Tlumočníci byli po dobu působení českých jednotek v Afghánistánu zcela nepostradatelní. Armádě nepomáhali pouze s dorozuměním se paštunsky, urdsky či jazykem darí, ale stali se pro Čechy i průvodci kulturním kontextem Afghánistánu. O spolupráci se opírali kromě armády také pracovníci české ambasády v Kábulu. V mnoha případech byla Afgáncům za jejich služby nabídnuta možnost přesídlení do ČR pro ně a jejich rodiny. Program, který měl toto přesídlování zajišťovat byl spuštěn již v roce 2011 a fungoval až do roku 2017, kdy byl tehdejším ministrem vnitra Chovancem zastaven. 

Výzvy k obnovení programu se průběžně objevovaly, zejména po oznámení ukončení mise v Afghánistánu americkým prezidentem Joem Bidenem a s počátkem stahování jednotek. Otázka poskytnutí adekvátní pomoci lidem, bez kterých by celá afghánská mise pravděpodobně ztroskotala, tak byla znovu aktuální.

Zatímco jiné země, jako například Velká Británie, začaly tuto situaci řešit s dostatečným předstihem, v České republice se o přesouvání tlumočníků prakticky nemluvilo. Na jaře 2020 byl program podle Jany Černochové, současné ministryně obrany a tehdejší členky Bezpečnostní rady státu, opět připraven, ale k jeho schválení tehdy nedošlo.

Když na věc upozorňoval týdeník Respekt v červnu 2021, nezdálo se, že by se celý proces někam posunul. Přitom přicházely zprávy od samotných tlumočníků, kteří reagovali na zhoršující se bezpečnostní situaci v zemi a zdůrazňovali fakt, že s nimi nikdo z české strany nekomunikuje a nevědí, na koho se obrátit. Jak sdílel Deník N v článku vydaném 20. července 2021, ministerstva zahraničí a obrany potvrdila, že se o programu pomoci tlumočníkům jednají. Ve zmíněném článku bylo popsáno, že se mělo jednat o pomoc finanční. Ta však již v té době, se zrychlujícím se postupem Talibanu, nebyla adekvátní, protože tlumočníci, kterým mohlo jít o holé životy, již neměli možnost si penězi jakkoliv pomoci pro zjištění svého bezpečí. Podrobnosti o programu pomoci navíc stále podléhaly utajení, díky čemuž nemohla mít veřejnost jakoukoliv kontrolu nad tím, že vláda tlumočníkům opravdu pomoc poskytne.

Zachraňte tlumočníky a jejich rodiny

Na tuto situaci tehdy reagovala iniciativa Zachraňte tlumočníky, kterou tvořili zejména zástupci veteránů, spolek Vlčí máky a Sdružení pro integraci a migraci. S podporou řady veřejně činných osobností a veteránů iniciativa odeslala otevřený dopis vládě, ve kterém ji a členy a členky zákonodárného sboru vyzývala k neprodlenému spuštění transparentního přesídlovacího programu. Popudem pro dopis byla komunikace s asi 10 afghánskými tlumočníky, kteří o zařazení do programu usilovali již dlouhou dobu a z nichž v té době ještě nikdo nebyl českými orgány osloven. Zároveň s odesláním dopisu byla spuštěna petice s textem stejného znění jako otevřený dopis, která z několik málo hodin po zveřejnění sesbírala stovky podpisů. Nezávisle na iniciativě zaslala vlastní otevřený dopis vládě také Jednota překladatelů a tlumočníků a objevovaly se stále další hlasy, volající po okamžitém zprostředkování bezprostřední pomoci. K pomoci afghánským tlumočníkům vyzval i tehdejší prezident Miloš Zeman. 

Pod tímto tlakem vláda nakonec program 30. července schválila. Jak se později ukázalo, jednalo se o schválení opravdu na poslední chvíli. Jednotky Talibánu tou dobou obsazovali jedno město za druhým a mezi tlumočníky rostl strach a nejistota. Panovaly ale obavy ohledně toho, zda byl program řádně připraven a zda se ho podaří v rychlém sledu dění spustit. Podrobnosti o programu nadále podléhaly utajení. Nebylo tak například jasné kolika tlumočníkům bude pomoc poskytnuta. Tehdejší premiér Babiš se ale dušoval, že program bude spuštěn co nejdříve.

Na pochybnosti o necelé dva týdny později, 13. srpna, reagovala iniciativa Zachraňte tlumočníky vydáním tiskové zprávy. V té upozorňovala na neadekvátnost nadále nabízené finanční pomoci a na to, že přes schválení programu, se nezdá, že by se věci dávaly do pohybu. Iniciativa přitom vycházela z informací přímo od tlumočníků. „Nikdo z 10 tlumočníků, se kterými je Spolek Vlčí máky v kontaktu, nebyl osloven, což považuji za obrovské selhání,“ uvedla tehdy ve výzvě předsedkyně Vlčích máků Miroslava Pašková.

Patnáctého srpna se tehdejší ministr obrany Metnar na svém Twitteru ohradil proti tomu, že by realizace programu vázla. Armáda dle něj kontaktovala všechny tlumočníky, kterých se měl program týkat. Někteří, se kterými byla iniciativa Zachraňte tlumočníky v kontaktu, ale ani tehdy nebyli osloveni. Zdálo se, že program nadále cílí jen na vybranou a poměrně úzkou skupinu tlumočníků z nedávné doby a zcela z něj vypadávali spolupracovníci, kteří spolupráci ukončili třeba před třemi až pěti lety.

Chaos v Kábulu

Situace v Afghánistánu začala velmi rapidně eskalovat. Taliban postoupil až do Kábulu a nastala všeobecná evakuace zejména pracovníků ambasád, spojená s masami lidí snažících se přes letiště dostat ze země. To se v tu chvíli stalo prakticky jedinou cestu s Afghánistánu pryč, protože okolní země uzavřely hranice.

V nastalém chaosu začala také reálná evakuace armádních a ambasádních spolupracovníků. Až s odstupem vycházelo najevo, jak celý proces dostat je na paluby aliančních letů probíhal. Lidé se mohli na letiště dostat jen s asistencí vojáků, kteří si pro ně přišli na talibánský checkpoint. Vojáci, kteří museli s Talibanem vpouštění lidí na letiště vyjednávat, vybírali tlumočníky na základě seznamů spolupracovníků, které měli od ministerstev. Ty se ale pravděpodobně neustále proměňovaly.

Iniciativa Zachraňte tlumočníky tehdy získala zprávy, že jednotky hnutí Taliban obcházejí domy a vyptávají se po sousedech na spolupracovníky aliance. Tímto způsobem našli i jednoho z tlumočníků pracujících v minulosti pro Armádu ČR, kterého podle zpráv spolku Vlčí máky poté odvlekli a zbili ho. Po apelování tlumočníkova otce a sousedů naštěstí došlo k jeho propuštění. Poté se skrýval poblíž letiště a dostal se do druhého evakuačního letu.

I přes chaotickou situaci, se podařilo ve dnech 15. až 18. srpna 2021 vypravit tři evakuační lety. Těmi bylo do Česka dopraveno celkem přes 150 spolupracovníků napojených na Českou republiku a jejich rodin. O tom, jak bylo obtížné vůbec se na letiště dostat a o příbězích některých pasažérů evakuačních letů hovoří např. článek ‘Kdo jsou Afghánci, které Česko evakuovalo z Kábulu? Příběhy dvou rodin očima těch, kteří je zachraňovali’, který vyšel záhy po evakuaci na iRozhlasu. 

Celý proces byl značně ztížen tím, že na první seznam spolupracovníků se nedostali tlumočníci, kteří pracovali s armádou v době přerušení původního programu (tj. v letech 2017-2018). Seznam byl tedy pravděpodobně v průběhu celého procesu upravován a doplňovan. Prověřování samotných pasažérů pak probíhalo často na poslední chvíli. Problém mohl být také v tom, že Vojenské zpravodajství nemělo přístup k většině dokumentů, které v minulosti potvrzovaly důvěryhodnost afghánských tlumočníků. 

Již v průběhu celé evakuace tak panovaly obavy, že určitá část spolupracovníků armády, kteří by měli i zájem o přemístění do ČR, v Afghánistánu zůstane. A již 19. srpna bylo jasné, že se tyto obavy naplnily. Už po odletu třetího letu začaly přicházet zprávy, že někteří tlumočníci přímo napojení na ČR v Kábulu zůstali. V tom samém okamžiku/Zároveň se také ukázalo…  mělo zintenzivnit pátrání Talibánu po spolupracovnících aliančních vojsk. 

Iniciativa Zachraňte tlumočníky proto apelovala na vyslání i čtvrtého letu. Někteří tlumočníci s nimiž byl spolek Vlčí máky ve spojení, byli stále na místě, většinou skryti se svými rodinami v okolí kábulského letiště. “Ti lidé často ještě před několika dny nevěděli, jestli se jim někam podaří dostat. (…) Je zde dlouhodobá snaha těchto tlumočníků, aby byli přesídleni do ČR s tím, že by tady zůstali. (…) Většina z nich má nějakou českou vazbu – ať již s veterány nebo s jinými spolupracovníky,” řekla ve Studiu 24 19. srpna 2021 ředitelka Sdružení pro integraci a migraci Magda Faltová. Dále iniciativa Zachraňte tlumočníky přišla do kontaktu s lidmi s trvalým pobytem v ČR, kteří také v Kábulu uvízli. Na Sdružení pro integraci a migraci se obraceli lidé žijící v ČR, kteří mají v zemi příbuzné, pro které se snažili sehnat pomoc.

Ze zpětného pohledu se reakce vlády a příslušných orgánů může zdát rychlá. V porovnání s některými jinými zeměmi se třemi lety opravdu podařilo evakuovat poměrně velké množství spolupracovníků. To většinou přímo díky konkrétním příslušníkům armády a pracovníkům ambasády. Nicméně to by tehdejší vládu nemělo omlouvat z laxního přístupu k celé záležitosti, ve které šlo o lidské životy. Celý přesídlovací program byl spuštěn až na poslední chvíli a média právem hovořila o zázraku, že se evakuační lety podařily. K tomu se tehdy vyjádřila již v průběhu celé evakuace ředitelka Sdružení pro integraci a migraci Magda Faltová v rozhovoru pro Aktuálně.cz: “Česko mělo už dříve informace o tom, že armáda z Afghánistánu odchází a že bude potřeba se o tlumočníky postarat. Jenže až na konci letošního července vláda přesídlovací program schválila, ale to bylo zjevně velmi pozdě. Je přitom možné, že k aktivitě je dohnala až poměrně velká míra společenské poptávky. (…) I kdyby Česko začalo lidi přesídlovat až třeba v dubnu, tak bychom nyní v této situaci nebyli. Ano, byli by tam lidé, kteří spolupracovali s ambasádou, nějací čeští občané, ale už by tam nebyli tlumočníci, kteří pro armádu už netlumočí, protože tam již armáda nepůsobí.“

Po evakuaci

Spolupracovníky a jejich rodiny, které se do Česka podařilo přepravit a rozhodli se v ČR zůstat a požádat o mezinárodní ochranu, čekal po evakuaci čas strávený v pobytových střediscích Ministerstva vnitra. Velké části z nich byl (v na české poměry rychlém řízení) azyl udělen. 

V následujících měsících se tak tlumočníci a jejich rodiny ocitli v novém prostředí a čelili výzvám spojeným s integrací. V ČR přicházeli rodiny tlumočníků do střetu s fungováním českého azylového systému. Potýkali se tak s např. s azylovým bydlením, umístěným ve vyloučených lokalitách, které jim integraci mnohdy spíše znesnadňovalo, než by k ní přispívalo. Někteří tlumočníci řešili byrokratické překážky, problémy s uznáním jejich vzdělání a kvalifikace. 

I přes přetrvávající problémy se ale, i díky zapojení do státního integračního programu a dlouhodobé podpoře neziskových organizací, řada rodin tlumočníků dokázala v ČR usadit. Pracují, studují, aktivně se učí češtinu, využívají podporu při hledání bydlení i práce, a postupně se tak více a více zapojují do běžného života v České republice. Spolek Vlčí máky v uplynulých letech například pomohl studentům z tlumočnických rodin žádat o stipendium, realizoval kurzy češtiny šité na míru právě této cílové skupině a snaží se poskytovat další podporu v integraci.

Zatímco mnoho evakuovaných tlumočníků našlo nový domov v Česku, situace těch, kteří zůstali v Afghánistánu, je daleko horší. Mnozí i nadále žijí ve strachu a nejistotě. Tálibán se netajil svými záměry trestat ty, kteří spolupracovali se západními silami, a tlumočníci sil NATO se proto nacházejí ve zranitelné pozici. Nehledě na to, že humanitární a ekonomická situace v zemi je nadále kritická a více než 23 milionů lidí potřebuje humanitární asistenci. Řada z bývalých spolupracovníků proto Afghánistán opustila. Ale ani v okolních zemích se jejich není jejich situace méně náročná. “Jedním z nejpalčivějších příběhů probíhajících právě teď je osud rodiny tlumočníka, kterého čeští vojáci znají pod jménem ‘Karel’. Tato rodina před pár měsíci prchla do Íránu, kde nyní žije s prošlými vízy a pasy, a čelí hrozbě deportace, pokud nezaplatí tamním úřadům částku odpovídající 60 000 korun,” uvádí spolek Vlčí máky ve článku na svých webových stránkách. Vlčí máky dlouhodobě upozorňují na osud neevakuovaných tlumočníků a hledá způsoby, jak jim poskytnout pomoc. Ještě v srpnu roku 2024 je stále v kontaktu s 15 tlumočníky a dalšími spolupracovníky ambasády a české armády, které jsme neevakuovali v roce 2021.

Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy (IPR) v jedné ze svých posledních analýz zveřejnil výsledky srovnávání kvality života v dvanácti Evropských městech podobné velikosti jako Praha. (Další města byla: Budapešť, Vídeň, Stockholm, Milán, Amsterdam, Barcelona, Kodaň, Bukurešť, Mnichov, Varšava, Sofie, pozn. autorky). Mezi těmito městy se Praha stala absolutním vítězem v nedostupnosti bydlení. Tzn. lidé zde platí za bydlení nejvíce ze všech zkoumaných měst v poměru ke svým platům. Ve zkratce je tak situace velice náročná pro kohokoliv, kdo má třeba jen průměrný plat a bydlí sám. 

Pro uprchlíky z Ukrajiny, ale i jiné migranty, je pak tato situace ještě náročnější. Nepotýkají se pouze s vysokou cenou za pronájem, ale i s faktem, že jim málokdo byt pronajmout chce. “Pocházíme z pohraničního města Černihiv. V České republice jsme více než 2 roky. Pořád ale bydlíme na ubytovně. Na Ukrajině jsem pracovala jako realitní makléřka. A nedávno jsem dostala nabídku pracovat pro realitní kancelář tady v Praze. Chceme zůstat v Čechách, hlavně kvůli synovi, protože si zaslouží normální život,” říká paní Naděžda, která je sama se svým synem a už přes rok a půl se snaží najít pronájem. Nájmy jsou tak vysoké, že se domluvila s kamarádkou a hledají ubytování spolu. Její kamarádka je také z Ukrajiny a také se synem. “Je s podivem, že nikoho nezajímá, jak budeme od září platit 18 tisíc za pokoj. A jak zaplatíme 15 000 korun za byt? A nevadí ani fakt, že sedmileté dítě žije jeden a půl roku vedle alkoholiků a narkomanů. Lidé se bojí kolem naší ubytovny projít, ale já tam bydlím se svým dítětem. A normální bydlení nám nikdo nechce pronajmout. Nerozumím tomu,” dodává paní Naděžda na adresu stavu ubytovny samotné.

Podle analýzy PAQ research 57 procent uprchlíků z Ukrajiny žije pod hranicí efektivní příjmové chudoby, kdy jsou nejvíce ohroženy rodiny s dětmi a senioři.

“Polovina domácností v příjmové chudobě má příjem z práce a 62 % pobírá HUD (humanitární dávka, pozn. autora). Chudobou trpí častěji ti, kdo nepracují, senioři a rodiče samoživitelé, kteří mají omezené možnosti pracovat. Z pracujících pak nejčastěji pracovníci ve službách a prodeji (56 % z nich).”

Oproti tomu chudoba ohrožuje 9-10 procent Čechů. Chudobou tedy netrpí pouze ti, kteří nepracují, ale i ti, kteří se snaží zapojit do pracovního procesu v České republice. Zde je pak samozřejmě nutné podotknout, že stále velké procento příchozích pracuje pod svojí kvalifikaci, což také ovlivňuje výši jejich příjmů. Nedostatek příjmů je zásadní pro to, zda si rodina nebo jednotlivec bude moci dovolit hledat nájemní bydlení. V mnoha případech tak lidé zůstávají na ubytovnách, které ale samy o sobě nejsou nutně levnější než bydlení v nájmu, jak jsme již psali v našem dřívějším článku. Po zaplacení všeho, co musí zaplatit, se svými příjmy hospodaří lidé na ubytovnách často s částkou nižší než existenční minimum. To je, dle definice MPSV, minimální hranicí peněžních příjmů, která se považuje za nezbytnou k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb na úrovni umožňující přežití. 

Paní Julii je 72 let a pochází Luhansku. Hned na úvod našeho setkání vyjadřuje velký dík České republice, že jí a ostatním uprchlíkům pomáhá.

“Ti, co mohli odjet a mají se kam vrátit a mají peníze, aby mohli žít na Ukrajině, se už vrátili. Já jsem z Luhansku a abych se dostala domu, tak musím přes Moskvu. Když člověk jede do okupovaných oblastí, tak se prochází přísnou kontrolou. Policie si může vzít telefony a prozkoumávají zprávy a veškerou komunikaci a je také potřeba policii zaplatit. Celková cesta tam je kolem 1000 eur, ale také ho mohou kdykoliv vrátit. Dcera žije pořád tam a už rok skoro nevychází z domu. Kdykoliv se může něco stát.” 

Paní Julia tady nezůstává, protože by chtěla, ale protože nemůže odjet. Žije v ČR sama a bez možnosti, že by jí dcera z Ukrajiny mohla pomoci. Od svého příjezdu do Prahy bydlí na ubytovně. Kromě nesnesitelně náročné situaci kvůli své dceři bude muset od září řešit ještě i to, že v podstatě nebude mít peníze na zaplacení ubytování ani na ubytovně. V jejím případě budou příjmy 10 480 korun a za bydlení zaplatí 9300 korun a měsíčně ji tak zbyde 1180 korun, což není ani polovina existenčního minima.

V případě ukrajinských uprchlíků došlo stávající úpravou k reálnému propadu příjmů a další prekarizaci jejich už tak těžké situace, kdy nemají přístup do systému státní sociální podpory. Pro srovnání, občan České republiky, který se ocitne v obdobné situaci může žádat o několik různých dávek. 

Této situaci šlo předejít. Úpravy zákonu Lex Ukrajina, které tuto situaci předvídaly a mohly by tak pomoci těm, kteří jsou nyní na hranici těžko představitelné chudoby, bohužel nebyly MPSV zohledněny. Aktuálně přijatá podoba naopak zpřísnila podmínky, v důsledku uvrhla zranitelnou skupinu do v Česku těžko představitelné chudoby.

Chybí systémové řešení

To, že Praha je čím dál tím nedostupnější je jedna věc, ale že se s tím nic nedělá, je věc druhá. Byty se sice neustále staví nové, ale pořád to nestačí a hlavně se pak prodávají nebo pronajímají za cenu, kterou si může dovolit jen málokdo. A když se k tomu přidá neochota Čechů pronajímat byty migrantům, tak ti se pak ocitají v pasti. Spoléhat tak musí buď na ojedinělé případy toho, kdy jsou pronajímatelé otevřeni pronajmutí bytu migrantům a migrantkám, nebo na štěstí.

“Pronajímám byt mladému páru z Ukrajiny. Dokonce jsem jim hned skoro na začátku prodloužila smlouvu do roku 2027, aby si Jurij (nájemce, pozn. autorky) mohl zažádat o trvalý pobyt v Čechách. Bez toho by to bylo problematické, nebo i nemožné. Nejistota pobytu by pak ale také znamenala větší nejistotu v práci. Je to začarovaný kruh. Nemůžu si na ně jako nájemce stěžovat, platí včas, komunikace je jednoduchá – velice rychle se naučili česky, a o byt se dobře starají,” říká Marie, která pronajímá dva byty. Jeden mladému ukrajinskému páru a druhý seniorům, kteří jsou také skupinou lidí s většími problémy si najít pronájem.

Pro některé z uprchlíků a dalších migrantů by snad mohlo být řešením, stejně jako pro ostatní Pražany, se z Prahy odstěhovat. Ne všichni mají v Praze vazby, ne všichni chtějí žít ve velkoměstě a ceny bydlení jsou mimo Prahu pořád nižší, jak ukazuje interaktivní cenová mapa ministerstva financí. Pro velkou část to ovšem možnost není, protože mají děti, které chodí v metropoli do školek a škol, nebo mají zdravotní problémy a v Praze mají své lékaře, za kterými pravidelně dochází. S odchodem mimo hlavní město také přichází otázka, zda si všichni, kdo chtějí odejít z Prahy, budou schopni najít v novém bydlišti adekvátní zaměstnání. 

A je samozřejmě na zvážení, jestli tento stav je to systémové nastavení, které by Praha chtěla nabídnout. Pokud tedy nechceme, aby se chudí a chudší z města vystěhovali a “udělali” místo těm, kteří mohou zaplatit. 

Nedostatek všeho

Chtělo by se říci, že se na bydlení stojí fronty, jako za bývalého režimu na banány. Nejde jenom o to, že je málo nájemních bytů, které by si lidé mohli dovolit platit, ale i o to, že je málo ubytoven, které by provozovaly městské části a měly nad nimi kontrolu. To by způsobilo, že by ceny bydlení v nich mohly být více regulované. 

Příkladem ubytovny, která je provozovaná městskou částí je například ubytovna v Horních Měcholupech, kde jsou ceny nižší, ale kde samozřejmě nemají žádné volné kapacity. Nejlevnějším ubytováním v Praze by pak byla Kolej Hostivař, kde lůžko stojí 4300 korun, ale kde opět nemají žádné volné místo. Částečným řešením situace by pak určitě bylo, aby takových ubytoven bylo více a samozřejmě, aby také měly dostatečnou kapacitu a byly vhodné pro ubytovávání matek s dětmi. To je totiž jeden z dalších problémů, které uprchlice musí řešit. Ne všechny ubytovny jsou uzpůsobené pro potřeby matek s dětmi a hlavně pak na pobyt samotných dětí. Často se stává i to, že mohou ubytovat matku, ale už ne dítě. A když se podaří nějaké místo najít, tak ani tak to nezaručuje vhodné prostředí pro dítě, jak popisuje paní Naděžda výše. 

Ubytovna za 4000 korun na měsíc je ale velkou výjimkou. Většina ubytoven se pohybuje kolem 7000 korun za lůžko na dvoulůžkovém pokoji, někdy ale cena vystoupá i na 10 500 korun. Problém nastává i v momentě, pokud ubytování hledá člověk s postižením. Bezbariérové ubytovny téměř neexistují.

Jednorázová pomoc

Neziskové organizace jako je právě SIMI nebo Organizace pro pomoc uprchlíkům dlouhodobě upozorňují na problémy s bydlením, které uprchlíci mají. Ať už se jedná o nehygienické podmínky v některých ubytovnách, vysoké ceny za místo na pokoji, nebo pak při přechodu do nájemního bydlení. Mnozí si už nájemní bydlení našli, pro mnohé to ale stále není možné kvůli vysokým cenám.

Vysoké ceny a nákladné vstupní výdaje může jednorázově řešit podpora, kterou nabízí organizace Arcidiecézní charita Praha přes Azylový, migrační a integrační fond (AMIF). Tímto způsobem je možné v jednotlivých případech lidem pomoci se zaplacením kauce, prvního nájmu nebo provizi realitní kanceláři za zprostředkování pronájmu. 

Krize bydlení se v Praze i v jiných místech ČR nadále zhoršuje a nezdá se, že bychom se jí v dohledné době zbavili. Jak jsme ukázali, pobyt uprchlíků z Ukrajiny a dalších migrantů ovlivňuje velmi specifickým způsobem. Situace, ve které se tito lidé ocitají je v současné době (léto 2024) náročná a nejistá. Nedostatek dostupného a adekvátního bydlení, včetně ubytoven, které by uspokojily potřeby všech svých obyvatel, tuto situaci dále komplikují. I když existují programy na jednorázovou pomoc, nestačí to na dlouhodobé řešení systémového problému. Potřebujeme širší podporu a zvýšení kapacit bydlení, abychom všichni mohli žít důstojně a s jistotou. Zajištění vhodného bydlení není jen otázkou základní potřeby, ale také klíčovým krokem k integraci a stabilnímu životu v české společnosti.

(Všechna jména byla změněna.)

Článek volně navazuje na naše shrnutí z minulého roku a je součástí série článků, které se věnují vzdělávání žáků s odlišným mateřským jazykem na českých školách. Přehledový článek najdete zde. Další články v sérii zaměřují na nescholarizované děti a jazykovou podporu.

Českým školstvím rezonuje téma wellbeingu a duševního zdraví. Podle Národního ústavu pro duševní zdraví (NÚDZ) se v Česku přibližně jedno ze sedmi dětí potýká s psychickými problémy. U ukrajinských dětí s dočasnou ochranou je to podle dat NÚDZ každé druhé dítě. Psycholožka Olena Stelmashenko, která pracuje s ukrajinskými uprchlíky, má za to, že válka je kolektivní trauma a dotýká se tak všech zúčastněných. Podle ředitele NÚDZ, Petra Winklera, válka na Ukrajině potřebu péče o duševní zdraví ve školách zdůraznila.

Z evropských i českých výzkumů vyplývá, že nejčastěji uváděným důsledkem válečné zkušenosti je posttraumatická stresová porucha (PTSD), dále deprese, opakující se noční můry, nespavost, chronická hyperaktivita, poruchy koncentrace a podrážděnost. Děti trpící traumatem často testují hranice, zda opravdu existují – pokud ano, jsou pro ně uklidňující (v pozitivním a přijímajícím prostředí), poskytují jim pocit bezpečí, stability a předvídatelnosti. Tyto děti potřebují pocítit porozumění s jejich traumatickými zážitky a ztrátami, které cestu ze země původu provázely. Potřebují také cítit, že mají možnost podpory a mohou se obrátit pro efektivní pomoc. Psychologická podpora obětí války, včetně dětských uprchlíků, je ale často nedostatečná nebo zcela chybí. Školy jsou tak ideálním místem pro pomoc těmto dětem, a proto by učitelé měli dokázat rozumět jejich potřebám. 

Odborníci doporučují zapojit do procesu integrace dětí cizinců pedagogy a vychovatele ze stejného kulturního prostředí, kteří mohou podpořit mezikulturní porozumění a poskytnout informace o dostupných službách, vzdělávacím systému či potřebách dětí. V Česku tak na některých školách jsou do integrace žáků s OMJ zapojeni vícejazyční asistenti pedagoga (AP) nebo interkulturní pracovníci. Ze zkušeností ostatních evropských států s integrací dětí uprchlíků se ukázalo, že přítomnost pedagogů nebo vychovatelů ze sociokulturního prostředí dětí-uprchlíků pomáhá snížit negativní dopady odříznutí od původní kultury dětí. Jejich zapojením do pedagogického procesu je možné zmírnit jazykové bariéry a neprohlubovat prožívané trauma. Organizace SOFA pak upozorňuje, že v Česku ukrajinští AP hrají klíčovou roli v integraci ukrajinských dětí do českého školského systému, poskytují jim přímou podporu při výuce a pomáhají při organizaci výuky. Důležitost těchto asistentů spočívá také v jejich schopnosti usnadnit dětem adaptaci a zapojení do třídních kolektivů, což je nezbytné pro úspěch ve škole. 

Ukrajinští asistenti jsou vnímáni značně pozitivně jak obcemi, které jejich prostřednictvím ve školách v řadě případů řešily nedorozumění nebo problémy, tak školami samotnými, které asistenty využívali i pro podporu výuky češtiny. Další terénní a dotazovací šetření mezi migranty, nejenom ukrajinskými uprchlíky, ukazuje ale na to, že rodiče migranti stále nejsou dostatečně informováni ve věcech týkajících se vzdělávání jejich dětí. Předávání informací mezi školou a rodinami přitom často zajišťují právě dvojjazyční učitelé nebo asistenti pedagoga na školách. Přesto od září 2024 již nebude MŠMT ukrajinské asistenty na školách financovat. Odborníci se ale shodují, že je nutné v podpoře škol s ukrajinskými asistenty pedagoga pokračovat.

MŠMT na svých stránkách v červnu uvedlo, že od září do prosince 2024 podpoří finančně školy s větším zastoupením ukrajinských uprchlíků. Podpora se bude týkat škol, které mají alespoň 10 cizinců s dočasnou ochranou a zároveň tvoří podíl těchto cizinců alespoň 10 % ze všech dětí a žáků školy. Mnohé školy tak na podporu nedosáhnou. Pro některé školy tak zapojení vícejazyčných asistentů pedagoga nebude reálné. Pedagogové si tak s integrací a začleňováním žáků s OMJ a ukrajinských uprchlíků do tříd musí poradit bez nich. Za tímto účelem je potřeba prohlubovat jejich kulturní senzibilitu, aby pedagogové zvyšovali své kulturní znalosti o výchozí zemi migrantů, o zkušenostech uprchlíků a zintenzivnili interkulturní komunikaci s nimi. Při realizaci adaptačně integračních programů ve třídě by se mělo citlivě pracovat s tématy válečného konfliktu a emigrace. K tomu mohou pedagogům pomoci vzdělávací programy neziskových organizací, které se zaměřují na tato témata a nabízí širokou meziresortní spolupráci.

Článek volně navazuje na naše shrnutí z minulého roku a je součástí série článků, které se věnují vzdělávání žáků s odlišným mateřským jazykem na českých školách. Přehledový článek najdete zde. Další články v sérii zaměřují na nescholarizované děti, následující se pak bude věnovat duševnímu zdraví.

Dlouhodobě informujeme o tom, že výuka češtiny pro žáky s odlišným mateřským jazykem na českých základních a středních školách je nedostatečná. Podle zprávy České školní inspekce a průzkumu PAQ Research z roku 2023 většina škol považuje jazykovou bariéru za hlavní problém při integraci, přičemž mnoho dětí nemá přístup k potřebné jazykové přípravě. Podle MŠMT přitom s jazykovou vybaveností žáků cizinců souvisí nejen překážky při výuce, ale i při začleňování do třídních kolektivů. Organizace META navrhuje legislativní změny, které by zajistily dlouhodobou jazykovou podporu na základě jazykové úrovně žáků, a tím zlepšily jejich šance na úspěšné zapojení do vzdělávacího systému.

Zmíněné šetření PAQ Research z podzimu 2023 ukázalo, že organizovaná výuka češtiny ve škole nebo v kurzech významně poklesla. Češtinu jako druhý jazyk má ve škole jen 40 procent dětí ve věku 6 až 17 let. Ještě v červnu 2023 to bylo 61 procent. Vůbec žádnou organizovanou výuku čeština nemá polovina ukrajinských dětí. Před půl rokem to byla jen třetina. Podle průzkumu asi třetina dětí, které se ve škole neučí česky, má podle rodičů nízkou jazykovou úroveň. Socioložka PAQ Research Kateřina Šafářová to vysvětluje tak, že nárok na bezplatnou jazykovou přípravu mají žáci-cizinci pouze prvních dvanáct měsíců po příchodu do Česka.

Ředitelka organizace META, Kristýna Titěrová, dodává, že u dětí, kterým je jazyková příprava poskytována, dochází po roce k velkému poklesu jazykové přípravy, avšak vícejazyčné děti s neznalostí češtiny potřebují mnohaletou podporu v rozvoji vyučovacího jazyka, aby se dostaly na úroveň srovnatelnou s rodilými mluvčími. 

Dle aktuálně platné legislativy poskytují jazykovou přípravu na základních školách pouze vybrané školy určené krajskými úřady za daných podmínek. Dosavadní praxe podle dat z MŠMT ukazuje poměrně jednoznačně, že výuka v určených školách pro ostatní žáky většinou nefunguje. V mateřských školách je na jazykovou přípravu nárok jen v povinném předškolním vzdělávání, zcela také chybí jazyková příprava před vstupem na střední školu. Z nárokové podpory jsou paradoxně navíc vyloučené všechny děti s českým nebo dvojím občanstvím i v případě, že češtinu neovládají.

Ředitelka organizace META, Kristýna Titěrová, také zmiňuje, že děti, pro které čeština není rodným jazykem, by neměly mít jazykovou přípravu časově omezenou, ale měly by mít nárok na jazykovou přípravu, dokud jazyk dobře neovládají. Nezisková organizace META proto představila zástupcům MŠMT, poslancům i senátorům konkrétní návrh úpravy §20 školského zákona, kde navrhují, aby jazyková příprava do budoucna byla poskytována na základě zjištěné jazykové úrovně, a ne délky pobytu v ČR. S tím souhlasí i Šafářová z PAQ Research, která má za to, že optimální by bylo prodloužit nárok na výuku češtiny jako druhého jazyka u všech uprchlických ukrajinských dětí a ostatních migrantů do dosažení jazykové úrovně B2, tedy středně pokročilé. 

Podle odborníků by se tak měly školy (za podpory MŠMT) snažit směřovat k povinné výuce češtiny jako druhého jazyka pro cizince, která by byla zakotvena v rámcových vzdělávacích programech od mateřské po střední školy. Podle organizace META má jazykovou podporu na středních školách pouze 1/5 žáků s odlišným mateřským jazykem. S jazykovou přípravou pro středoškoláky tak často pomáhají intenzivní kurzy češtiny realizované městskými částmi a neziskovými organizacemi nebo nulté ročníky na středních školách. Zkušenosti škol a neziskových organizací také poukazují na to, že žáci s OMJ jsou často ohroženy školní neúspěšností. Mnoho žáků s OMJ, i když rozumí a mluví česky velmi dobře, nadále potřebuje podporu v češtině, především v gramatice. Doučování pro žáky s OMJ bylo základními školami využíváno především z Národního plánu doučování, program ale skončil k srpnu 2023. Doučování nabízí i neziskové organizace, nicméně poptávka po doučování je často mnohonásobně vyšší, než nabídka. 

Nový report No Safe Passage. Migrants‘ deaths at the European Union-Belarusian border, který společně zveřejnily Fundacja Ocalenie (PL), Human Constanta (BY), Gribu palīdzēt bēgļiem (LV) a Sienos Grupė (LT), dokumentuje úmrtí migrantů na hranicích EU s Běloruskem. Zaměřuje se na období od léta 2021, kdy došlo ke zintenzivnění počtu přechodů hranice vlivem podpory využívání migrační trasy přes Bělorusko tamním režimem. Státy sdílející s Běloruskem hranici tehdy zareagovaly opevněním vnější hranice, militarizací krajiny pohraniční oblasti a nelegálními pushbacky. Stovky migrantů uvízly bez jídla, vody a přístupu ke zdravotní péči v nehostinném hraničním pásu, kdy je jedna strana násilím posílala za hraniční linii, aby je pak bezpečnostní složky druhé strany násilím vytlačovaly zpět. 

Přestože humanitární a lidskoprávní organizace na situaci upozorňovaly dlouhodobě, výše popsaná situace vyústila v humanitární krizi,  která zůstává neřešena již několik let. Válka na Ukrajině a napětí mezi státy EU a Běloruskem jako spojencem agresora v tomto konfliktu dle některých analytiků pomohla ospravedlnit nelidské, protiprávní chování k migrantům uvězněným na hranici. 

Za období od července 2021 do března 2024 zmíněný report podrobně dokumentuje 116 případů úmrtí uprchlíků a dalších migrantů, ke kterým došlo na v hranicích v Polsku, Litvě, Lotyšsku či Bělorusku. O dalších 26 případech úmrtí existují svědectví, ale nebylo možné je blíže ověřit. Přímé příčiny těchto úmrtí jsou předmětem formálních vyšetřování místních úřadů v daných zemích a často nejsou veřejnosti známy. Obecné okolnosti a nepřímé příčiny lze však odvodit z analýzy jednotlivých případů. 

Za nejčastější příčinu smrti report označuje vyčerpání a těžké podchlazení vlivem vystavení náročným podmínkám a dlouhodobému pobytu v pohraničním lese z důvodu opakovaného vytlačování zpět za hranici. Jedenáct těl bylo nalezeno v řekách, které si někteří migranti zvolí jako trasu v naději, že jsou snáze překonatelné než vysoké a opevněné hraniční ploty. Pět lidí zemřelo při autonehodách po pronásledování policií nebo pohraniční stráží. Nakonec hraje roli i nedostatečná připravenost a vůle pomoci místních úřadů, včetně lékařského personálu. Ve všech do reportu zapojených zemích byly zaregistrovány případy odmítnutí přijetí osob ve zranitelném stavu do nemocnic a jejich vytlačení zpět do Běloruska. Osud těchto lidí je pak nejistý. 

Report není pouze nejpřehlednějím zmapováním otřesných podmínek na východní hranici EU, ale pokouší se i nastínit opatření nutná k minimalizaci dalšího rizika úmrtí při překračování hranic. Nezbytná minimální opatření zahrnují: 

1. Dodržování zákonů a nařízení v souladu s mezinárodním právem a ústavami dotčených států prostřednictvím eliminace pushbacků z právních řádů Polska, Litvy a Lotyšska.
2. Změna praxe mezi příslušníky pohraniční stráže prostřednictvím poskytování písemných pokynů od ministrů vnitra vedoucímu pohraniční stráži a monitorování jejich dodržování. 
3. Zavedení protokolů pro vyhledávání a záchranu ohrožených lidí na hranicích a zajištění provedení těchto protokolů. 
4. Zřízení nouzových středisek humanitární a první pomoci blízko hranic EU s Běloruskem, aby migrantům v extrémních podmínkách mohla být poskytnuta naléhavá lékařská pomoc, strava a útočiště. 
5. Zastavení trestního stíhání ochránců lidských práv a humanitárních aktivistů, kteří pomáhají migrantům v pohraničních oblastech, stejně jako uvnitř země.

Dále report také zdůrazňuje, že je třeba respektovat právo příbuzných zesnulých migrantů na spravedlnost, informace, svobodu vyznání a nediskriminaci. 

Přestože krizová situace hranici trvá již několik let a navzdory množství zpráv od pracovníků v terénu, reportům organizaci mapujících porušování lidských práv i celovečerním filmu upozorňujícím na dopady na životy migrantů, bývá médii zde probíraná humanitární krize zmiňována především v kontextu hybridní války s Ruskem. I když tento aspekt nelze přehlédnout, ukazuje se, že opevnění hranic, povolení pohraničníkům střílet ostrými náboji a vracení uprchlíků a dalších migrantů na druhou stranu pětimetrového plotu s žiletkovým drátem, není funkční a dlouhodobá odpověď na zneužívání migrantů jako nástroje destabilizační politiky. Jistě, nárazově se může podařit snížit počty lidí snažících se hranici překročit. Jenže doslovným vytlačením migrantů z území EU a ignorování jejich práva na azyl, tito lidé nezmizí. I přes snahy o diplomatické řešení skrze třetí strany, je stále udržována představa, že migraci je možné “vyřešit” zdmi, ploty a silou, i za cenu porušování lidských práv. Při absenci legálních migračních cest ale tato představa ve výsledku vede jen k uvěznění migrantů v hraničním pásu, nebo k hledání jiných způsobů překročení hranice, což vede k většímu riziku a utrpení. 

Pokud si chceme myslet, že respekt k základním lidským právům a životu každého jednotlivce bez rozdílu, by měl být vždy kompasem jednání jednotlivých členských států EU, měly by být tyto státy schopné také respektovat mezinárodní právo a použít veškeré prostředky k minimalizaci času, který uprchlíci tráví v náročných a nelidských podmínkách. 

Projekt PERHOUSE, vedený Středoevropským institutem pro výzkum práce (CELSI), se zabývá neformální, nedeklarovanou a prekarizovanou prací, zkoumá sociální dialog a reaguje na deinstitucionalizaci v oblasti služeb pro domácnost (SpD).

Kontext a důležitost problému

V Evropě je téměř 10 milionů pracovníků v domácnosti, z toho 90 % žen. Velkou část z nich tvoří migrantky. Významný faktor zde představuje stárnutí populace, které zvyšuje poptávku po tomto typu služeb. Zároveň v EU odhadem více než polovina pracujících v domácích službách nemá pracovní smlouvy. Proto často čelí nejistým či těžkým pracovním podmínkám, nízkým mzdám, nedostatečnému sociálnímu zabezpečení a dalšímu vykořisťování. 

Role EU a národní politiky

Evropská unie hraje klíčovou roli při regulaci pracovních podmínek a zajištění ochrany práv pracovnic/íků. Evropský orgán pro pracovní záležitosti (ELA) se snaží omezit práci “na černo” a navrhuje rozšíření působnosti Směrnice o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci na zaměstnance v domácnostech. ELA také podporuje ratifikaci Úmluvy o pracovnících v cizích domácnostech (ILO č. 189), která zajišťuje základní práva pro domácí pracovnice a pracovníky. Doposud ji ratifikovalo pouze 9 zemí EU, z toho žádná ze zemí střední a východní Evropy. Kritici úmluvy tvrdí, že dokument je nedokonalý, neboť nezahrnuje OSVČ, a že je vzhledem k existujícím národním legislativám nadbytečný.

Úmluva stanovuje základní pracovní podmínky pro domácí pracovnice/íky, např. bezpečnost a ochranu zdraví, přiměřenou pracovní dobu nebo životní minimum. Pro pracovnice/íky žijící v tzv. live-in servisu definuje požadavky na soukromí a kontrolu pracovních podmínek. Úmluva rovněž podporuje právo na svobodné sdružování a kolektivní vyjednávání. Mimo to ustanovuje i ochranu před násilím na ženách.

Domácnost jako pracoviště

Pro zajištění ochrany práv pracovnic/íků v domácnosti je důležité samotné uznání domácnosti jako pracoviště. Tím by se usnadnila a zlepšila kontrola podmínek práce. Doposud totiž oficiální definice domácnosti jako pracoviště neexistuje. Dle Evropského orgánu pro pracovní záležitosti je proto nutné uznat statut jednotlivců, kteří poskytují služby v domácnostech, s cílem potírat nedeklarovanou práci. 

PHS Employment Monitor

Průzkum PHS employment monitor je součástí projektu „PHSDialogue“, spolufinancovaného EU, který byl zahájen v roce 2023 evropskými sociálními partnery (EFFAT, EFFE, EFSI a UNI Europa) v oblasti služeb pro domácnost. Projekt si klade za cíl budovat evropský sociální dialog, posílit kapacitu sociálních partnerů a kolektivní vyjednávání v oblasti těchto služeb.

Skrze průzkum se podařilo shromáždit více než 4000 odpovědí od zaměstnankyň/ců v oblasti služeb pro domácnost, přes 2000 odpovědí od uživatelek/ů těchto služeb a 157 firem/organizací z 27 zemí EU a odhalit závažné nedostatky na trhu práce v této oblasti. Zaměstnanci, zaměstnavatelé i uživatelé služeb například shodně považují tento sektor za finančně podhodnocený. Většina domácích pracovnic se dále shodla, že práce nemá dlouhodobý charakter a není možné ji vykonávat až do dosažení důchodového věku. 

Tento průzkum identifikoval několik klíčových výzev, kterým SpD čelí:

• Nedostatek pracovních sil: V důsledku nízkých platů, špatných pracovních podmínek a absence sociálního dialogu je ve službách pro domácnost nedostatek kvalifikovaných pracovnic/íků. Tento problém je zvláště akutní v zemích CEE, kde je velká část těchto služeb poskytována v rámci šedé ekonomiky.
• Nedeklarovaná práce: Vysoký podíl nedeklarované práce znesnadňuje regulaci a zajištění důstojných pracovních podmínek. Problém je umocněn tím, že většina těchto pracujících nemá přístup k sociálnímu zabezpečení ani k právům, jako je organizování se v odborech.
• Genderové nerovnosti: V SpD převládají ženy, často migrantky, které mimo jiné čelí specifickým výzvám, jako je genderová diskriminace a nedostatek ochrany jejich práv. K tomu mnohdy zakouší další znevýhodnění na základě rasy, etnicity, věku, migrační zkušenosti apod. V mnoha zemích, jako je Česko, Slovensko nebo Severní Makedonie, jsou práce zahrnuté ve službách pro domácnost považovány za stereotypně ženské, což přispívá k nízkým platům a špatným pracovním podmínkám.
• Chybějící sociální dialog: V regionu CEE je sociální dialog v sektoru nájemné práce v domácnosti nedostatečný. Částečně je to způsobeno historickými faktory a nízkou úrovní organizace pracovnic/íků v tomto odvětví. Organizace jako UNI Europa se snaží sociální dialog posílit a zakládat nové odborové svazy. Výzvy ale přetrvávají.

Doporučení

1. Ratifikace ILO č. 189: Podpora a ratifikace úmluvy s cílem zajistit práva a vhodné pracovní podmínky pro pracovnice/íky v domácnostech.

2. Rozšířit směrnici o BOZP: Směrnice cílí na zlepšení podmínek zaměstnanců v Evropě, nicméně pod ní nespadají pracovnice/íci v domácnostech. Rozsah směrnice by se měl rozšířit na tyto zaměstnance, jelikož i oni mají právo pracovat ve zdravém a bezpečném prostředí.

3. Platová transparentnost: EU přijala Směrnici o transparentnosti platu, která uvádí, že všichni musí dostávat podobný plat za práci stejné hodnoty. Ačkoliv se směrnice vztahuje pouze na firmy s více než 100 zaměstnanci, může sloužit jako inspirace. Je totiž jedno, jestli je o konkrétní osobu pečováno doma nebo v pečovatelském zařízení, jelikož je to stejná práce a měla by být proto rovnocenně ohodnocena.

4. Podpora sociálního dialogu: Zvýšení podpory pro sociální dialog, včetně uznání sociálních partnerů a zlepšení podmínek pro kolektivní vyjednávání, je klíčové pro zlepšení pracovních podmínek v tomto sektoru.

5. Profesionalizace sektoru: Zvýšení povědomí a profesionalizace tohoto sektoru může přispět k lepším pracovním podmínkám a vyšším platům. To zahrnuje i zajištění přístupu k odbornému vzdělávání a dalšímu vzdělávání pro pracovnice/íky v tomto sektoru.

6. Finanční podpora a dotace: Zvýšení financování služeb pro domácnost, včetně dotací a daňových úlev, může pomoci zlepšit dostupnost těchto služeb pro potřebné a zároveň zajistit důstojné pracovní podmínky pro zaměstnankyně/ce.

Potřeba koordinace a uznání ve službách pro domácnost

Nájemná práce v domácnosti je kriticky důležitý sektor, který však čelí řadě výzev, zejména ve střední a východní Evropě. Pro zajištění důstojných pracovních podmínek a zlepšení kvality těchto služeb je nezbytná široká spolupráce mezi EU, národními vládami, sociálními partnery a dalšími zainteresovanými stranami. Potenciál pro zlepšení je značný, a proto je důležité, aby se problematika domácích služeb dostala na jedno z předních míst evropské agendy. Nejde navíc pouze o zlepšení pracovních podmínek v této oblasti, ale také konečně uznání pracovnic/íků v domácnostech a jejich důležité role pro naší společnost.

Článek mimo jiné vznikl na základě podkladů z akce “PERHOUSE Final Conference” ze dne 21.6.2024.

Článek volně navazuje na naše shrnutí z minulého roku a je součástí série článků, které se věnují vzdělávání žáků s odlišným mateřským jazykem na českých školách. Přehledový článek najdete zde. Další články v sérii se budou zaměřovat jazykové podpory a duševnímu zdraví.

Z dat MV ČR vyplývá, že počátku války na Ukrajině v České republice registrováno přes dvacet tisíc mladých lidí z Ukrajiny ve věku patnácti až sedmnácti let. Podle šetření PAQ Research probíhajícího v rámci projektu Hlas Ukrajinců, základní školy navštěvuje mezi 88-96 procenty ukrajinských žáků s dočasnou ochranou ve věku od 6 do 15 let, střední školy navštěvuje podle odhadů pouze 46-60 %. 

Důvody, proč děti školy nenavštěvují, jsou různé. Někdy rodiny čekaly na umístění do školy tak dlouho, že se posléze přestaly o vzdělávání v Česku zajímat. Jindy dávali žáci přednost online studiu v ukrajinštině. Dalšími důvody jsou chudoba, špatná dostupnost škol nebo také šikana a strach ze školy v Česku. Většina dětí, které si neplní povinnou školní docházku, se nachází v naprosté izolaci. Organizace Meta v březnu ve své tiskové zprávě vybízí instituce, aby začaly problém co nejdříve řešit. Zásadní přitom je, umístit žáky co nejdříve do škol. 

Nedostatečná kapacita škol

Podle výzkumného šetření Migračního Konsorcia ohledně integrace ukrajinských uprchlíků v obcích, patřila nedostatečná kapacita škol mezi často řešené problémy, se kterými se obce potýkaly. Řešením by mohly být dostupné statistiky o počtu nescholarizovaných žáků a volných kapacitách škol. Podle organizace Eduin v analýze ohledně kapacit škol, která je součástí Auditu vzdělávacího systému a ve které autoři poukazují na širší souvislosti ohledně této problematiky, by sběr dat nemusel být tak složitý.

Kromě mnohých doporučení, autoři přichází s možným řešením ke zlepšení plánování kapacit, kterým by mohla být poměrně jednoduchá online aplikace propojující data o kapacitách škol, počty žáků a demografická data.

Překážkou jsou také přijímací zkoušky na SŠ

Určitým způsobem podobná je situace žáků, kteří se nedostali na střední školy. Mnozí z nově příchozích žáků-cizinců neprojdou přijímacím řízením, ačkoliv většina z nich koná zkoušku z češtiny formou pohovoru. Ten ale často nemá jasná kritéria a je velmi těžké posoudit, zda daný žák má či nemá dostatečnou češtinu pro studium na SŠ. O této věci pak rozhoduje ředitel školy. Organizace META dlouhodobě upozorňuje na to, že je v Česku zhruba třetina cizinců ve věku sedmnácti let mimo vzdělávací systém. Hlavním problémem je jazyková bariéra a vysoká neúspěšnost u přijímacích zkoušek. Eduin ve svém článku poukazuje na to, že jde o zranitelnou skupinu cizinců: neplatí pro ně povinná školní docházka, ale zároveň jsou ještě nesamostatní právně i finančně. Mnozí z nich by ve své zemi dokončili střední školu, zatímco v cizojazyčném prostředí se jejich situace značně komplikuje. Z dat MŠMT vyplývá, že minulý rok se na střední školy nedostali většinou mladiství z Ukrajiny. Tito mladiství se nachází ve velmi složité situaci, kdy nevědí, co dál v Česku dělat. Do Česka nechtěli, ale válka je vyhnala z domovů. Někteří jsou zde s rodinami, jiní sami. Mnoho z nich ztrácí motivaci pro integraci. Podle výzkumného šetření odborníků z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy se někteří z těchto mladých snaží dodělat si studium formou online vzdělávání na Ukrajině a jít pak rovnou na vysokou školu nebo plánují odjet do zahraničí. Jiní si vydělávají na černo po různých brigádách, aby mohli přispět do rodinného rozpočtu. Další tráví svůj čas po ulicích ve skupině vrstevníků. 

Na situaci těchto mladých lidí z Ukrajiny reagují neziskové organizace různými formami podpory. Například Česká asociace streetwork realizuje projekt interkulturních asistentů na podporu ukrajinské mládeže. Člověk v tísni nebo Charita ČR provozují nízkoprahová centra, která spolupracují s ukrajinskými terapeuty. A pak jsou tu organizace jako např. Meta, InBáze či AMIGA, které provozují komunitní centra a podporují děti i mladistvé ve výuce českého jazyka i přípravě k přijímacím zkouškám. Řešením jsou částečně také nulté ročníky na středních školách nebo rozvoj kariérové poradenství na základních školách. Podpory se dostane ale jen některým z nich. Problémem zůstává fakt, že podpůrné služby jsou dostupné spíše ve větších městech.

“Pocházím z města, které je hned vedle fronty. Opravdu se nemám kam vrátit. Žiju teď v Praze na ubytovně sama se svým osmiletým synem,” řekla nám Oksana, když jsme se s kolegy ze Sdružení pro integraci a migraci vypravili do jedné z pražských ubytoven na okraji města a zeptali se jí na její situaci.

I přesto, že Praha je poměrně dobře propojená městskou hromadnou dopravou, tak cesta do této ubytovny nebyla příliš jednoduchá. Ubytovna se nachází poměrně daleko od zastávky metra nebo tramvaje. Je to vzdálenost, kterou dospělý ujde sice bez problémů, ale pro dítě nebo seniora se může jednat o cestu až dobrodružnou částečně mezi staveništěm, sklady a městskou zelení.

Zatímco většina ukrajinských uprchlíků již v České republice pracuje a bydlí v nájemním bydlení, stále významná část z nich zůstává na ubytovnách. Mohli bychom si myslet, že ubytovny jsou levnější variantou pro bydlení, nicméně není to tak vždy. Na jedné z ubytoven na pražském sídlišti je cena za dospělého 9300 korun a za dítě do šesti let 5400 korun. Pokud jste matka samoživitelka, tak jenom za ubytování zaplatíte 14 700 korun. Rodina s dvěma dětmi by pak už zaplatila téměř 30 000 korun za pokoj na ubytovně, kde nemají ani samostatnou koupelnu a kuchyň. Samozřejmě se najdou i levnější ubytovny, jako například ta, kde bydlí Oksana, nicméně na té a téměř všech podobných není žádné volné místo. A zároveň většina ubytoven s odkazem na sezónní pracovníky neubytuje matku s dětmi. Nalézt pak bezbariérovou ubytovnu je téměř nemožné.

Celkem se v Praze nachází desítky ubytoven, které jsou stále ještě důležitou variantou ubytování pro ukrajinské uprchlíky. Některé jsou maličké, kde jsou pouze čtyři lidé, některé jsou naopak téměř až institucí, kde i po dvou letech války nachází útočiště až na dvě stě lidí. Jedná se o mladé, staré, děti, celé rodiny, matky samoživitelky, ale například i prarodiče, kteří jsou zde s vnoučaty sami, protože rodiče dětí zůstali na Ukrajině.

Školní docházka, matky, družina

I přesto, že do školy stále nechodí všechny ukrajinské děti ve věku povinné školní docházky, tak většina z nich ano, což je velice dobrá zpráva i proto, že docházení dětí do škol a školek matkám mimo jiné značně usnadňuje zapojení na trh práce. Nicméně ani škola není vždy dostačující, aby se matky samoživitelky mohly vrátit do práce a zvýšily tak možnost odstěhování se z ubytoven a následné zlepšení jejich situace.

“Můj syn chodí do druhé třídy, je mu osm a každý den ho musím vyzvedávat ze školy, protože sám ještě přijít nemůže. Škola je docela daleko, musíme jezdit tramvají a přecházet hlavní silnice. Pokud se opozdím, tak musím zaplatit sto korun pokutu za každých deset minut. Nenazývají to samozřejmě pokuta – je to odměna pracovníkovi družiny za práci přesčas,” říká Oksana ve své odpovědi na otázku, jestli pracuje a dodává:

“Kvůli synově škole nemůžu pracovat na plný úvazek. A pokud budu pracovat na částečný úvazek, tak přijdu o pomoc od státu a ve výsledku budu mít ještě méně peněz, než kdybych nepracovala, protože na částečný úvazek si nevydělám dostatek peněz, abych mohla všechno zaplatit.”

Je nutné podotknout, že toto samozřejmě neřeší pouze matky samoživitelky z Ukrajiny, jedná se o problém systému, kdy ženy s dětmi, ať už malými nebo staršími často řeší, že práci na plný úvazek není možné zvládnout, pokud nemají prarodiče, kteří by mohli pomoci. Částečné úvazky jsou pak v České republice stále nejsou tak běžné nebo jsou málo placené. 

V případě ukrajinských uprchlíků se pak jakýkoliv výdělek ze zaměstnání odečítá z humanitární dávky. Ženě s dítětem se tak vyplatí pracovat, pouze pokud si vydělá okolo 20 000 korun. Oksana je tak nucená, jak sama říká projídat úspory. “Dostávám podporu 7300 korun, z toho zaplatím 6000 korun za ubytovnu za mě, synovi platí ubytování zatím stát. Na měsíc mi zůstane 1300 korun. To ale samozřejmě nepokryje všechny náklady a musím brát z úspor.”

Zranitelní

Ač to vypadá, že přechod do nájemního bydlení se částečně daří, tak ta malá část z lidí, kteří si nájemní bydlení dovolit nemohou, má velice závažné problémy. A nejde pouze o matky na rodičovské dovolené. V jedné z dalších ubytoven na pražském sídlišti se naši sociální pracovníci setkali s rodinami s malými dětmi, které se nacházely v podobné situaci. Dále i s onkologickými pacienty, kteří se ale mezi zranitelné nepočítají a to přesto, že pracovat často nemohou. Poté například se seniory staršími sedmdesáti let nebo naopak s lidmi v předseniorním věku, kteří si ale zaměstnání hledají velice obtížně.

Senioři se totiž mezi zranitelné skupiny počítají až od 65 let. Ti z nich, kteří žijí sami mají však na život méně než existenční minimum, což je 3130 korun na měsíc. Existenčním minimem se pak rozumí minimální hranice peněžních příjmů, která se považuje za nezbytnou k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb na úrovni umožňující přežití. 

Paní Aleně je 67 let a podle věku se řadí mezi zranitelné. Žije sama, platí si jedno místo na ubytovně, tj. 9300 korun měsíčně. Jde o nejdražší ubytovnu v Praze, kde bydlí několik set ubytovaných uprchlíků. Při předpokádaném zvýšení započitatelných nákladů bude v rámci humanitární dávky dostávat 6000 + 4860, tj. 10860 korun. 6000 korun je dávka pro zranitelné osoby a 4860 dávka vypočítaná podle věku. Po uhrazení nájmu jí na výdaje zbyde 1560 korun, což není ani polovina výše zmíněného zákonného existenčního minima.

Ti, kterým je třeba 64 let a nemají dostatečně velké zdravotní problémy, aby se počítali mezi zranitelné osoby, a zároveň práci v České republice s největší pravděpodobností nezískají, potom dopadnou ještě hůře a je možné, že si ani nebudou moci zaplatit ubytování.

Na jiné ubytovně na stejném sídlišti je situace ještě závažnější,  protože není jisté jaké budou podmínky od září a zda nebude zdražovat. Ubytovaní se tuto informaci dozvěděli až od nás, protože majitel s nimi nekomunikuje dostatečně a má povinnost je informovat o změně smlouvy pouze dva týdny dopředu. Představa, že si sedmdesát až osmdesátileté důchodkyně z Ukrajiny za dva týdny najdou jiné bydlení, které by mohly samy zaplatit, pokud by se ubytování na jejich ubytovně zdražovalo, je skoro nemožná.

Julia, která bydlí na jedné z dalších ubytoven, kterou jsme navštívili, i se svojí vnučkou, jejíž rodiče zůstali na Ukrajině, se rozhodla na Ukrajinu vrátit. Nepředvídatelnost situace a strach, že situaci sama s vnučkou nezvládne, jelikož je sama v důchodovém věku, byly pro Juliu větší bariérou než strach z návratu do země ve válečném stavu. Julia není jediná naše klientka, která takto uvažuje. A to i přesto, že většina z našich klientek v seniorním věku pochází z východní Ukrajiny z oblastí Donětsku, Charkova nebo Toretska.

Nájemní bydlení pro všechny

Ideální by samozřejmě bylo, kdyby všichni lidé mohli důstojně bydlet v nájemním bydlení a pracovat. Že se tak stane je ale téměř nemyslitelné. Pro mnoho lidí je nájemní bydlení stále nedostupné. A ne vždy proto, že by si bydlení nemohli zaplatit. Často bydlení najít nemohou, protože jim ho nikdo nechce pronajmout. 

Potýkají se s jazykovou bariérou, nedůvěrou Čechů pronajímat bydlení “cizincům”, v mnoha případech také digitální bariérou. Mluvíme zde například o ukrajinských seniorech, u kterých nelze předpokládat, že si bydlení dokáží samostatně najít na internetu. Nehledě na to, že nájemní bydlení je náročné sehnat i pro české seniory. 

Situace na ubytovnách je pak také složitá a mění se často z týdne na týden. Některé jsou dlouhodobě poměrně drahé, na levnějších nejsou místa, případně se nachází mimo Prahu, nebo jsou pouze pro sezónní pracovníky a nemohou ubytovat ženy s dětmi. 

Jak to bude od září?

Víme, že stát přestane platit ubytování zranitelným osobám a místo toho bude vyplácena humanitární dávka. Ve středu 17. 7. 2024 pak vláda schválila výši započitatelných nákladů na bydlení, tj jedna část humanitární dávky, která bude pro zranitelné osoby činit 6 000 korun měsíčně a pro ostatní osoby s dočasnou ochranou 4 000 korun měsíčně. Samozřejmě, pokud ale lidé budou vydělávat, tak jakýkoliv příjem, i ten z Ukrajiny se od pomoci odečítá. Jak už bylo zmíněno výše, např. onkologičtí pacienti, nebo lidé v předseniorním věku, se mezi zranitelné osoby nepočítají. Ti tak dostanou 4000 korun a k tomu 3130 korun, což je existenční minimum. Dohromady tak budou mít 7130 korun a z toho není v mnoha případech možné zaplatit ani ubytování.

Připomínáme, že zranitelných osob a těch, kteří si nájemní bydlení a ani bydlení na ubytovnách nebudou moci od září dovolit platit, nebudou desetitisíce. Bude se nejspíš jednat o stovky lidí. Nicméně pro tyto stovky lidí se bude jednat o nepřekonatelné nesnáze. Někteří z nich se nejspíš vrátí na Ukrajinu, stejně jako Julia se svojí vnučkou. Někteří se ale nemají kam vrátit, jako Oksana, která pochází z malého města, kde probíhají boje. Ve světle toho, že jak ukazují data, ukrajinští uprchlíci se státnímu rozpočtu už “vyplatili” a přispěli do něj více než kolik se vyplatilo na dávkách, by bylo přinejmenším morální těmto lidem, kteří mohou od září skončit na ulici, pomoci a hlavně s nimi i komunikovat možnosti pomoci.

A to i z toho důvodu, že Česká republika má samozřejmě také mezinárodní závazky, které plynou z udělování dočasné ochrany. Podle předsedy Legislativní rady vlády Michala Šalamouna Česká republika dostatečně nezajišťuje plnění povinností vyplývající z našich mezinárodních závazků. K této situaci ve svém stanovisku uvádí: “[Č]ástky ve výši započitatelných nákladů na bydlení resp. ubytování v rámci humanitární dávky vůbec neodpovídají reálným cenám za bydlení na ubytovnách, natož v bytech.” Navrhovaným zpřísněním podmínek ve spojení s úpravou humanitární dávky “není dostatečně zajištěno splnění povinnosti, která pro Českou republiku vyplývá z čl. 13 odst. 1 směrnice 2001/55/ES, tj. zajistit osobám požívajícím dočasné ochrany možnost přiměřeného ubytování, nebo v případě potřeby zajistí poskytnutí prostředků k obstarání ubytování.”

(Všechna jména jsou změněna)

Článek volně navazuje na naše shrnutí z minulého roku. a je součástí série článků, které se věnují vzdělávání žáků s odlišným mateřským jazykem na českých školách. Další články v sérii se budou zaměřovat na témata nescholarizovaných žáků, jazykové podpory a duševnímu zdraví.

Ve školním roce 2023/2024 navštěvovalo mateřské, základní a střední školy 1,85 milionů žáků, z toho téměř 6 % byli žáci s jiným občanstvím, než je české. Na únorové tiskové konferenci ministr školství Bek sdělil, že se podařilo do českých škol zařadit na 50 tisíc žáků z Ukrajiny, kteří mají dočasnou ochranu. Tito žáci tak tvoří přibližně polovinu všech žáků cizinců na českých školách (107 255). V mateřských a středních školách je ukrajinských dětí a žáků s dočasnou ochranou přibližně třetina z celkového počtu cizinců, v základních školách je to něco přes polovinu. Není tedy divu, že se většina finanční i jiné podpory vztahuje právě k ukrajinským žákům a že máme o této skupině dětí a žáků-cizinců nejvíce dostupných dat.

Ze zjištění PAQ Research z listopadu 2023 poté vyplývá, že se ve školním roce 2023/2024 oproti roku předešlému zvýšila docházka dětí z Ukrajiny do škol. Na druhou stranu bylo podle statistik Ministerstva vnitra (MV ČR)  v Česku k únoru 2024 zhruba 75 000 dětí a mladých uprchlíků z Ukrajiny ve věku mezi 6 až 18 let, nicméně podle statistických ročenek MŠMT ale školy navštěvovalo pouze kolem 50 000 z nich.  V Česku je tedy stále mnoho dětí a mladistvých z Ukrajiny, kteří do škol nechodí. Především se jedná o potenciální studenty středních škol, kteří se tak ocitají zcela mimo vzdělávací systém, často v obtížných životních situacích a jsou ohroženi sociálně patologickými jevy. Často ztrácí kontakt s okolím i češtinou, jazyka, bez kterého integrace nejde. Zvýšení scholarizace ukrajinských mladistvých se tak jeví jako významná výzva na cestě k jejich integraci. 

MŠMT také sbírá data ze škol ohledně dětí a žáků, kteří mají nedostatečnou znalost vyučovacího jazyka a nárok na podporu. Z těchto statistik vyplývá, že je na základních školách stále mnoho žáků, kteří mají nedostatečnou znalost češtiny, ale zároveň nemají nárok na podporu ve výuce češtiny. Nárok na jazykovou podporu mají dle legislativy pouze žáci-cizinci, kteří plní povinnou školní docházku v průběhu 12 měsíců od vstupu do ČR. Průzkum ze série Hlas Ukrajincům PAQ Research z listopadu 2023  potvrzuje, že nedostatečná výuka češtiny je problémem při integraci žáků s dočasnou ochranou do třídních kolektivů. Právě zvýšení podpory při výuce češtiny u žáků s odlišným mateřským jazykem (OMJ) je další výzvou při jejich vzdělávání a začleňování.Podle dat Národního ústavu pro duševní zdraví (NÚDZ), se v Česku přibližně jedno ze sedmi dětí potýká s psychickými problémy. U ukrajinských dětí s dočasnou ochranou je to podle dat NÚDZ každé druhé dítě. Podle psycholožky Oleny Stelmashenko, která pracuje  s ukrajinskými uprchlíky, to ale bude mnohem více dětí. Podle ní je válka kolektivní trauma a dotýká se tak všech zúčastněných. Poznat trauma u dětí uprchlíků přitom není jednoduché, a tak se často potřeby těchto dětí ve školách neřeší. Další výzvou tak je proškolení pedagogů a pracovníků škol v tomto tématu a mezioborová spolupráce při práci s ohroženými dětmi.

Z dat různých průzkumů, šetření apod. nám tak vychází jednotlivé problematické oblasti v začleňování a integraci žáků s OMJ, které můžeme rozdělit do několik témat. V následujících článcích si je probereme dopodrobna.

V evropských volbách opět rezonovalo téma migrace. V ČR bylo jen málo kandidujících stran a uskupení, které by se k tématu migrace před volbami nevyjádřily. Přestože Česká republika řeší aktuálně i jiné a zásadní problémy, ukazuje se, že vzbuzování strachu z migrace je i nadále relativně jednoduchý způsob, jak získat volební hlasy.

Neexistují zatím moc dat o tom, do jaké míry téma migrace výsledky voleb ovlivnilo. Dle výzkumu agentury Median velká většina voličů deklaruje zájem, aby se europoslanci a europoslankyně tématu označenému šetřením jako “Migrační pakt, přistěhovalectví a ochrana hranic” v následujícím období věnovali. S tím, že by se Evropský parlament měl zaměřit na toto téma, rozhodně souhlasí nebo spíše souhlasí 84 % dotázaných. Co tedy bude dál? Jaký dopad budou mít výsledky voleb na evropskou migrační politiku?

Sekuritizace Evropy a ztráta solidarity

Lze předpokládat, že volební vítězství Evropské lidové strany (EPP) a nárůst krajně pravicových sil v Evropském parlamentu by mohly vést k nárůstu násilí na hranicích a deportacím migrantů. EPP např. dle PICUM plánuje navýšit rozpočet a ztrojnásobit počet zaměstnanců Frontexu. Toto je navzdory absenci významných institucionálních změn od doby, kdy byla tato agentura obviněna ze závažných porušování práv evropským protikorupčním orgánem OLAF a shledána spoluvinnou z porušování lidských práv ve Středomoří mezinárodní nevládní organizací Human Rights Watch. EPP se také chce zasadit o uzavření dohod s bezpečnými třetími zeměmi, po vzoru dohody Spojeného království a Rwandy a to bez ohledu na to, jak moc je toto rozhodnutí kritizované mezinárodní komunitou a lidskoprávními organizacemi. V České republice jsou součástí EPP strany TOP 09 a KDU a STAN. 

Uskupení z části politického spektra nejvíce vpravo deklarují nespokojenost s aktuální podobou tzv. migračního paktu, který v zásadě kritizují jako málo přísný. Ohrazují se také např. proti mechanismu povinné solidarity se státy více zatíženými migrací. Podle PICUM by posílení těchto politických sil mohlo dále ohrozit práva uprchlíků a dalších migrantů a posílit opatření zaměřené na jejich vypuzování za hranice Evropy. Zároveň jejich zahraniční politika, taktéž zaměřená na sekuritizaci hranic a externalizaci jejich ochrany a azylového řízení do třetích zemí, dle PICUM podkopává hodnoty, bezpečnost, ale i směřování zahraniční politiky EU:

“Tento model, kdy se do třetích zemí, včetně autoritářských režimů, lijí miliony, aby udržely lidi mimo Evropu, se opakovaně ukázal jako zraňující a smrtící.”

Po volbách přišla reakce i od dalších občanských a lidskoprávních skupin, které se postavily za ochranu práv migrantů. EU Advocacy Officer Hussein Baoumi z Amnesty International očekává pokusy přijmout opatření, která by vedla k porušování práv migrantů a uprchlíků v Evropě například prostřednictvím zadržování, deportací, odmítáním práva na přístup k bydlení a zdravotní péči a odpíráním práva žádat o azyl dle mezinárodního práva.

Organizace jako PICUM a Amnesty International upozorňují na nutnost ochrany zranitelných skupin a na to, že se evropská politika v tomto směru musí zaměřit na konkrétní opatření, jak tuto ochranu zajišťovat.

Dopad na ženy a migrantky

Nové politické zastoupení Evropy může také významně ovlivnit situaci žen. Evropská ženská lobby (EWL) připomíná poslancům EP povinnost EU zajistit genderovou rovnost a vyzývá k jednotě při ochraně a prosazování práv žen. Prezidentka EWL Iliana Balabanova zdůrazňuje potřebu bdělosti a proaktivních opatření od všech zainteresovaných stran EU. EWL také volá po rovnoměrném zastoupení žen na vrcholných pozicích EU, jmenování komisaře/ky pro rovnost a zřízení konfigurační rady EU pro práva žen a genderovou rovnost.

Také Evropská síť migrantek (ENoMW) upozorňuje na znepokojivý dopad nedávných evropských voleb. Podle ní může nárůst krajně pravicových stran v EU negativně ovlivnit ženská práva. Tyto strany prosazují tradiční rodinné role, což ženám připisuje povinnost starat se o rodinu a omezuje jejich osobní ambice. Očekává také zpřísnění migračních politik a snížení podpory pro žadatele o azyl, což negativně ovlivní ženy-migrantky. Politika krajní pravice nejspíš povede k omezování veřejných služeb a zhoršování pracovních příležitostí pro ženy, čímž se prohloubí nerovnosti. Kromě toho podle ENoMW pravicový extremismus podrývá demokracii. Naproti tomu kritikou nešetří ani na adresu liberální levice, která podle ENoMW není schopna řešit systémové nerovnosti a ochranu žen před extrémními formami násilí, za které síť označuje prostituci nebo pornografii.

Mediální diskurz

Důležitým aspektem, který nelze přehlédnout, je vliv mediálního pokrytí a veřejného diskurzu na výsledky voleb. Média jako Reuters potvrdila, že ekonomika, migrace a válka byly hlavními tématy voleb. Vzhledem k tomu, že ve volbách úspěšné strany často patří k těm, které využívají strachu (ať již z migrace, rozšíření války či zákazu spalovacích motorů) k dosažení politického zisku, je nutné se mít na pozoru a dbát v souvislosti s těmito tématy zvýšené opatrnosti při konzumaci mediálního obsahu. Politická debata např. kolem migrace a práv menšin je totiž silně ovlivněna nejen skutečnými událostmi, ale také způsobem, jakým jsou tyto události prezentovány veřejnosti, či přímo dezinformacemi.

Co bude dál?

Zásadní je zde role občanské společnosti a aktivistických skupin, kteří nadále vytrvávají v boji za spravedlnost a lidská práva. Organizace, jako je PICUM, vyzývají k tomu, aby se lidé aktivně zapojovali do diskuzí a činili konkrétní kroky k ochraně práv migrantů a zranitelných skupin. Evropské volby 2024 mohou být totiž i katalyzátorem pro významné změny, pokud se občanská společnost dokáže sjednotit a efektivně mobilizovat k prosazování svých cílů. Iniciativa United Against Inhumanity situaci v interním newsletteru okomentovala výstižně: 

„Evropské volby namalovaly pochmurný obraz pro ty, kteří trpí krutostí evropských hranic. Je to však také příležitost pro nás se sjednotit a pokračovat v boji, přesvědčivým a originálním způsobem, za více lidskosti na hranicích.“ 

Zatímco se totiž Evropa vypořádává s výsledky voleb, jsou na hranicích Evropy migranti házení pobřežními hlídkami do moře a necháváni na pospas smrti utonutím.