Feministická zahraniční politika (FZP) představuje přístup, který usiluje o rovnost, lidská práva a spravedlnost v rámci mezinárodních vztahů. Tento koncept zdůrazňuje nutnost reflexe mocenských struktur, které utvářejí podobu klasické zahraniční politiky – často postavené na dominanci, militarismu a nerovnosti. FZP odmítá, aby bezpečnost státu byla budována na úkor bezpečnosti jednotlivců či marginalizovaných skupin. Namísto toho klade důraz na lidskou bezpečnost, spolupráci a inkluzi. Jádrem FZP není posílení vojenské moci či obhajoba národních zájmů za každou cenu, ale především ochrana samotných lidí – a to všech lidí bez ohledu na gender, rasu, zemi původu či společenské postavení. 

Cílem přístupu je, aby zahraniční politika skutečně reprezentovala celé spektrum společnosti a stavěla na principech rovnosti, míru a lidských práv. FZP tak vyzývá ke změně způsobu, jakým přemýšlíme o bezpečnosti a mezinárodních vztazích: od státních hranic a mocenských struktur k životům jednotlivců, kteří jsou nejvíce zasaženi globálními nerovnostmi, konflikty a krizemi. 

Hodnotový základ: od patriarchálních struktur ke spravedlnosti 

Pět klíčových hodnot, na kterých feministická zahraniční politika staví, tvoří propojený rámec: 

  1. Intersekcionalita – chápe, že různé formy diskriminace se prolínají a zvyšují zranitelnost určitých skupin.  praxi se však ukazuje, že i v zemích, které již feministickou zahraniční politiku přijaly, bývá její uplatnění problematické – často přetrvává zaměření na binární rozdělení žen a mužů, zatímco komplexnější pohled na různé průsečíky identity bývá opomíjen.
  2. Empatická sebereflexe – klade důraz na kritické zhodnocení vlastní pozice a historické odpovědnosti. 
  3. Substantivní zastoupení a participace – cílem je zapojení všech, nejen jejich symbolické zastoupení. 
  4. Cílená odpovědnost – tvůrci politiky mají přímou odpovědnost vůči těm, na které jejich rozhodnutí dopadají. 
  5. Aktivní závazek k míru – bezpečnost se chápe jako podmínka důstojného života, nikoli jako výsledek militarizace. 

Tyto hodnoty tvoří rámec, který zajišťuje etickou kontrolu a rovnováhu napříč oblastmi zahraniční politiky a odlišuje se od tradičních, často patriarchálních a exkluzivních, přístupů. 

Švédské prvenství 

První zemí, která oficiálně představila feministickou zahraniční politiku, bylo v roce 2015 Švédsko. Jeho přístup je založen na tzv. „4R“: práva (rights), zastoupení (representation), zdroje (resources) a realita (reality). To znamená klást důraz na reálné zajištění rovných práv, umožnění participace bez rozdílu, spravedlivé přerozdělení zdrojů a reflektování skutečných životních podmínek. Švédsko dokázalo zviditelnit strukturální nerovnosti, do dialogu zapojilo ženské organizace a sdílelo své zkušenosti s dalšími aktéry. Od roku 2019 se tento přístup promítl také do oblasti pracovního trhu. 

Na švédský příklad postupně navázaly další státy – Kanada, Francie, Španělsko, Mexiko, Německo či Chile. Každý z nich pak modifikuje principy FZP podle svých geopolitických a kulturně-politických podmínek. I přes odlišnosti však lze pozorovat společné rysy: posilování genderového mainstreamingu, systematické začleňování genderové perspektivy do rozvojových politik, klimatické diplomacie či humanitární pomoci. 

Česká republika: potenciál, který zůstává nevyužitý 

V České republice sice v posledních dekádách došlo k určitému posunu – například v podobě přijetí Akčního plánu k agendě „Ženy, mír a bezpečnost“, zahrnutí genderu do některých projektů České rozvojové agentury či částečném zohlednění genderových aspektů v humanitární pomoci uprchlicím a uprchlíkům z Ukrajiny – přesto zůstává feministický přístup okrajovým tématem. 

Genderová perspektiva je často redukována na dichotomii mužů a žen, přičemž další dimenze nerovnosti zůstávají takřka neviditelné. V české zahraniční politice chybí dostatečná expertíza, systémové financování a politické uznání významu genderové rovnosti. Ženy sice působí v diplomatickém prostředí, ale participativní rozhodování zůstává výzvou, stejně jako narušení zakořeněných stereotypů a předsudků. Současně je pojem feminismu v české společnosti často vnímán negativně, což ztěžuje širší veřejnou debatu o těchto tématech. Výsledkem je, že Česká republika zůstává spíše pozorovatelem než aktivním aktérem ve vytváření spravedlivější zahraniční politiky. 

Prostor pro změnu: výzvy a doporučení 

Cesta k uplatňování feministických principů v zahraniční politice nevyžaduje nutně použití samotného pojmu „feminismus“. Může vycházet z hodnot jako participace, inkluzivita či ochrana lidských práv. 

Chceme-li se vydat po směru FZP, Česká republika by se měla zaměřit na: 

  • Zvýšení financování genderové rovnosti ve veřejné politice. Například v roce 2023 šlo ze státního rozpočtu na tuto oblast jen 0,08 % prostředků určených pro občanskou společnost. 
  • Podpořit širší zapojení expertek a ženských sítí do formulace politik – nejen kvůli zastoupení, ale i kvůli širší expertíze a hlubšímu porozumění. 
  • Vzdělávání pracovnic a pracovníků ve státní správě v oblasti genderu a rovnosti. Diplomatické akademie by měly nabídnout školení a mentoring. 
  • Zaměřit se na média, která mají moc utvářet veřejné mínění – a zajistit, aby se v nich vyvarovalo stereotypů, genderově zaujatého jazyka a marginalizace žen.
  • Podporovat ženy v diplomatické kariéře, včetně konkrétní podpory například v oblasti péče o děti. 

Proč feministická zahraniční politika dává smysl? 

Feministická zahraniční politika představuje inovativní, hodnotově ukotvený přístup k mezinárodním vztahům. Nejde pouze o „ženskou agendu“, ale o snahu redefinovat zahraniční politiku tak, aby reflektovala komplexní realitu globalizovaného světa a přispívala k udržitelnému míru, rovnosti a spravedlnosti. 

Její přijetí neznamená vzdání se národních zájmů, ale jejich reinterpretaci ve světle širší zodpovědnosti – jak vůči mezinárodnímu právu, tak vůči skupinám, které byly v zahraničně politickém rozhodování dosud systematicky opomíjeny. 

Pro českou zahraniční politiku představuje FZP příležitost posílit svou důvěryhodnost, přiblížit se mezinárodním standardům a stát se progresivním aktérem, který místo obrany statu quo přispívá k jeho změně. Aby však tato změna mohla nastat, je zapotřebí politické vůle, odborné kapacity a ochoty otevřít se novým možnostem.

Evropská unie se již řadu let snaží nalézt udržitelnou a spravedlivou podobu migrační a azylové politiky. Zatímco do států na vnější hranici jako Itálie, Řecko či Španělsko přichází vyšší počet žadatelek a žadatelů o azyl, ostatní členské státy se do přijímání uprchlíků zapojují v menší míře. Právě tento nesoulad má vyrovnat mechanismus solidarity, jehož cílem je sdílet odpovědnost mezi státy EU. Ten je součástí tzv. migračního paktu, jehož implementace právě probíhá.

Mechanismus solidarity umožňuje členským státům vybrat si formu pomoci zemím čelícím migračnímu tlaku. Tato pomoc může zahrnovat relokaci žadatelek a žadatelů o azyl a osob s udělenou mezinárodní ochranou, finanční příspěvky na podporu projektů v zemích mimo EU nebo alternativní opatření, jako je budování kapacit či vyslání personálu. Nová pravidla kombinují povinnou solidaritu s určitou mírou flexibility, což znamená, že členské státy mají možnost se rozhodnout, jakým způsobem přispějí. Minimální roční počet relokací byl stanoven na 30 000 osob, přičemž minimální roční finanční příspěvek činí 600 milionů eur.

Navzdory novým možnostem, které mechanismus solidarity nabízí pro sdílení odpovědnosti mezi státy i pro zajištění důstojného přijetí lidí na útěku, některé členské státy již nyní hledají způsoby, jak se jeho implementaci vyhnout. Podepisují dvoustranné dohody zaměřené na externalizaci (např. dohoda Itálie s Albánií), odmítají relokace nebo přímo zpochybňují solidaritní opatření.

Dosavadní zkušenosti ukazují, že netransparentnost, nízké ambice a přísná kritéria mohou vést k vylučování nejzranitelnějších žadatelek/ů o azyl a uvíznutí lidí v přetížených systémech. Existuje také riziko, že finanční příspěvky a alternativní formy solidarity budou místo podpory azylových systémů směřovány na posilování hranic a odrazování migrace, takže místo ochrany bude opět kladen důraz na odstrašení. Navíc státy, které čelí „systémovým nedostatkům“, mohou být z mechanismu vyloučeny, paradoxně se tak upře pomoc těm, kdo ji potřebují nejvíce. Bez důsledného dohledu, transparentnosti a vyvozování odpovědnosti hrozí, že se cíle paktu rozplynou a oslabí se základy společné evropské azylové politiky.

Z pohledu lidskoprávních a humanitárních organizací je zásadní, aby se mechanismus solidarity nestal nástrojem „vykoupení se“ prostřednictvím finančních příspěvků.

Dle analýzy a doporučení nevládních organizací by se mechanismus měl více zaměřit na relokace jako preferovanou formu solidarity. Ty by měly probíhat transparentně, s respektem k individuálním potřebám a se zajištěním přístupu k právní pomoci. Obzvláště důležité je zohlednění situace zranitelných skupin a zachování možnosti dobrovolného výběru cílové země. Jen tak lze dosáhnout skutečného odlehčení státům na vnější hranici a zároveň vytvořit spravedlivý systém, kde každý stát přispívá podle svých možností.

Zavázáním se k odvážným, realistickým a vymahatelným cílům v oblasti relokace, zefektivněním procesů a investicemi do systémů přijímání a azylu založených na právech může EU vybudovat odolnější, trvalejší a spravedlivější azylový systém, založený na skutečné solidaritě – jak mezi členskými státy, tak vůči žadatelkám/ům o azyl – čímž se posílí společný evropský rámec.

Společně s dalšími 16 organizacemi občanské společnosti proto upozorňujeme, že bez odvážného a vynutitelného mechanismu solidarity hrozí selhání celého migračního paktu. EU by měla stavět především na ochraně práv a důstojném přístupu k lidem na útěku. Finanční příspěvky mají být směřovány především na zlepšení vnitřních azylových, přijímacích a integračních kapacit v EU, s důslednou transparentností a v souladu s lidskoprávními standardy. Alternativní opatření solidarity je třeba využívat vyváženě mezi různé oblasti migrace tak, aby se nepřevažoval důraz na hraniční management nad podporou azylu, přijetí a integrace.

Pokud má být mechanismus solidarity dlouhodobě funkční, musí stát na principech důvěry, lidských práv a rovného partnerství mezi členskými státy. Pouze tak může přispět ke stabilnímu a humánnímu systému, který obstojí nejen v krizových situacích, ale i v běžném fungování evropské migrační politiky.

Více ke společné výzvě kse dozvíte ZDE (v angličtině).

#SolidarityUnpact

Podle nedávného výzkumu agentury STEM pro „63 % populace představují cizí státní příslušníci s pobytem v ČR příliš velké bezpečnostní riziko”. Ve veřejné debatě se se spojováním migrace a zvýšené kriminality setkáváme velmi často. Jako argumentace v takových případech slouží medializované kauzy násilných zločinů, u kterých je médii zdůrazněna země původu agresora bez jakéhokoliv kontextu. Cizí státní příslušnost, kultura nebo barva pleti pachatele jsou pak použity k vysvětlení toho, proč k danému činu došlo. Výzkumy však opakovaně mezi kriminalitou a migrací nenašly přímou spojitost.

Nedávná analýza policejních statistik, kterou publikoval německý ifo Institut, ukázala, že migrace nezvyšuje míru kriminality v lokalitách, do kterých migranti a uprchlíci přicházejí. Toto zjištění je v souladu se závěry dalších zahraničních výzkumů. Analýza dále konfrontuje tato zjištění s faktem, že migranti bývají mnohdy více zastoupení v kriminálních statistikách.

K tomu dochází z především z jednoho jednoduchého důvodu: migranti se často usazují v hustě obydlených a metropolitních oblastech, kde je míra kriminální činnosti všeobecně vyšší, a to i v rámci nemigratnského obyvatelstva. Zohlednit můžeme také fakt, že se častěji jedná o mladé muže, kteří se jako skupina taktéž vyskytují v kriminálních statistikách častěji. Některé další evropské výzkumy také připomínají, že jisté trestné činy mohou spáchat pouze migranti (např. vyhýbání se příkazu k deportaci ve Francii). Pokud toto vše vezmeme v potaz, nenajdeme podle těchto výzkumů žádnou souvislost mezi počty migrantů a mírou kriminální činnosti v dané lokalitě. To platí i pro násilné trestné činy, jako jsou vražda či znásilnění.

Jak výstupy analýzy srozumitelně parafrázuje článek na Refresher News: „[K]dyž jste mladý muž a žijete ve velkém městě, pravděpodobnost, že budete páchat kriminalitu, se zvyšuje.” A nezáleží na tom, zda máte migrační zkušenost, nebo pocházíte z jiné kultury. Jak se lze dočíst i v přehledném článku na webu Člověka v tísni, „kde policie eviduje hodně ‚cizinecké‘ kriminality, eviduje i hodně té, které se dopouštějí místní.”

Když stoupá počet migrantů, kriminalita zůstává stejná nebo klesá.

Jak poznamenává sociolog Hein de Haas ve své knize How migration really works (2023), podobná zjištění narušují obecné přesvědčení, že migrace vede k vyšší kriminalitě. V prvé řadě je si třeba uvědomit, že tato představa je sama o sobě velkým zjednodušením. Kriminalita může být ovlivněna mnoha dalšími faktory – např. (ne)zaměstnaností, výší příjmu, dosaženým vzděláním, sociální soudržností a důvěrou v komunitách. Nelze ji jednoznačně spojit pouze s jedním z nich.

De Haas považuje za vhodný způsob, jak spojení migrace a míry páchání trestné činnosti zmapovat, ten, který bere v potaz všechny tyto faktory a snaží se sledovat změny v míře kriminality a míře migrace v konkrétní lokalitě (sousedství, čtvrti atd.). Právě takové výzkumy podle de Haase nenacházejí žádné důkazy o tom, že by migrace zvyšovala míru kriminality. Ba naopak.

Některé studie ukazují, že s migrací kriminalita klesá. Zpráva American Immigration Council zjistila, že mezi lety 1980 a 2022 podíl imigrantů v populaci USA vzrostl z 6,2 % na 13,9 %, zatímco celková kriminalita klesla o 60,4 %. To platí i pokud se zaměříme na konkrétní místa. Migrace činí dané lokality bezpečnějšími. Výzkumy z USA dále ukazují, že u migrantů je (oproti většinové populaci) nižší pravděpodobnost spáchání trestné činnosti. A když už k tomu dojde, jedná se častěji o ne-násilné zločiny, jako jsou vloupání či krádeže aut.

Dává to smysl. Lidé dle de Haase migrují převážně z důvodu zajištění živobytí, studia, připojení se ke svým rodinným příslušníkům nebo kombinace těchto faktorů. Cílem migrace není páchat trestnou činnost v zahraničí. Naopak, migranti jsou často vysoce kvalifikovaní a odhodlaní lidé, kteří se rozhodnou podstoupit náročnou a nákladnou cestu a hledat štěstí v jiné zemi. Nepředstavují typický mindset, který si přisuzujeme páchání trestné činnosti. Kvůli tomu, že migranti většinou chtějí v dané zemi zůstat a zajistit si trvalý pobyt či občanství, patří mezi skupiny obyvatel, které zákony naopak nejvíce dodržují. Svou roli hraje i skutečnost, že přijít do křížku se zákonem pro ně může v mnoha případech znamenat deportaci a ztrátu veškerého úsilí, času a prostředků investovaných do migrace. Toto platí dvojnásob pro neregulérní migranty, kteří jsou v kriminálních statistikách zejména násilné trestné činnosti, dle západních výzkumů, zastoupeni vůbec nejméně.

Čím déle migranti v daném místě pobývají, tím více se míra jejich kriminální činnosti přibližuje míře většinové populace. Dle de Haase jde o jednu ze „stinných stránek” integrace. Migrantům druhé generace se kvůli kombinaci diskriminace, nedostatku pracovních míst, chudoby, segregaci a nedostatečné podpoře komunit nemusí podařit integrovat se do mainstreamové populace. Zastoupení migrantů druhé generace ve statistikách kriminálních činů je ale méně ovlivněno původem, kulturou nebo náboženskou příslušností migrantů. Mnohem více se na něm odráží společenský a ekonomický status. V tomto světle je možné vnímat i v české diskusi tolik omílaný příklad „migrantských gangů” ve Švédsku. Migranti druhé generace se tedy do kriminální činnosti zapojují ne kvůli svému původu či kultuře, ale protože vlivem nepodařené integrace (kterou je třeba vnímat jako oboustranný proces) se jim nedaří najít uplatnění a dostávají se na okraj společnosti. Nebo jak de Haas tvrdí: „Hlavním důvodem, proč jsou některé skupiny druhé generace nadměrně zastoupeny ve statistikách kriminality, je to, že tvoří rostoucí podíl znevýhodněných dělnických vrstev v západních zemích.”

Umělé téma

Proč se nám tedy zdá, že migranti páchají více kriminální činnosti? Na jednu stranu je to dáno rostoucím počtem migrantů v populaci. Pokud dáme výzkumům zapravdu a přistoupíme na to, že zde dochází ke zkreslení vlivem faktorů, které jsme zmínili výše, nemůžeme vyloučit, že s rostoucím počtem migrantů poroste i celkový počet trestných činů. Tento nárůst však nelze nutně přisoudit migraci, ale spíše tomu, že – zjednodušeně řečeno – více lidí páchá více zločinů. Nezáleží na tom, zda přibude několik tisíc migrantů, nebo se zčistajasna zhmotní stejný počet Čechů. Celkový počet trestných činů pravděpodobně stoupne. To však neznamená, že lze tuto změnu spojovat s tou či onou skupinou. Jen proto, že se obě věci stanou v určitém časovém rozmezí, není důkaz, že je mezi nimi spojitost. Zdá se to jako banální připomínka, ovšem nezbytná v tomto kontextu. 

Možná mnohem větší roli však hraje konstantní prezentace migrace jako bezpečnostní hrozby. Toho se dopouštějí média i politici neustále. Toto rámování jsme v praxi mohli vidět například během představení „zpřísnění opatření v oblasti migrace”, které v dohledné době (k březnu 2025) plánuje předložit poslaneckým návrhem vládní koalice v čele s premiérem Petrem Fialou a ministrem vnitra Vítem Rakušanem.

Západní výzkumy upozorňují, že roli může hrát fakt, že se pozornost bezpečnostních složek i veřejnosti na migranty jako potenciální pachatele trestné činnosti více soustředí. „Důkazy ukazují, že předsudky a rasové profilování jsou dalším významným důvodem, proč jsou některé menšinové a přistěhovalecké skupiny nadměrně zastoupeny ve statistikách kriminality,” tvrdí de Haas. Migranti mají zkrátka větší šanci, že budou zatčeni a odsouzeni. Zvýšený dohled nad migranty tak může vést k vyšší míře zaznamenané kriminality této skupiny. Častější odhalování a hlášení i drobných přestupků kvůli přísnějšímu dohledu pak uměle zvyšuje statistiky kriminality migrantů.

Svůj podíl může mít i předpojatost samotných policejních složek. Zejména u migrantů druhé generace může být dle de Haase jejich nadměrné zastoupení mezi podezřelými a obviněnými z trestné činnosti částečně vysvětleno rasovým profilováním a předsudky ze strany policistů, svědků i obětí trestných činů.

Větší míra dohledu nad migranty přitahuje pozornost médií, která zviditelňováním konkrétních kauz kriminálních činů migrantů posilují stereotypní představu migrantů jako nebezpečných osob. Jak letmo poukazuje v rozhovoru pro Český rozhlas Martin Rozumek, v „honbě za kliky” některá média zneužívají pozornosti, kterou zmínky o kriminálních činech migrantů přitahují. Tím v důsledku posilují pocit, že kriminalita migrantů je zásadnější společenský problém, než kriminalita Čechů. Případy trestných činů jsou zveličovány a jsou brány jako odraz povahy všech migrantů, což vede k většímu zaměření policie na migranty, což následně vede k větší míře pozornosti jim věnované a v důsledku i k větší míře zatčených migrantů. Mýtus o kriminalitě migrantů živí sám sebe. Vzniká začarovaný kruh předsudků a znevýhodnění, který nemá prakticky žádné reálné základy.

Trestná činnost migrantů je často médii diametrálně odlišně rámována. De Haas používá příklad, kdy se o násilném trestném činu bílého muže bude psát jako o způsobeném duševní poruchou nebo jako o zločinu z vášně. V případě, že se jedná o někoho s jinou barvou pleti, nebo např. o muslima, mediální interpretace běžně tyto zločiny spojuje s kulturními odlišnostmi nebo náboženským fanatismem. To se projevuje i na úrovni používaných slov, které jsou k popisu zločinů používána. K tomuto rámování často dochází ještě dříve, než vyjde na povrch skutečný motiv a kontext daného zločinu.

Tento stav dle de Haase u migrantů „posiluje pocit, že je s nimi zacházeno jako s občany druhé kategorie, a snižuje důvěru diskriminovaných skupin v ochotu policie a vlády je chránit.”  Což se může dále přispívat ke kultuře nepřátelství, odporu a nedůvěry vůči policii, soudnictví a vládám.

„To platí zejména v politickém klimatu, kde vlivní politici a média obviňují migranty z páchání těch nejhorších zločinů.” 

Přestože výzkumy, které jsme zde popsali, mapují situaci převážně na západ od Česka, nelze předpokládat, že by situace u nás, v zemi, která není pro většinu migrujících osob cílovou destinací, byla znatelně odlišná. Je třeba zmínit i fakt, že policejní statistiky v ČR často nerozlišují mezi trestnými činy páchanými turisty a mezi těmi, které páchají migranti pobývající v ČR dlouhodobě. To však nebrání tomu, aby představa migrace jako bezpečnostní hrozby v obecném povědomí nadále přežívala. Hlubší analýza, proč tomu tak je, v Česku chybí.

Téma kriminality migrantů tak nadále rezonuje českou veřejnou debatou. Těžko vinit běžného voliče z toho, že nesleduje důsledně kriminální statistiky a trendy z jiných zemí a slyší na tvrdá opatření proti „nelegální migraci”. Od politiků a médií bychom ale mohli mít větší očekávání, než zneužívat téma kriminality migrantů k dmýchání strachu. Na příkladu kriminality navíc můžeme vidět, že i tvrdší politiky vůči migraci nemusí vést k jejímu snížení. Výzkum University of California zjistil, že větší počet migrantů zadržených Úřadem pro imigraci a celní kontrolu (ICE) se na míře kriminality výrazně neodrazil. Kroky, kterými se politici snaží s kriminalitou migrantů bojovat, zřejmě vycházejí spíše z výše popsaného pocitu, že migranti představují bezpečnostní hrozbu, než z reálných dat. Abychom však mohli kriminalitu migrantů efektivně řešit a předcházet jí, je důležité porozumět jejím příčinám.

I zvýšené kontroly na hranicích, snaha o rychlejší deportace, stavění plotů a další opatření, kterými se (nejen) čeští politici v zájmu bezpečnosti ohánějí, se jinak mohou stát jen zástupnými řešeními zástupného problému. Namísto efektivního řešení takové kroky spíše posilují stereotypy a dále prohlubují pocit ohrožení. Reálně dopadají na životy migrantů, ale na bezpečnost většinové společnosti pravděpodobně nebudou mít jakkoliv pozitivní dopad.

Stejně jako předcházející rok, i rok 2024 se pro pracovnice a pracovníky SIMI ukázal jako pracovně velmi náročný a poptávka po našich službách byla stále vysoká. Pracovnice a pracovníci SIMI v roce 2024 poskytli podporu více než 3000 migrantkám a migrantům žijícím v České republice. To představovalo meziroční nárůst asi o přibližně 700 osob. Tuto podpora jsme poskytli formou právního, sociálního a psychosociálního poradenství a interkulturní práce. V celkovém rozsahu podpora činila více než 9500 hodin přímé práce. 

SIMI se v roce 2024 věnovalo i dalším aktivitám napříč našimi programy Férové migrační a azylové politiky, Pracovní migrace, Podpoře uprchlic a uprchlíků z Ukrajiny, Žen v migraci a Otevřené společnosti. Níže blíže rozebíráme konkrétní činnost v některých z těchto programů.

SIMI dlouhodobě zaměřuje na aktivity cílené na ženy migrantky. Ty představovaly asi tři pětiny osob, kterým jsme poskytli poradenské služby. V oblasti sociální práce se tato podpora zaměřovala zejména na matky s dětmi, seniorky na ubytovnách a chronicky nemocné klientky s potřebou lékařské péče. Dále jsme řešili téma předporodní a poporodní péče. Dlouhodobě se také věnujeme tématu genderově podmíněného a domácího násilí.



Ženy tvořily i podstatnou část z uprchlíků z Ukrajiny podpořených našimi aktivitami. Podpora uprchlic a uprchlíků přicházejících do České republiky po ruské invazi na Ukrajinu se stala od roku 2022 jednou z oblastí, na kterou SIMI zaměřuje významnou část svých kapacit. Držitelé dočasné ochrany představují asi třetinu celkového počtu našich klientek a klientů podpořených za loňský rok. Neposkytovali jsme jim pouze poradenství a interkulturní asistenci, ale zaměřovali jsme se na tuto cílovou skupinu i v rámci našich terénních aktivit. Mapovali jsme potřeby ukrajinských uprchlíků na sociálních sítích a snažili se jim zde poskytovat ověřené informace. Také jsme realizovali pravidelnou terénní práci na ubytovnách, zejména v Praze. Tato terénní práce poskytovala nutný kontext i výše zmíněným poradenským službám a interkulturní práci. Přímé zkušenosti zranitelných klientek a klientů v často prekérních situacích ovlivňovali také směr, jakým se poté ubíraly naše další aktivity – ať již šlo o publikaci informačních materiálů či např. advokační práci.

Na základě zkušeností z přímé práce s klienty hledajícími stabilní bydlení jsme mohli vytvořit obsáhlý Manuál hledání nájemního bydlení (nejen) pro migranty. Ten obsahuje přehledné a uspořádané informace o tom, jak se zorientovat na trhu s bydlením a přináší řadu užitečných tipů a doporučení.

Více se o našich aktivitách a jejich výstupech dozvíte v samotném datasheetu, který je dostupný ZDE.

Pro srovnání: datasheety z let 2022 a 2023. 

Výkonná nařízení a politické iniciativy

Jedním z výkonných nařízení vydaných Trumpem je i to nazvané „Ochrana amerického lidu před invazí“.
V něm a návazných nařízeních prezident vyhlašuje stav nouze na jižní hranici s Mexikem, s odkazem na „invazi“ migrantů a trestnou činnost, kterou údajně tito lidé na území USA činí. Prostřednictvím vyhlášení stavu nouze se nová administrativa snaží efektivněji přesměrovat prostředky Ministerstva obrany na bezpečnost hranic a infrastrukturní projekty, obcházejíc tradiční proces schvalování Kongresem. Další výkonné nařízení “Zaručení ochrany států proti invazi” pozastavuje nárok na vstup na území, čímž omezuje právo žádat o azyl pro migranty, kteří se “podílejí na invazi”. Nejednoznačné vymezení toho, kdo do této kategorie spadá, může být velmi snadno zneužitelné a snižuje možnosti ochrany. Kromě omezení možnosti žádat o azyl by mohla nová pravidla ohrozit i možnosti poskytnutí potřebné podpory nezletilým bez doprovodu, obětem obchodování s lidmi a dalším skupiny. Nutností “zastavit invazi” je opodstatňováno i rozšíření detenčních kapacit na nechvalně proslulé námořní základně Guantánamo. Přestože Trumpova administrativa operuje s pojmem “invaze”, počty nově příchozích do USA jsou aktuálně nižší než, když Trump poprvé odcházel z Bílého domu v roce 2020.

Další médii hojně probírané nařízení se snaží ukončit právo na občanství u dětí narozených v USA rodičům, kteří sami nejsou občany. Tento krok zpochybňuje 14. dodatek Ústavy USA, který garantuje občanství všem osobám narozeným na americké půdě. Díky tomu by například Kamala Harris nebo manželka nového viceprezidenta J. D. Vance neměly nárok na americké občanství. Opět se zde však operuje s představou lidí, kteří přicházejí do USA „nelegálně“ a jejich potomci pak mohou těžit z práva garantovaného 14. dodatkem. Právní odborníci upozorňují na to, že nařízení nemá žádný právní základ a očekávají, že bude čelit právním výzvám a pravděpodobně bude přezkoumáno Nejvyšším soudem. Již nyní byl zablokován některými federálními soudy.

Vymáhání opatření

Administrativa deklaruje také zvýšené snahy o realizaci deportací, kterými s Donald Trump oháněl již ve volební kampani. Federální orgány zveřejnily, že během posledního lednového víkendu zatkly stovky osob. Jednalo se zejména o osoby zajištěné již za administrativy předchozího prezidenta Joa Bidena. Tyto operace, koordinované napříč federálním agenturami, se zaměřily na jednotlivce označené jako „potenciálně nebezpeční kriminální cizinci“. Nová nařízení rozšiřují, na koho se vztahují hromadné deportace, čímž ohrožují plošně všechny migrantky a migranty bez právního statusu, včetně těch, kteří by mohli mít nárok na legalizaci svého pobytu v zemi. 

Přetrvávají obavy, že opatření bude dopadat na ty, kteří přišli do USA jako děti bez dokladů (tzv. Dreamers), veterány nebo klíčové pracovníky firem, kteří přispívají americké společnosti a jsou součástí lokálních komunit. Trumpova administrativa zároveň posiluje pravomoci místních úřadů, což může dle některých analýz vést ke zvýšené míře rasového profilování. 

Trumpova administrativa odstranila omezení, která dříve limitovala činnost Imigračního a celního úřadu (ICE) na konkrétních místech, jako jsou školy a nemocnice. Rovněž bylo autorizováno využití vojenských letadel pro deportace. Nová pravidla daná výkonnými nařízeními také neberou v potaz ochranu nezletilých bez doprovodu, obětí obchodování s lidmi a dalších zranitelných skupin.

Veřejné demonstrace a vyjádření lidskoprávních organizací reagují na zintenzivnění opatření. Kritici tvrdí, že přístup administrativy podkopává občanské svobody a cílí na zranitelné komunity. Místní představitelé v různých městech vyjádřili obavy z dopadů na komunity migrantů a možného narušení důvěry mezi obyvateli a orgány činnými v trestním řízení.

Byť někteří komentátoři zdůrazňují, že Trumpovy kroky jsou hlavně show pro jeho voliče. Například v případě deportací se nejedná o zásadní změnu kurzu, protože i předchozí administrativa byla v tomto ohledu poměrně striktní. Martin Rozumek z Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU) zmiňuje pro Český rozhlas, že si deportace většího rozsahu a např. z vnitrozemí Spojených států, ani nedovede představit. Dodává: “Myslím, že je sice možné prodloužit zeď na hranici s Mexikem, je možné tam postavit vojáky. Ale charakter americké společnosti jako imigrační bude pokračovat.” NBC News zmíňují, že Trumpem slibované “masové deportace” neprobíhají zhruba měsíc od nástupu do úřadu dle jeho představ. Lze tedy očekávat snahy najít cestu, jak těmto slibům dostát, nebo najít způsob jak minimálně aktuální situaci prezentovat jako úspěch.

Dopady mimo USA

Trumpova migrační politika má dopady nejen na území Spojených států, a to jak v oblasti humanitární pomoci, tak v mezinárodních vztazích. Jedním z nejvýraznějších kroků bylo pozastavení financování rozvojové a humanitární pomoci prostřednictvím agentury USAID na dobu 90 dní. Tento krok zasáhl nejen klíčové regiony, jako je Střední Amerika, ale také evropské partnery včetně českých nevládních organizací.

Například Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU) a Ženský vzdělávací ústav Brno (Vesna) byly informovány, že jejich projekty financované z amerických zdrojů musí být okamžitě pozastaveny. V obou případech jde o aktivity na pomoc ukrajinským uprchlíkům v Česku. „Dostali jsme v pondělí dopis od dvou donorů – Mezinárodní organizace pro migraci a Evropské sítě lidí bez státní příslušnosti –, že máme okamžitě zastavit veškeré aktivity na projektech,“ říká pro DeníkN ředitel OPU Martin Rozumek.

Ale nejde jen o finance. I kroky Trumpovy administrativy cílící zejména na jižní hranici USA (zmíněné výše), mohou mít na Evropu dopady. Podle zprávy ICMPD Migration Outlook 2025, vydané ještě před nástupem Trumpa do úřadu, se očekává, že restriktivní migrační politiky USA mohou mít rozsáhlejší dopad na globální migrační toky. Například regiony Latinské Ameriky, které byly dosud závislé na remitencích od svých občanů pracujících v USA, mohou čelit ekonomickým problémům v důsledku masových deportací. To by mohlo vést k tomu, že více a více lidí bude preferovat Evropu jako svou cílovou destinaci. 

Trumpův postup ve vztahu k migraci nevyvolal výrazné reakce evropských politiků. Vzhledem k rychlému tempu, jakým nová americká administrativa představuje výkonná opatření, se pozornost logicky soustředí spíše na Trumpův postoj k clům či válce na Ukrajině. Přestože se migrační situace v Evropě výrazně liší od té v USA, Trumpova politika odráží trendy, které jsou patrné i v evropském kontextu. Důraz na ochranu vnějších hranic, přísnější kontroly a externalizaci jsou již dlouhodobě součástí evropské migrační politiky. Trumpova opatření tak lze interpretovat jako další útok na právo na azyl, se kterými se v současnosti setkáváme i v EU – například v Polsku nebo v nedávné době i v Německu. 

Bez ohledu na to, jak jednotlivé kroky dopadnou a jak ovlivní životy Američanů i migrantek a migrantů pobývajících a přicházejících do USA, představují další příklad dehumanizace migrantek a migrantů a využití tématu migrace pro dosahování politických cílů. 

Nový post

Dubravka Šuica, nově jmenovaná komisařka pro Středomoří, dříve zastávala pozici místopředsedkyně Evropské Komise a komisařky pro demokracii a demografii (2019-2024), v rodném Chorvatsku byla po osm let starostkou Dubrovníku (2001-2009) a několik let též poslankyní parlamentu. Vazba na jižní Evropu je jedním z důvodů, proč ji znovuzvolená předsedkyně Evropské komise, Ursula von der Leyen, svěřila nově vytvořený post. V pověřovacím dopise (pozn. dokument, ve kterém předsedkyně EK shrnuje agendu vybraných komisařů, angl. mission letter) je náplň práce nového generálního ředitelství, se kterým je pozice komisařky spojena, popsáno v několika bodech vytyčujících základní směr vztahů EU a jejich jižních sousedů na následující volební období.

Region působnosti je vymezen jako Středomoří a země Jižního sousedství (Southern Neighbourhood). Agenda Dubravky Šuicy však zahrnuje jak budování partnerství se zeměmi jižního Středomoří, tak spolupráci na poválečné obnově Pásma Gazy či uzavírání strategických dohod se státy Zálivu. Hlavním cílem práce nové komisařky je vytvoření tzv. Paktu pro Středomoří, který bude stát v centru spolupráce se zmíněnými zeměmi. 

Mezi priority zmíněného Paktu má být navýšení obchodu a investic v daném regionu, podpora hodnot a principů EU, či spolupráce v oblasti energie a čistých technologií. V neposlední řadě je ovšem jedním z klíčových bodů navrhovaného Paktu zajištění „externích aspektů naší [EU] migrační politiky, zejména pokrývající kontrolu hranic a boj proti pašerákům, s respektem k lidským právům“. Ke stejnému bodu patří i pověření ke spolupráci v otázkách bezpečnosti, boji proti organizovanému zločinu a terorismu. Vedle obchodní a energetické politiky téma migrace nadále zůstává zásadním pro nadcházející období vztahů EU a jižního Středomoří.

Ačkoliv je seznam priorit spolupráce EU se zeměmi jižního Středomoří stručný, základní obrysy naznačují, jak Evropské orgány ke svým jižním sousedům přistupují. Lépe řečeno, vymezením působnosti a cílů spolupráce Evropská Komise určitou podobu Středomoří konstruuje.

Středomoří očima EU

Policy paper vzniklý v rámci projektu MEDRESET mapuje, jak EU v rámci dokumentů, projevů, prohlášení a smluv vytvářela obraz Středomoří od roku 1970 do roku 2017. Dokument identifikuje tři základní konstrukce: Středomoří jako prostor různorodých kultur a náboženství, s odlišnostmi mezi jeho západní a východní částí, ale v jiném významu též jako region, jenž je oproti EU velice málo integrovaný. Další konstrukce poté vykresluje Středomoří jako nebezpečný prostor, opět v kontrastu s Evropou jako bezpečným a stabilním regionem je Středomoří prezentováno jako nestabilní, konfliktní a v neposlední řadě skýtající hrozbu terorismu. Třetí konstrukce poté představuje Středomoří jako region blízký Evropě. Jako region, za který má EU v jistém smyslu zodpovědnost, neboť dění v tomto regionu má bezprostřední dopad na Evropu. Závěr analýzy se zaměřuje na působení EU v jižním Středomoří s ohledem na zmíněné konstrukce, které podle autorů policy paperu legitimizují unijní přístup, který lze charakterizovat jako technokratický, depolitizující a bezpečnostní.

Vývoj vztahů

Dlouhodobá tendence vykreslovat Středomoří v určitých obrysech užitečných pro strategické cíle EU se materializovala v různých formátech spolupráce. Článek na webu nadace Roberta Schumana shrnuje vývoj vztahů EU a jižního Středomoří od 90. let, kdy byl započat tzv. Barcelonský proces (1995), který měl pomocí bilaterálních smluv o spolupráci a přidružení rozvinout vztahy mezi EU a zeměmi severní Afriky a Blízkého Východu.

Ačkoliv Barcelonský proces otevřel prostor pro rozvoj nových průmyslových odvětví (např. textil v Tunisku), významnější přiblížení EU a jižního Středomoří nepřinesl. Jistým vzkříšením byla Unie pro Středomoří slibující velké projekty (např. rozsáhlé solární elektrárny). Projekt ovšem pohořel na nedořešeném financování.

Většího významu nabyla Evropská politika sousedství (European Neighbourhood Policy, ENP), která vznikla v roce 2004 a dosud sjednocuje zahraniční politiku EU vůči východním a jižním sousedům. Problémem ENP však je, že přehlíží nesourodost regionů, které jsou pod ní sloučeny, neboť do ní spadají jak země východní Evropy a Kavkazu, tak země severní Afriky. Tento rozdíl je obzvlášť markantní vezmeme-li v potaz perspektivy jednotlivých zemí co do členství v EU. Zatímco některé země východního sousedství (např. Ukrajina či Gruzie) se o členství ucházejí, v případě zemí jižního Středomoří o tom nemůže být řeč.

Podle analýzy Ezgil Irgil je tato dvojznačnost vidět na formě spolupráce s orgány EU. Východním zemím je za přiklonění se k evropským pravidlům přislíbeno členství v unii, se zeměmi na jižním břehu Středozemního moře EU vyjednává jinak. Jedním z hlavních nástrojů vyjednávání s těmito státy, jejichž režimy je často možné označit za autoritářské, je kontrola migrace, respektive, zadržení migrantů mířících do Evropy výměnou za finanční pomoc. Podle Irgil je ovšem vzrůstající tendence EU zaměřovat se na aspekt bezpečnosti a s ním spojenou kontrolu hranic v nesouladu s povahou ENP, tedy politiky založené na hledání společných řešení. Podle autorky studie je stále víc znát i nesoulad mezi proklamovanými geopolitickými cíli EU a tím, k čemu se EU v regionu skutečně uchyluje.

Nový Pakt pro Středomoří sice ukončuje ambivalenci přítomnou v zahraniční politice EU v podobě ENP, rovnější vztah k zemím na jih od EU ovšem nepřináší. Vytyčené body spolupráce napovídají, že Středomoří bude nadále vnímáno prizmatem bezpečnosti a hrozeb. Oproti dřívějším formátům spolupráce, které se alespoň v proklamacích snažili o vytvoření užší, sbližující spolupráce mezi Evropou a jejími sousedy, se nový Pakt a s ním i pozice komisařky pro Středomoří drží při zemi a předestírá, že témata migrace a bezpečnosti (které už má EU ve zvyku spojovat) budou jedním z hlavních pilířů evropské diplomacie v tomto regionu v příštích letech. 

Autor: David Klouček

Na pražskou ubytovnu se manželé přestěhovali koncem srpna 2023. Přestěhování zajistilo KACPU (Krajské asistenční centrum pro uprchlíky z Ukrajiny). Zpočátku byl jejich dojem z ubytovny příjemný – všichni sousedé byli Ukrajinci, kteří jim rádi ukázali, jak je vše zařízeno. Podmínky bydlení ale byly špatné – znečištěná toaleta na patře nefungovala a sprcha s plísní byla jediná pro celou dvoupodlažní budovu. Olze připadalo, že budova ubytovny měla původně jiné využití, protože v jejich pokoji procházely pod stropem trubky. Pokoj obsahoval dvě patrové postele, jeden stůl a židli.

„V tomto pokoji jsme bydleli čtyři dny, poté nás přestěhovali do sousední budovy ubytovny. Měli jsme radost, protože v novém pokoji byla navíc skříň. O týden později jsme se seznámili s ukrajinským dospívajícím chlapcem, který měl zájem o řemesla. Vyrobil pro nás dvě police, dvě židle a jídelní stůl ze zbytků dřeva nalezených na smetišti.“

Zařizování pokoje si Olga s manželem zajistili sami. Pokud potřebovali nábytek nebo drobné opravy, hledali způsoby, jak si poradit vlastními silami. Po přestěhování se Olga ihned spolu se sousedy zapojila do úklidu společných prostor.

„Patřili jsme mezi zranitelné kategorie a bydleli jsme na ubytovně sami. Cítili jsme vděčnost a nechtěli jsme nikoho obtěžovat. Kromě toho jsme neměli kontakt na majitele ubytovny, pouze telefon na ukrajinsky hovořící koordinátorku. Podle sousedů však na požadavky nijak zvlášť nereagovala. Sami jsme si to dvakrát ověřili, a tak jsme začali problémy řešit samostatně,“ vzpomíná Olga.

Všechny pokoje na ubytovně a společné prostory byly zasažené plísní. Olga si toho všimla v prosinci 2023. Vzpomíná, že přes noc jedna ze zdí pokoje navlhla a pokryla se plísní. Manželé si tehdy zakoupili speciální prostředek proti plísni a postižené místo sami ošetřili.

„Dokážeme se přizpůsobit jakýmkoli podmínkám, to je naše povaha. Bez jakýchkoliv stížností jsme tak s plísní bojovali jednou za měsíc. Někteří naši sousedé ale ošetřovali zdi mnohem častěji.“

Do jiné budovy

V únoru 2024 byli Olga a Igor přestěhováni do původní budovy ubytovny. Pocítili úlevu, protože  v novém pokoji nebyla plíseň. Jiných problémů však nebylo málo.

„Všechno ostatní bylo špatné. Například jsme si všimli, že v prvním patře je sprcha, která je ale v jedné místnosti s toaletou, pouze oddělená tenkým závěsem. To znamená nulové soukromí. Proto chodím raději do sprchy v přízemí, i když tam musím dýchat plíseň,“ poznamenává Olga.

Společná kuchyně má pouze dvě lednice a jeden mrazák na 20 pokojů. Olga s manželem si půjčili malou ledničku od známých a po dohodě s koordinátorkou ji umístili do svého pokoje, aby mohli uchovávat potraviny.

„Je tady slabá elektroinstalace. Například když sousedé vaří večeři a zároveň zapnou rychlovarnou konvici, automaticky vypadne elektřina v celé budově. Momentálně je to pro nás velký problém. Předtím tu byly problémy s topením. Naštěstí ne v našem, ale v sousedním pokoji. Naše sousedka musela celý měsíc bojovat s majitelem, aby problém vyřešil. Zabralo až vyhrožování, že nezaplatí nájem. Poté přišel opravář a situaci vyřešil.“

Místo toho, aby majitel problém s elektroinstalací vyřešil, rozhodl se jinak – od září 2024 zvýšil nájem za přítomnost ledniček v pokojích.

„Do září 2024 platili naši sousedé, kteří nepatřili do zranitelných kategorií, nájem 7000 korun. V září 2024 ale osobně přišel jeden z majitelů a oznámil, že nájem se zvýší o 500 korun kvůli vlastním lednicím. Byli jsme v šoku a dokonce jsme se sousedy připravili proslov o tom, že jsme připraveni lednice z pokojů odstranit, pokud majitelé pořídí další 2 nebo 3 lednice do společné kuchyně. Naštěstí majitel nakonec od zvýšení nájmu upustil.“

Neúspěšné hledání samostatného bydlení

Přes všechny nedostatky ubytovny se Olga a Igor neplánují přestěhovat na jinou ubytovnu nebo do samostatného bytu. V srpnu a září 2024 Olga na popud sousedů navštívila tři prohlídky bytů 3+1. Pokud by se jim podařilo pronajmout byt, sdíleli by volný prostor se sousedkou, mladou ženou a její čtyřletou dcerou. Třikrát však pronajímatelé dali přednost jiným zájemcům.

„Teď už si sami bydlení nenajdeme. Před měsícem nám volal známý dobrovolník a nabídl nám k pronájmu garsonku za 18 500 korun měsíčně včetně služeb. Museli bychom dát všechny peníze, které dostáváme jako humanitární pomoc, takže bychom si v případě potřeby nemohli koupit léky, oblečení ani potraviny.“

Olga je vděčná, že Česká republika umožňuje zranitelným lidem platit za bydlení. Jinak by neměli možnost zůstat v bezpečných podmínkách.

„Platíme 7000 korun, což je pro nás jako zranitelnou kategorii hodně. Výdaje na bydlení hradíme pouze z humanitárních dávek. Od chvíle, kdy jsme začali platit za bydlení, si ale přejeme, aby na ubytovně probíhal úklid. Čistotu momentálně zajišťují sami obyvatelé. Ale někteří pracují a nemají na úklid čas. Nebo jsou tu matky s malými dětmi.“

Společné bydlení manželé už neplánují. Dnes si už všichni sousedé, se kterými byli Olga a Igor v dobrých vztazích, pronajali samostatné byty nebo pokoje v bytech. Olga nechce sdílet byt s neznámými lidmi.

„Nevidím smysl v pronájmu samostatného pokoje v bytě. Cena by byla stejná, ale náklady na stěhování bychom si museli pokrýt my. Navíc není jasné, zda bychom vyšli s novými sousedy a jak zodpovědní by byli majitelé bytu. Tady jsme si už zvykli na nezodpovědnost majitelů i na zvyky sousedů. Například sousedka, která řeší všechny otázky křikem a vulgárním jazykem, je pro nás už jako rodinný příslušník. Navíc v našem věku je těžké něco měnit. A také by stěhování bylo fyzicky náročné pro mého 71letého manžela.“

Olga přiznává, že by manžela přemluvila k hledání bytu, kdyby měla v Česku práci. Zdravotní problémy ji však výrazně omezují ve výběru dostupných pracovních příležitostí.

„Mám nostrifikovaný diplom o vysokoškolském vzdělání a chtěla bych pracovat ve svém oboru. Požadavky jsou však velmi přísné – musím mít češtinu na úrovni C1 a zatím chodím jen na kurzy úrovně B1,“ sdílí Olga. 

Manželé neplánují stěhování z ubytovny v příštích 6 měsících. Olga a Igor doufají, že válka brzy skončí a budou se moci bezpečně vrátit domů.

„Chceme se vrátit domů, ale situace v Charkově, odkud jsme odjeli, je nyní velmi napjatá, je to děsivé ve dne i v noci. Proto bez naděje doufáme a děkujeme za to, co máme.“

O situaci ukrajinských uprchlíků na ubytovnách jsme psali také zde a zde.

Hledáte nájemní bydlení? Pomoci by vám mohl přehledný Manuál hledání nájemního bydlení (nejen) pro migranty.

Všechna jména ve článku byla změněna.

Článek vznikl v rámci projektu Učíme se spolu 2024, který realizuje Sdružení pro integraci a migraci, o. p. s. za finanční podpory Magistrátu hl. m. Prahy.

Koncept reprodukční spravedlnosti zahrnuje nejen samotnou legalizaci interrupcí, ale také finanční dostupnost a reálnou možnost tento zákrok podstoupit pro všechny, kdo jej potřebují. Bariéry nicméně nevycházejí pouze z našeho zákona, ale také z přístupu jednotlivých zdravotnických zařízení.

Organizace Abortion Support Alliance Prague – ASAP sleduje situaci interrupcí na vlastní žádost v ČR již několik let. Ve své aktuální zprávě Reprodukční spravedlnost a dostupnost interrupcí v ČR 2024 identifikuje nejvážnější problémy, které brání spravedlivému a rovnému přístupu k těmto zákrokům. Zpráva se zaměřuje nejen na obecné nedostatky, ale také na zranitelné skupiny, jako jsou osoby bez trvalého pobytu, lidé s nízkými příjmy a osoby se zdravotním postižením.

Právní rámec interrupcí v ČR

Český zákon povoluje interrupce na vlastní žádost bez udání důvodu do 12. týdne těhotenství. Ty jsou však zpoplatněny a cenu stanovuje konkrétní zdravotnické zařízení. Pojišťovnou jsou hrazeny pouze interrupce ze zdravotních důvodů. 

Přístup migrantek k interrupcím v ČR

V České republice mají podle zákona právo na interrupci na vlastní žádost osoby s trvalým pobytem a občanky EU. Ministerstvo zdravotnictví ČR tento výklad několikrát potvrdilo, přesto jej některá zdravotnická zařízení a Lékařská komora odmítají. Výsledkem je nejednotná praxe napříč Českem, která mnohdy znemožňuje občankám EU bez trvalého pobytu zákrok podstoupit. Podle zmíněného výzkumu 43 % ze 76 dotázaných zařízení interrupce na vlastní žádost občankám EU bez trvalého pobytu neprovádí. Příslušná legislativa je navíc diskriminační vůči osobám ze zemí mimo EU bez trvalého pobytu v ČR.

Nejčastější bariéry 

  • Omezená dostupnost: Zdravotnická zařízení odmítají provádět interrupce občankám EU bez trvalého pobytu v ČR. 
  • Finanční nedostupnost: Ceny zákroku se liší podle zdravotnického zařízení a zvolené metody. Pro migrantky a osoby s nízkými příjmy může být tato finanční zátěž nepřekonatelná.
  • Diskriminační praktiky: Některá zdravotnická zařízení odmítají provádět interrupce s odkazem na neexistenci zdravotního pojištění klientky, i když tyto zákroky nejsou pojišťovnami hrazeny. Jiná se odvolávají na legislativu země původu klientky. Často také vyžadují různé doklady, například povolení k trvalému pobytu, ačkoli podle zákona občanky EU trvalý pobyt pro přístup k interrupci nepotřebují.

Inspirace ze zahraničí

Existují organizace, které finančně podporují osoby, jež si nemohou dovolit interrupci. Jednou z nich je organizace Abortion Support Network, která pomáhá ženám z různých evropských zemí, jako je Polsko či Maďarsko. Poskytuje informace o klinikách, možnostech cestování a ubytování, a také finanční pomoc na pokrytí souvisejících nákladů. V zemích jako Velká Británie či Španělsko je interrupce na vlastní žádost dokonce hrazena z veřejného zdravotního pojištění.

Doporučení

Interrupce není pouze otázkou individuální volby. Přístup k interrupci ovlivňují další faktory, které žena často není schopna ovlivnit. Interrupce by měla být součástí základní zdravotní péče a dostupná pro všechny, kdo tuto péči potřebují. Organizace A.S.A.P. přináší doporučení pro jednotlivé instituce a organizace, díky kterým by bylo možné dostupnost interrupcí zvýšit: 

Ministerstvu zdravotnictví: 

  • vytvořit informační platformu k interrupcím 
  • jasně definovat momenty, kdy osoba ze země EU může podstoupit interrupci v ČR
  • prodloužit lhůtu pro farmakologickou interrupci
  • sbírat data o přístupu k interrupcím u znevýhodněných skupin

Lékařské komoře: 

  • vydat jednoznačné stanovisko k zákonné dostupnosti interrupcí pro migrantky

Feministickým organizacím a organizacím věnujícím se menšinám: 

  • vytvořit platformu k interrupcím
  • poskytovat nezávislé informace
  • šířit osvětu a zřídit fond na podporu osob, které si interrupci nemohou dovolit
  • zmapovat dostupnost interrupcí a dalších služeb reprodukčního zdraví

Další materiály k tématu

Článek původně vyšel na Deníku Referendum 30. 10. 2024. Toto je jeho zkrácená verze.

„Někteří bydlí na jednom pokoji po čtyřech – pokud nemají děti, které se o ně postarají,“ shrnuje situaci ukrajinských seniorů a seniorek po 1. září Nataša, sedmdesátnice v červeném svetru. S Natašou a její vrstevnicí a kamarádkou Ninou si povídám v impozantních prostorech evangelické fary na pražských Vinohradech, kde spolu ukrajinské uprchlice od počátku války každý čtvrtek vaří, cvičí jógu, učí se angličtinu, smějí se a rozprávějí v rámci projektu Café Žinka.

„Snažíme se, aby si tu odpočinuly, udělaly si radost. Těžkosti řeší spíš mezi sebou,“ vysvětluje organizátorka projektu Jana Hradilková, charismatická žena s širokým úsměvem a nádhernými hustými vlnitými vlasy, o níž se zpravidla píše jako o bohemistce, básnířce a aktivistce.

Přítomným ženám se nicméně 1. září život ztížil. Ukrajinské seniorky totiž spadají do kategorie takzvaných zranitelných uprchlic a uprchlíků – spolu s těhotnými ženami, osobami pečujícími o dítě do šesti let, dětmi, studenty do šestadvaceti let a osobami se zdravotním hendikepem. Jde zkrátka o populaci, která z objektivních důvodů nemůže pracovat. Pročež jim stát do 1. září poskytoval ubytování bezplatně – ubytovny dostávaly 350 korun na noc za každého zranitelného uprchlíka.

To se však s letošní novelizací Lex Ukrajina VI změnilo. Od 1. září si musí zranitelní uprchlíci hradit ubytování sami, respektive za pomoci měsíčně vyplácené humanitární dávky. Maximální výše humanitární dávky pro zranitelné uprchlíky dnes tvoří jednak životní minimum, tedy 4860 korun za dospělého, 3490 za dítě, a poté započitatelné náklady na bydlení, které zranitelným uprchlíkům s novelizací vzrostly na šest tisíc korun měsíčně.

Jakékoliv další příjmy z legální práce nebo ukrajinského důchodu se z humanitární dávky odečítají – takže přilepšit si ke skromnému příjmu alespoň částečným úvazkem či brigádou nedává smysl. Maximální měsíční příjem zranitelných uprchlíků tak dnes tvoří 10 860 korun. A to v Praze, kde se výše nájmu za pokoj ve sdíleném bytě pohybuje okolo deseti tisíc korun – a kde zároveň bydlí většina zranitelných uprchlíků a uprchlic.

„Já jsem ráda i za těch šest tisíc korun,“ podotýká Nina, blondýnka v bílé pletené vestičce s dobrosrdečným úsměvem na rtech, které pomáhá s placením nájmu za garsonku syn. Podobně je na tom i Nataša – té s placením nájmu pomáhá dcera. „Mám jeden malinký pokoj. Koupelnu i kuchyň sdílím se spolubydlícími. Jako studentka,“ směje se zvesela.

„Ale jsem za to opravdu hrozně moc ráda,“ doplňuje rychle ve zřetelné obavě, aby nepůsobila nevděčně. Pochází z Charkova, vrátit se nemá kam. Zatímco se se slovy díků a loučení zvedám od stolu, Nataša i Nina začnou svorně a sladce unisono opakovat: „Děkujeme, opravdu moc děkujeme České republice!“

Na živobytí jim zbývá částka nižší než existenční minimum

Deklarovaným záměrem ukončení bezplatného ubytování pro zranitelné uprchlíky je podle ministerstva práce a sociálních věcí motivovat uprchlíky k přesunu z ubytoven do nájemního bydlení. „Většina uprchlíků, kteří mohou pracovat a mají stabilní příjem, se už ale z ubytoven odstěhovala. Zůstali tam především zranitelní uprchlíci, potažmo lidé s jiným druhem znevýhodnění,“ podotýká Matěj Šulc z Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU).

Jeho slova potvrzuje i poslední analýza situace ukrajinských uprchlíků výzkumné organizace PAQ research, zveřejněná v prosinci loňského roku. Už před rokem bydlelo v nájemním bydlení sedmdesát procent ukrajinských uprchlíků, zatímco na ubytovnách bydlelo pouze šestnáct procent z nich.

Přestože se lidé napříč neziskovým sektorem shodují, že přesunout lidi z ubytovny do podnájmu je s ohledem na kvalitu bydlení, míru soukromí a stability žádoucí, pro většinu zranitelných osob zůstává nájemní bydlení snem takřka nedosažitelným.

Ačkoliv jsou ceny za bydlení na ubytovnách přemrštěné, v současné pražské realitě představují ve srovnání s nájemním bydlením tu levnější variantu – pohybují se mezi 5 500 a 9 300 korunami za osobu na měsíc. Ty nejlevnější jsou nicméně trvale beznadějně obsazené – a částka šest tisíc zkrátka  cenu většiny z nich nepokrývá.

Jak předesílal Petr Pijáček, vedoucí sociálního oddělení v SIMI už na začátku září: „Zranitelní uprchlíci neskončí na ulici. Raději dají většinu humanitární dávky za ubytování – a na živobytí jim zbydou částky nižší než existenční minimum.“

Nejvíc jsou na tom biti ti poctiví

Na recepci ubytovny v centru Prahy visí ukrajinská vlajka a dětský obrázek srdíčka vymalovaného fixami modré a žluté barvy. Na stolku leží letáky s informacemi o legislativních změnách pro ukrajinské uprchlíky, které vstoupily v platnost v červenci loňského roku – a které už dnes neplatí.

„Já vlastně nevím, co bych vám k tomu pověděl. Je, jak je!“ krčí rameny prkenně sedmašedesátiletý muž, kterého zde potkávám. „Nic si teď dovolit nemůžu. Ale ne, že by to předtím bylo jiné,“ přejede výmluvným pohledem svou modrou šusťákovku.

Tato ubytovna nemá pevně nastavené ceny – každý platí trochu jinou částku, a to z nejasných důvodů. Ceny za ubytování se nicméně pohybují okolo osmi tisíc měsíčně – což znamená, že zranitelným uprchlíkům tu po zaplacení ubytování zbývá na jídlo, léky, život okolo 2 800 korun na měsíc.

„V tuto chvíli mezi našimi klienty vládne především nejistota. Mají v České republice zůstávat? Nestane se, že za rok přestanou dostávat i započitatelné náklady na bydlení?“ popisuje terénní pracovnice OPU Kristýna Hlubučková. Někteří uprchlíci se už na Ukrajinu vrátili – jenže mnozí další zkrátka nemají kam se vracet.

Ti, kteří zůstávají, vymýšlí, jak přežít. „Někteří zatajují důchod z Ukrajiny. Jiní si našli načerno brigádu. A potom jsou tu ti poctiví, kteří jsou na tom bití nejvíc a kterým nezbývá než obcházet všechny možné sociální služby,“ komentuje Šulc z OPU.

„Občas se stane malý zázrak: pomůže jim někdo solidární, nebo jim pomůžeme my, pokud se — často spíše náhodou — objeví alespoň krátkodobé řešení. Ale systémové cesty chybí a spoléháme na štěstí. Spoustu zranitelných lidí, kteří živoří na ubytovnách a jedí instantní polévky, navíc pravděpodobně vůbec nevidíme,“ dodává jeho kolega Baroch.

Je třeba uprchlíky pustit do českého sociálního systému

Ministerstvo spravedlnosti a sociálních věcí si pochvaluje, že konec bezplatného ubytování pro zranitelné uprchlíky ušetří státní kase až 1,9 miliard korun ročně. Ač je přitom přijímání uprchlíků naší morální odpovědností, nikoliv ekonomickou otázkou, ukrajinští uprchlíci se České republice „vyplácejí“. Do státního rozpočtu odvádějí víc, než kolik z něj čerpají ve formě humanitárních dávek – a to platilo už před koncem bezplatného ubytování.

Ministerstvo práce a sociálních věcí zároveň tvrdí, že někteří zranitelní uprchlíci si díky zvýšeným započitatelným nákladům na bydlení polepší. „To je pravda – pokud si matka s dvěma dětmi najde byt za třináct tisíc, v rámci započitatelných nákladů na bydlení dostane třikrát šest tisíc. To však poukazuje na zásadní problém: všem pomáháme plošně paušálními částkami a neposuzujeme individuální situace. Někdo si polepšil, mnoho lidí si pohoršilo a další segment populace sítí pomoci úplně propadá,“ reaguje Šulc z OPU.

Neziskový sektor dlouhodobě upozorňuje, že téměř tři roky od začátku války nestačí na všechny potřeby ukrajinských uprchlíků a uprchlic odpovídat humanitární dávkou – ale že je třeba tuto část populace vpustit do českého systému sociálních dávek.

„Považuji to za neskutečnou hanbu, že šetříme na nejslabším článku společnosti – na lidech, kteří nemohou pracovat a nemají se kam vrátit,“ kroutí rozhořčeně očima Věra Roubalová Kostlánová, psychoterapeutka a někdejší mluvčí Charty 77, která uprchlíkům pomáhá již několik dekád.

„Když jsme ukrajinské uprchlíky přijímali, vzepětí občanské společnosti bylo úžasné. To samé se projevilo o povodních. Jenže nám to nikdy dlouho nevydrží! A teď, zatímco někteří ukrajinští uprchlíci žijí už tři roky v provizoriu, se jich jako společnost ani nezastaneme,“ uzavírá.

Autorka: Petra Dvořáková

Poznámka autorky: Děkuji Anastázii Boldyrievové, Vladovi B., Janě Hradilkové a Kristýně Hlubučkové za pomoc s tlumočením z ukrajinštiny.

Poznámka webu Férová migrační politika: Údaje v článku jsou platné k 30. 10. 2024.

Evropskou migrační a azylovou politiku posledních let charakterizují dva pojmy, a to sekuritizace a externalizace. Sekuritizace coby vnímání migrace primárně optikou bezpečností a bezpečnostních hrozeb a konstrukce politik tomu odpovídajících je patrná například v novém Paktu o migraci a azylu, ve kterém dochází k podstatnému rozšíření systému dohledu nad migranty a rozšíření digitální infrastruktury k tomu určené.

Trend externalizace je znát mimo jiné na rostoucím počtu smluv, které EU uzavírá se třetími zeměmi, a které mohou být z hlediska migračních cest označeny za tranzitní. Výměnou za podporu ekonomiky se v těchto smlouvách státy zavazují k přísnější kontrole migrace a bližší spolupráci s patřičnými agenturami EU. Jen za poslední dva roky uzavřela EU smlouvy tohoto typu s Tuniskem a Egyptem a Mauretánií.

Kromě vlivu na tranzitní země má ovšem EU zájem i na ovlivňování migrace ve zdrojových zemích. Důležitá je v tomto ohledu role Frontexu ve státech Západní Afriky a Sahelu (tj. států na jižním okraji Sahary), který se snaží migrační cesty narušit přímo (viz například Operace Hera), či nepřímo (v rámci Africa-Frontex Intelligence Initiative). V neposlední řadě též evropské státy experimentují s plány na delegování procesů azylové politiky na třetí státy, jak bylo možné v poslední době vidět na příkladu dohody Británie se Rwandou či Itálie s Albánií.

Současný vývoj evropské migrační a azylové politiky ovšem nezůstává bez odpovědi občanské společnosti. Níže představené kampaně, započaté v roce 2024, jsou výběrem z mobilizace proti politice, která lidi na útěku vystavuje nebezpečí a která je přímo v rozporu s demokratickými zásadami, na kterých si EU zakládá. 

Nehumanitární Frontex

Klíčovým bodem kampaně Human Rights Watch, která nese název With Humanity (S lidskostí), je petice adresovaná řediteli Evropské pohraniční a pobřežní stráže (Frontex) Hansi Leijtensovi. Opírá se o dobře zdokumentované případy ohrožení života či úmrtí lidí snažících se dosáhnout břehů Evropy na k plavbě nezpůsobilých lodích, při kterých Frontex nereagoval adekvátně k riziku.                                               

Vážnost situace dokládá počtem lidí utonulých ve vodách Středozemního moře, kterých bylo, podle Mezinárodní organizace pro migraci, za posledních deset let více než 30 000. Ačkoliv se technologické možnosti Frontexu za dvacet let existence mnohonásobně zlepšily, neslouží vždy k zajištění bezpečností lidí na palubě lodí v nouzi. 

Petice vyzývá ke třem konkrétním krokům k nápravě. Prvním je požadavek, aby informace o plavidlech v nouzi byla systematicky předávána záchranným lodím neziskových organizací, které ve Středozemním moři operují a jsou schopny dopravit zachráněné lidi do bezpečí. Tento bod petice se vymezuje vůči současné praxi Frontexu, který často informuje o lodích v nouzi pouze pobřežní stráž Libye či Tuniska, tedy zemí, odkud často lodi vyplouvají. V těchto zemích jsou však systematicky porušována lidská práva, přičemž migranti patří mezi nejohroženější skupiny.   

Kritéria pro vydání nouzového upozornění by, podle druhého bodu petice, měla být rozšířena na přeplněná plavidla a plavidla jinak neschopná k plavbě, kde často chybí záchranné prostředky, neboť současná kritéria jsou příliš úzká.                        

Třetí požadavek se týká monitoringu případů, kdy se plavidlo ocitne v nouzi. Frontex, resp. jeho monitorovací kapacity, by měly podle HRW zůstat na místě po celou dobu ohrožení (a to i v případech vyžádání) a zajistit, aby byla plavidlu poskytnuta patřičná a včasná pomoc. Frontex by měl též poskytnout své síly na zajištění případné dodatečné pomoci. Výše uvedené požadavky rámuje HRW jako nápomocné k zajištění souladu činnosti Frontexu s mezinárodním mořským právem, uprchlickým právem a lidskými právy. 

7 bodů ke zlepšení situace na hranicích EU

Tématu ochrany lidských životů na hranicích EU se věnuje i kampaň spuštěná v lednu 2024 v rámci hnutí United Against Inhumanity (Spojeni proti nelidskosti), která nese název Stop the Inhumanity at Europe’s borders (Zastavme nelidskost na hranicích Evropy).   

Již přes sto neziskových organizací (zatím převážně z Evropy) se podpisem připojilo pod kolektivní požadavky této kampaně, které tvoří sedm bodů, jež budou v letech 2024 a 2025 rozpracovávány do obsáhlejších policy briefů (tedy v jistém smyslu návodů pro politiky, jak situaci na hranicích zlepšit). Ambicí kampaně je pomocí rozsáhlé mobilizace občanské společnosti vytvořit tlak na evropské instituce a vlády ke změně stávající migrační politiky a praktik, které způsobují utrpení lidem na útěku.         
                                                                                                                                                  Zmíněné požadavky se týkají především opatření na hranicích EU či třetích zemí, které s EU uzavřely dohody o migraci. Mezi praktiky, vůči kterým se UAI ve svých požadavcích vymezuje, patří například pushbacky (tj. násilné vytlačení migrantů za hranice bez ohledu na jejich bezpečí čí důstojnost), odstrašování smrtí (politiky kontroly hranic, které spoléhají na odstrašující příklady úmrtí při pokusu o překročení hranice) či již zmíněná externalizace. V neposlední řadě poté kampaň volá po reformě Frontexu, která by vedla k větší transparentnosti a zodpovědnosti této organizace.

Pevnost Evropa a válka proti migrantům 

O něco šířeji je formulovaná kampaň vzešlá z iniciativy pěti antirasistických a migranty vedených neziskových organizací nazvaná EU Leaders: Change Course And End Your War On Migrants (Lídři EU: Změňte směr a ukončete svou válku proti migrantům). Jak je již patrné z názvu, kampaň je směřována evropským lídrům a vymezuje se vůči trendům evropské migrační politiky.    

Petice, kterou podepsalo na 83 organizací a dalších 140 ji podpořilo je adresována přímo předsedkyni Evropské komise Ursule von der Leyenové a ministrům vnitra členských států EU. Její text upozorňuje na neblahé účinky evropské migrační politiky, připomíná historickou roli Evropy a její podíl na fenoménech, které migraci zapříčiňují (klimatická změna, destabilizace regionů, kolonialismus) a na prvky evropského přístupu k migraci (rozšiřování systému detencí, rasové profilování, pushbacky a jiné formy násilí na hranicích), které podle autorů petice připomínají politiku fašismu.

Kromě bezpečných a legálních migračních cest petice požaduje i konec kriminalizace lidí na útěku, řešení příčin migrace v zemích globálního Jihu či všeobecně inkluzivnější politiku namísto prioritizace zájmů korporátů.

Lidskost jako odpověď

Rámcem všech tři kampaní je lidskost, kterou představitelé občanské společnosti staví proti migračním politikám ohrožujícím lidské životy. Dopady těchto politik se věnuje každá z kampaní v trochu jiném měřítku.

Globální záběr kampaně EU Leaders stojí v kontrastu ke specifickým cílům kampaně HRW. Dohromady však podávají svědectví o problému, který je skutečně nutné vidět na mnoha úrovních. Jinými slovy, kritika praktik jednotlivých institucí či agentur by měla být viděna na pozadí dalekosáhlejšího obratu migrační politiky a hrozeb, které tento obrat přináší.

Autor: David Klouček