Across Europe, the trend of criminalization of migration and solidarity has also seen an increase, according to the Platform for International Cooperation on Undocumented Migrants (PICUM) and the Border Violence Monitoring Network (BVMN).
Criminalization of migration can be explained as states increasingly using criminal law as a migration enforcement instrument, with the purpose of preventing and deterring people’s mobility. As BVMN states, it is rooted in narratives that associate movement with criminality and threat. Criminalisation is a phenomenon which views migration as an issue of national security and criminal law, while completely ignoring the need for safeguarding rights and providing protection. Within this logic, ‘migration management’ becomes synonymous with increased border fortification and securitisation, violence, control, punishment, and deterrence, criminalising the very act of seeking safety.
Similarly, the criminalization of solidarity can be understood as punishing those who help people on the move, including individuals or organizations, who provide humanitarian or legal aid. A clear example of this comes from a place close to home, Poland, where, according to PICUM’s report, five individuals providing humanitarian aid at the Poland-Belarus border are facing severe criminal charges, with potential sentences of up to five years in prison. These charges stem from accusations of organising irregular border crossings and providing support to migrants, including transporting them a short distance within Polish territory.
In the U.S., humanitarian aid workers near the southern border have been prosecuted for leaving water in the desert. In Europe, individuals rescuing migrants at sea have been charged with human trafficking. These cases send a chilling message: that compassion can be a crime.
These punitive trends are often justified by claims that they deter irregular migration. But the reality is starkly different, as is described by Hein de Haas. Over the past 25 years, the European Union has poured billions of euros into the militarization of its borders—erecting fences, deploying surveillance technologies, and expanding border patrol forces. This massive investment has not stopped migrants from crossing. As seen during the ongoing refugee crisis, people fleeing war, persecution, or climate-driven hardship continue to arrive, often at great personal risk.
Research and field experience have made clear that increased border controls have primarily:
As prominent migration researcher Jørgen Carling illustrates, Europe has been trapped in a vicious cycle: border deaths spark public outcry → outcry fuels tougher anti-smuggling policies → tougher borders push migrants to more perilous routes → more deaths occur. Rather than solving the issue, militarized borders have escalated the very crises they claim to prevent—producing not safety, but suffering.All this is currently happening in the context of the implementation phase of the Pact on Migration and Asylum, when EU member states are set to draw or amend their national laws in order to adhere to the EU-wide legal framework. Part of this process is also updating various EU directives, like the Return Directive or the Facilitation Directive. Various human rights organizations have called for a more humane approach to the Facilitation Directive, as its objective is to “prevent and counter migrant smuggling” and right now, the legal interpretation of what constitutes facilitation is too broad. This broad definition may make it difficult to seek asylum for certain groups of people who may not have any other option to escape their country of origin, as they are accused of smuggling rather than given international protection.
A Legal Win: The KINSA Case and the Protection of Fundamental Rights
Against this troubling backdrop, the recent decision in the KINSA case (formerly „Kinshasa“, C-460/23) offers a rare but powerful moment of legal clarity and hope.
In a landmark judgment, the Court of Justice of the European Union (CJEU) ruled that assisting minors under one’s care to enter the EU for the purpose of seeking asylum is not a crime. The case concerned O.B., a Congolese woman who arrived at Bologna airport in 2019 with her 8-year-old daughter and 13-year-old niece using false passports. O.B. was arrested and charged with facilitating unauthorized entry—a charge carrying up to five years in prison—and separated from the children.
The CJEU determined that such actions are not „facilitation of unauthorised entry“ under EU law when they protect minors and ensure family unity. The Court cited the EU Charter of Fundamental Rights, affirming that criminal law cannot override:
“Such a parent merely exercises his or her responsibility in respect of the child,” the Court clarified. As Francesca Cancellaro, O.B.’s defense counsel, explained:
“This could be the beginning of the reconsideration of the entire anti-smuggling legislation, leaving no space for the criminalization of migration and solidarity.”
The CJEU’s ruling, like the public protests in California, reflects a growing awareness that the criminalization of migration and solidarity must end. The last quarter-century of border militarization has not delivered solutions—it has deepened harm, wasted public funds, and exposed systemic injustices.
It is time to break this cycle. This means:
Solidarity is not a crime—it is a moral and legal imperative. The KINSA case shows that legal systems can uphold these values. Now, policymakers must do the same, building a migration system rooted not in fear and punishment, but in dignity, safety, and justice for all.
Photo source: KQED News
Podle organizací Platform for International Cooperation on Undocumented Migrants (PICUM) a Border Violence Monitoring Network (BVMN), která monitoruje násilí na hranicích se v celé Evropě zvyšuje trend kriminalizace migrace a solidarity.
Kriminalizaci migrace znamená, že státy stále častěji využívají trestní právo jako nástroj k zabránění migrace lidí a odradit je od ní. Jak uvádí BVMN, je založena na narativech, které spojují migraci s kriminalitou a hrozbou. Kriminalizace je fenomén, který migraci vnímá jako otázku národní bezpečnosti a trestního práva, přičemž zcela ignoruje potřebu ochrany práv a poskytování ochrany. Podle této logiky se „řízení migrace“ stává synonymem pro zvýšené opevňování hranic a jejich sekuritizaci, násilí, regulaci, trestání a odstrašování, což kriminalizuje samotné hledání bezpečí.
Kriminalizace solidarity je pak trestání těch, kteří pomáhají lidem na útěku, včetně jednotlivců nebo organizací, které poskytují humanitární nebo právní pomoc. Konkrétní příklad je z Polska, kde podle zprávy PICUM z roku 2024 čelí pět osob poskytujících humanitární pomoc na polsko-běloruské hranici trestnímu stíhání s možným trestem odnětí svobody až na pět let. Tato obvinění vyplývají z podezření z organizování nelegálních přechodů hranic a poskytování podpory migrantům, včetně jejich přepravy na krátkou vzdálenost již na polském území. V USA byli dobrovolníci poblíž jižní hranice stíháni za to, že nechali vodu v poušti. V Evropě byly osoby zachraňující migranty na moři obviněny z obchodování s lidmi. Tyto případy vysílají děsivý signál: soucit může být zločinem.
Tyto sankční tendence jsou často zdůvodňovány argumentem, že odrazují od “nelegální migrace”. Skutečnost je však výrazně odlišná, jak popisuje akademik Hein de Haas. V uplynulých 25 letech Evropská unie vložila miliardy eur do militarizace svých hranic – do výstavby plotů, nasazení sledovacích technologií a zvyšování počtu pohraničních hlídek. Tyto masivní investice nezabránily migrantům v překračování hranic. Jak je patrné z aktuální uprchlické situace, lidé prchající před válkou, pronásledováním nebo strádáním způsobeným klimatickými podmínkami stále přicházejí, a to často za cenu velkého osobního rizika.
Výzkum a zkušenosti z terénu jasně dokazují, že zvýšené hraniční kontroly především:
Jak uvádí významný odborník na migraci Jørgen Carling, Evropa se ocitla v začarovaném kruhu: úmrtí na hranicích vyvolávají veřejné pobouření → pobouření podněcuje zpřísnění politiky proti převaděčství → zpřísnění hranic nutí migranty vydávat se na nebezpečnější cesty → přibývá úmrtí. Militarizované hranice místo toho, aby problém vyřešily, eskalují právě ty krize, kterým mají údajně zabránit – nezaručují bezpečnost, ale utrpení.
Toto vše se v současné době odehrává v kontextu implementace Paktu o migraci a azylu. Členské státy EU mají vypracovat a/nebo pozměnit národní zákony tak, aby se přizpůsobily celoevropskému právnímu rámci. Součástí tohoto procesu je revize směrnic EU, jako je směrnice EU o navracení (Return Directive) nebo směrnice EU o napomáhání k nepovolenému vstupu (Facilitation Directive), která je lidskoprávními organizacemi kritizována neboť její původní záměr prevence a potírání převaděčství není naplněn a vede ke kriminalizaci pomoci migrantům a migrantkám. Tím, že je definice napomáhání široká, může některým žadatelům o azyl ztížit proces žádosti o mezinárodní ochranu.
Právní úspěch: případ KINSA a ochrana základních lidských práv
V tomto znepokojivém kontextu nabízí nedávné rozhodnutí případu KINSA (dříve „Kinshasa“, C-460/23) vzácný, určitou naději a jasnější právní rámec.
V přelomovém rozsudku Soudní dvůr Evropské unie (SDEU) rozhodl, že poskytnutí pomoci nezletilým osobám s doprovodem zletilé osoby při vstupu do EU za účelem žádosti o azyl není trestným činem. Případ se týkal O. B., ženy z Demokratické republiky Kongo, která v roce 2019 přicestovala na boloňské letiště se svou osmiletou dcerou a třináctiletou neteří na falešné pasy. O.B. byla zatčena a obviněna z převaděčství a neoprávněného vstupu (za což jí hrozí až pět let vězení) a oddělena od dětí.
Soudní dvůr EU rozhodl, že taková opatření nejsou podle práva Evropské unie „napomáháním k neoprávněnému vstupu“, pokud chrání nezletilé osoby a zajišťují jednotu rodiny. Soud citoval Listinu základních práv EU a potvrdil, že trestní právo nemůže být nadřazené:
„Takový rodič pouze vykonává svou odpovědnost vůči dítěti,“ upřesnil Soudní dvůr. Jak vysvětlila Francesca Cancellaro, obhájkyně O. B.,„Mohl by to být začátek přehodnocení celé legislativy proti převaděčství, aby neponechávala žádný prostor pro kriminalizaci migrace a solidarity.“
Budoucí vývoj
Rozhodnutí Soudního dvora EU, stejně jako veřejné protesty v Kalifornii, odráží rostoucí povědomí o tom, že kriminalizace migrace a solidarity musí skončit. Poslední čtvrtstoletí militarizace hranic nepřineslo řešení – prohloubilo škody, promrhalo veřejné prostředky a odhalilo systémové nerovnosti.
Je načase tento cyklus prolomit. To znamená:
Solidarita není zločin – je to morální a právní nezbytnost. Případ KINSA je důkazem toho, že právní systémy mohou tyto hodnoty prosazovat. Nyní musí totéž učinit i tvůrci politik a vybudovat migrační systém, který nebude založen na strachu a trestání, ale na důstojnosti, bezpečnosti a spravedlnosti pro všechny.
Zdroj fotografie: KQED News
Kybernásilí se častěji týká žen a dívek a má dopady jak na jejich bezpečí, duševní zdraví, ekonomické příležitosti, aktivní zapojení do veřejného života, tak v širším kontextu i na celou společnost.
Co je to genderově podmíněné kybernásilí?
Genderově podmíněné kybernásilí označuje jednání, které je páchané nebo posílené prostřednictvím digitálních technologií na základě genderu oběti. Může mít různé podoby – od online sexuálního obtěžování, kyberstalkingu, doxxingu (zveřejnění osobních informací bez souhlasu), až po šíření intimních materiálů, trolling či nenávistné komentáře.
Zejména ženy a dívky jsou častými terči těchto útoků, přičemž riziko stoupá u mladších dívek, žen působících na veřejnosti, žen z etnických menšin, LGBTQI komunity nebo žen se zdravotním postižením.
Frekventovaný výskyt kybernásilí dokládá například výzkum z roku 2021 od Economist Intelligence Unit, podle kterého má 38 % žen s přístupem k internetu osobní zkušenost s kybernásilím a 85 % žen bylo svědkem nějaké jeho formy ve svém okolí.
Specifická zranitelnost migrantek a uprchlic
Pro migrantky a uprchlice, které se již nacházejí v existenčně nejisté a často traumatizující situaci, představuje kybernásilí závažné riziko. Digitální technologie jsou pro ně často jediným prostředkem pro získávání informací nebo kontakt s blízkými. Zároveň ale čelí jazykové bariéře, mohou disponovat nižší digitální gramotností, a v důsledku krizových rozhodnutí často důvěřovat neznámým osobám či neověřeným online platformám, což může být velmi snadno zneužito. V kontextu války na Ukrajině se například ukázalo, že pro agresory byly ukrajinské uprchlice snadným terčem skrze weby a sítě nabízející práci, ubytování a další příležitosti.
Dopady na celospolečenské úrovni
Kybernásilí mimo jiné odráží a zároveň posiluje strukturální genderové nerovnosti tím, že slouží jako nástroj moci a kontroly a přispívá k normalizaci násilí na ženách. Cílené útoky na političky, novinářky či aktivistky často vedou k sebecenzuře, psychickému vyčerpání a někdy i k úplnému odchodu z veřejného nebo profesního života.
Digitální technologie a umělá inteligence navíc umožňují šíření misogynních narativů, tvorbu deepfake videí a realizaci stále rafinovanějších, cílených útoků. Současně roste vliv tzv. manosféry – antifeministických blogů, fór a komunit, které mobilizují nenávist vůči ženám. Rozmáhá se i hnutí tzv. inselů, jež přispívá k dalšímu posilování online násilí a přenosu těchto praktik do reálného světa.
Jak reaguje Evropská unie?
Evropský parlament přijal v dubnu 2024 Směrnici o potírání násilí na ženách, která mimo jiné poprvé zahrnuje i právní definice trestných činů spáchaných na internetu. Členské státy mají povinnost transponovat ji do svých právních rámců do června 2027. Dále jsou v platnosti předpisy jako Akt o digitálních službách nebo Akt o umělé inteligenci či legislativa na ochranu soukromí, které s problematikou kybernásilí taktéž operují.
Příklady dobré praxe
V posledních letech se téma kyberbezpečnosti stává předmětem veřejné debaty stále častěji. S rozvojem technologií, který je spojen s rostoucími (nejen) bezpečnostními riziky, se jednotlivé státy a celé světové společenství snaží reagovat skrze různá opatření. Zároveň se rozrůstají podpůrné sítě, přibývá organizací a platforem, které se snaží šířit osvětu, edukovat společnost k bezpečnějšímu užívání moderních technologií, provádět výzkum či poskytovat služby:
Pro další příklady z prostředí EU doporučujeme navštívit digitální mapu dobrých praxí, která vznikla roku 2022 v rámci projektu Prevent and support – cyber gender based violence.
Cesty k účinnému boji s kybernásilím
Účinná reakce na kybernásilí vyžaduje mezioborový a koordinovaný přístup, který propojuje legislativu, vzdělávání, podporu obětí, výzkum a technologický rozvoj. Mezi klíčové oblasti patří:
Havlíčkovo náměstí 2
130 00 Praha 3
IČO: 26612933
datová schránka: u2cd777
TEL. 224 224 379
Sdružení pro integraci a migraci Konsorcium nevládních organizací Organizace pro pomoc uprchlíkům Migrační manifest Uprchlíci vítejte
