedures“, tedy procedury na hranicích nárazníkových zemí. Pro přijímající státy to už dlouho a je a dále bude velmi náročné (přívalem uprchlíků jsou dlouhodobě přetíženy), tady snad můžeme nabídnout pomoc, poslat jižním zemím experty.

Těžko to půjde v případech, říká Martin Rozumek, ředitel Organizace pro pomoc uprchlíkům, kde se jedná o „Afghánce nebo třeba Pákistánce, kteří jsou navíc obvykle bez jakýchkoli identifikačních dokladů. Když domovská země – jen ta má povinnost svého občana přijmout – bude spolupracovat, je to teoreticky možné. Nebude-li spolupracovat, je to sci-fi a uplatnila by se ta varianta B, tedy že si Afghánce po osmi měsících bude muset sponzorský stát vzít k sobě a pokračovat v (marném) vyhošťovacím řízení odsud z České republiky.“

To pro ČR znamená podle Rozumka zhruba toto: „V praxi, jaká je dnes, bychom je zavřeli na šest měsíců za mříže do Bálkové a pak pustili s příkazem opustit území. Že všichni směřují na západ místo domů, už tady nikdo moc neřeší.“

Lidskoprávní organizace budou ostražité u zrychleného řízení, jež chce EK prosadit. Stále ještě jsme Západ, celá EU, podle Martina Rozumka proto „musí existovat záruky spravedlivého procesu, nezávislá právní pomoc a detence co nejkratší dobu s tím, že nezletilé děti bez doprovodu a rodiny s dětmi nemají v detenci pobývat“. Bude to extrémně náročné. Hledá komise, jak potichu vycouvat z dnešních mezinárodních právních úmluv a záruk, jež uprchlíky chrání? Jak vycouvat z humanity? Více se dočtete v komentáři Martina Fedrycha pro Aktuálně.cz, který najdete zde.

Evropská komise navrhla novou migrační politiku EU. Nový návrh pojednává především o přijímání azylantů členskými státy. Pokud státy azylanty nepřijmou, měly by se finančně i organizačně podílet na jejich návratech do země původu. V obou případech to pro členské státy znamená přijetí odpovědnosti za tyto migranty. Balíček nové migrační politiky EU obsahuje i návrhy na zrychlení celého azylového procesu. Martin Rozumek, ředitel Organizace pro pomoc uprchlíkům, odpovídá na otázky ČT 24, jaká povinnost vyplývá z tohoto balíčků migrační politiky EU pro členské země?

„Tento pakt je možný krok vpřed, kde cílem je ulevit zemím, které jsou nejvíce postižené migrací, jako je Itálie, Řecko, Španělsko a nějakým způsobem se s nimi o to břemeno podělit. A konkrétně návraty jsou poměrně složitá otázka. Platí v mezinárodním právu, že jediná země, která má povinnost přijmout navrátilce, je ta jeho vlastní. Takže se asi nemůžeme bavit o návratech třeba do Sýrie nebo do zemí rozvrácených válkou jako je Somálsko, ale pokud bychom měli plnit tuto část toho paktu, tak to zřejmě bude vyžadovat vyjednávání se zdrojovými zeměmi původu těch tzv. ekonomických migrantů jako třeba by mohla být Ghana. A ani v tomto Česká republika ani země V4 příliš nevynikají, takže je otázka, jestli my budeme schopni tuto část paktu plnit.“

Jak by měl vypadat podíl členské země na návratu člověka, který nezískal azyl? Jak je členská země zodpovědná za tohoto člověka? Co všechno tato odpovědnost za odmítnuté žadatele o azyl obsahuje? Více informací přináší rozhovor s Martinem Rozumkem na ČT 24.

https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10101491767-studio-ct24/220411058290923/dalsi-casti/7356