V únoru letošního roku vstoupila v platnost zatím poslední novela tzv. Lex Ukrajina. Ta zavedla například možnost přechodu ekonomicky soběstačných držitelek/ů dočasné ochrany na zvláštní dlouhodobý pobyt. Kvůli vysokému prahu minimálního ročního příjmu ale základní podmínky pro registraci k získání tohoto pobytu splnilo pouze necelých dvacet procent žadatelek/ů.
Novela se ovšem netýká pouze ekonomicky soběstačných, ale upravuje také poskytování humanitární dávky uprchlicím a uprchlíkům se zdravotním postižením. Zavádí nová pravidla pro posuzování zdravotního stavu, jejichž základním kritériem je soběstačnost. Zásadním problémem nového systému je, že nebere přímo v potaz pracovní schopnost žadatelek a žadatelů. Za soběstačné mohou být označeny/i i uprchlice a uprchlíci s výrazně omezenou práceschopností. Jak již v říjnu upozornila Saša Uhlová ve svém článku pro deník Alarm, tito lidé se nyní kvůli snížení humanitární dávky dostávají do existenčních potíží.
Nový systém posuzování: soběstační nesoběstační
Nový systém posuzování zdravotního stavu žadatelek/ů o humanitární dávku platí od 1. července letošního roku. Vztahuje se jak na všechny nové žadatelky a žadatele, tak na ty, kteří již posouzení v minulosti absolvovali. Aby i nadále mohli pobírat vyšší než základní humanitární dávku, museli tito lidé mezi červencem a říjnem zažádat o tzv. „přeposouzení“.
Posuzování zdravotního stavu je nyní prováděno ve dvou krocích. Nejprve je na základě lékařských zpráv provedeno posouzení, zda se žadatel/ka prokazatelně nachází v dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu. Pokud je splněna tato prvotní podmínka, tak následuje šetření v místě bydliště posuzované osoby, prováděné nelékařskými zdravotními pracovníky.
Narozdíl od posuzování invalidity, které podstupují žadatelky a žadatelé o invalidní důchod, však toto šetření zdravotní stav neposuzuje s ohledem na jeho negativní dopad na pracovní schopnost, ale s ohledem na míru, do jaké omezuje soběstačnost žadatele. Novela Lex Ukrajina vymezuje celkem šest oblasti hodnocení soběstačnosti, mezi které patří mobilita, kognitivní a komunikační schopnosti, chování a psychické problémy nebo péče o vlastní osobu. Za soběstačné přitom mohou být prohlášeny i osoby, které mají omezenou schopnost práce a tudíž i zhoršenou pozici na pracovním trhu. Podle kritérií metodiky MPSV může být za soběstačnou považována například osoba, která se může samostatně pohybovat pouze za použití speciálních pomůcek jako např. berlí nebo chodítka. Ve vyjádření pro Alarm tuto situaci komentuje Matěj Šulc z Organizace pro pomoc uprchlíkům: „Reálně máme klienty, kteří dostali jako neslyšící nulu, protože v komisi dojdou k tomu, že je klient absolutně soběstačný, protože se umí obsloužit, uvařit si čaj.“
Zároveň se tato problematika dotýká i osob v těžkých zdravotním stavu, například ve čtvrtém stadiu onkologického onemocnění, se kterými se v praxi sociální práce rovněž setkáváme.
Snížení humanitárních dávek
Novela Lex Ukrajina přinesla navýšení částky humanitární dávky vyplácené nesoběstačným osobám (respektive osobám s druhým až pátým stupněm omezení soběstačnosti). Zároveň však těm, kdo byli v rámci nového posouzení shledáni soběstačnými, zcela odebrala status zranitelné osoby. Řadě zdravotně postižených či vážně nemocných držitelek/ů dočasné ochrany se proto humanitární dávka naopak snížila. Proti posudku se neúspěšní žadatelé nemohou odvolat – mohou pouze podat novou žádost a přiložit k ní nové aktuální lékařské zprávy.
Tito lidé se tak nyní dostávají do náročných životních situací, kdy jejich příjmy nedokáží pokrýt náklady na základní životní potřeby a na bydlení. Ve výše zmíněném článku uvádí Saša Uhlová příklad zdravotně postižené uprchlice, která před novým posouzením jako zranitelná osoba pobírala přibližně 15 tisíc korun měsíčně. Po novém posouzení, v rámci kterého byla i přes své zdravotní problémy, které jí nedovolují chodit do zaměstnání, shledána soběstačnou, se její celkový příjem snížil na necelých 8 tisíc. Jenom její náklady na bydlení na pražské ubytovně přitom činí 10 tisíc korun.
Pozici ukrajinských uprchlic a uprchlíků nepomáhá fakt, že doposud nebyli vpuštěni do českého systému sociálních dávek – a to i přes to, že v průměru na odvodech a daních dlouhodobě přispívají výrazně více, než kolik čerpají na humanitárních dávkách. Například podle Člověka v tísni humanitární dávku pobírá jen asi čtvrtina držitelek a držitelů dočasné ochrany, převážně tvořená maminkami s dětmi, seniory nebo právě lidmi se zdravotním postižením. Kromě této dávky mohou uprchlice a uprchlíci využít již jen dávku tzv. mimořádné okamžité pomoci, která je určena pro nenadálé životní situace a vyplácí se jednorázově.
Neveselé vyhlídky
Jakékoliv další příjmy z legální práce nebo ukrajinského invalidního důchodu se z humanitární dávky odečítají. Pro uprchlice/íky, které a kteří v důsledku změn v posuzování přišly/i o podstatnou část svých pravidelných příjmů a kterým to jejich zdraví dovolí, tak nedává smysl se snažit přilepšit si částečným úvazkem nebo brigádou. Jejich finanční situace se tím nezlepší.
Za současných podmínek se těmto lidem bohužel nenabízí mnoho řešení. Někteří z nich se mohou prozatím spolehnout na vlastní úspory nebo na podporu rodiny. Alternativně se mohou odstěhovat za levnějším ubytováním mimo větší města. Taková změna ovšem může vést k omezenému přístupu ke specializovaným službám a/nebo ke zpřetrhání sociálních vazeb. Tíživá situace může také část z nich přimět k návratu na Ukrajinu. Mnoho uprchlic/íků v ČR ale pochází z oblastí, kde probíhá aktivní boj a část z nich se již ani nemá kam vrátit. V případě těžce nemocných osob může navíc návrat vzhledem ke stavu zdravotnictví na Ukrajině znamenat vážné riziko.
Evropský kontext – diskuze o přechodu ze systému dočasné ochrany
Změny spojené s poslední novelou Lex Ukrajina probíhají na pozadí evropské diskuze o tranzici ze současného systému dočasné ochrany na jiné formy povolení k pobytu pro po začátku války příchozí Ukrajinky a Ukrajince. Členské státy se v červnu letošního roku dohodly na prodloužení dočasné ochrany do března 2027. Rada EU následně vydala společné doporučení, ve kterém členské státy vyzvala mj. k tomu, aby vysídleným Ukrajinkám a Ukrajincům nabídly povolení k pobytu související se zaměstnáním, podnikáním, odbornou přípravou či výzkumem, vzděláváním nebo s rodinnými důvody. Již z tohoto doporučení je patrný silný důraz na ekonomickou aktivitu a soběstačnost případných zájemců a zájemkyň o přechod na jiné formy pobytového statusu – o zranitelných skupinách jako o seniorech nebo zdravotně postižených zde nenajdeme ani zmínku.
Na opomíjení těchto skupin ukrajinských uprchlic a uprchlíků v plánech na přechod ze systému dočasné ochrany v březnu letošního roku upozornilo ve společném vyjádření více než 130 evropských neziskových organizací včetně českého Konsorcia nevládních organizací pracujících s migranty. Povolení podobná českému zvláštnímu dlouhodobému pobytu, který nastavuje extrémně vysoký práh minimálního ročního příjmu, nedosažitelný i pro většinu ekonomicky soběstačných držitelek/ů dočasné ochrany, přehlíží celou řadu lidí v různě znevýhodněných pozicích – pečující, seniory, osoby čelící diskriminaci na pracovním trhu nebo právě zdravotně postižené.
Závěrem
Z diskuzí o přechodu ze systému dočasné ochrany na úrovni EU je tedy zjevné, že i přes v minulosti projevenou solidaritu nemají evropské státy do budoucna o Ukrajinky a Ukrajince s omezenou ekonomickou soběstačností zájem. Ekonomiky si totiž žádají zdravé a maximálně produktivní pracovníky a pro ty, kteří nesplňují tato úzce daná kritéria, není v Evropě místo.
ČR není v tomto ohledu výjimkou, jak je patrné mj. z postupného zpřísňování podmínek pro příjemce humanitární dávky a z pokračujícího vyloučení lidí s dočasnou ochranou – a nově i těch, kterým se podaří získat zvláštní dlouhodobý pobyt – ze systému sociálních dávek. Změna v posuzování zdravotního stavu pro účely vyplácení humanitární dávky, kvůli které se nyní řada zdravotně postižených či vážně nemocných uprchlic a uprchlíků dostává do těžko řešitelných životních situací, je součástí těchto širších trendů. Lze očekávat, že nastupující vláda Andreje Babiše bude v nastaveném kurzu pokračovat. Situace zranitelných uprchlic a uprchlíků se v nejbližší době bohužel nezlepší.
Autorka: Barbora Vosáhlová
Photo by Adam Śmigielski on Unsplash
Když lidé odcházejí ze Sýrie kvůli válce, násilí nebo dlouhodobé nejistotě, nepřicházejí do Evropy jen s potřebou bezpečí. Přicházejí také s očekáváním, že budou moci znovu vybudovat běžný život: najít bydlení, práci, školu pro děti, naučit se jazyk a postupně se stát součástí nové společnosti. Integrace ale neprobíhá ve vakuu. Nezáleží pouze na osobní motivaci jednotlivce, ale také na tom, jaké podmínky mu nastaví stát, instituce i většinová společnost.
Právě srovnání České republiky a Německa ukazuje, že proces integrace syrských migrantek a migrantů je v obou zemích výrazně odlišný. Liší se nejen velikostí syrské komunity, ale i přístupem státu, rozsahem podpory, fungováním pracovního trhu nebo rolí neziskových organizací. Zatímco v Německu existují rozsáhlejší integrační mechanismy a větší zkušenost se začleňováním migrantek a migrantů, v českém prostředí je integrace více závislá na jednotlivých aktérech, lokálních podmínkách a osobní iniciativě samotných migrantů.
Pobytový status jako základ integrace
Jedním z nejdůležitějších předpokladů úspěšné integrace je typ a stabilita pobytového oprávnění. Jinou výchozí pozici má člověk s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou a jinou žadatel o azyl, jehož situace zůstává nejistá. Pokud migrant neví, zda bude moci v zemi zůstat, jen obtížně plánuje budoucnost, hledá dlouhodobé zaměstnání nebo investuje energii do budování sociálních vazeb.
V Německu získala velká část syrských uprchlíků stabilnější formy ochrany, které jim umožňují dlouhodobější pobyt, přístup na pracovní trh i zapojení do integračních programů. Díky širším zkušenostem s přijímáním uprchlíků se zde mohou častěji opřít o propracovanější systém poradenství, jazykových kurzů a sociální podpory. V České republice je situace v mnoha ohledech méně předvídatelná a pro migranty hůře čitelná, menší počet Syřanů sice znamená nižší tlak na systém, ale zároveň i menší specializaci služeb a méně dostupných kontaktů.
Pobytový status a s ním spojená míra právní a institucionální jistoty se přitom promítají i do dalších oblastí integrace. Ovlivňují psychickou pohodu, motivaci učit se jazyk, možnosti pracovního uplatnění i schopnost navazovat vztahy s většinovou společností.
Práce není všechno, ale bez práce to nejde
Ekonomická integrace bývá často vnímána jako hlavní ukazatel úspěšného začlenění. Zaměstnání skutečně hraje zásadní roli: přináší příjem, každodenní strukturu, kontakt s novým prostředím i pocit důstojnosti. Samotný vstup na pracovní trh ale ještě neznamená, že integrace probíhá úspěšně.
V Německu mají syrské migrantky a syrští migranti obecně více možností, jak se na trh práce zapojit, ale zároveň čelí vysokým nárokům na kvalifikaci, znalost jazyka a administrativní uznání vzdělání. V českém prostředí bývá vstup do práce někdy rychlejší, často však za cenu toho, že migrant přijímá méně kvalifikované nebo hůře placené pozice, které neodpovídají jeho předchozím zkušenostem. Výsledkem pak může být dlouhodobé podhodnocení kvalifikace, ekonomická nejistota a pomalejší sociální vzestup.
Genderová zkušenost integrace není stejná pro všechny
Zvláštní pozornost si zaslouží postavení žen. Syrské migrantky často čelí jiné kombinaci překážek než muži. Vedle jazykové bariéry a administrativních problémů se do jejich života výrazněji promítá péče o děti, omezený přístup k zaměstnání, závislost na partnerovi nebo slabší kontakt s většinovou společností. U některých žen se navíc přidává zkušenost s izolací, nejistotou a nedostatečnou informovaností o vlastních právech.
Na druhé straně nelze ženy migrantky zobrazovat pouze jako pasivní oběti. Mnohé z nich jsou aktivními aktérkami integrace, hledají práci, vzdělávání i nové sociální vazby a často drží pohromadě celé rodiny v období nejistoty. Genderově citlivý přístup proto neznamená ženy litovat, ale chápat, že jejich situace je v mnoha ohledech specifická a vyžaduje cílenou podporu.
To platí například pro dostupnost školek, jazykových kurzů s hlídáním dětí, pracovního poradenství nebo služeb pro oběti domácího násilí. Bez těchto opatření zůstává integrační politika formálně univerzální, ale ve skutečnosti nereaguje na rozdílné životní podmínky mužů a žen.
Sociální vazby rozhodují víc, než se zdá
Vedle práce a pobytového statusu hrají zásadní roli také sociální vztahy. Člověk se může naučit jazyk a najít zaměstnání, přesto se nemusí cítit jako součást společnosti. O tom, zda integrace skutečně funguje, rozhoduje i to, zda má kolem sebe lidi, kterým důvěřuje, zda ví, kam se obrátit o pomoc, a zda má možnost navazovat vztahy i mimo vlastní komunitu.
V tomto směru je důležité rozlišovat mezi vazbami uvnitř migrantské komunity a vztahy směrem k většinové společnosti. Kontakty s lidmi ze stejného prostředí poskytují oporu a pocit bezpečí, samy o sobě však často nestačí. Pro dlouhodobou integraci jsou zásadní i takzvané přemosťující vazby, tedy kontakty se školami, zaměstnavateli, sousedy, úřady nebo místními organizacemi.
V Německu pomáhá větší velikost syrské diaspory i hustší síť institucí. V Česku mohou být sociální vazby migrantek a migrantů slabší a integrace je proto více závislá na konkrétní škole, obci, neziskové organizaci nebo jednotlivci, který nově příchozím pomůže. To znamená, že zkušenost syrského migranta se může výrazně lišit podle toho, zda žije v Praze či Brně, nebo naopak v menším městě s omezenější nabídkou služeb.
Geografie integrace: rozdíl mezi metropolí a periferií
Na integraci nemá vliv jen stát jako celek, ale i konkrétní místo, kde migrantka či migrant žije. Velká města obvykle nabízejí širší pracovní příležitosti, dostupnější kurzy češtiny či němčiny, více neziskových organizací i větší anonymitu, která může snižovat tlak okolí. Zároveň ale bývají dražší a konkurence na trhu bydlení je zde vyšší.
Naopak menší města nebo venkov mohou nabídnout klidnější prostředí a někdy i větší osobní kontakt, ale často zde chybí specializované služby, tlumočení, právní poradenství nebo zkušenosti institucí pracujících s migranty. To znamená, že integrace není jen otázkou národní politiky, ale i regionálních rozdílů. Stejný člověk může mít v jedné lokalitě šanci začlenit se poměrně rychle, zatímco jinde bude narážet na izolaci a omezený přístup ke službám.
Právě regionální dimenze ukazuje, že integrace není jednorázový krok, ale dlouhodobý proces, který se odehrává v konkrétním prostoru – ve škole, na úřadě práce, v nájemním bydlení, v sousedství nebo na pracovišti.
Neziskové organizace jako most mezi migrantem a státem
Významnou roli v integračním procesu hrají neziskové organizace. Ty často suplují to, co samotný stát nedokáže zajistit dostatečně rychle, srozumitelně nebo citlivě. Poskytují právní a sociální poradenství, pomoc s orientací v systému, jazykové kurzy, doprovody na úřady i podporu při hledání bydlení nebo práce.
V českém prostředí je jejich role obzvlášť výrazná. Právě neziskové organizace často představují první kontakt, který příchozím umožní zorientovat se v novém životě. Nejde přitom jen o praktickou pomoc. Tyto organizace zároveň vytvářejí důvěru a fungují jako prostředník mezi migrantem a institucemi, které mohou působit nepřístupně, neosobně nebo složitě.
Také v Německu hrají neziskové a církevní organizace důležitou roli, jejich činnost je ale častěji zasazena do širšího institucionálního rámce. V českém prostředí bývá jejich význam někdy ještě viditelnější právě proto, že bez nich by byla integrace mnoha lidí výrazně obtížnější.
Média a veřejné mínění mohou integraci usnadnit i brzdit
Důležitým, ale často opomíjeným faktorem integrace je mediální obraz migrantů. Způsob, jakým média o syrských migrantkách a migrantech informují, ovlivňuje nejen veřejné mínění, ale nepřímo i každodenní zkušenost samotných osob s migrační zkušeností. Pokud jsou v mediálním prostoru zobrazováni především jako problém, bezpečnostní riziko nebo anonymní masa, zvyšuje to sociální odstup a oslabuje ochotu společnosti přijímat integrační opatření.
Naopak vyváženější obraz, který ukazuje migrantky a migranty jako konkrétní lidi s různými životními příběhy, může přispívat k většímu porozumění. Mediální diskurz tak není jen kulisou, ale aktivně spoluutváří prostředí, ve kterém integrace probíhá. To je zvlášť důležité v zemích, kde osobní zkušenost většinové společnosti s migranty není příliš silná a veřejné postoje se utvářejí hlavně zprostředkovaně.
Závěrem
Srovnání České republiky a Německa ukazuje, že integrace syrských migrantek a migrantů není dána pouze individuální snahou, ale především souhrou sociálních, ekonomických a institucionálních faktorů. Zásadní roli hraje typ pobytového oprávnění, přístup k důstojné práci, dostupnost sociálních vazeb a kvalita podpůrných institucí. Významně se přitom projevují i genderové rozdíly a regionální podmínky.
Německo nabízí ve srovnání s Českem robustnější institucionální rámec a širší infrastrukturu podpory, zároveň však i vyšší systémové nároky. České prostředí je v mnoha ohledech méně rozvinuté, ale právě proto zde více záleží na lokálních aktérech, neziskových organizacích a konkrétních lidech, kteří mohou proces integrace výrazně usnadnit nebo naopak zkomplikovat.
Ukazuje se tedy, že otázka integrace nestojí jen na tom, zda se migrant dokáže přizpůsobit nové společnosti Stejně důležité je, zda je společnost ochotná a schopná vytvořit podmínky, ve kterých se nový začátek i dlouhodobý život skutečně mohou podařit.
Autorka: Denisa Tesaříková
V loňském roce jsme se zapojili do veřejné konzultace ke Strategii pro rovnost žen a mužů na období 2026–2030. Naše účast vycházela z dlouhodobé snahy upozorňovat na vícečetnou diskriminaci, které čelí migrantky a uprchlice, a posilovat jejich postavení ve společnosti. Přes opakované podněty ze strany občanské společnosti však Strategie tyto ženy zmiňuje spíše okrajově a bez hlubší analýzy jejich konkrétní situace.
Strategie upozorňuje na genderové nerovnosti v přístupu ke zdravotní péči, včetně nedostatku genderově citlivého výzkumu, diagnostiky a léčby. Poukazuje také na to, že různé skupiny žen – včetně migrantek, žen se zdravotním postižením, LGBTQ osob, romských žen či žen z periferních oblastí – v této oblasti čelí vícečetnému znevýhodnění.
Migrantky jsou sice zmíněny, ale chybí konkrétní popis bariér, které jejich situaci zásadně ovlivňují. Z praxe přitom víme, že mezi ně patří zejména omezená dostupnost zdravotní péče jako takové (např. gynekologie, pediatrie), jazykové bariéra, neznalost fungování zdravotnického systému v nové zemi či administrativní překážky spojené s pobytovým statusem.
Strategie zároveň zmiňuje problematiku přístupu k interrupcím, ale pouze okrajově. Přitom je důležité upozornit, že třeba v případě migrantek jde o specifickou a naléhavou situaci. Například v ČR mohou interrupce legálně podstoupit pouze ženy z EU nebo s trvalým pobytem, přesto některá zdravotnická zařízení odmítají zákrok vykonat. Tento problém vyžaduje cílené a otevřené řešení, aby opatření Strategie skutečně zlepšila přístup migrantek ke zdravotní péči a jejich reprodukčnímu zdraví.
Plánované kroky: Komise plánuje posilovat oblast zdraví žen prostřednictvím nových iniciativ, analytických studií a podpory sdílení osvědčených postupů mezi členskými státy. Zvláštní důraz bude kladen na snižování nerovností ve zdraví žen a posilování sexuálních a reprodukčních práv. Součástí těchto kroků je také reakce na občanské iniciativy, které upozorňují na potřebu zajištění bezpečného a legálního přístupu k reprodukční péči.
Pozitivním prvkem Strategie je důraz na pracovní podmínky v pečovatelském sektoru, který je dlouhodobě podhodnocený a feminizovaný. Evropská komise upozorňuje na nízké mzdy, nejisté pracovní úvazky i omezený přístup ke kolektivnímu vyjednávání. Zásadní je také explicitní zmínka o nájemných pracovnicích v domácnosti, které mají často migrační původ a patří mezi nejzranitelnější pracující na trhu práce. Strategie přitom jasně vyzývá členské státy, aby ratifikovaly a implementovaly ILO Úmluvu č. 189 o pracovnících v cizích domácnostech, což je významný krok ke zlepšení jejich právní a sociální ochrany.
Strategie rovněž řeší slaďování pracovního a soukromého života, například podporou flexibilních pracovních úvazků a rodičovských dovolených, což je pozitivní krok ke snížení genderové nerovnosti v péči. Je však třeba upozornit, že zranitelné skupiny, včetně migrantek, čelí v praxi specifickým překážkám – například uprchlice z Ukrajiny často nemají dostatek finančních prostředků ani přístup k soukromému zajištění péče, školní kapacity jsou omezené, proces komplikuje jazyková bariéra, či dokonce odmítání ukrajinsky mluvících dětí ze strany některých poskytovatelů péče. Tyto skutečnosti ukazují, že opatření Strategie nemusí být pro migrantky plně efektivní, pokud nebudou cíleně zohledněny jejich specifické potřeby.
Plánované kroky: Komise plánuje posilovat oblast péče prostřednictvím vyhodnocování implementace klíčových opatření a podpory rozvoje dostupných a kvalitních služeb péče. Součástí je i příprava komplexního rámce pro péči na úrovni EU, který se zaměří na zlepšení podmínek pro pečující osoby i příjemce péče, a to s důrazem na genderovou rovnost a potírání nerovností na trhu práce.
Strategie si klade za cíl snížit rozdíl v zaměstnanosti žen a mužů, který v současnosti činí přibližně 10 procent ve prospěch mužů. Poukazuje na to, že tato nerovnovnost je ještě výraznější u žen s dětmi, Romek, žen se zdravotním postižením a migrantek.
Ženy v EU stále vydělávají méně než muži, přičemž existují přetrvávající překážky, které ztěžují postup na vyšší pozice, včetně genderových stereotypů, diskriminace, přerušení kariéry kvůli péči a nedostatečně flexibilních pracovních úvazků. Strategie identifikuje potřebu rovného odměňování a transparentnosti mezd a podporu žen v podnikání a přístupu k investicím, přičemž je zásadní, aby tyto nástroje byly přizpůsobeny i migrantkám, které často čelí kombinaci překážek – jazykových, administrativních či sociálních.
Dalším klíčovými body jsou genderová rovnováha v leadershipu a veřejné správě a prevence sexuálního obtěžování a diskriminace na pracovišti, včetně jejich dopadu na mobilní a sezónní pracovnice, mezi nimiž jsou právě migrantky hojně zastoupeny. Strategie navrhuje konkrétní nástroje, jako směrnici o genderovém složení představenstev, kampaně na zvyšování povědomí o psychosociálních rizicích a využití digitálních nástrojů pro prevenci obtěžování na pracovišti.
Plánované kroky: Komise plánuje posilovat rovnost žen a mužů na trhu práce prostřednictvím podpory transparentního odměňování, hodnocení pracovních pozic a implementace relevantní legislativy. Současně se zaměří na evaluaci stávajících právních rámců a identifikaci jejich nedostatků, a také na oblast přístupu ke zboží a službám či samostatně výdělečné činnosti. Pozornost se zaměří na řešení strukturálních nerovností, jako jsou rozdíly v důchodech žen a mužů a podpora výměny osvědčených postupů mezi členskými státy. Komise se zavazuje podporovat rovné zastoupení žen ve vedení, zlepšovat podmínky na pracovišti, včetně prevence sexuálního obtěžování, a posilovat postavení žen ve výzkumu, inovacích a podnikání.
Vzdělávání: podpora inkluzivních přístupů
Strategie upozorňuje na genderově specifické překážky ve vzdělávání, které ovlivňují volbu studijních oborů, přístup ke kvalitnímu vzdělávání a následně i budoucí profesní uplatnění. Přetrvávající genderové stereotypy vedou k nerovnoměrným vzdělávacím výsledkům a profesní segregaci. Zvláštní důraz je kladen na inkluzivní přístup pro všechny děti, včetně těch z migračního a menšinového prostředí, s nižším socioekonomickým zázemím či se zdravotním postižením.
Z praxe víme, že děti migrantek a migrantů mohou mít obtížný přístup ke kvalitnímu předškolnímu, školnímu a mimoškolnímu vzdělávání kvůli jazykovým bariérám, nepřipravenosti škol nebo omezeným finančním možnostem.
Celkově Strategie podporuje inkluzivní vzdělávání, které umožňuje zranitelným dětem plně rozvíjet své schopnosti a aspirace – od základního až po terciární vzdělávání a profesní dráhu.
Plánované kroky: Komise plánuje podpořit rovnost ve vzdělávání, a to prostřednictvím iniciativ zaměřených na snižování genderových stereotypů, vyrovnávání rozdílů ve volbách studijních oborů a větší zapojení dívek i chlapců do nedostatečně zastoupených oborů. Součástí těchto kroků je také rozvoj vzdělávacích nástrojů a materiálů pro školy a vyučující, které mají přispět k inkluzivnějšímu a genderově citlivému vzdělávacímu prostředí.
Je problematické, že v oblasti genderově podmíněného násilí nejsou výslovně zmíněné migrantky. Přitom právě tyto ženy mohou čelit zvýšenému riziku násilí a zároveň mají často omezený přístup k ochraně a podpůrným službám – například kvůli jazykové bariéře, závislosti na partnerovi kvůli pobytovému statusu, administrativním omezením či nedůvěře vůči institucím.
Genderově podmíněné násilí představuje závažnou hrozbu pro bezpečí, důstojnost a rovnost žen v EU. Domácí násilí je přitom stále velmi rozšířené a vede i k extrémním skutkům, jako je femicida. Strategie sice obsahuje opatření k implementaci Směrnice o boji proti násilí na ženách a domácímu násilí, prevenci kybernetického násilí a obchodování s lidmi či zlepšení přístupu k právní pomoci a podpůrným službám, ale explicitně nezmiňuje migrantky jako zranitelnou skupinu.
Důležitým pozitivním bodem je nicméně mimo jiné výzva Komise členským státům k ratifikaci a plné implementaci Istanbulské úmluvy, která představuje hlavní mezinárodní rámec pro boj proti násilí na ženách a domácímu násilí. Česká republika však tuto výzvu stále nesplnila. Nepřijetí úmluvy oslabuje účinnost Strategie a její schopnost zajistit rovnost a bezpečí pro všechny ženy včetně migrantek a dalších zranitelných skupin.
Plánované kroky: Komise plánuje posilovat boj proti genderově podmíněnému násilí prostřednictvím podpory implementace legislativy, monitorování národních opatření a zlepšování spolupráce mezi členskými státy. Současně se zaměří na sjednocování přístupů k definici znásilnění založené na principu souhlasu a na řešení nových forem násilí, zejména v online prostředí. Důležitou součástí je také posilování kapacit pro odhalování a odstraňování škodlivého obsahu, stejně jako zlepšení sběru dat a evidence genderově podmíněného násilí na úrovni EU i jednotlivých členských států.
Nová strategie EU pro rovnost žen a mužů představuje důležitý rámec pro následující roky a přináší řadu potřebných opatření. Zároveň však ukazuje, že bez důsledného uplatňování intersekcionálního přístupu zůstávají některé skupiny žen – včetně migrantek a uprchlic – na okraji zájmu.
Do budoucna bude klíčové, aby implementace strategie na úrovni členských států i EU více reflektovala konkrétní zkušenosti těchto žen a zahrnovala cílená opatření, která odstraní bariéry, s nimiž se v každodenním životě potýkají.
„Chceme chránit poctivé firmy před zbytečnou šikanou. Inspekce práce se dnes musí zabývat každým, i zjevně vymyšleným anonymem, což mrhá časem kontrolorů i podnikatelů.“ uvedl ministr práce a sociálních věcí Aleš Juchelka na tiskové konferenci k představení národní transpozice evropské směrnice o transparentním odměňování a platformové práci. Směrnice má za cíl sladit a ztransparentnit pracovní podmínky u platformového zaměstnávání, tedy kurýrních či taxi služeb typu Wolt, Bolt (Food), Foodora, jak je známe u nás. Kapacity inspektorátu práce dlouhodobě nestačí rychle se měnícímu pracovnímu trhu, obzvlášť pokud velkým tématem dlouhodobě zůstávají pracovní agentury a pracovní vykořisťování v šedé ekonomice. Právě v šedé ekonomice se nejsnadněji tvoří podmínky pro pracovní vykořisťování těch nejzranitelnějších, což jsou většinou cizinky a cizinci.
Právě postavení cizinek a cizinců na trhu práce může být prekarizované, obzvlášť když je jejich povolení k pobytu v České republice vázáno na zaměstnání. Pokud dojde k nějakému nevhodnému chování nebo přestupku ze strany zaměstnavatele, cizinci o to více váhají, jestli přestupek nahlásit a to i přes povinnost ochrany oznamovatele (tzv. whistleblowing). Jedna z nejzranitelnějších skupin na trhu práce tak s novou legislativní úpravou přichází o cestu, jak přestupek nahlásit anonymně, aniž by ohrozili své vlastní postavení či pracovní postavení jiných zaměstnaných.
Platformové zaměstnávání, tedy placená práce organizovaná, přidělovaná nebo kontrolovaná digitální platformou, představuje formu rychlého výdělku a je to často cesta zaměstnání, kterou volí migrantky a migranti nejen v České republice, ale i jinde v Evropě. Zrovna 13. března byla iniciativou Kurýři za lepší podmínky svolána po České republice stávka právě za transparentnější pracovní podmínky. Jako důvod organizátoři uvedli dynamický systém odměňování zavedený zhruba před dvěma lety. Předtím dostávali kurýři zaplaceno podle ujetých kilometrů. „Náš požadavek je, aby se vrátila tabulková ohodnocení, u kterých bylo jasně dané minimálně to, kolik kurýr dostane za vyzvednutí a doručení objednávky a za kilometráž. [Dynamické ohodnocení] v praxi ale podle mnoha kurýrů znamená, že platformy mohou výši odměn jednostranně měnit a za poslední dva roky je navzdory výrazné inflaci postupně snižovaly,“ popisuje organizátor pátečního protestu Jiří Karafiát, “aby vydělaná částka dnes stačila na živobytí, musí kurýři více spěchat, což může ohrozit i jejich dopravní bezpečnost a zdraví”.
Podobná rizika můžeme vidět i v zahraniční praxi, kterou popisuje nová publikace Indispensable but excluded, (Nepostradatelní, ale přesto vyloučení) popisující právě platformové zaměstnávání řidičů a kurýrů v různých zemích, konkrétně v Itálii, Polsku, Španělsku a na Ukrajině. I přesto, že pracovně-právní rámec, ve kterém je platformové zaměstnávání zasazené se mezi jednotlivými zeměmi liší, z výzkumu je zřejmé, že rizika a prekarizace těchto pracovnic a pracovníků jsou podobná napříč všemi státy. Například v Polsku se na respondenty výzkumu často obrací řidiči, kteří vybírají peníze na úhradu zdravotní péče skrze veřejnou sbírku, protože nejsou zahrnuti do veřejného zdravotního pojištění. Autoři tuto realitu popisují jako fragmentovanou inkluzi, kdy migrantky a migranti jsou sice zapojení do pracovního trhu kvůli poptávce po levné pracovní síle, ale zůstávají sociálně a právně vyloučeni. Vyskytují se i extrémní případy lidí v neregulérním postavení, kteří musí uživit sebe a svou rodinu, využijí tak platformový účet někoho jiného a při autonehodě, která skončí tragicky rodina nemá nárok na jakoukoliv podporu, jako tomu bylo u řidiče platformy Glovo na Ukrajině.
Příkladů prekarizované práce tedy najdeme mnoho jak u nás tak v zahraničí, a je otázka jestli česká národní transpozice směrnice, která má mj. za cíl i prekarizaci předcházet, bude opravdu efektivní. Obzvlášť pokud vezmeme v potaz zrušení anonymního nahlašování na inspektorát práce s odůvodněním, že se jedná o “šikanózní praxi vůči poctivým firmám” a znění článku 12. evropské směrnice: “V zájmu zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví pracovníků platforem, a to i před násilím a obtěžováním, členské státy zajistí, aby digitální pracovní platformy přijaly preventivní opatření, včetně zajištění účinných kanálů pro oznamování.” Od nedostatečné systémové podpory již tak zranitelných pracujících zbývá jen malý krok ke vyššímu riziku pracovního vykořisťování. Do budoucna bychom si mohli vzít inspiraci z Německa, které nedávno představilo Národní akční plán proti pracovnímu vykořisťování. Plán pracuje se strukturální zranitelností jako s výchozím bodem pro celou strategii a mimo jiné doporučuje systematické zapojování aktérů občanské společnosti, zástupců diaspory a odborových odborů v rámci celospolečenského přístupu – od plánování společných opatření až po sledování jejich implementace. Vytvořením příznivých pracovních podmínek může mít pozitivní efekt nejen na cizinky a cizince pracující v České republice, ale i na české občany.
Autorka: Aišvarja Eassey
Fotografie: Rowan Freeman, Unsplash
Společné prohlášení
Evropská unie v současné době vyjednává o tzv. deportačním nařízení („návratovém nařízení“), jehož cílem je rozšířit a normalizovat imigrační razie a kontrolní opatření v našich komunitách. Chce tak zavázat členské státy k „detekování či vyhledávání“ lidí bez dokladů, čímž se každodenní prostory, veřejné služby a společenské interakce stanou prostředky pro prosazování imigračních zákonů ve stylu americké imigrační a celní policie (ICE). Ve Spojených státech to již vedlo ke krizi v sektoru veřejného zdraví, kdy se lidé bez dokladů vyhýbají základní lékařské péči ze strachu, že budou nahlášeni nebo uneseni.
V praxi by se navrhovaná detekční opatření Evropské komise a členských států EU projevovala takto:
Policejní razie v soukromých domácnostech, které umožňují orgánům vstupovat do obytných prostor – bez soudního příkazu – za účelem hledání migrantů bez dokladů. Stejně tak by to platilo do kanceláří a ubytoven provozovaných humanitárními organizacemi.
Policejní razie ve veřejných prostorách – například nasazení 4 000 policejních agentů ve Francii v červnu 2025 za účelem provádění rozsáhlých kontrol na autobusových a vlakových nádražích s cílem zatknout a zadržet lidi bez dokladů, nebo belgické zavedení kontrol na vnitřních hranicích na dálnicích, nádražích a letištích.
Dohled a technologie – hromadné shromažďování osobních údajů a výměna těchto údajů mezi policejními složkami napříč celou EU; používání biometrických identifikačních systémů ke sledování pohybu osob a zvýšení policejního dohledu nad migranty bez dokladů a rasizovanými* osobami.
Oznamovací povinnosti uložené veřejným orgánům – podobné těm, které byly od 90. let uloženy sociálním úřadům v Německu nebo těm, o nichž se diskutuje ve Švédsku.
Rasové profilování – kontroly a prověrky založené spíše na vzhledu, jazyku nebo domnělém původu než na individuálním chování, které vedou k diskriminačnímu cílení na rasizované komunity a které jsou v Evropě již běžnou praxí.
Hrozba je to reálná a naléhavá. Návrh Evropské komise výslovně podporuje detekční opatření a v prosinci loňského roku členské státy schválily stanovisko, v němž požadují ještě přísnější politiku, včetně policejních razií v soukromých domácnostech za účelem vyhledání migrantů bez dokladů. Většina politických skupin v Evropském parlamentu, od liberálů po krajní pravici, předložila pozměňovací návrhy, které povinné zahrnutí detekčních opatření podporují.
Detekční opatření vyvolávají strach, diskriminaci, pronásledování a narušují již existující sociální vazby a ohrožují celé komunity. Opatření odrazují lidi od přístupu k základní zdravotní péči (včetně péče související s těhotenstvím, léčbou chronických onemocnění či očkováním), stejně jako ke vzdělání a sociálním službám; uvězňují lidi v situacích násilí, vykořisťování a zneužívání; narušují důvěru mezi odborníky a těmi, kterým pomáhají; umožňují rasové profilování a systémovou diskriminaci; a porušují základní práva na soukromí a na ochranu osobních údajů.
Na tato rizika bylo upozorněno na mezinárodní úrovni. Dne 26. ledna adresovalo 16 zvláštních zpravodajů OSN, nezávislých odborníků a pracovních skupin společný dopis Evropské komisi, Evropskému parlamentu a Radě EU, ve kterém varovali, že navrhované nařízení o deportacích může na odborné pracovníky uvalit ohlašovací povinnost, což by klienty odradilo od využívání základních služeb a podkopávalo jejich základní práva.
Zahrnutí detekčních opatření do závazných právních předpisů EU by vedlo k jejich financování, legitimizování, rozšíření a standardizaci v celé Evropě a legitimizovalo by nelegální postupy, jako je například rasové profilování. To by upevnilo sankční systém, poháněný krajně pravicovou rétorikou a založený na rasově motivovaných podezřeních, udávání, zadržování a deportacích. Namísto ochrany základních práv se EU vydala cestou zakotvení ideologie kriminalizace, která postihuje lidi pouze na základě jejich administrativní situace.
Evropa ví ze své vlastní historie, kam mohou vést systémy dohledu, hledání obětních beránků a kontroly.
Vyzýváme proto zákonodárce, veřejné orgány, zaměstnance veřejných služeb, organizace občanské společnosti a komunity v celé Evropě, aby odmítli všechny formy detekce a mobilizovali se proti politikám, které kriminalizují lidi na základě jejich pobytového statusu a omezují tak základní práva všech.
Evropská komise, Evropský parlament a Rada Evropské unie musí tyto obavy vyslechnout a odmítnout nařízení o deportacích.
Původní znění prohlášení spolu se seznamem signatářů najdete zde: PICUM: No to EU law enabling home raids, policing of public services and racial profiling
Pozn. * “Rasizace (racialization) je společenský proces, při kterém je jednotlivcům nebo skupinám přiřazována specifická rasová identita, často na základě různých skutečných nebo domnělých charakteristik, ovlivněných historickým kontextem, společenskými předsudky a mocenskými vztahy” (EBSCO, 2025).
V říjnu minulého roku vyšla zpráva Evropského institutu pro rovnost žen a mužů (EIGE) porovnávající přístupy evropských zemí k problému genderově podmíněného násilí (GPN) v kontextu migrace. Výzkumy dlouhodobě ukazují, že zejména neregulérně migrující dívky a ženy čelí zvýšenému riziku GPN. Se sexuálním, fyzickým, psychickým či ekonomickým násilím se migrantky často setkávají již v zemích původu. Během migračních cest jsou potom zranitelné zejména vůči obchodování s lidmi. Násilí mohou čelit i v cílových zemích, a to ze strany úředních osob (pohraničních policistů či zaměstnanců detenčních center) nebo ze strany partnerů/manželů a dalších blízkých osob.
Migrantky a domácí násilí: Systémové nedostatky i pozitivní praxe
Specifická zranitelnost migrantek vůči GPN je důsledkem působení řady faktorů. Pro oběti domácího násilí je často problematická především závislost jejich pobytového statusu na statusu partnera/manžela. Ta může posilovat jejich strach z odchodu od násilníka a/nebo z nahlášení domácího násilí. Evropské státy by mj. na základě Istanbulské úmluvy (kterou k dnešnímu dni ratifikovaly všechny členské státy EU s výjimkou Česka, Slovenska, Bulharska, Litvy a Maďarska) měly obětem GPN s pobytovým statusem závislým na partnerovi/manželovi v případě rozpadu vztahu udělovat samostatné povolení k pobytu, a to bez ohledu na délku trvání vztahu. Jak ovšem upozorňuje zpráva EIGE, některé státy EU si v tomto ohledu vyhrazují výjimky. Například ve Francii se toto ustanovení díky bilaterální dohodě nevztahuje na migrantky z Alžírska.
Pro oběti domácího a/nebo sexuálního násilí je zásadní dostupnost specializovaných služeb – telefonních linek pomoci a především azylových domů. Jak upozorňuje zpráva EIGE, migrantky mohou v případě potřeby těchto služeb narážet na jazykové bariéry. Zcela zásadním problémem je potom nedostatečná kapacita azylových domů pro oběti GPN. Jak ve svém reportu z roku 2023 uvádí síť evropských ženských organizací WAVE, standard minimálního počtu lůžek v ženských azylových domech splňuje pouze sedm ze sedmadvaceti členských států EU. Migrantky mohou při přístupu do azylových domů čelit právním nebo byrokratickým překážkám. Například Malta podmiňuje přístup k této formě pomoci regulérním pobytovým statusem. V Německu jsou služby některých azylových domů zpoplatněné, což může pro migrantky v tíživé finanční situaci představovat závažnou bariéru.
EIGE ve zprávě upozorňuje také na fakt, že specializované služby pro oběti GPN (včetně obětí z řad migrantek) jsou v evropských státech z velké části poskytovány nevládními neziskovými organizacemi, které často pracují s omezenými a nestabilními finančními prostředky a personálními kapacitami.
Přes řadu mezer v poskytování pomoci ženským obětem GPN z řad migrantek lze v Evropě najít i příklady pozitivní praxe. EIGE v tomto ohledu poukazuje na Finsko a Belgii. V obou zemích fungují specializované azylové domy pro ženy s migračním původem. Ty jsou otevřené nejen ženským obětem domácího násilí, ale zaměřují se také na oběti ženské obřízky, nucených sňatků či dalších forem GPN spáchaného ve jménu cti.
Azylová řízení: Nedostatek genderové citlivosti
Istanbulská úmluva obsahuje kromě výše zmíněné úpravy pobytového statusu obětí GPN také ustanovení týkající se řízení o azylu. Články 60 a 61 zavazují signatáře k uznání GPN jako důvodu pro udělení azylu, k zajišťování genderově citlivého azylového řízení a k respektování principu non-refoulement.
Zpráva EIGE poukazuje na výrazné nedostatky v implementaci těchto ustanovení do praxe. Napříč evropskými zeměmi je počet žádostí o azyl z důvodu GPN velice nízký. Výrazným problémem je absence zavedených postupů pro identifikaci zranitelných osob – obětí GPN – v průběhu azylového řízení. Zásadní slabinou systémů v řadě států EU je také nedostatečná proškolenost policie, pohraniční stráže a zaměstnanců přijímacích středisek o GPN a jeho projevech. Expertky a experti se zkušenostmi z praxe ve zprávě upozorňují mj. na problematiku prokazování existence psychologického či ekonomického GPN při azylovém řízení.
Země EU často selhávají také v poskytování bezpečných podmínek pro ženy v přijímacích zařízeních. Zpráva EIGE informuje o omezené dostupnosti ubytovacích zařízení určených výhradně pro ženské žadatelky o azyl v řadě zemí EU. Například na Maltě jsou ženy, dívky a nezletilé osoby někdy ubytovávány ve stanech s nevyhovujícími hygienickými podmínkami a nedostatkem soukromí. Problémy s bezpečným ubytováním byly v minulosti zaznamenány mimo jiné v Německu, ve Francii a ve Španělsku.
Problematickým prvkem je také stále častější využívání tzv. zrychlených azylových řízení státy EU. Ta výrazně omezují čas potřebný k vybudování důvěry nutné ke sdílení traumatických zkušeností s GPN mezi migrantkami a úřednicemi/úředníky činnými v řízení. Potenciálně tak může docházet k porušování principu non-refoulement.
Zrychlená azylová řízení jsou zakotvená v migračním paktu, jehož pravidla začnou státy EU aplikovat od června 2026. Podle paktu bude tento typ řízení uplatňován u osob, které se pokusily uvést úřady v omyl, představují riziko nebo pocházejí ze státu, jehož příslušníci mají jako žadatelé o mezinárodní ochranu v EU souhrnně nižší než 20% úspěšnost. Azylové procedurální nařízení (APR) obsahuje možnost výjimky ze zrychleného řízení pro zranitelné osoby (například na základě jejich genderu, sexuální orientace, genderové identity nebo utrpěné újmy v důsledku psychologického, fyzického, sexuálního nebo genderově podmíněného násilí). Nařízení členským státům také ukládá povinnost zajistit odpovídající školení pro úřední osoby pracující se žadatelkami a žadateli o azyl nutné pro rozpoznání známek zranitelnosti. S ohledem na výše zmíněné mezery v identifikaci zranitelných osob však existují oprávněné obavy, zda rozšířené uplatňování zrychlených řízení nepřinese zhoršení podmínek pro oběti GPN, jak uvádí zpráva EIGE.
I přes tyto zcela zásadní nedostatky lze v zemích EU najít příklady pozitivní praxe v uplatňování genderové citlivosti při azylovém řízení. Například ve Finsku jsou se žadatelkami o azyl vedeny individuální rozhovory zaměřené na identifikaci GPN, v návaznosti na které jsou ženám případně doporučovány specializované služby pro oběti. Ve Francii byla při Úřadu pro ochranu uprchlíků a osob bez státní příslušnosti (Office français de protection des réfugiés et apatrides) vytvořena pracovní skupina, která připravuje doporučení a pokyny pro uplatňování genderové citlivosti při zpracovávání žádostí o azyl a poskytuje školení a školící materiály.
Nedostatek dat a intersekcionality
Zpráva EIGE upozorňuje v neposlední řadě také na to, že většina členských států EU systematicky neklasifikuje či vůbec neshromažďuje data o výskytu a typech GPN mezi migrantkami a migranty. Mnohdy chybí údaje o pohlaví pachatelů nebo o jejich vztahu k oběti.
V politikách evropských států týkajících se obětí GPN z řad migrantek a migrantů také většinou chybí intersekcionální perspektiva. Valnou většinu oběti GPN tvoří ženy. Existují proto např. značné mezery ve službách reflektujících potřeby mužských obětí sexuálního či domácího násilí, které čelí obzvláště silné stigmatizaci. I vyškolení odborníci tyto formy násilí často (neúmyslně) přehlížejí a mužským obětem z řad migrantů se tak nedostává adekvátní podpory. Úřady a poskytovatelé služeb také mnohdy nezohledňují specifickou zranitelnost dalších skupin jako jsou LGBTQ+ osoby, migrantky/i se zdravotním postižením nebo příslušnice/íci etnických či náboženských menšin.
Klíčové poznatky a doporučení
Zpráva EIGE odhaluje značné mezery v přístupech evropských států k problematice GPN v kontextu migrace. Situaci obětí by mohla zlepšit implementace doporučení uvedených v jejím závěru.
Evropské instituce by podle EIGE měly:
Členské státy by potom měly:
Autorka: Barbora Vosáhlová
Dne 18.12. si připomínáme mezinárodní den migrantů. V českém podání to vypadá tak, že nová vláda ve stejném týdnu stihla odmítnout Pakt o migraci a azylu (ačkoli se legislativně jedná o již schválené nařízení EU). Nový premiér také dal jasně najevo, že Česká republika bude mít „nulovou toleranci vůči nelegální migraci“.
Není zatím jasné, jak se právně ošetří fakt, že Pakt již byl přijat jak na evropské úrovni, a také byl schválen jeho národní implementační plán. Jak přesně hodlá nová vláda zápasit s nelegální migrací taky není příliš zřejmé. Pro voliče nynější vlády to možná zní dobře, avšak nelegální migrace není nutně ten nejpalčivější problém, který by Českou republiku trápil:
Dle MV bylo v prvním půlroce letošního roku v ČR „odhaleno celkem 5 061 případů nelegální migrace, z toho převažovali cizinci zjištění při nelegálním pobytu na území ČR (4 882 osob, 96,5 %), zatímco tranzitní migrace činila 52 osob a přes vnější schengenskou hranici bylo zaznamenáno 179 osob (3,5 %)“.
Lidé mohou o svůj pobytový status přijít velice rychle např. tím, že se se zpožděním dostaví na úřad nebo v pozdní lhůtě dodají administrativní podklady pro svůj pobyt.
Snaha o nulovou toleranci k nelegální migraci nevyřeší jádro problému, pouze se jeho příznaky přesunou jinam, protože lidé vždy migrovali a migrovat budou i nadále, a to s oprávněním i bez něj.
Spíše než upínání se na omezení nelegální migrace by českému státu nejen finančně prospělo prozkoumat transparentní procesy regularizace pro migranty žijící v České republice bez oprávnění k pobytu.
Regularizace lidí bez povolení k pobytu snižuje nerovnosti a sociální vyloučení, protože lidé se mohou lépe zapojit do všech ekonomických, sociálních a kulturních aspektů společnosti, ve které žijí. Vládám také poskytuje informace o obyvatelstvu a trhu práce a posiluje důvěru migrantů ve státní orgány.
I proto se připojujeme k následujícímu stanovisku Evropské sítě proti rasismu (European network against racism), jíž jsme členem.
Dnes, na Mezinárodní den migrantů, si připomínáme nesčetné množství lidí, kteří putují přes hranice, města i kontinenty v snaze najít bezpečí, nové příležitosti, rodinu či svobodu. Migrace není žádnou výjimkou, problémem ani krizií a neměla by tak být ani klasifikována. Je to základní a nedílná součást lidského života. V průběhu dějin se lidé stěhovali a nadále stěhují z nesčetných důvodů – za studiem, prací, péčí o své blízké, aby unikli násilí nebo nerovnosti, nebo prostě proto, aby si vybudovali lepší život. Přesto je tato základní lidská realita v celé Evropě nadále zkreslována tak, aby ospravedlnila rasistické a nehumánní politiky jako součást represivních kontrolních systémů.
Odsuzujeme jakékoliv politické rozhodnutí evropských zemí a institucí, které mělo za následek smrt, utrpení a nouzi migrantů v Evropě a jejím okolí. Dnes však také oslavujeme lidi, kteří z různých důvodů překračují hranice – zejména ty, kteří jsou oběťmi rasismu a marginalizace i přesto, že jejich životy, práce a přínos posilují naši společnost, ačkoli jsou systematicky vylučováni, kriminalizováni a dehumanizováni právě těmi institucemi a komunitami, které jsou závislé na jejich znalostech, péči a lidském kapitálu.
Migrační politika jako nová tvář evropského rasismu
V posledních letech se v celé Evropě stále více prosazuje znepokojivá politická logika. V celé řadě právních předpisů – od Paktu o migraci a azylu přes reformu schengenského hraničního kodexu až po navrhované nařízení o vyhošťování a směrnici o napomáhání převaděčství – je migrace (zejména rasizovaných* osob ze zemí globálního Jihu) stále častěji vnímána jako bezpečnostní hrozba, kterou je třeba potlačovat, a nikoli jako přirozený a trvalý aspekt lidského života. Tento sekuritizovaný přístup zesílil spolu se vzestupem autoritářských sil v Evropě, což posílilo opatření, která kriminalizují pohyb osob a oslabují základní práva.
Stejné tendence jsou patrné v celé Evropě – rozsáhlé zadržování, násilné pushbacky a vyhošťování, hromadné deportace v mnoha evropských zemích; kriminalizace lidí bez dokladů a lidí v neregulérním postavení; zesílené hraniční kontroly a rasové profilování na vnitřních hranicích.
Migrující pracovníci – z nichž mnozí jsou předměty procesu rasizace*– pracují na polích v podmínkách, které připomínají moderní otroctví, a udržují tak celé potravinové systémy, zatímco sami žijí v podmínkách vykořisťování, na nebezpečných ubytovnách, bez přístupu ke zdravotní péči a v chronické nejistotě; jsou vystaveni raziím v domovech a na pracovištích a soustavnému znevažování v médiích a veřejných diskuzích.
To vše je posíleno právní a politickou infrastrukturou, která migraci nejen „reguluje“, ale aktivně vytváří neregularitu: restriktivní vízové režimy, pravidla zaměstnanosti, která vážou lidi k vykořisťovatelským zaměstnavatelům, nekonečné byrokratické prodlevy a cesty k získání pobytu tak omezené, že ztráta statusu se stává téměř nevyhnutelnou. V tomto systému nejsou neregularita a nejistota náhodou – jsou předvídatelným výsledkem politik, které mají za cíl udržet určité lidi zranitelné, deportovatelné a snadno vykořisťovatelné. Díky tomuto mechanismu přetrvávají koloniální a rasově podmíněné hierarchie mobility, které určují, kdo se může volně pohybovat a kdo ne, kdo má přístup k sociálnímu zabezpečení a podpoře, kdo má možnost získat zaměstnání, bydlení a vzdělání a komu je umožněno budovat si život v evropských společnostech.
Tato dynamika se netýká pouze žadatelů o azyl nebo uprchlíků. Ovlivňuje také zkušenosti studentů, pracovníků – včetně pečovatelů –, sezónních zaměstnanců i rodin. Rasizace tak činí migraci pro některé privilegiem a pro jiné zdrojem nejistoty a vyloučení.
Nic z tohoto však není nové. Rasizace a kriminalizace pohybu určitých skupin má své kořeny ve staletích koloniální praxe a pracovního vykořisťování. Migrující a jejich podporovatelé však nezůstávají lhostejní: po celé Evropě sílí solidární hnutí, komunity se i přes represe nadále organizují, vzdorují a budují sítě vzájemné pomoci.
Pevnost Evropa: ale za jakou cenu
Místo investic do systémů sociální podpory vynakládají evropské vlády miliardy eur z veřejných prostředků na války, militarizaci hranic, sledovací technologie, detenční zařízení, deportační aparát a soukromé dodavatele, kteří z vyloučení lidí profitují – to vše zatímco za sociální a ekonomický kolaps, který jejich politika způsobuje, obviňují migranty.
Zprávy ukazují, že sekuritizační politiky nezajišťují bezpečnost, ale naopak přispívají ke smrti, strachu, zranitelnosti a nestabilitě. Politiky lidi nutí, aby se nezávisle na svých motivech přesouvali do prostředí nelegality, vykořisťování a nebezpečí. Rozdělují komunity, posilují rasové hierarchie, dále podkopávají legitimitu slibu právního státu a narušují právo všech lidí na důstojný život.
Přehodnocení migrace: Naše Vize pro spravedlivou a solidární Evropu
Migrace není problém, který je třeba řešit zvýšenou sekuritizací a kriminalizací, nýbrž lidskou realitou, která vyžaduje robustní systémy sociální péče, smysluplnou institucionální podporu a trvalý politický závazek k odstranění hluboce zakořeněného strukturálního rasismu v právních, sociálních a ekonomických systémech, které formují životy lidí.
Jako migranti a zároveň Evropané voláme po Evropě, která uznává lidskou mobilitu jako sociální, kulturní a ekonomický přínos a která odstraňuje systémy, které kriminalizují a rasizují pohyb osob. Požadujeme politiku založenou na antirasismu, péči, rovnoprávnosti a spravedlnosti – politiku, která ctí důstojnost a práva všech.
Proto si představujeme Evropu, která:
V tento Mezinárodní den migrantů vyzýváme evropské instituce, členské státy a společnosti, aby odmítly politiku strachu a rozdělování, změnily diskurs a směřování politiky od kriminalizace k solidaritě a těmito kroky znovu potvrdily základní hodnoty Evropy – respekt k lidským právům a důstojnosti.
Připojte se k nám a pojďme společně jednat v roce 2026!
V rámci našich snah o budování Evropy založené na spravedlnosti a rovnosti vás zveme, abyste se s námi zapojili do spolutvorby: navrhněte odvážný nápad na kolektivní akci nebo kampaň, která zpochybní současnou rasizovanou a bezpečnostně orientovanou migrační politiku a zaměří se na důstojnost, solidaritu a právní ochranu.
#ReclaimMigration #AntiRacistEurope
________________
Pozn. * “Rasizace (racialization) je společenský proces, při kterém je jednotlivcům nebo skupinám přiřazována specifická rasová identita, často na základě různých skutečných nebo domnělých charakteristik, ovlivněných historickým kontextem, společenskými předsudky a mocenskými vztahy” (EBSCO, 2025).
Aišvarja Eassey
V předchozím článku jsme informovali o možných dopadech výsledků nedávných českých parlamentních voleb na migrační a azylovou politiku. K tématu voleb se nyní ještě jednou vracíme – tentokrát s analýzou postojů parlamentních stran k otázkám rovnosti žen a mužů.
Říjnové parlamentní volby přinesly mj. skokový nárůst zastoupení žen v Poslanecké sněmovně. Podíl zvolených žen stoupl z 25 procent v roce 2021 na rekordních 33,5 procent. Díky kroužkování tak předčil podíl žen na kandidátních listinách, což ukazuje na touhu nemalé části českého voličstva po větším zastoupení žen ve vrcholné politice.
Postoji kandidátek a kandidátů v oblasti genderové rovnosti se před volbami zabývala volební kalkulačka vytvořená spoluprací devíti organizací věnujících se právům žen a queer osob, publikovaná na serveru Alarm. Postoje politických stran k tématům rovnosti žen a mužů zmapovala také analýza volebních programů zpracovaná Českou ženskou lobby (ČŽL) ve spolupráci s partnerskými organizacemi Fórum 50 %, Konsent a Ženy v politice. Analýza známkovala programy stran z hlediska jejich přístupu k tématům souvisejícím s genderovou rovností. Žádná z osmi hodnocených stran nedosáhla lepší známky než za 3 (dobře). Tři z uskupení, která se dostala do sněmovny – koalice SPOLU, Motoristé a SPD – dokonce v analýze zcela propadla a skončila s hodnocením 5 (nedostatečně).
Kalkulačka a analýza programů se tematicky protly ve čtyřech okruzích, na které se nyní podíváme blíže.
Slaďování práce a péče
Slaďování práce a péče je jedinou oblastí související s rovností žen a mužů, kterou ve svém programu tematizovaly všechny parlamentní strany. Až na SPD se strany hlásí k podpoře částečných úvazků a jiných flexibilních forem práce. Ty mohou pečujícím osobám, kterými jsou v české společnosti stále převážně ženy, umožnit lepší koordinaci osobního a pracovního života.
Pravděpodobná budoucí hlavní vládní strana ANO kromě toho ve svém programu slibuje například navýšení kapacit mateřských škol, zvýšení rodičovského příspěvku nebo možnost flexibilnějšího střídání rodičů v péči o dítě. Rodičovský příspěvek chce zvýšit i koaliční SPD, v jejím programu však převládá pronatalistický přístup redukující ženy na roli matek. Programy vládních stran (ANO, SPD, Motoristé) pak vůbec neřeší strukturální problémy jako nerovné mzdy či nedostatečné zapojení mužů do péče o děti.
Komplexnější pojetí slaďování lze najít pouze ve volebních programech STAN a Pirátů. Tyto strany kromě podpory flexibilních forem práce a navýšení rodičovského příspěvku uvádí také potřebu rozšíření kapacit školek pro děti do tří let. Zdůrazňují také nutnost odstranit znevýhodnění žen v odměňování (Piráti) a posílit zapojení otců do péče o malé děti (STAN). Je však otázkou, nakolik budou tyto strany schopny pro své případné návrhy najít konsenzus napříč vládním a opozičním táborem.
Omezené možnosti slaďování práce a péče jsou zásadním problémem nejen pro Češky, ale také pro ženy-migrantky žijící v ČR. Ty se potýkají se specifickými bariérami. Například při umisťování do mateřských škol naráží jejich děti na jazykové a mezikulturní bariéry nebo na problém nedostatečné proočkovanosti. Mnohé migrantky také vykonávají náročnou a špatně finančně ohodnocenou práci ve směnných provozech, která jim neumožňuje dostatečnou flexibilitu.
Menstruační chudoba
Body týkající se menstruační chudoby do svých programů zahrnuly dvě parlamentní strany. Hnutí STAN tento problém v programu explicitně zmiňuje a slibuje zajištění bezplatné dostupnosti menstruačních potřeb ve veřejných budovách. Piráti pak slibují dostupnost menstruačních pomůcek ve školách.
Jak ovšem uvádí analýza ČŽL, tyto programové body jsou v rozporu s hlasováním stran o pozměňovacím návrhu tzv. konsolidačního balíčku z října 2024. Piráti tehdy nepodpořili návrh ANO na zařazení menstruačních potřeb do nižší sazby DPH. Hnutí STAN se stejně jako koalice SPOLU postavilo jednoznačně proti návrhu. Představitelé a představitelky těchto stran přitom ve svých odpovědích pro volební kalkulačku Alarmu v naprosté většině případů uvádějí, že jsou pro zařazení menstruačních pomůcek do nižší sazby. Je tedy patrné, že v případě prosazování konsolidačního balíčku nad programovými prioritami stran převládly snahy udržet domluvenou podobu klíčového vládního zákona.
Jak uvádí organizace Sola Pomáhá, česká sazba DPH na menstruační pomůcky (21 %) patří mezi nejvyšší v Evropě. Vysoké ceny menstruačních potřeb pochopitelně nejcitelněji dopadají na ženy či další menstruující osoby ohrožené chudobou.
Data napříč různými společnostmi přitom ukazují, že chudoba je feminizovaná – jsou jí ve větší míře ohroženy ženy než muži. Jinak tomu není ani v ČR, jak ukazují data ČSÚ. Například v roce 2023 čelilo příjmové chudobě 7,9 procent mužů a 11,6 procent žen. Výzkum Mezinárodní organizace pro migraci ze stejného roku odhalil, že v populaci ukrajinských uprchlic/íků pobývajících v ČR jsou rozdíly mezi ženami a muži ještě propastnější: 37 procent respondentek vypovědělo, že nemá dostatečný příjem na pokrytí svých denních výdajů. Mezi mužskými respondenty činilo toto číslo „pouhých“ 20 procent. Problém menstruační chudoby se tedy může týkat i relativně vysokého počtu Ukrajinek a dalších uprchlic a migrantek pobývajících v Česku.
Interrupce
Z odpovědí pro volební kalkulačku Alarmu je patrné, že s výjimkou některých představitelů a představitelek KDU-ČSL se politici a političky napříč spektrem shodují na tom, že by neměla být zpřísňována pravidla pro interrupce a že by tyto zákroky měly i nadále zůstat dostupné bez ohledu na důvod.
O poznání menší míra shody panovala mezi kandidátkami a kandidáty na tom, zda by interrupce v ČR měly být dostupné cizinkám. Za dostupnost potratů pro cizinky se většinově postavili pouze zástupci a zástupkyně Pirátů a STAN. Podporovatelé ve svých odpovědích zdůrazňovali zejména právo na rovný přístup ke zdravotní péči a solidaritu se ženami ze zemí, ve kterých je právo na potrat omezeno. Mezi odpůrci zaznívaly především obavy z „potratové turistiky“ a nedostatečných kapacit lékařských zařízení.
Z odpovědí kandidátek a kandidátů byla patrná mj. jejich omezená obeznámenost s platnými pravidly pro přístup k potratům v Česku. Řada z nich svůj nesouhlas s dostupností interrupcí pro cizinky odůvodňovala tím, že nejsou účastnicemi veřejného zdravotního pojištění. Implicitně tedy předpokládaly/i, že občanky ČR mají zákrok hrazený ze zdravotního pojištění. To však ve většině případů není pravda – i české občanky si interrupci na vlastní žádost musí zaplatit samy. Například organizace A.S.A.P. upozorňuje, že vysoké finanční náklady představují překážku pro reálnou dostupnost přerušení těhotenství.
O problematice dostupnosti interrupcí pro osoby bez českého občanství jsme již v minulosti informovali v jednom z našich článků.
Bezpečnost
Domácí a sexualizované násilí je nejen v ČR dlouhodobým a závažným společenským problémem. Podle organizace ProFem zažije v Česku nějakou formu domácího násilí každá třetí žena. Z nedávného výzkumu organizace vyplývá, že každá pátá žena v ČR má zkušenost se znásilněním a 58 procent žen se setkalo s nějakou formou sexualizovaného násilí. Ženy přitom tvoří převážnou většinu obětí. Zmiňovaná volební kalkulačka i analýza volebních programů se proto zaměřily také na téma genderově podmíněného násilí.
V oblasti prevence a podpory obětí sexualizovaného násilí došlo v uplynulém volebním období k zásadním legislativním změnám. Téměř jednomyslně byly v Poslanecké sněmovně schváleny dva klíčové zákony: novela trestního zákona zavádějící redefinici znásilnění a tzv. „Lex Anička“. Druhý ze zákonů navyšuje finanční pomoc obětem, rozšiřuje okruh zvlášť zranitelných obětí a navyšuje podporu pro neziskové organizace, které poskytují obětem nezbytnou psychologickou a právní pomoc. U redefinice znásilnění se jednalo o vládní návrh zákona, na předložení „Lex Anička“ se podílely poslankyně a poslanci ODS, KDU-ČSL, TOP 09, Pirátů, STAN a ANO.
Téma genderově podmíněného násilí však ve volebních programech stran spíše chybí. Světlou výjimkou je program hnutí STAN, který se tematice věnuje relativně komplexně. Slibuje např. přijetí samostatného zákona, který zavede jednotnou definici domácího násilí, rozšíří definici zvlášť zranitelné oběti a zlepší přístup relevantních institucí (policie, soudů, lékařů a sociálních pracovníků) k obětem. Ačkoliv se členky a členové ostatních parlamentních stran podílí na tvorbě klíčových návrhů zákonů, genderově podmíněné násilí není v jejich programech nijak koncepčně uchopené.
Jak v rozhovoru pro Deník Referendum upozorňuje vedoucí právního oddělení Simi Klára Holíková, ženy-migrantky jsou vůči genderově podmíněnému násilí obzvláště zranitelné. Přístup k pomoci jim ztěžují především jazykové bariéry, nízké povědomí o vlastních právech, sociální izolace a obavy o ztrátu oprávnění k pobytu. Pokud je pobytový status obětí domácího či sexualizovaného násilí navázán na agresora, ukončením vztahu může oběť o oprávnění k pobytu přijít. Oprávnění by sice mělo být oběti zachováno, pokud soužití ukončila z důvodu obzvlášť těžkých okolností, mezi které patří i domácí násilí ze strany partnera. V praxi je ale podle Holíkové často náročné existenci násilí dokázat. Z pohledu migrantek je zásadní především státní podpora organizací, které poskytují pomoc obětem domácího či sexualizovaného násilí, a to s přihlédnutím k jejich specifickým znevýhodněním a potřebám.
Závěrem
Analýza volební kalkulačky Alarmu a volebních programů parlamentních stran ukázala, že většina stran téma genderové rovnosti spíše opomíjí. Relativně komplexní plány pro podporu rovnosti poskytují pouze programy Pirátů a STAN, ale i ty řadu důležitých bodů vynechávají a nedá se proto říct, že by samy o sobě nabízely ucelené plány systémové změny. Volební programy koaličních partnerů ANO – SPD a Motoristů – přitom obsahují řadu opatření přímo oslabujících rovnost žen a mužů. Najdeme v nich například stigmatizaci queer osob, odpor proti neziskovým organizacím nebo volání po podpoře „tradiční rodiny“.
V určité pozitivní změny lze doufat v oblasti slaďování práce a péče, kde mezi vládními a opozičními stranami existuje široká shoda na dílčích opatřeních jako je podpora flexibilních forem práce. Vláda ANO by také mohla „oprášit“ svůj návrh na zařazení menstruačních potřeb do snížené sazby DPH. Odpovědi politiků a političek ve volební kalkulačce naznačují, že bývalé vládní strany by v případě nového hlasování mohly být ochotné s návrhem souhlasit. Je však otázkou, nakolik bude prosazování těchto politik pro ANO a jeho koaliční partnery prioritní.
Prosazování genderové rovnosti může po jmenování nové vlády negativně ovlivnit nepřátelský postoj vládních stran k neziskovým organizacím. Role neziskového sektoru je přitom právě při prosazování rovnosti žen a mužů naprosto nezastupitelná. Neziskové organizace jsou nejen významnými poskytovateli expertizy, ale také nezbytnými zdroji pomoci pro tisíce klientek a klientů.
Zejména SPD a Motoristé v rámci předvolební kampaně otevřeně útočili na neziskový sektor, především potom na ekologické a migrační neziskové organizace. Tyto postoje se propsaly i do programového prohlášení vlády, ve kterém strany slibují zřízení veřejného registru všech dotací pro neziskové organizace z veřejných rozpočtů a zamezení tomu, aby byly veřejné prostředky využívány pro „politický aktivismus“. Jak ve vyjádření pro Novinky.cz uvádí mluvčí organizace Člověk v tísni Tomáš Urban, zahrnutím tohoto bodu se vládní strany cíleně snaží stigmatizovat neziskové organizace a zpochybnit fungující systém transparentnosti jejich financování.
V nadcházejícím volebním období bude proto záležet nejen na tom, zda budou vláda a opozice schopny spolupracovat na dílčích opatřeních v oblastech slaďování péče a práce nebo boje proti menstruační chudobě. Zásadní bude také ochota a schopnost opozice mobilizovat proti potenciálně škodlivým vládním návrhům poškozujícím genderovou rovnost.
Autorka: Barbora Vosáhlová
Česko má za sebou volby do Poslanecké sněmovny. Prozatím není jasné, do jaké míry bylo téma migrace důležité pro rozhodování voliček a voličů. Průzkum STEM z července 2025 ukázal, že Češky a Češi mají obavy z příchodu uprchlíků a z neregulérní migrace.
Od politiků a političek ANO, SPD, Motoristů i Stačilo zněla v předvolební kampani kritika migračního paktu, zaměřená téměř výhradně proti mechanismu povinné solidarity. V jejich vyjádřeních zaznívaly sliby, že pakt odmítnou a nebudou ho aplikovat. Jak ovšem v rozhovoru pro Novinky.cz zdůrazňuje Viktor Daněk z institutu EUROPEUM, evropskou legislativu nelze odmítnout na národní úrovni a v případě neimplementace migračního paktu nebo některé z jeho částí hrozí ČR soudní spory a případně i vysoké pokuty. Je tedy otázkou, do jaké míry lze tvrzení Andreje Babiše a dalších brát vážně a do jaké míry se jedná o „pouhou“ rétoriku.
Jistý vhled do toho, jak bude vypadat migrační a azylová politika budoucí české vlády, poskytují volební programy politických stran. Z nich vyplývá, že ANO i jeho potenciální koaliční partneři (SPD a Motoristé) se shodují na odporu vůči neregulérní migraci a již zmíněnému mechanismu povinné solidarity.
SPD a Motoristé: Proti migračním neziskovým organizacím
Celkem nepřekvapivě je odpor proti „nelegální“ migraci akcentovaný zejména SPD. Hnutí ve svém programu navrhuje například přezkum platných rozhodnutí o udělení mezinárodní ochrany nebo zrušení „automatického“ slučování rodin. Brojí také proti „pašeráckým neziskovým organizacím“ a slibuje schválení zákona o povinné registraci neziskových organizací, které jsou finančně podporovány ze zahraničí. Předseda strany PRO Jindřich Rajchl, který se na kandidátce SPD dostal do Poslanecké sněmovny, se na jednom z předvolebních mítinků nechal slyšet, že neziskové organizace jsou podle něj „mor a rakovina české společnosti.“
Motoristé sobě, kteří ve volbách zaznamenali zisk překvapivého množství hlasů a mandátů, ve svém volebním programu slibují mimo jiné, že budou usilovat o zrušení migračního paktu na evropské úrovni. Chtějí také prosazovat přísnější prověřování migrantů a jejich umisťování mimo teritorium EU.
ANO: Zpřísnění zákona o azylu
V otevřeném dopisu z března letošního roku, adresovaném předsedovi vlády, uvedla Alena Schillerová z hnutí ANO, že její strana odmítá migrační pakt a že v případě vítězství v parlamentních volbách se ČR „přidá k dalším evropským vládám, které [jej] považují za mrtvý a nehodlají ho aplikovat.“ Kvůli odporu proti migračnímu paktu hlasovaly/i letos v červnu poslankyně a poslanci ANO proti novele předložené skupinou vládních poslanců, která zpřísňuje azylová a migrační pravidla. Schválenou novelu, která má podle vlády SPOLU a STAN implementovat pakt do českého práva a kterou v srpnu podepsal prezident Pavel, kritizuje například právnička Lenka Kopecká z Konsorcia nevládních organizací pracujících s migranty. Zákon podle ní odporuje evropskému i mezinárodnímu právu. Hnutí ANO přitom ve svém volebním programu slibuje přijetí nového zákona o migraci a azylu, kterým by se podmínky pro udělování mezinárodní ochrany mohly ještě více zpřísnit.
V programu ANO najdeme také silnou sekuritizující rétoriku, a to především ve vztahu k migrantům z Ukrajiny. Strana slibuje, že přitvrdí v potírání cizinecké kriminality a nepřipustí příchod dalších migrantů představujících bezpečnostní hrozbu: „Aktivně zabráníme především hrozbám souvisejícím s případným koncem války na Ukrajině, jako je návrat organizovaného zločinu či pašování zbraní.“
Lákání kvalifikovaných zahraničních pracovníků?
Odmítání migračního paktu a varování před neregulérní migrací znělo od čelných představitelů ANO bezprostředně poté, co byl jasný předběžný výsledek voleb. Současně byla zmiňována také hospodářská strategie hnutí. Vzhledem k antiimigrační rétorice politiků a političek ANO se některé části tohoto dokumentu, o kterých představitelé strany veřejně spíše mlčí, mohou zdát zarážející. Hovoří se zde například o plánu zvýšení počtu kvalifikovaných zahraničních pracovníků v ČR o 100 000 do roku 2030. Tím je podle ANO nutné řešit nedostatek pracovní síly na českém trhu práce. V dokumentu navrhuje strana například následující kroky:
Právě o bodový systém legální migrace se podle Martina Rozumka z Organizace pro pomoc uprchlíkům v uplynulém volebním období snažilo MPSV, které podle něj však narazilo na odpor Ministerstva vnitra a vládních politiků.
Ruku v ruce se snížením bariér pro příchod zahraničních pracovnic a pracovníků by mělo jít posílení ochrany jejich práv. Například Kristina Vejnbender ze serveru investigace.cz v minulosti informovala o tom, jak v Česku ukrajinské uprchlice a uprchlíci čelí pracovnímu vykořisťování. Také šetření PAQ Research ukázalo, že uprchlíci z Ukrajiny se v ČR potýkají s nízkými příjmy a s chudobou, způsobenou mj. omezeným přístupem k férovým pracovním podmínkám. Pokud chce budoucí vláda ANO umožnit vyšší míru pracovní migrace do Česka, měla by aktivně řešit problém nedůstojného vykořisťování migrantek a migrantů. O pracovních právech zahraničních pracovnic a pracovníků však hospodářská strategie nepojednává.
Závěrem
Pohled na vyjádření politických představitelů a představitelek budoucí vládní strany a jejích potenciálních koaličních partnerů neposkytuje příliš mnoho důvodů k optimismu. V oblasti azylu můžeme očekávat pokračování v linii předchozích vlád, které udržují dlouhodobě restriktivní azylovou politiku nebo ji ještě zpřísňují, jako tomu bylo v případě vlády Petra Fialy. Zvláště alarmující jsou potom zmínky o postupu proti migračním neziskovým organizacím.
Nad oblastí migrační politiky visí v souvislosti s novou vládou otazníky. Hnutí ANO ve svém volebním programu tvrdí, že migrační politika podle něj musí reflektovat potřeby trhu práce. V hospodářské strategii pak uvádí, že firmy působící v Česku se potýkají s nedostatkem pracovní síly a že je proto nutné usnadnit legální pracovní migraci do ČR. Ve veřejných vyjádřeních představitelů a představitelek strany však tyto argumenty nezaznívají, protože jsou vnímány jako příliš politicky citlivé. Je proto otázkou, zda bude nová vláda ANO ochotná a schopná tento bod hospodářské strategie aktivně prosazovat.
Autorka: Barbora Vosáhlová
Rodiče ve znevýhodněných podmínkách
Intersekcionální perspektiva rodičovství ukazuje, že zkušenost rodičů může být ovlivněna jedním či více faktory – například genderem, socioekonomickým postavením, věkem, zdravotním stavem nebo migrační zkušeností. Kombinace těchto faktorů může prohloubit a zcela často také skutečně prohlubuje znevýhodnění osob ze zranitelných skupin při péči a výchově dětí.
Co to znamená pro migrantky-matky
Vzhledem ke své migrační zkušenosti čelí migrantky a uprchlice často vícenásobnému znevýhodnění při péči o děti a naplňování své rodičovské role. Z praxe Simi se jako nejčastější bariéry jeví:
V Česku se nedostatek dostupné péče o děti týká nejen migrantek, ale i žen z majority. Přestože stát očekává, že se ženy zapojí do pracovního procesu, často nemají své děti kam umístit. Flexibilních pracovních úvazků je málo, a tak jsou některé ženy nuceny pracovat neregulérně nebo přijímat nestandardní formy zaměstnání, jen aby mohly skloubit práci s péčí o děti.
Migrantky se mohou setkat se stereotypy a diskriminací ze strany institucí, například při přijímání dětí do mateřských škol. Ze zkušenosti Simi víme, že v některých případech důvodem odmítnutí těchto dětí bývá jejich neznalost češtiny. U některých skupin, například u ukrajinských dětí, se objevují i problémy spojené s odlišnými očkovacími standardy. Komplikací může být i stravování vycházející z kulturních či náboženských tradic, typicky u vietnamských dětí nebo dětí z muslimských rodin, které vyžaduje od předškolních institucí větší vstřícnost a flexibilitu.
Nízké příjmy či nejisté zaměstnání často znemožňují ženám platit za dětské skupiny či jesle. To je staví do začarovaného kruhu – musí pracovat, aby zajistily příjem, ale zároveň se nemohou dostatečně věnovat svým dětem, což může snadno vést k vyčerpání a dlouhodobému stresu.
Složitá legislativa a nerovný přístup k rodičovským benefitům může znevýhodňovat migrantky oproti ženám z majority. Rodičovský příspěvek či jiné benefity se nutně nevztahují ke všem typům pobytu, což může významně proměnit a omezit rodinnou finanční stabilitu.
Migrantky často postrádají širší příbuzenskou a přátelskou síť, která by jim mohla pomoci s péčí o děti. Pocit stigmatizace a osamělosti přitom může negativně ovlivnit nejen duševní pohodu matky, ale celé rodiny.
Jak tuto problematiku zviditelnily uprchlice z Ukrajiny*
Témata jako vyjednávání rodičovských rolí a slaďování práce a péče byla v nedávné době zviditelněná příchodem uprchlic z Ukrajiny. Zásadní překážkou, která brání těmto ženám – stejně jako jiným migrantkám – aktivně se podílet na českém pracovním trhu, je skutečnost, že zastávají roli ženy-matky.
Nově příchozí z Ukrajiny tvoří převážně ženy se svými dětmi, přičemž uprchlice jsou často doprovázeny nemluvňaty nebo dětmi v předškolním věku. Mnoho z nich si nemůže z ekonomických důvodů dovolit zůstat s dítětem doma a pečovat o ně, tudíž jim k hledání zaměstnání přibývá ještě hledání vhodného pečovatelského zařízení. Avšak to je vzhledem k naplněnosti kapacit těchto zařízení a nedostatečné infrastruktuře pečovatelských služeb v ČR mnohdy komplikovanější než samotný vstup na trh práce.
Většina těchto žen se ocitá v situaci, kdy musí zároveň plnit roli matky-pečovatelky i matky-živitelky. Vzhledem k válce jim v nové zemi často chybí partneři, kteří by je v péči o děti i v ekonomickém zajištění rodiny mohli podpořit. To je staví do mimořádně náročné pozice a vyžaduje, aby se český stát i instituce více přizpůsobily realitě těchto rodin a hledaly flexibilnější řešení v oblasti zaměstnanosti a dostupnosti péče o děti.
Česká vláda se situaci s přeplněnými předškolními zařízeními a školami snažila vyřešit několika způsoby. U předškolních dětí šlo například o uvolnění kapacit v dětských skupinách. Pro ukrajinsky mluvící děti ve školním věku pak některé školy zřizovaly jednotřídky, jiné je dokázaly pohotově začlenit přímo do česky mluvících tříd.
V mnoha případech však přístup ukrajinských rodin k pečovatelským zařízením v Česku komplikuje nízká proočkovanost ukrajinských dětí, v případě nástupu do škol jsou děti znevýhodněny nejen jazykovou bariérou, ale především neznalostí nového prostředí, ztrátou starých kamarádů, nedostatkem odpočinku a času na aklimatizaci, ke kterým se přidávají traumatizující události a jejich dopady na duševní zdraví.
Nehledě na pomoc institucionálních zařízení uprchlice často žijí s dětmi v provizorním bydlení, např. na ubytovnách, kde chybí soukromí, klidný prostor pro hraní či učení a jakékoliv domácí zázemí. Tyto podmínky nejsou pro výchovu dětí ideální a mohou ztěžovat jejich každodenní pohodu a adaptaci. Přesto se uprchlice snaží plnit náročnou úlohu – poskytovat dětem emocionální podporu i pocit bezpečí a zároveň se snaží prosadit na českém pracovním trhu, aby rodinu dokázaly uživit.
Rychlému zapojení žen do pracovního procesu však nebrání pouze nedostatek jeslí, školek a škol, jejich častá nedostupnost, finanční zátěž nebo náročné začlenění jejich dětí do vzdělávacích zařízení a třídních kolektivů, ale také diskriminační inzeráty s nabídkami práce pro Ukrajinky a Ukrajince. Často se v nich nabízí buď náročná manuální práce, kterou ženy vzhledem ke své kvalifikaci i slaďování péče vykonávat nemohou nebo nechtějí, zároveň je mnoho nabídek cílených pouze na ženy do určitého věku, nejčastěji v produktivním věku či bez dětí. Kromě péče o děti může ženy na pracovním trhu znevýhodňovat ještě přítomnost rodičů a jiných starších příbuzných, kteří jsou považováni za další potenciální příjemce péče.
Strategie překonávání bariér
Pro podporu rodin migrantů je důležité posilovat možnosti vytváření sociálních a podpůrných sítí, například prostřednictvím komunitních skupin, a zároveň zajišťovat lepší dostupnost sociálních služeb, vzdělávacích a jazykových kurzů, které usnadňují integraci a vstup na trh práce. Významnou roli mohou sehrát neziskové organizace a spolky, které poskytují právní, sociální, psychosociální či materiální podporu a zároveň nabízejí služby, jako je komunitní hlídání dětí, díky nimž mohou rodiče snáze skloubit péči o rodinu s prací nebo vzděláváním. Ve vzdělávacím systému je klíčové zajistit dostatek školek a škol s flexibilními režimy, nabízet inkluzivní programy respektující kulturní a jazykovou rozmanitost a zapojovat interkulturní pracovnice či specializované pedagogy, kteří podpoří děti i jejich rodiče. Součástí změn by měla být i úprava legislativy, která zohlední specifické potřeby rodičů ze zranitelných skupin a umožní jim lepší přístup k předškolnímu a školnímu vzdělávání.
Znevýhodněné migrantky-matky podpořilo i tehdejší prohlášení České ženské lobby v reakci na uprchlickou vlnu z Ukrajiny z roku 2022. Podle něj by Česká republika měla „navýšit institucionální péči tak, aby měla kapacitu na děti migrujících. Je třeba nejen podpořit školy a školky v tom, aby se tyto děti dokázaly co nejrychleji začlenit, ale také podporovat ženy, které se v novém domově musí o své děti postarat a nemohou se rychle zapojit do pracovního procesu. Je také nutné podpořit mnoho ukrajinských žen, které v Česku pracují a jejichž děti žijí na Ukrajině…”
*Více v naší “Analýze postavení migrantek na pracovním trhu v ČR v kontextu války na Ukrajině” zde.
Autorka: Marie Leopoldová
Havlíčkovo náměstí 2
130 00 Praha 3
IČO: 26612933
datová schránka: u2cd777
TEL. 224 224 379
Sdružení pro integraci a migraci Konsorcium nevládních organizací Organizace pro pomoc uprchlíkům Migrační manifest Uprchlíci vítejte
