Across Europe, the trend of criminalization of migration and solidarity has also seen an increase, according to the Platform for International Cooperation on Undocumented Migrants (PICUM) and the Border Violence Monitoring Network (BVMN).
Criminalization of migration can be explained as states increasingly using criminal law as a migration enforcement instrument, with the purpose of preventing and deterring people’s mobility. As BVMN states, it is rooted in narratives that associate movement with criminality and threat. Criminalisation is a phenomenon which views migration as an issue of national security and criminal law, while completely ignoring the need for safeguarding rights and providing protection. Within this logic, ‘migration management’ becomes synonymous with increased border fortification and securitisation, violence, control, punishment, and deterrence, criminalising the very act of seeking safety.
Similarly, the criminalization of solidarity can be understood as punishing those who help people on the move, including individuals or organizations, who provide humanitarian or legal aid. A clear example of this comes from a place close to home, Poland, where, according to PICUM’s report, five individuals providing humanitarian aid at the Poland-Belarus border are facing severe criminal charges, with potential sentences of up to five years in prison. These charges stem from accusations of organising irregular border crossings and providing support to migrants, including transporting them a short distance within Polish territory.
In the U.S., humanitarian aid workers near the southern border have been prosecuted for leaving water in the desert. In Europe, individuals rescuing migrants at sea have been charged with human trafficking. These cases send a chilling message: that compassion can be a crime.
These punitive trends are often justified by claims that they deter irregular migration. But the reality is starkly different, as is described by Hein de Haas. Over the past 25 years, the European Union has poured billions of euros into the militarization of its borders—erecting fences, deploying surveillance technologies, and expanding border patrol forces. This massive investment has not stopped migrants from crossing. As seen during the ongoing refugee crisis, people fleeing war, persecution, or climate-driven hardship continue to arrive, often at great personal risk.
Research and field experience have made clear that increased border controls have primarily:
As prominent migration researcher Jørgen Carling illustrates, Europe has been trapped in a vicious cycle: border deaths spark public outcry → outcry fuels tougher anti-smuggling policies → tougher borders push migrants to more perilous routes → more deaths occur. Rather than solving the issue, militarized borders have escalated the very crises they claim to prevent—producing not safety, but suffering.All this is currently happening in the context of the implementation phase of the Pact on Migration and Asylum, when EU member states are set to draw or amend their national laws in order to adhere to the EU-wide legal framework. Part of this process is also updating various EU directives, like the Return Directive or the Facilitation Directive. Various human rights organizations have called for a more humane approach to the Facilitation Directive, as its objective is to “prevent and counter migrant smuggling” and right now, the legal interpretation of what constitutes facilitation is too broad. This broad definition may make it difficult to seek asylum for certain groups of people who may not have any other option to escape their country of origin, as they are accused of smuggling rather than given international protection.
A Legal Win: The KINSA Case and the Protection of Fundamental Rights
Against this troubling backdrop, the recent decision in the KINSA case (formerly „Kinshasa“, C-460/23) offers a rare but powerful moment of legal clarity and hope.
In a landmark judgment, the Court of Justice of the European Union (CJEU) ruled that assisting minors under one’s care to enter the EU for the purpose of seeking asylum is not a crime. The case concerned O.B., a Congolese woman who arrived at Bologna airport in 2019 with her 8-year-old daughter and 13-year-old niece using false passports. O.B. was arrested and charged with facilitating unauthorized entry—a charge carrying up to five years in prison—and separated from the children.
The CJEU determined that such actions are not „facilitation of unauthorised entry“ under EU law when they protect minors and ensure family unity. The Court cited the EU Charter of Fundamental Rights, affirming that criminal law cannot override:
“Such a parent merely exercises his or her responsibility in respect of the child,” the Court clarified. As Francesca Cancellaro, O.B.’s defense counsel, explained:
“This could be the beginning of the reconsideration of the entire anti-smuggling legislation, leaving no space for the criminalization of migration and solidarity.”
The CJEU’s ruling, like the public protests in California, reflects a growing awareness that the criminalization of migration and solidarity must end. The last quarter-century of border militarization has not delivered solutions—it has deepened harm, wasted public funds, and exposed systemic injustices.
It is time to break this cycle. This means:
Solidarity is not a crime—it is a moral and legal imperative. The KINSA case shows that legal systems can uphold these values. Now, policymakers must do the same, building a migration system rooted not in fear and punishment, but in dignity, safety, and justice for all.
Photo source: KQED News
The policy brief covers context of current situation in CEE region considering the support for Ukrainian refugees and offers several recommendations for policy makers.
HERE you can find more information about the document.
SIMI together with The Human Rights League express deep concerns about current events on the Polish-Belarusian border and an outrage at the deaths of five people who died at the border. These people are the victims, not the culprits of the whole situation. And our initiative considers it to be inhumane that they are the ones to pay with their lives for the cynical political games of the Belarusian dictator Lukashenko.
Full text of the open letter can be found HERE.
Magda Faltova, in her commentary reflects political reactions to the EU proposal on migration.
The “migration crisis” of 2015 in Czechia was not about the number of refugees coming to the country, but about a crisis of leadership, securitisation of the issue, the rise in populism across most political parties and criticism of EU proposals and appeals for solidarity. The position of the country and that of its Visegrád Four neighbours has not developed since the previous proposals to reform the Common European Asylum System (CEAS), strictly resisting any quotas on relocation, compulsory or voluntary. However, as the New Pact’s focus on returns and border protection appeals to our political representation, it is unfortunately very unlikely that when exercising solidarity, Czechia will opt for relocations.
Commentary is available here
Tito lidé v mnoha případech nemohou sehnat bydlení, získat práci, nejsou účastni veřejného zdravotního systému a jsou odkázání pouze na pomoc druhých lidí. Bez možnosti obživy, často i možnosti ubytování a bez vize jakékoliv budoucnosti tak doufají ve vyřešení své situace. Právě pro extrémní zranitelnost se jednotlivé státy na mezinárodní úrovni pokoušejí o koordinovaný postup a ochranu těchto osob. Organizace pro pomoc uprchlíkům vedla a vede několik konkrétních případů strategické litigace a snažíme se zlepšit postavení těchto lidí i na systémové úrovni legislativní změnou.
Česká republika se dne 17. května 2004 připojila k signatářům Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti. Základním účelem Úmluvy je předcházení situacím, kdy se osoba, kterou žádný stát nepovažuje za svého občana, ocitne v právním vakuu, tedy zcela bez garance základních lidských práv a svobod. Na základě ust. § 8 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., zákona o azylu je Ministerstvo vnitra, a to konkrétně Odbor azylové a migrační politiky, který se žádostem, ale především přímo osobám žádajícím o status osoby bez státní příslušnosti, věnuje a který je za tuto proceduru odpovědný.
V azylovém zákoně však absentuje jakékoliv další ustanovení upravující postavení osob bez státní příslušnosti, případně žadatelů o tzv. stateless status. Samotný proces určování statusu osoby bez státní příslušnosti je utvářen jednak principem per analogiam dle řízení o mezinárodní ochraně a jednak jednotlivými rozsudky správních soudů, včetně Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud se v této věci vyjádřil např. v rozhodnutí č.j. 4 Azs 365/2018-74 ze dne 12. 3. 2019. Nejvyšší správní soud v dané otázce přímo uvedl, že by bylo „značně nelogické, aby zákonodárce v zákoně o azylu na jednu stranu zmocnil žalovaného k projednávání určitého druhu žádostí a na druhou stranu tím měl v úmyslu zcela vyloučit možnost žalovaného při posuzování takovéto žádosti využít procesní postupy podle zákona o azylu.“ V témže odstavci [9] pak Nejvyšší správní soud ještě zřetelněji dodává, že „soud v dané souvislosti souhlasí se stěžovatelem, že by bylo nespravedlivé, aby si žalovaný mohl vybrat pro aplikaci pouze ta ustanovení zákona o azylu, která mu vyhovují, tedy využít pravomoci posouzení žádosti a příslušné řízení provést, ale zároveň nepřihlížet k pravidlům stanoveným zákonem o azylu, jinými slovy volit si procesní i hmotněprávní pravidla ad hoc a tím pádem netransparentně.“
Nemají přístup do veřejného zdravotního pojištění, není jim po dobu řízení poskytováno ubytování v uprchlických zařízeních SUZ, nemají přístup k dávkám státní sociální podpory a vzhledem ke svému nejistému statusu nemohou najít zaměstnání.
Novela zákona o azylu, která je v legislativním procesu a přináší alespoň dílčí návrh zlepšení pro tuto skupinu osob. Doufáme, že se nám podaří současný návrh v rámci legislativního procesu ještě zlepšit.
Popis současného stavu a doporučení, jak dosáhnout zlepšení postavení osob bez státní příslušnosti v ČR OPU sepsalo pro European Network on Statelesness je dispozici ke stažení v odkazu níže.
Ministerstvo vnitra předložilo v dubnu 2020 do připomínkového řízení novelu zákona o občanských průkaz, která obsahovala novelu zákona o pobytu cizinců. Odmítáme diskriminaci rodinných příslušníků občanů ČR. Předkládaný návrh zákona představuje významnou změnu koncepce českého cizineckého práva posledních 20 let, neboť zcela zásadním způsobem mění pojetí institutu rodinného příslušníka občana Evropské unie užívané již od 1. 5. 2004, který ve stávající podobě funguje v zákoně o pobytu cizinců od roku 2006.
Ačkoliv předkládaný návrh na první pohled působí pouze jako určitá nezbytná technická úprava vydávání průkazů povolení k pobytu občanům Evropské unie a jejich rodinným příslušníkům v souvislosti s novými evropskými nařízeními, v praxi bude mít navrhovaná úprava zákona o pobytu cizinců zásadní dopady zejména na postavení rodinných příslušníků občanů České republiky, kteří nevykonali volný pohyb v rámci EU.
Jejich právní postavení se zhorší někdy až pod úroveň právního postavení rodinných příslušníků cizinců ze třetích zemí pobývajících zde dle směrnice 2003/86/ES o slučování rodin. Jedná se tak o zásadní rozšíření problému obrácené diskriminace v českém cizineckém právu – tedy situace, kdy vlivem paralelního použití unijní úpravy, která míří především na odstranění překážek volného pohybu a vztahuje se na migrující občany jiných členských států a jejich rodinné příslušníky, je nemigrující občan členského státu znevýhodněn (diskriminován), protože se nemůže dovolat ochrany unijního práva zatímco státní příslušníci jiného členského státu v identické situaci se takového ustanovení dovolat mohou. Důsledkem bude i vznik skupiny českých občanů, kterým nebude umožněn rodinný život v jejich vlasti.
Připomínky naleznete ke stažení zde:
K našim připomínkám se v meziresortním připomínkovém řízení připojily další subjekty jako MPSV, Nejvyšší správní soud, Ministerstvo spravedlnosti, Svaz průmyslu a dopravy, Unie zaměstnavatelských svazů a další.
Podle statistických údajů Ministerstva školství se ve školním roce 2019/2020 na základních školách nacházelo přes 26 500 žáků-cizinců, na školách mateřských necelých 12 000 žáků-cizinců. Ve školním roce 2015/2016 šlo o necelých 18 300 žáků-cizinců na základních školách, a o 8 300 žáků-cizinců na mateřských školách; počty žáků-cizinců v českém vzdělávacím systému tedy narůstají. Tyto děti i jejich pedagogové potřebují systémovou podporu, integrace do vzdělávacího systému je zásadní pro jejich integraci do české společnosti.
Žádáme tedy, aby Rada vlády pro lidská práva pověřila Ministerstvo školství, aby:
nejpozději k 1.1.2021 přijalo a zavedlo systém jazykové přípravy dětí cizinců. Pokud k přípravě a zahájení nového systému přípravy nedojde, žáci-cizinci a jejich pedagogové na českých základních školách nebudou mít přístup k žádné systémové podpoře. Výbor pro práva cizinců takovýto stav považuje za zásadní porušení práva na přístup ke vzdělání, k němuž by v žádném případě nemělo dojít
nastavilo jazykovou přípravu pro nově příchozí žáky tak, aby byla dosažitelná pro všechny žáky s nedostatečnou znalostí vyučovacího jazyka, zejména pro žáky nastupující na základní školy a žáky před zahájením střední školy.
upravilo podmínky jednotných přijímacích zkoušek na střední školy a maturit pro žáky s nedostatečnou znalostí vyučovacího jazyka.
zajistilo efektivní uplatňování existujících podpůrných opatření v praxi.
1.9.2020 na svém jednání Rada vlády schválila oba předložené podněty.
Věříme, že MŠMT své úkoly začne zodpovědně plnit a od 1.1.2021 bude podpora pro děti s odlišným mateřským jazykem i jejich pedagogy dostupná.
Havlíčkovo náměstí 2
130 00 Praha 3
IČO: 26612933
datová schránka: u2cd777
TEL. 224 224 379
Sdružení pro integraci a migraci Konsorcium nevládních organizací Organizace pro pomoc uprchlíkům Migrační manifest Uprchlíci vítejte
