Dubravka Šuica, nově jmenovaná komisařka pro Středomoří, dříve zastávala pozici místopředsedkyně Evropské Komise a komisařky pro demokracii a demografii (2019-2024), v rodném Chorvatsku byla po osm let starostkou Dubrovníku (2001-2009) a několik let též poslankyní parlamentu. Vazba na jižní Evropu je jedním z důvodů, proč ji znovuzvolená předsedkyně Evropské komise, Ursula von der Leyen, svěřila nově vytvořený post. V pověřovacím dopise (pozn. dokument, ve kterém předsedkyně EK shrnuje agendu vybraných komisařů, angl. mission letter) je náplň práce nového generálního ředitelství, se kterým je pozice komisařky spojena, popsáno v několika bodech vytyčujících základní směr vztahů EU a jejich jižních sousedů na následující volební období.
Region působnosti je vymezen jako Středomoří a země Jižního sousedství (Southern Neighbourhood). Agenda Dubravky Šuicy však zahrnuje jak budování partnerství se zeměmi jižního Středomoří, tak spolupráci na poválečné obnově Pásma Gazy či uzavírání strategických dohod se státy Zálivu. Hlavním cílem práce nové komisařky je vytvoření tzv. Paktu pro Středomoří, který bude stát v centru spolupráce se zmíněnými zeměmi.
Mezi priority zmíněného Paktu má být navýšení obchodu a investic v daném regionu, podpora hodnot a principů EU, či spolupráce v oblasti energie a čistých technologií. V neposlední řadě je ovšem jedním z klíčových bodů navrhovaného Paktu zajištění „externích aspektů naší [EU] migrační politiky, zejména pokrývající kontrolu hranic a boj proti pašerákům, s respektem k lidským právům“. Ke stejnému bodu patří i pověření ke spolupráci v otázkách bezpečnosti, boji proti organizovanému zločinu a terorismu. Vedle obchodní a energetické politiky téma migrace nadále zůstává zásadním pro nadcházející období vztahů EU a jižního Středomoří.
Ačkoliv je seznam priorit spolupráce EU se zeměmi jižního Středomoří stručný, základní obrysy naznačují, jak Evropské orgány ke svým jižním sousedům přistupují. Lépe řečeno, vymezením působnosti a cílů spolupráce Evropská Komise určitou podobu Středomoří konstruuje.
Policy paper vzniklý v rámci projektu MEDRESET mapuje, jak EU v rámci dokumentů, projevů, prohlášení a smluv vytvářela obraz Středomoří od roku 1970 do roku 2017. Dokument identifikuje tři základní konstrukce: Středomoří jako prostor různorodých kultur a náboženství, s odlišnostmi mezi jeho západní a východní částí, ale v jiném významu též jako region, jenž je oproti EU velice málo integrovaný. Další konstrukce poté vykresluje Středomoří jako nebezpečný prostor, opět v kontrastu s Evropou jako bezpečným a stabilním regionem je Středomoří prezentováno jako nestabilní, konfliktní a v neposlední řadě skýtající hrozbu terorismu. Třetí konstrukce poté představuje Středomoří jako region blízký Evropě. Jako region, za který má EU v jistém smyslu zodpovědnost, neboť dění v tomto regionu má bezprostřední dopad na Evropu. Závěr analýzy se zaměřuje na působení EU v jižním Středomoří s ohledem na zmíněné konstrukce, které podle autorů policy paperu legitimizují unijní přístup, který lze charakterizovat jako technokratický, depolitizující a bezpečnostní.
Dlouhodobá tendence vykreslovat Středomoří v určitých obrysech užitečných pro strategické cíle EU se materializovala v různých formátech spolupráce. Článek na webu nadace Roberta Schumana shrnuje vývoj vztahů EU a jižního Středomoří od 90. let, kdy byl započat tzv. Barcelonský proces (1995), který měl pomocí bilaterálních smluv o spolupráci a přidružení rozvinout vztahy mezi EU a zeměmi severní Afriky a Blízkého Východu.
Ačkoliv Barcelonský proces otevřel prostor pro rozvoj nových průmyslových odvětví (např. textil v Tunisku), významnější přiblížení EU a jižního Středomoří nepřinesl. Jistým vzkříšením byla Unie pro Středomoří slibující velké projekty (např. rozsáhlé solární elektrárny). Projekt ovšem pohořel na nedořešeném financování.
Většího významu nabyla Evropská politika sousedství (European Neighbourhood Policy, ENP), která vznikla v roce 2004 a dosud sjednocuje zahraniční politiku EU vůči východním a jižním sousedům. Problémem ENP však je, že přehlíží nesourodost regionů, které jsou pod ní sloučeny, neboť do ní spadají jak země východní Evropy a Kavkazu, tak země severní Afriky. Tento rozdíl je obzvlášť markantní vezmeme-li v potaz perspektivy jednotlivých zemí co do členství v EU. Zatímco některé země východního sousedství (např. Ukrajina či Gruzie) se o členství ucházejí, v případě zemí jižního Středomoří o tom nemůže být řeč.
Podle analýzy Ezgil Irgil je tato dvojznačnost vidět na formě spolupráce s orgány EU. Východním zemím je za přiklonění se k evropským pravidlům přislíbeno členství v unii, se zeměmi na jižním břehu Středozemního moře EU vyjednává jinak. Jedním z hlavních nástrojů vyjednávání s těmito státy, jejichž režimy je často možné označit za autoritářské, je kontrola migrace, respektive, zadržení migrantů mířících do Evropy výměnou za finanční pomoc. Podle Irgil je ovšem vzrůstající tendence EU zaměřovat se na aspekt bezpečnosti a s ním spojenou kontrolu hranic v nesouladu s povahou ENP, tedy politiky založené na hledání společných řešení. Podle autorky studie je stále víc znát i nesoulad mezi proklamovanými geopolitickými cíli EU a tím, k čemu se EU v regionu skutečně uchyluje.
Nový Pakt pro Středomoří sice ukončuje ambivalenci přítomnou v zahraniční politice EU v podobě ENP, rovnější vztah k zemím na jih od EU ovšem nepřináší. Vytyčené body spolupráce napovídají, že Středomoří bude nadále vnímáno prizmatem bezpečnosti a hrozeb. Oproti dřívějším formátům spolupráce, které se alespoň v proklamacích snažili o vytvoření užší, sbližující spolupráce mezi Evropou a jejími sousedy, se nový Pakt a s ním i pozice komisařky pro Středomoří drží při zemi a předestírá, že témata migrace a bezpečnosti (které už má EU ve zvyku spojovat) budou jedním z hlavních pilířů evropské diplomacie v tomto regionu v příštích letech.
Autor: David Klouček
Na pražskou ubytovnu se manželé přestěhovali koncem srpna 2023. Přestěhování zajistilo KACPU (Krajské asistenční centrum pro uprchlíky z Ukrajiny). Zpočátku byl jejich dojem z ubytovny příjemný – všichni sousedé byli Ukrajinci, kteří jim rádi ukázali, jak je vše zařízeno. Podmínky bydlení ale byly špatné – znečištěná toaleta na patře nefungovala a sprcha s plísní byla jediná pro celou dvoupodlažní budovu. Olze připadalo, že budova ubytovny měla původně jiné využití, protože v jejich pokoji procházely pod stropem trubky. Pokoj obsahoval dvě patrové postele, jeden stůl a židli.
„V tomto pokoji jsme bydleli čtyři dny, poté nás přestěhovali do sousední budovy ubytovny. Měli jsme radost, protože v novém pokoji byla navíc skříň. O týden později jsme se seznámili s ukrajinským dospívajícím chlapcem, který měl zájem o řemesla. Vyrobil pro nás dvě police, dvě židle a jídelní stůl ze zbytků dřeva nalezených na smetišti.“
Zařizování pokoje si Olga s manželem zajistili sami. Pokud potřebovali nábytek nebo drobné opravy, hledali způsoby, jak si poradit vlastními silami. Po přestěhování se Olga ihned spolu se sousedy zapojila do úklidu společných prostor.
„Patřili jsme mezi zranitelné kategorie a bydleli jsme na ubytovně sami. Cítili jsme vděčnost a nechtěli jsme nikoho obtěžovat. Kromě toho jsme neměli kontakt na majitele ubytovny, pouze telefon na ukrajinsky hovořící koordinátorku. Podle sousedů však na požadavky nijak zvlášť nereagovala. Sami jsme si to dvakrát ověřili, a tak jsme začali problémy řešit samostatně,“ vzpomíná Olga.
Všechny pokoje na ubytovně a společné prostory byly zasažené plísní. Olga si toho všimla v prosinci 2023. Vzpomíná, že přes noc jedna ze zdí pokoje navlhla a pokryla se plísní. Manželé si tehdy zakoupili speciální prostředek proti plísni a postižené místo sami ošetřili.
„Dokážeme se přizpůsobit jakýmkoli podmínkám, to je naše povaha. Bez jakýchkoliv stížností jsme tak s plísní bojovali jednou za měsíc. Někteří naši sousedé ale ošetřovali zdi mnohem častěji.“
V únoru 2024 byli Olga a Igor přestěhováni do původní budovy ubytovny. Pocítili úlevu, protože v novém pokoji nebyla plíseň. Jiných problémů však nebylo málo.
„Všechno ostatní bylo špatné. Například jsme si všimli, že v prvním patře je sprcha, která je ale v jedné místnosti s toaletou, pouze oddělená tenkým závěsem. To znamená nulové soukromí. Proto chodím raději do sprchy v přízemí, i když tam musím dýchat plíseň,“ poznamenává Olga.
Společná kuchyně má pouze dvě lednice a jeden mrazák na 20 pokojů. Olga s manželem si půjčili malou ledničku od známých a po dohodě s koordinátorkou ji umístili do svého pokoje, aby mohli uchovávat potraviny.
„Je tady slabá elektroinstalace. Například když sousedé vaří večeři a zároveň zapnou rychlovarnou konvici, automaticky vypadne elektřina v celé budově. Momentálně je to pro nás velký problém. Předtím tu byly problémy s topením. Naštěstí ne v našem, ale v sousedním pokoji. Naše sousedka musela celý měsíc bojovat s majitelem, aby problém vyřešil. Zabralo až vyhrožování, že nezaplatí nájem. Poté přišel opravář a situaci vyřešil.“
Místo toho, aby majitel problém s elektroinstalací vyřešil, rozhodl se jinak – od září 2024 zvýšil nájem za přítomnost ledniček v pokojích.
„Do září 2024 platili naši sousedé, kteří nepatřili do zranitelných kategorií, nájem 7000 korun. V září 2024 ale osobně přišel jeden z majitelů a oznámil, že nájem se zvýší o 500 korun kvůli vlastním lednicím. Byli jsme v šoku a dokonce jsme se sousedy připravili proslov o tom, že jsme připraveni lednice z pokojů odstranit, pokud majitelé pořídí další 2 nebo 3 lednice do společné kuchyně. Naštěstí majitel nakonec od zvýšení nájmu upustil.“
Přes všechny nedostatky ubytovny se Olga a Igor neplánují přestěhovat na jinou ubytovnu nebo do samostatného bytu. V srpnu a září 2024 Olga na popud sousedů navštívila tři prohlídky bytů 3+1. Pokud by se jim podařilo pronajmout byt, sdíleli by volný prostor se sousedkou, mladou ženou a její čtyřletou dcerou. Třikrát však pronajímatelé dali přednost jiným zájemcům.
„Teď už si sami bydlení nenajdeme. Před měsícem nám volal známý dobrovolník a nabídl nám k pronájmu garsonku za 18 500 korun měsíčně včetně služeb. Museli bychom dát všechny peníze, které dostáváme jako humanitární pomoc, takže bychom si v případě potřeby nemohli koupit léky, oblečení ani potraviny.“
Olga je vděčná, že Česká republika umožňuje zranitelným lidem platit za bydlení. Jinak by neměli možnost zůstat v bezpečných podmínkách.
„Platíme 7000 korun, což je pro nás jako zranitelnou kategorii hodně. Výdaje na bydlení hradíme pouze z humanitárních dávek. Od chvíle, kdy jsme začali platit za bydlení, si ale přejeme, aby na ubytovně probíhal úklid. Čistotu momentálně zajišťují sami obyvatelé. Ale někteří pracují a nemají na úklid čas. Nebo jsou tu matky s malými dětmi.“
Společné bydlení manželé už neplánují. Dnes si už všichni sousedé, se kterými byli Olga a Igor v dobrých vztazích, pronajali samostatné byty nebo pokoje v bytech. Olga nechce sdílet byt s neznámými lidmi.
„Nevidím smysl v pronájmu samostatného pokoje v bytě. Cena by byla stejná, ale náklady na stěhování bychom si museli pokrýt my. Navíc není jasné, zda bychom vyšli s novými sousedy a jak zodpovědní by byli majitelé bytu. Tady jsme si už zvykli na nezodpovědnost majitelů i na zvyky sousedů. Například sousedka, která řeší všechny otázky křikem a vulgárním jazykem, je pro nás už jako rodinný příslušník. Navíc v našem věku je těžké něco měnit. A také by stěhování bylo fyzicky náročné pro mého 71letého manžela.“
Olga přiznává, že by manžela přemluvila k hledání bytu, kdyby měla v Česku práci. Zdravotní problémy ji však výrazně omezují ve výběru dostupných pracovních příležitostí.
„Mám nostrifikovaný diplom o vysokoškolském vzdělání a chtěla bych pracovat ve svém oboru. Požadavky jsou však velmi přísné – musím mít češtinu na úrovni C1 a zatím chodím jen na kurzy úrovně B1,“ sdílí Olga.
Manželé neplánují stěhování z ubytovny v příštích 6 měsících. Olga a Igor doufají, že válka brzy skončí a budou se moci bezpečně vrátit domů.
„Chceme se vrátit domů, ale situace v Charkově, odkud jsme odjeli, je nyní velmi napjatá, je to děsivé ve dne i v noci. Proto bez naděje doufáme a děkujeme za to, co máme.“
O situaci ukrajinských uprchlíků na ubytovnách jsme psali také zde a zde.
Hledáte nájemní bydlení? Pomoci by vám mohl přehledný Manuál hledání nájemního bydlení (nejen) pro migranty.
Všechna jména ve článku byla změněna.
Článek vznikl v rámci projektu Učíme se spolu 2024, který realizuje Sdružení pro integraci a migraci, o. p. s. za finanční podpory Magistrátu hl. m. Prahy.
Koncept reprodukční spravedlnosti zahrnuje nejen samotnou legalizaci interrupcí, ale také finanční dostupnost a reálnou možnost tento zákrok podstoupit pro všechny, kdo jej potřebují. Bariéry nicméně nevycházejí pouze z našeho zákona, ale také z přístupu jednotlivých zdravotnických zařízení.
Organizace Abortion Support Alliance Prague – ASAP sleduje situaci interrupcí na vlastní žádost v ČR již několik let. Ve své aktuální zprávě Reprodukční spravedlnost a dostupnost interrupcí v ČR 2024 identifikuje nejvážnější problémy, které brání spravedlivému a rovnému přístupu k těmto zákrokům. Zpráva se zaměřuje nejen na obecné nedostatky, ale také na zranitelné skupiny, jako jsou osoby bez trvalého pobytu, lidé s nízkými příjmy a osoby se zdravotním postižením.
Český zákon povoluje interrupce na vlastní žádost bez udání důvodu do 12. týdne těhotenství. Ty jsou však zpoplatněny a cenu stanovuje konkrétní zdravotnické zařízení. Pojišťovnou jsou hrazeny pouze interrupce ze zdravotních důvodů.
V České republice mají podle zákona právo na interrupci na vlastní žádost osoby s trvalým pobytem a občanky EU. Ministerstvo zdravotnictví ČR tento výklad několikrát potvrdilo, přesto jej některá zdravotnická zařízení a Lékařská komora odmítají. Výsledkem je nejednotná praxe napříč Českem, která mnohdy znemožňuje občankám EU bez trvalého pobytu zákrok podstoupit. Podle zmíněného výzkumu 43 % ze 76 dotázaných zařízení interrupce na vlastní žádost občankám EU bez trvalého pobytu neprovádí. Příslušná legislativa je navíc diskriminační vůči osobám ze zemí mimo EU bez trvalého pobytu v ČR.
Existují organizace, které finančně podporují osoby, jež si nemohou dovolit interrupci. Jednou z nich je organizace Abortion Support Network, která pomáhá ženám z různých evropských zemí, jako je Polsko či Maďarsko. Poskytuje informace o klinikách, možnostech cestování a ubytování, a také finanční pomoc na pokrytí souvisejících nákladů. V zemích jako Velká Británie či Španělsko je interrupce na vlastní žádost dokonce hrazena z veřejného zdravotního pojištění.
Interrupce není pouze otázkou individuální volby. Přístup k interrupci ovlivňují další faktory, které žena často není schopna ovlivnit. Interrupce by měla být součástí základní zdravotní péče a dostupná pro všechny, kdo tuto péči potřebují. Organizace A.S.A.P. přináší doporučení pro jednotlivé instituce a organizace, díky kterým by bylo možné dostupnost interrupcí zvýšit:
Článek původně vyšel na Deníku Referendum 30. 10. 2024. Toto je jeho zkrácená verze.
„Někteří bydlí na jednom pokoji po čtyřech – pokud nemají děti, které se o ně postarají,“ shrnuje situaci ukrajinských seniorů a seniorek po 1. září Nataša, sedmdesátnice v červeném svetru. S Natašou a její vrstevnicí a kamarádkou Ninou si povídám v impozantních prostorech evangelické fary na pražských Vinohradech, kde spolu ukrajinské uprchlice od počátku války každý čtvrtek vaří, cvičí jógu, učí se angličtinu, smějí se a rozprávějí v rámci projektu Café Žinka.
„Snažíme se, aby si tu odpočinuly, udělaly si radost. Těžkosti řeší spíš mezi sebou,“ vysvětluje organizátorka projektu Jana Hradilková, charismatická žena s širokým úsměvem a nádhernými hustými vlnitými vlasy, o níž se zpravidla píše jako o bohemistce, básnířce a aktivistce.
Přítomným ženám se nicméně 1. září život ztížil. Ukrajinské seniorky totiž spadají do kategorie takzvaných zranitelných uprchlic a uprchlíků – spolu s těhotnými ženami, osobami pečujícími o dítě do šesti let, dětmi, studenty do šestadvaceti let a osobami se zdravotním hendikepem. Jde zkrátka o populaci, která z objektivních důvodů nemůže pracovat. Pročež jim stát do 1. září poskytoval ubytování bezplatně – ubytovny dostávaly 350 korun na noc za každého zranitelného uprchlíka.
To se však s letošní novelizací Lex Ukrajina VI změnilo. Od 1. září si musí zranitelní uprchlíci hradit ubytování sami, respektive za pomoci měsíčně vyplácené humanitární dávky. Maximální výše humanitární dávky pro zranitelné uprchlíky dnes tvoří jednak životní minimum, tedy 4860 korun za dospělého, 3490 za dítě, a poté započitatelné náklady na bydlení, které zranitelným uprchlíkům s novelizací vzrostly na šest tisíc korun měsíčně.
Jakékoliv další příjmy z legální práce nebo ukrajinského důchodu se z humanitární dávky odečítají – takže přilepšit si ke skromnému příjmu alespoň částečným úvazkem či brigádou nedává smysl. Maximální měsíční příjem zranitelných uprchlíků tak dnes tvoří 10 860 korun. A to v Praze, kde se výše nájmu za pokoj ve sdíleném bytě pohybuje okolo deseti tisíc korun – a kde zároveň bydlí většina zranitelných uprchlíků a uprchlic.
„Já jsem ráda i za těch šest tisíc korun,“ podotýká Nina, blondýnka v bílé pletené vestičce s dobrosrdečným úsměvem na rtech, které pomáhá s placením nájmu za garsonku syn. Podobně je na tom i Nataša – té s placením nájmu pomáhá dcera. „Mám jeden malinký pokoj. Koupelnu i kuchyň sdílím se spolubydlícími. Jako studentka,“ směje se zvesela.
„Ale jsem za to opravdu hrozně moc ráda,“ doplňuje rychle ve zřetelné obavě, aby nepůsobila nevděčně. Pochází z Charkova, vrátit se nemá kam. Zatímco se se slovy díků a loučení zvedám od stolu, Nataša i Nina začnou svorně a sladce unisono opakovat: „Děkujeme, opravdu moc děkujeme České republice!“
Deklarovaným záměrem ukončení bezplatného ubytování pro zranitelné uprchlíky je podle ministerstva práce a sociálních věcí motivovat uprchlíky k přesunu z ubytoven do nájemního bydlení. „Většina uprchlíků, kteří mohou pracovat a mají stabilní příjem, se už ale z ubytoven odstěhovala. Zůstali tam především zranitelní uprchlíci, potažmo lidé s jiným druhem znevýhodnění,“ podotýká Matěj Šulc z Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU).
Jeho slova potvrzuje i poslední analýza situace ukrajinských uprchlíků výzkumné organizace PAQ research, zveřejněná v prosinci loňského roku. Už před rokem bydlelo v nájemním bydlení sedmdesát procent ukrajinských uprchlíků, zatímco na ubytovnách bydlelo pouze šestnáct procent z nich.
Přestože se lidé napříč neziskovým sektorem shodují, že přesunout lidi z ubytovny do podnájmu je s ohledem na kvalitu bydlení, míru soukromí a stability žádoucí, pro většinu zranitelných osob zůstává nájemní bydlení snem takřka nedosažitelným.
Ačkoliv jsou ceny za bydlení na ubytovnách přemrštěné, v současné pražské realitě představují ve srovnání s nájemním bydlením tu levnější variantu – pohybují se mezi 5 500 a 9 300 korunami za osobu na měsíc. Ty nejlevnější jsou nicméně trvale beznadějně obsazené – a částka šest tisíc zkrátka cenu většiny z nich nepokrývá.
Jak předesílal Petr Pijáček, vedoucí sociálního oddělení v SIMI už na začátku září: „Zranitelní uprchlíci neskončí na ulici. Raději dají většinu humanitární dávky za ubytování – a na živobytí jim zbydou částky nižší než existenční minimum.“
Na recepci ubytovny v centru Prahy visí ukrajinská vlajka a dětský obrázek srdíčka vymalovaného fixami modré a žluté barvy. Na stolku leží letáky s informacemi o legislativních změnách pro ukrajinské uprchlíky, které vstoupily v platnost v červenci loňského roku – a které už dnes neplatí.
„Já vlastně nevím, co bych vám k tomu pověděl. Je, jak je!“ krčí rameny prkenně sedmašedesátiletý muž, kterého zde potkávám. „Nic si teď dovolit nemůžu. Ale ne, že by to předtím bylo jiné,“ přejede výmluvným pohledem svou modrou šusťákovku.
Tato ubytovna nemá pevně nastavené ceny – každý platí trochu jinou částku, a to z nejasných důvodů. Ceny za ubytování se nicméně pohybují okolo osmi tisíc měsíčně – což znamená, že zranitelným uprchlíkům tu po zaplacení ubytování zbývá na jídlo, léky, život okolo 2 800 korun na měsíc.
„V tuto chvíli mezi našimi klienty vládne především nejistota. Mají v České republice zůstávat? Nestane se, že za rok přestanou dostávat i započitatelné náklady na bydlení?“ popisuje terénní pracovnice OPU Kristýna Hlubučková. Někteří uprchlíci se už na Ukrajinu vrátili – jenže mnozí další zkrátka nemají kam se vracet.
Ti, kteří zůstávají, vymýšlí, jak přežít. „Někteří zatajují důchod z Ukrajiny. Jiní si našli načerno brigádu. A potom jsou tu ti poctiví, kteří jsou na tom bití nejvíc a kterým nezbývá než obcházet všechny možné sociální služby,“ komentuje Šulc z OPU.
„Občas se stane malý zázrak: pomůže jim někdo solidární, nebo jim pomůžeme my, pokud se — často spíše náhodou — objeví alespoň krátkodobé řešení. Ale systémové cesty chybí a spoléháme na štěstí. Spoustu zranitelných lidí, kteří živoří na ubytovnách a jedí instantní polévky, navíc pravděpodobně vůbec nevidíme,“ dodává jeho kolega Baroch.
Ministerstvo spravedlnosti a sociálních věcí si pochvaluje, že konec bezplatného ubytování pro zranitelné uprchlíky ušetří státní kase až 1,9 miliard korun ročně. Ač je přitom přijímání uprchlíků naší morální odpovědností, nikoliv ekonomickou otázkou, ukrajinští uprchlíci se České republice „vyplácejí“. Do státního rozpočtu odvádějí víc, než kolik z něj čerpají ve formě humanitárních dávek – a to platilo už před koncem bezplatného ubytování.
Ministerstvo práce a sociálních věcí zároveň tvrdí, že někteří zranitelní uprchlíci si díky zvýšeným započitatelným nákladům na bydlení polepší. „To je pravda – pokud si matka s dvěma dětmi najde byt za třináct tisíc, v rámci započitatelných nákladů na bydlení dostane třikrát šest tisíc. To však poukazuje na zásadní problém: všem pomáháme plošně paušálními částkami a neposuzujeme individuální situace. Někdo si polepšil, mnoho lidí si pohoršilo a další segment populace sítí pomoci úplně propadá,“ reaguje Šulc z OPU.
Neziskový sektor dlouhodobě upozorňuje, že téměř tři roky od začátku války nestačí na všechny potřeby ukrajinských uprchlíků a uprchlic odpovídat humanitární dávkou – ale že je třeba tuto část populace vpustit do českého systému sociálních dávek.
„Považuji to za neskutečnou hanbu, že šetříme na nejslabším článku společnosti – na lidech, kteří nemohou pracovat a nemají se kam vrátit,“ kroutí rozhořčeně očima Věra Roubalová Kostlánová, psychoterapeutka a někdejší mluvčí Charty 77, která uprchlíkům pomáhá již několik dekád.
„Když jsme ukrajinské uprchlíky přijímali, vzepětí občanské společnosti bylo úžasné. To samé se projevilo o povodních. Jenže nám to nikdy dlouho nevydrží! A teď, zatímco někteří ukrajinští uprchlíci žijí už tři roky v provizoriu, se jich jako společnost ani nezastaneme,“ uzavírá.
Autorka: Petra Dvořáková
Poznámka autorky: Děkuji Anastázii Boldyrievové, Vladovi B., Janě Hradilkové a Kristýně Hlubučkové za pomoc s tlumočením z ukrajinštiny.
Poznámka webu Férová migrační politika: Údaje v článku jsou platné k 30. 10. 2024.
Evropskou migrační a azylovou politiku posledních let charakterizují dva pojmy, a to sekuritizace a externalizace. Sekuritizace coby vnímání migrace primárně optikou bezpečností a bezpečnostních hrozeb a konstrukce politik tomu odpovídajících je patrná například v novém Paktu o migraci a azylu, ve kterém dochází k podstatnému rozšíření systému dohledu nad migranty a rozšíření digitální infrastruktury k tomu určené.
Trend externalizace je znát mimo jiné na rostoucím počtu smluv, které EU uzavírá se třetími zeměmi, a které mohou být z hlediska migračních cest označeny za tranzitní. Výměnou za podporu ekonomiky se v těchto smlouvách státy zavazují k přísnější kontrole migrace a bližší spolupráci s patřičnými agenturami EU. Jen za poslední dva roky uzavřela EU smlouvy tohoto typu s Tuniskem a Egyptem a Mauretánií.
Kromě vlivu na tranzitní země má ovšem EU zájem i na ovlivňování migrace ve zdrojových zemích. Důležitá je v tomto ohledu role Frontexu ve státech Západní Afriky a Sahelu (tj. států na jižním okraji Sahary), který se snaží migrační cesty narušit přímo (viz například Operace Hera), či nepřímo (v rámci Africa-Frontex Intelligence Initiative). V neposlední řadě též evropské státy experimentují s plány na delegování procesů azylové politiky na třetí státy, jak bylo možné v poslední době vidět na příkladu dohody Británie se Rwandou či Itálie s Albánií.
Současný vývoj evropské migrační a azylové politiky ovšem nezůstává bez odpovědi občanské společnosti. Níže představené kampaně, započaté v roce 2024, jsou výběrem z mobilizace proti politice, která lidi na útěku vystavuje nebezpečí a která je přímo v rozporu s demokratickými zásadami, na kterých si EU zakládá.
Klíčovým bodem kampaně Human Rights Watch, která nese název With Humanity (S lidskostí), je petice adresovaná řediteli Evropské pohraniční a pobřežní stráže (Frontex) Hansi Leijtensovi. Opírá se o dobře zdokumentované případy ohrožení života či úmrtí lidí snažících se dosáhnout břehů Evropy na k plavbě nezpůsobilých lodích, při kterých Frontex nereagoval adekvátně k riziku.
Vážnost situace dokládá počtem lidí utonulých ve vodách Středozemního moře, kterých bylo, podle Mezinárodní organizace pro migraci, za posledních deset let více než 30 000. Ačkoliv se technologické možnosti Frontexu za dvacet let existence mnohonásobně zlepšily, neslouží vždy k zajištění bezpečností lidí na palubě lodí v nouzi.
Petice vyzývá ke třem konkrétním krokům k nápravě. Prvním je požadavek, aby informace o plavidlech v nouzi byla systematicky předávána záchranným lodím neziskových organizací, které ve Středozemním moři operují a jsou schopny dopravit zachráněné lidi do bezpečí. Tento bod petice se vymezuje vůči současné praxi Frontexu, který často informuje o lodích v nouzi pouze pobřežní stráž Libye či Tuniska, tedy zemí, odkud často lodi vyplouvají. V těchto zemích jsou však systematicky porušována lidská práva, přičemž migranti patří mezi nejohroženější skupiny.
Kritéria pro vydání nouzového upozornění by, podle druhého bodu petice, měla být rozšířena na přeplněná plavidla a plavidla jinak neschopná k plavbě, kde často chybí záchranné prostředky, neboť současná kritéria jsou příliš úzká.
Třetí požadavek se týká monitoringu případů, kdy se plavidlo ocitne v nouzi. Frontex, resp. jeho monitorovací kapacity, by měly podle HRW zůstat na místě po celou dobu ohrožení (a to i v případech vyžádání) a zajistit, aby byla plavidlu poskytnuta patřičná a včasná pomoc. Frontex by měl též poskytnout své síly na zajištění případné dodatečné pomoci. Výše uvedené požadavky rámuje HRW jako nápomocné k zajištění souladu činnosti Frontexu s mezinárodním mořským právem, uprchlickým právem a lidskými právy.
Tématu ochrany lidských životů na hranicích EU se věnuje i kampaň spuštěná v lednu 2024 v rámci hnutí United Against Inhumanity (Spojeni proti nelidskosti), která nese název Stop the Inhumanity at Europe’s borders (Zastavme nelidskost na hranicích Evropy).
Již přes sto neziskových organizací (zatím převážně z Evropy) se podpisem připojilo pod kolektivní požadavky této kampaně, které tvoří sedm bodů, jež budou v letech 2024 a 2025 rozpracovávány do obsáhlejších policy briefů (tedy v jistém smyslu návodů pro politiky, jak situaci na hranicích zlepšit). Ambicí kampaně je pomocí rozsáhlé mobilizace občanské společnosti vytvořit tlak na evropské instituce a vlády ke změně stávající migrační politiky a praktik, které způsobují utrpení lidem na útěku.
Zmíněné požadavky se týkají především opatření na hranicích EU či třetích zemí, které s EU uzavřely dohody o migraci. Mezi praktiky, vůči kterým se UAI ve svých požadavcích vymezuje, patří například pushbacky (tj. násilné vytlačení migrantů za hranice bez ohledu na jejich bezpečí čí důstojnost), odstrašování smrtí (politiky kontroly hranic, které spoléhají na odstrašující příklady úmrtí při pokusu o překročení hranice) či již zmíněná externalizace. V neposlední řadě poté kampaň volá po reformě Frontexu, která by vedla k větší transparentnosti a zodpovědnosti této organizace.
O něco šířeji je formulovaná kampaň vzešlá z iniciativy pěti antirasistických a migranty vedených neziskových organizací nazvaná EU Leaders: Change Course And End Your War On Migrants (Lídři EU: Změňte směr a ukončete svou válku proti migrantům). Jak je již patrné z názvu, kampaň je směřována evropským lídrům a vymezuje se vůči trendům evropské migrační politiky.
Petice, kterou podepsalo na 83 organizací a dalších 140 ji podpořilo je adresována přímo předsedkyni Evropské komise Ursule von der Leyenové a ministrům vnitra členských států EU. Její text upozorňuje na neblahé účinky evropské migrační politiky, připomíná historickou roli Evropy a její podíl na fenoménech, které migraci zapříčiňují (klimatická změna, destabilizace regionů, kolonialismus) a na prvky evropského přístupu k migraci (rozšiřování systému detencí, rasové profilování, pushbacky a jiné formy násilí na hranicích), které podle autorů petice připomínají politiku fašismu.
Kromě bezpečných a legálních migračních cest petice požaduje i konec kriminalizace lidí na útěku, řešení příčin migrace v zemích globálního Jihu či všeobecně inkluzivnější politiku namísto prioritizace zájmů korporátů.
Rámcem všech tři kampaní je lidskost, kterou představitelé občanské společnosti staví proti migračním politikám ohrožujícím lidské životy. Dopady těchto politik se věnuje každá z kampaní v trochu jiném měřítku.
Globální záběr kampaně EU Leaders stojí v kontrastu ke specifickým cílům kampaně HRW. Dohromady však podávají svědectví o problému, který je skutečně nutné vidět na mnoha úrovních. Jinými slovy, kritika praktik jednotlivých institucí či agentur by měla být viděna na pozadí dalekosáhlejšího obratu migrační politiky a hrozeb, které tento obrat přináší.
Autor: David Klouček
Do pražské ubytovny se Veronika s dcerou přestěhovala 1. července 2023. Předtím bydlela v bytě zaregistrovaném v programu „Solidární domácnost“. Stěhování zajišťovalo KACPU (Krajské asistenční centrum pro uprchlíky z Ukrajiny) a sociální pracovníci z Organizace pro pomoc uprchlíkům jí pomohli podat žádost, na základě které později obdržela dokument o přidělení bydlení. Po přestěhování ji zaskočil nedostatek místa a vysoké výdaje na pořízení základních potřeb.
„Když jsme bydleli v bytě, majitelé nám tam nechali všechno – nádobí, nábytek, ložní prádlo a tak dále. Až po přestěhování na ubytovnu jsem si uvědomila, jak velká to byla pomoc. Hned na začátku jsme utratili hodně peněz za čistící prostředky, mopy, hadry a nádobí. Vybavení ubytovny bylo buď nefunkční, nebo v hrozném stavu, ale nějak použitelné. Například jedna plotýnka na vařiči nefungovala, takže jsme si časem museli koupit nový. Tři měsíce jsem se také bála, že se dítě dotkne rozbité zásuvky, která jiskřila. Stížnosti jsme psali koordinátorovi každý týden, ale kromě slibů žádná změna nepřišla,“ vzpomíná Veronika.
Když začala topná sezóna, objevila se plíseň, která byla nejvýraznější u okna a ve sprše. Veronika a její spolubydlící musely kupovat čisticí prostředky a bojovat s plísní v celé dvoupatrové budově.
Po nastěhování na ubytovnu Veronika zpočátku nehledala nové bydlení, protože neměla žádné úspory. Byla velmi vděčná České republice za „střechu nad hlavou“, i když v hrozných podmínkách. V únoru 2024 však majitelé ubytovny přes koordinátora oznámili Veronice a ostatním obyvatelům, že se mají do 7 dnů přestěhovat do sousední budovy.
„Museli jsme se samostatně domluvit s paní, která bydlela v našem budoucím pokoji, abychom si převzali klíče. Ubytovna nabídla pouze palandu bez matrací a jedno křeslo pro dva dospělé a dítě. Museli jsme požádat sociální pracovníky, aby kontaktovali jednoho z majitelů a alespoň ústně se dohodli na přesunu tří postelí a lednice z jednoho pokoje do druhého. Stěhování bylo fyzicky vyčerpávající.“
Obyvatelé nové ubytovny měli rozdílné rozvrhy, které si navzájem odporovaly, a někdy vedly k hádkám, třeba i při návštěvě kuchyně. Když se Veronika později přestěhovala do svého bytu, s úlevou si vydechla, že konečně bude žít sama. Nemusela se bát, že její dcera ráno probudí sousedy, když se chystají do školky.
„Konečně jsem si uvědomila, že se mohu normálně umýt. Ve sprše nesmrdí kanalizace ani plíseň a nemusím se bát, že chytnu plísňovou infekci, když uklouznu a šlápnu bosou nohou na podlahu,“ říká zasněně Veronika. Svůj nový byt si zabydlela za pět dní. Líbilo se jí, že si vše může přizpůsobit podle svého, aniž by se obávala, že sousedi vedle spí od 7 hodin večer, protože musí brzy ráno vstávat do práce. Sama však hledání bytu popisuje jako zázrak.
S hledáním pronájmů začala již v březnu 2024, protože v novém pokoji nefungovalo topení a teplota nepřesáhla 18 stupňů. Po pěti dnech focení teploměru pro sociální pracovníky SIMI se podařilo přimět majitele, aby opravili radiátor. Radost však netrvala dlouho: ukázalo se, že termostatická hlavice nefunguje, a teplota z 18 stupňů rychle vzrostla na 31 a níže neklesla.
„Myslela jsem, že se v tom pokoji udusíme. Nejtěžší to bylo v noci. Kdybychom nechali okna otevřená, probudili bychom se s těžkým nachlazením, ale se zavřenými okny jsme se doslova dusili. Když konečně přišel opravář, suše oznámil, že do konce topné sezóny nelze nic opravit. Modlili jsme se, aby sezóna skončila dříve než v květnu, a začali hledat pokoj k pronájmu.“
Naštěstí „horké dny“ na ubytovně skončily v dubnu a v té době se její kamarádka přestěhovala do samostatného bytu. Hledání bydlení pro Veroniku a její dítě se rozjelo naplno. Když jí sociální pracovníci oznámili, že od září se bydlení na ubytovně stane placeným, začala trávit hledáním 6 až 7 hodin denně. Bohužel odpovědí bylo velmi málo a všechny s odmítnutím kvůli tomu, že má malé dítě.
„Bylo mi líto platit 14 000 korun za podmínky, v jakých jsme tehdy byli. Myslela jsem, že nám bude stačit pokoj pro dvě osoby, abych mohla volně chodit do sprchy nebo kuchyně. Navíc kdybychom zůstali na ubytovně, neměli bychom peníze ani na jídlo. Nejprve jsem změny v zákoně vnímala velmi sklesle, ale po několika měsících jsem si uvědomila, že je to pro mě velký dar. Pomyslela jsem si, že buď pro nás najdu něco lepšího, nebo se vrátíme domů,“ vysvětluje Veronika.
Konec srpna přinesl zprávu od majitelů, že pobyt bude o 500 korun dražší a že za klimatizaci nebo lednici v pokoji bude nutné připlatit 1000 korun, i když patří ubytovně. Zoufalá Veronika zaplatila za předplatné na bezrealitky s nadějí, že na zprávy odpoví alespoň majitelé tamních bytů, ale bylo to marné.
„Odesíláte zprávu jako jedna z prvních, ale majitelé neodpovídají. Ze třiceti jsem dostala odpověď jen od tří, ale ani u jednoho jsem nevyhovovala. Jedna majitelka mi napsala, že nejsem tak zainteresovaná jako ostatní, kterým dali přednost.“
Sociální pracovníci SIMI jí zpočátku poradili, kde hledat, a později jí na konzultacích pomáhali volat majitelům bytů. Když bylo v poznámce napsáno „pouze telefonicky“, požádala kamarádku, aby zavolala a domluvila prohlídku. Podle jejích osobních výpočtů se z 30 žádostí podařilo domluvit jednu prohlídku, která však často byla zrušena na poslední chvíli.
V zoufalství hledala Veronika jak samostatné bydlení, tak sdílené bydlení se známými z ubytovny. Vydávali se za rodinu a hledali byt 3+kk, ale organizace všech zabrala hodně času, a proto třikrát pronajali byt jiným zájemcům.
„Cítila jsem obrovskou úlevu, když jsem se dozvěděla o Charitě, která pomůže prověřit to, jestli je smlouva v pořádku a poskytne jednorázový příspěvek na úhradu poplatků za služby makléře a nájem. I přes takovou podporu mě ale hledání bydlení dovedlo k zoufalství.“
Její situaci nakonec vyřešila náhoda. Majitelé jejího současného bytu se obrátili na Charitu a nabídli byt k pronájmu Ukrajincům. Spolu s další matkou dostala Veronika pozvání na prohlídku a majitelé si měli sami vybrat, s kým uzavřou smlouvu.
„Nevím podle jakých kritérií, ale dali přednost nám. Byla jsem velmi šťastná. Stále si myslím, že jsem měla neuvěřitelné štěstí. Kdyby ne, nevím, jak bych bydlení hledala,“ přemýšlí Veronika.
Přiznává, že i ve frontovém městě se má kam vrátit, ale její dcera by tam neměla žádné možnosti k socializaci, protože mateřské školky nefungují a rakety často zasahují různé části města. Pokud by jí ale na ubytovně zůstávat nemohla, byla by nucena riskovat a vrátit se, a to i přes značné úspory na potravinách.
Když dostala otázku, co se jí na ubytovně líbilo, Veronika se zasmála: „Asi to, že jsem se nemusela starat o účty za elektřinu a vodu. Teď jsou tyto náklady součástí nájmu a hodně se obávám, abych neměla velkou spotřebu. Majitelé bytu k nám byli velmi laskaví a je pro mě důležité jim jejich laskavost oplatit.“
Veronika podepsala nájemní smlouvu na jeden rok a je ráda, že se alespoň po tuto dobu nemusí obávat o bezpečnost a blaho svého dítěte.
Všechna jména v článku byla změněna.
Článek vznikl v rámci projektu Učíme se spolu 2024, který realizuje Sdružení pro integraci a migraci, o. p. s. za finanční podpory Magistrátu hl. m. Prahy.
V říjnu schválila vláda návrh novely školského zákona, který míří do Poslanecké sněmovny, obsahuje zásadní změnu v § 20, a to v rozšíření cílové skupiny dětí s nárokem na podporu i o děti s odlišným mateřským jazykem. Od září 2024 platí změny v metodice (platná do 31.8.2025) a vyhlášce č. 48/2005 Sb. pro školní rok 2024/2025 týkajících se vzdělávání cizinců se zaměřují např. hodnocení (možnost využít kriteriálního hodnocení), zařazování žáků-cizinců do ročníků (ředitel nově příchozí ukrajinské děti zařazuje do heterogenních tříd nesložených výhradně z dětí s cizí státní příslušností), ale především jazykové přípravy pro nově příchozí žáky-cizince.
Novinkami v jazykové přípravě je například jazyková podpora v přípravných třídách nebo délka nároku na bezplatnou jazykovou přípravu pro žáky-cizince, kteří plní povinnou školní docházku (24 měsíců a do konce školního roku 2024/25 přechodně na 36 měsíců). Další změny se týkají rozdělení skupin, možnost rozdělení skupin na žáky 1. a 2. stupně ZŠ pro jazykovou přípravu a úprava velikosti skupin. Také se zvýšil počet hodin jazykové přípravy pro žáky ZŠ z 200 na 400 hodin s možností dalších 200 hodin pro žáky, kteří již 200 hodin absolvovali. Délka poskytování jazykové přípravy se prodlužuje z 10 na 20 měsíců. Měnila se i pravila pro určení škol s jazykovou přípravou. Podrobnější informace na svých stránkách přináší organizace Meta nebo Národní pedagogický institut.
Uchazeči z Ukrajiny s dočasnou ochranou mohou být přijati na střední školy i do probíhajícího prvního ročníku a mohou nahradit vysvědčení čestným prohlášením. K přijetí na školu je nutné doložit dočasnou ochranu a zdravotní způsobilost pro daný obor, což nelze nahradit čestným prohlášením.
Pro školní rok 2025/2026 jsou připraveny úpravy přijímacího řízení: uchazeči nemusí skládat přijímací zkoušku z českého jazyka a místo toho absolvovat rozhovor, který ověří jejich jazykové schopnosti. Uchazeči mají také právo konat test z matematiky v ukrajinštině, pokud o to požádají. Pokud je školní zkouška pouze v češtině, uchazeč dostane 25 % více času a může použít překladový slovník. Doložit je nutné žádost o prominutí zkoušky a případně žádost o testy v ukrajinštině. Ve druhém a dalších kolech přijímacího řízení mohou školy přijímat uchazeče na základě specifických kritérií, která nemusí zahrnovat výsledky z prvního kola. Přijímačky na střední školu podrobně popisuje organizace Meta na webových stránkách inkluzivní školy.
Tématu přístupnosti vzdělání pro mládež s migrační zkušeností se bude také věnovat konference organizace Meta, která se uskuteční 20. března 2025 v Praze.
Od roku 2025 bude nutné zajistit jejich financování ze státního rozpočtu, protože evropské fondy pro tuto oblast končí v roce 2024. Ministerstvo školství se snaží institucionalizovat financování těchto pozic v rámci školského zákona. Pro děti z Ukrajiny s dočasnou ochranou jsou tito asistenti neocenitelnou pomocí. Asistenti mají nejen jazykovou, ale i kulturní roli, pomáhají s adaptací na nový školní systém a podporují děti při přechodu na český jazyk a kulturu.
Legislativně je práce dvojjazyčných asistentů částečně pokryta novelami školského zákona a různými vládními opatřeními, která se zaměřují na zajištění financování a podporu těchto pozic. V roce 2025 se plánují úpravy v zákonech týkajících se financování znevýhodněných škol, které mohou pomoci školám s vyšším počtem cizinců. Vláda také připravuje podmínky pro plné financování asistentů z veřejného rozpočtu, což umožní jejich dlouhodobé udržení.
“Ruská federace bohužel využívá pobyt etnických Rusů jako nástroj prosazování vlastních politických a vojenských cílů.” Tím opodstatňuje v tiskové zprávě hnutí STAN pozměňovací návrh Lex Ukrajina 7 předložený poslancem Martinem Exnerem. Změna v zákonu umožní Rusům získat české občanství, jen pokud se nejprve vzdají toho ruského. Toto je prezentováno jako posílení vnitřní bezpečnosti a prevence zneužívání výhod a práv souvisejících s českým občanstvím v kontextu růstu zájmu o státní občanství ze strany Rusů přebývajících v Česku. STAN v tiskové zprávě zmiňuje:
“S ohledem na vývoj mezinárodně politické a bezpečnostní situace v Evropě v posledních cca 10 letech lze přitom konstatovat, že samotný pobyt státních občanů Ruské federace na území České republiky může do jisté míry představovat bezpečnostní riziko. (…) Otázkou je loajalita těchto lidí ve vztahu k našemu státu. Nelze vyloučit, že přinejmenším určitá část z nich považuje Česko za nepřátelský stát a mohla by být v budoucnu ze strany Ruské federace využita přinejmenším k různým formám politického nátlaku. Ruští občané si tedy budou muset vybrat, jestli chtějí patřit k nám nebo do Ruska.”
Ministr vnitra a předseda hnutí STAN Vít Rakušan informování o pozměňovacím návrhu doprovodil postem o matrjoškách, který je za hranicí dobrého vkusu.
Návrh vzápětí obdržel vlnu kritiky. A to i na úrovni toho, jak by se nové změny projevily v praxi. Konstantin Sulimenko v textu pro Seznam Zprávy upozorňuje, že návrh počítá s tím, že ruským žadatelům může Česko vydat příslib udělení českého občanství, pouze pokud se ve stanovené lhůtě zbaví toho ruského. Sulimenko poznamenává, že ruská strana nemá jediný důvod, proč by měla svým občanům vyjít vstříc a respektovat lhůtu danou Českem. Zbavit se ruského občanství tak může být mnohem náročnější, než návrh předpokládá. Saša Uhlová v komentáři pro Deník Alarm zmiňuje, že změna by v praxi způsobila, “že by [zbavení se ruského občanství] ruský zastupitelský úřad [v ČR] nepovolil, a [dotčení Rusové] by tedy museli odjet do Ruska, aby se pokusili zbavit ruského občanství tam.” Sulimenko i Uhlová to vidí z pochopitelných praktických důvodů pro mnoho Rusů jako nerealistický krok. Někteří Rusové se do země vrátit nemohou, ať již z důvodu napojení na organizaci označenou ruskými úřady za “nežádoucí” či protože by jim hrozilo povolání do války. To zmiňuje i novinář Ondřej Soukup, který v komentáři pro ČRo situaci popisuje následovně:
“Zjevně nikdo, kdo navrhoval změny, neměl sebemenší tušení, že pro občany Ruské federace je prakticky nemožné zbavit se občanství ruského. Podle jejich zákonů musí dokázat, že nemají žádné dluhy před ruským státem, včetně vojenské služby. Nebo, že proti nim nebylo zahájeno trestní stíhání. (…) Kromě toho, vyvázat se z ruského občanství, lze pouze, pokud máte už jiné občanství. Nebo máte garance, že ho získáte. Myslíte, že české úřady budou vydávat takové potvrzení?”
Koho zákon zasáhne?
Sulimenko, Uhlová i Soukup se shodují na tom, že potenciálním hrozbám pro bezpečnost ČR zákonná úprava nezabrání, jen znesnadní situaci lidí, kteří byli nucení z relevantních důvodů Rusko opustit. Jak poznamenává i ředitelka Sdružení pro integraci a migraci Magda Faltová, mezi ně často patří například i lidé, kteří od února 2022 poskytují pomoc ukrajinským uprchlíkům v první linii, za což jim může v Rusku hrozit pronásledování. Při pokusech vzdát se občanství mohou také ohrozit své blízké, kteří stále v Rusku žijí.
Martin Exner na kritiky reaguje s tím, že “pozměňovací návrh ponechává možnost udělit české občanství, pokud si Rus chce nebo musí nechat ruské občanství z důvodů vědeckých, vzdělávacích, kulturních, sportovních nebo humanitárních. A já si myslím, že na disidenty se toto také vztahuje.” Zmiňuje také možnost výjimky v rámci individuálního posouzení konkrétních případů českými úřadu, jejíž udělení by návrh měl umožňovat. V takovém případě by nebylo nutné se ruského občanství vzdávat. Otázka, jakým způsobem by toto úřady posuzovali, pan poslanec ve svých mediálních výstupech nezmiňuje. Tyto výjimky ale patrně budou v praxi příliš úzké. Navíc ne každého, kdo s režimem nesouhlasí, je možné prohlásit za disidenta. Exner v rozhovoru také dodává, že “Rusům nebereme možnost tady žít na trvalý nebo dočasný pobyt, a to je opravňuje tady pracovat, studovat. Jediné, k čemu je to neopravňuje, je vstupovat do bezpečnostních složek, volit, být zvolen, atd. Ale jako žít tady v pohodě můžou prakticky neomezenou dobu.”
Nehledě na toto rámování ze strany předkladatelů zákona, změny které návrh přináší lze označit za diskriminační a za kolektivní trest. Tak o nich hovoří i petice, která v reakci na návrh vznikla. Ta upozorňuje i na fakt, že návrh je “skrytý v zákoně o pomoci uprchlíkům, nikoli v hlavním zákoně o občanství”. Kampaň Jsme lidé, která za peticí stojí, na svém webu nabízí také ucelený přehled výtek včetně právního rozboru návrhu.
Své vyjádření vydalo také Migrační konsorcium, které mimo jiné upozorňuje na to, že proces získání občanství již obsahuje individuální posuzování žadatelů a má pevně stanovené podmínky pro zisk občanství. Návrh dle konsorcia tak přispěje k uplatnění “principu kolektivní odpovědnosti”. I kdyby platily zmíněné výjimky, bude tento návrh zkrátka znevýhodňovat Rusy, kteří mají zájem v Česku získat občanství minimálně tím, že zbytečně mění aktuálně nastavené procesy.
Dle expertů Migračního konsorcia má návrh i další legislativní nedostatky. Například počítá s tím, “že všechna řízení o žádostech o české státní občanství podané ruskými občany budou přerušena i po dobu několika let. Ministerstvo vnitra se tedy těmito žádostmi nebude vůbec zabývat a nechá žadatele v dlouhodobé právní nejistotě. Zároveň návrh předpokládá, že nové přísnější podmínky budou platit i pro žadatele, kteří podali žádost před účinností zákona.” Tisková zpráva Migračního konsorcia cituje právničku Organizace pro pomoc uprchlíkům Hanu Frankovou, která v tomto směru ještě doplňuje:
“[Ž]ádná tak zásadní úprava neměla být aplikována retroaktivně. Nelze klást k tíži žadatelů průtahy v řízení na straně správního orgánu. Řada žadatelů o státní občanství, kteří splňují všechny zákonné předpoklady pro jeho získání, čeká na vyřízení své žádosti podstatně déle, než je zákonná lhůta, v níž mělo ministerstvo rozhodnout. Nyní by se kvůli nečinnosti ministerstva na ně měly zpětně vztahovat přísnější podmínky, jejichž splnění je pro mnohé nemožné.“
Zdá se, že návrh však nepoukazuje na nedostatky aktuálního posuzování žádostí o české občanství. Neadresuje ani situace, které s novými pravidly mohou nastat. Pokud pomineme, že by jej bylo možné vnímat i v určitém směru jako populistické gesto, zůstává na rovině reálného dopadu na žadatele o občanství nepraktickou a diskriminační změnou, která kolektivně zpřísňuje pravidla pro určitou skupinu migrantů pobývajících v Česku.
Novela Lex Ukrajina 7 včetně zde probíraného návrhu v říjnu 2024 postoupila v Poslanecké sněmovně do 3. čtení.
Aktualizace Strategie 2021+ reaguje na stěžejní socioekonomické změny s významným dopadem na rovnost žen a mužů v ČR, například během ruské války na Ukrajině. Přináší s sebou snížený počet opatření a zjednodušený monitoring i evaluaci.
Mezi klíčové změny patří mimo jiné začlenění problematiky týkající se dopadů války na Ukrajině, opatření pro zajištění nápravy protiprávně sterilizovaných žen, zavedení účinných opatření k prevenci sexuálního obtěžování v dopravě nebo na podporu systému práce s původci násilí.
Expertky Sdružení pro integraci a migraci (SIMI) změny vítají. Nicméně za důležité i nadále považují zdůrazňování intersekcionálního přístupu ve Strategii 2021+, tedy zohlednění vícenásobného znevýhodnění žen z marginalizovaných skupin, vč. migrantek a uprchlic. To je zásadní zejména v kapitolách Práce a péče, Bezpečí a Zdraví. V souvislosti s aktualizací Strategie se SIMI podílelo spolu s Českou ženskou lobby na sestavení priorit pro práci do dalšího období. Těmi jsou:
S dopady systémových nedostatků, genderové neutrality až slepoty, či chybějící intersekcionality v těchto oblastech se setkáváme na dennodenní bázi při řešení jednotlivých problémů a situací migrantek a uprchlic v rámci našich poradenských a asistenčních služeb. I z této zkušenosti vyplývá potřeba nadále upozorňovat na stávající systémové nedostatky a prioritizovat konkrétní oblasti, které mohou přímo i nepřímo ovlivnit situaci těchto žen a jejich postavení ve společnosti.
Tlumočníci byli po dobu působení českých jednotek v Afghánistánu zcela nepostradatelní. Armádě nepomáhali pouze s dorozuměním se paštunsky, urdsky či jazykem darí, ale stali se pro Čechy i průvodci kulturním kontextem Afghánistánu. O spolupráci se opírali kromě armády také pracovníci české ambasády v Kábulu. V mnoha případech byla Afgáncům za jejich služby nabídnuta možnost přesídlení do ČR pro ně a jejich rodiny. Program, který měl toto přesídlování zajišťovat byl spuštěn již v roce 2011 a fungoval až do roku 2017, kdy byl tehdejším ministrem vnitra Chovancem zastaven.
Výzvy k obnovení programu se průběžně objevovaly, zejména po oznámení ukončení mise v Afghánistánu americkým prezidentem Joem Bidenem a s počátkem stahování jednotek. Otázka poskytnutí adekvátní pomoci lidem, bez kterých by celá afghánská mise pravděpodobně ztroskotala, tak byla znovu aktuální.
Zatímco jiné země, jako například Velká Británie, začaly tuto situaci řešit s dostatečným předstihem, v České republice se o přesouvání tlumočníků prakticky nemluvilo. Na jaře 2020 byl program podle Jany Černochové, současné ministryně obrany a tehdejší členky Bezpečnostní rady státu, opět připraven, ale k jeho schválení tehdy nedošlo.
Když na věc upozorňoval týdeník Respekt v červnu 2021, nezdálo se, že by se celý proces někam posunul. Přitom přicházely zprávy od samotných tlumočníků, kteří reagovali na zhoršující se bezpečnostní situaci v zemi a zdůrazňovali fakt, že s nimi nikdo z české strany nekomunikuje a nevědí, na koho se obrátit. Jak sdílel Deník N v článku vydaném 20. července 2021, ministerstva zahraničí a obrany potvrdila, že se o programu pomoci tlumočníkům jednají. Ve zmíněném článku bylo popsáno, že se mělo jednat o pomoc finanční. Ta však již v té době, se zrychlujícím se postupem Talibanu, nebyla adekvátní, protože tlumočníci, kterým mohlo jít o holé životy, již neměli možnost si penězi jakkoliv pomoci pro zjištění svého bezpečí. Podrobnosti o programu pomoci navíc stále podléhaly utajení, díky čemuž nemohla mít veřejnost jakoukoliv kontrolu nad tím, že vláda tlumočníkům opravdu pomoc poskytne.
Na tuto situaci tehdy reagovala iniciativa Zachraňte tlumočníky, kterou tvořili zejména zástupci veteránů, spolek Vlčí máky a Sdružení pro integraci a migraci. S podporou řady veřejně činných osobností a veteránů iniciativa odeslala otevřený dopis vládě, ve kterém ji a členy a členky zákonodárného sboru vyzývala k neprodlenému spuštění transparentního přesídlovacího programu. Popudem pro dopis byla komunikace s asi 10 afghánskými tlumočníky, kteří o zařazení do programu usilovali již dlouhou dobu a z nichž v té době ještě nikdo nebyl českými orgány osloven. Zároveň s odesláním dopisu byla spuštěna petice s textem stejného znění jako otevřený dopis, která z několik málo hodin po zveřejnění sesbírala stovky podpisů. Nezávisle na iniciativě zaslala vlastní otevřený dopis vládě také Jednota překladatelů a tlumočníků a objevovaly se stále další hlasy, volající po okamžitém zprostředkování bezprostřední pomoci. K pomoci afghánským tlumočníkům vyzval i tehdejší prezident Miloš Zeman.
Pod tímto tlakem vláda nakonec program 30. července schválila. Jak se později ukázalo, jednalo se o schválení opravdu na poslední chvíli. Jednotky Talibánu tou dobou obsazovali jedno město za druhým a mezi tlumočníky rostl strach a nejistota. Panovaly ale obavy ohledně toho, zda byl program řádně připraven a zda se ho podaří v rychlém sledu dění spustit. Podrobnosti o programu nadále podléhaly utajení. Nebylo tak například jasné kolika tlumočníkům bude pomoc poskytnuta. Tehdejší premiér Babiš se ale dušoval, že program bude spuštěn co nejdříve.
Na pochybnosti o necelé dva týdny později, 13. srpna, reagovala iniciativa Zachraňte tlumočníky vydáním tiskové zprávy. V té upozorňovala na neadekvátnost nadále nabízené finanční pomoci a na to, že přes schválení programu, se nezdá, že by se věci dávaly do pohybu. Iniciativa přitom vycházela z informací přímo od tlumočníků. „Nikdo z 10 tlumočníků, se kterými je Spolek Vlčí máky v kontaktu, nebyl osloven, což považuji za obrovské selhání,“ uvedla tehdy ve výzvě předsedkyně Vlčích máků Miroslava Pašková.
Patnáctého srpna se tehdejší ministr obrany Metnar na svém Twitteru ohradil proti tomu, že by realizace programu vázla. Armáda dle něj kontaktovala všechny tlumočníky, kterých se měl program týkat. Někteří, se kterými byla iniciativa Zachraňte tlumočníky v kontaktu, ale ani tehdy nebyli osloveni. Zdálo se, že program nadále cílí jen na vybranou a poměrně úzkou skupinu tlumočníků z nedávné doby a zcela z něj vypadávali spolupracovníci, kteří spolupráci ukončili třeba před třemi až pěti lety.
Situace v Afghánistánu začala velmi rapidně eskalovat. Taliban postoupil až do Kábulu a nastala všeobecná evakuace zejména pracovníků ambasád, spojená s masami lidí snažících se přes letiště dostat ze země. To se v tu chvíli stalo prakticky jedinou cestu s Afghánistánu pryč, protože okolní země uzavřely hranice.
V nastalém chaosu začala také reálná evakuace armádních a ambasádních spolupracovníků. Až s odstupem vycházelo najevo, jak celý proces dostat je na paluby aliančních letů probíhal. Lidé se mohli na letiště dostat jen s asistencí vojáků, kteří si pro ně přišli na talibánský checkpoint. Vojáci, kteří museli s Talibanem vpouštění lidí na letiště vyjednávat, vybírali tlumočníky na základě seznamů spolupracovníků, které měli od ministerstev. Ty se ale pravděpodobně neustále proměňovaly.
Iniciativa Zachraňte tlumočníky tehdy získala zprávy, že jednotky hnutí Taliban obcházejí domy a vyptávají se po sousedech na spolupracovníky aliance. Tímto způsobem našli i jednoho z tlumočníků pracujících v minulosti pro Armádu ČR, kterého podle zpráv spolku Vlčí máky poté odvlekli a zbili ho. Po apelování tlumočníkova otce a sousedů naštěstí došlo k jeho propuštění. Poté se skrýval poblíž letiště a dostal se do druhého evakuačního letu.
I přes chaotickou situaci, se podařilo ve dnech 15. až 18. srpna 2021 vypravit tři evakuační lety. Těmi bylo do Česka dopraveno celkem přes 150 spolupracovníků napojených na Českou republiku a jejich rodin. O tom, jak bylo obtížné vůbec se na letiště dostat a o příbězích některých pasažérů evakuačních letů hovoří např. článek ‘Kdo jsou Afghánci, které Česko evakuovalo z Kábulu? Příběhy dvou rodin očima těch, kteří je zachraňovali’, který vyšel záhy po evakuaci na iRozhlasu.
Celý proces byl značně ztížen tím, že na první seznam spolupracovníků se nedostali tlumočníci, kteří pracovali s armádou v době přerušení původního programu (tj. v letech 2017-2018). Seznam byl tedy pravděpodobně v průběhu celého procesu upravován a doplňovan. Prověřování samotných pasažérů pak probíhalo často na poslední chvíli. Problém mohl být také v tom, že Vojenské zpravodajství nemělo přístup k většině dokumentů, které v minulosti potvrzovaly důvěryhodnost afghánských tlumočníků.
Již v průběhu celé evakuace tak panovaly obavy, že určitá část spolupracovníků armády, kteří by měli i zájem o přemístění do ČR, v Afghánistánu zůstane. A již 19. srpna bylo jasné, že se tyto obavy naplnily. Už po odletu třetího letu začaly přicházet zprávy, že někteří tlumočníci přímo napojení na ČR v Kábulu zůstali. V tom samém okamžiku/Zároveň se také ukázalo… mělo zintenzivnit pátrání Talibánu po spolupracovnících aliančních vojsk.
Iniciativa Zachraňte tlumočníky proto apelovala na vyslání i čtvrtého letu. Někteří tlumočníci s nimiž byl spolek Vlčí máky ve spojení, byli stále na místě, většinou skryti se svými rodinami v okolí kábulského letiště. “Ti lidé často ještě před několika dny nevěděli, jestli se jim někam podaří dostat. (…) Je zde dlouhodobá snaha těchto tlumočníků, aby byli přesídleni do ČR s tím, že by tady zůstali. (…) Většina z nich má nějakou českou vazbu – ať již s veterány nebo s jinými spolupracovníky,” řekla ve Studiu 24 19. srpna 2021 ředitelka Sdružení pro integraci a migraci Magda Faltová. Dále iniciativa Zachraňte tlumočníky přišla do kontaktu s lidmi s trvalým pobytem v ČR, kteří také v Kábulu uvízli. Na Sdružení pro integraci a migraci se obraceli lidé žijící v ČR, kteří mají v zemi příbuzné, pro které se snažili sehnat pomoc.
Ze zpětného pohledu se reakce vlády a příslušných orgánů může zdát rychlá. V porovnání s některými jinými zeměmi se třemi lety opravdu podařilo evakuovat poměrně velké množství spolupracovníků. To většinou přímo díky konkrétním příslušníkům armády a pracovníkům ambasády. Nicméně to by tehdejší vládu nemělo omlouvat z laxního přístupu k celé záležitosti, ve které šlo o lidské životy. Celý přesídlovací program byl spuštěn až na poslední chvíli a média právem hovořila o zázraku, že se evakuační lety podařily. K tomu se tehdy vyjádřila již v průběhu celé evakuace ředitelka Sdružení pro integraci a migraci Magda Faltová v rozhovoru pro Aktuálně.cz: “Česko mělo už dříve informace o tom, že armáda z Afghánistánu odchází a že bude potřeba se o tlumočníky postarat. Jenže až na konci letošního července vláda přesídlovací program schválila, ale to bylo zjevně velmi pozdě. Je přitom možné, že k aktivitě je dohnala až poměrně velká míra společenské poptávky. (…) I kdyby Česko začalo lidi přesídlovat až třeba v dubnu, tak bychom nyní v této situaci nebyli. Ano, byli by tam lidé, kteří spolupracovali s ambasádou, nějací čeští občané, ale už by tam nebyli tlumočníci, kteří pro armádu už netlumočí, protože tam již armáda nepůsobí.“
Spolupracovníky a jejich rodiny, které se do Česka podařilo přepravit a rozhodli se v ČR zůstat a požádat o mezinárodní ochranu, čekal po evakuaci čas strávený v pobytových střediscích Ministerstva vnitra. Velké části z nich byl (v na české poměry rychlém řízení) azyl udělen.
V následujících měsících se tak tlumočníci a jejich rodiny ocitli v novém prostředí a čelili výzvám spojeným s integrací. V ČR přicházeli rodiny tlumočníků do střetu s fungováním českého azylového systému. Potýkali se tak s např. s azylovým bydlením, umístěným ve vyloučených lokalitách, které jim integraci mnohdy spíše znesnadňovalo, než by k ní přispívalo. Někteří tlumočníci řešili byrokratické překážky, problémy s uznáním jejich vzdělání a kvalifikace.
I přes přetrvávající problémy se ale, i díky zapojení do státního integračního programu a dlouhodobé podpoře neziskových organizací, řada rodin tlumočníků dokázala v ČR usadit. Pracují, studují, aktivně se učí češtinu, využívají podporu při hledání bydlení i práce, a postupně se tak více a více zapojují do běžného života v České republice. Spolek Vlčí máky v uplynulých letech například pomohl studentům z tlumočnických rodin žádat o stipendium, realizoval kurzy češtiny šité na míru právě této cílové skupině a snaží se poskytovat další podporu v integraci.
Zatímco mnoho evakuovaných tlumočníků našlo nový domov v Česku, situace těch, kteří zůstali v Afghánistánu, je daleko horší. Mnozí i nadále žijí ve strachu a nejistotě. Tálibán se netajil svými záměry trestat ty, kteří spolupracovali se západními silami, a tlumočníci sil NATO se proto nacházejí ve zranitelné pozici. Nehledě na to, že humanitární a ekonomická situace v zemi je nadále kritická a více než 23 milionů lidí potřebuje humanitární asistenci. Řada z bývalých spolupracovníků proto Afghánistán opustila. Ale ani v okolních zemích se jejich není jejich situace méně náročná. “Jedním z nejpalčivějších příběhů probíhajících právě teď je osud rodiny tlumočníka, kterého čeští vojáci znají pod jménem ‘Karel’. Tato rodina před pár měsíci prchla do Íránu, kde nyní žije s prošlými vízy a pasy, a čelí hrozbě deportace, pokud nezaplatí tamním úřadům částku odpovídající 60 000 korun,” uvádí spolek Vlčí máky ve článku na svých webových stránkách. Vlčí máky dlouhodobě upozorňují na osud neevakuovaných tlumočníků a hledá způsoby, jak jim poskytnout pomoc. Ještě v srpnu roku 2024 je stále v kontaktu s 15 tlumočníky a dalšími spolupracovníky ambasády a české armády, které jsme neevakuovali v roce 2021.